(SEBE)VRAŽEDNÉ MYŠLENKY

Poslední dobou mi připadá

jakoby mé myšlenky byly spletené do copu

a já si nepřála nic jiného, než je dokázat rozplést.

Nebo kéž by se chystaly

uvolnit a opustit mou mysl samovolně

navždycky a já radši zůstala hloupá

než být jejich vězněm.

Čím víc stažené jsou,

tím víc mi vhání slzy do očí

tím víc bolí jen být.

Někdy mám neodbytný pocit,

že to napětí,

už déle nevydržím.

A nejvíc mne mučí,

že nemůžu nic dělat.

Nesnesu ten pocit bezmoci,

když vidím, jak někomu ubližují

a já nemohu zasáhnout.

a nesnesu pocit sebebezmoci,

když je ublíženo mně

a nikdo mi nepřispěchá na pomoc.

Kdybych snad dokázala uvolnit

tu stuhu v mé hlavě,

co drží dohromady mé myšlenky

jenže cítím, že sama na to nestačím,

že sama to nezvládnu.

Snad někdo jiný kdyby pomohl,

říct měl, že se mnou soucítí,

jenže uvěřit je těžké

sebesladším řečem

po tom všem…

Tak mučím sama sebe

a mučím ostatní,

co za nic nemohou

a učím se chápat,

že jsou lidé, co také lžou,

i když věřil bys jim každé slovíčko.

Že jsou neupřímní,

i když dušují se, že nenávidí ty,

co nedokážou do očí říct, co si myslí.

Jsem divná, když to nedokážu, lhát?

Jsem jiná, když nikdy nepochopím,

jak mohou žít ve lži,

zrazovat

a rušit dané sliby,

zraňovat?

Jak já je nenávidím za to, jací umí být!

Jsem však jednou z nich

jednou z vás

a někdy

JSEM TAKY TAKOVÁ?!?!