Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bolest člověk unese, horší je to s touhou

Výběr: Lakrov, K3
02. 05. 2019
10
19
1274
Autor
Stargazer

Kruté slunce dusilo vyprahlou zemi. Přestával jsem věřit, že ještě někdy zaprší. Vyhaslé obličeje skomírajících slunečnic tupě zíraly jedním směrem. Kamsi do prázdna. Za svoji stádnost byly ponechány v polích a odsouzeny k pomalé záhubě, jež se dostaví už s prvními mrazíky. Zatím jim tu potulní ptáci vydloubávají oči.

Odpojil jsem děti od nabíječek a vyhnal je k rybníku. Není v něm už téměř voda, natož pak ryby, ale zatím se smutnými vrbami a rákosem obrostlá bahnitá jáma dá s trochou představivosti nazývat rybníkem. Zavrhl jsem svůj původní záměr stříhat hrozny a se zavřenýma očima usedl ve stínu borovic. Bezčasí - vzácná přítomná chvíle, kdy neexistuje minulost ani budoucnost. Jen zvuky a vjemy. A lidská mysl se prolne s vesmírem.

Opojení však trvalo pouhých pár minut. Blažené ticho rozerval na cucky řetěz motorové pily, který se někde blízko zbaběle zahryzl do nevinného kusu dřeva. S trpkostí jsem se rozhlédl po domech na protilehlé stráni. Obstarožní ženská tančí po parapetu a okenními tabulemi po mně hází prasátka. Vedle někdo startuje sekačku. Fakt je nutné mít na svátky vyleštěná okna? A proč musí být nedělní oběd na stole přesně ve dvanáct? Chlap v monterkách brousí fričkou schody od hřbitova. Divím se, že to mrtví vydrží. A nezapomeň uklidit ten chlév, kde žiješ - co kdyby někdo zazvonil! Večer za odměnu seriál.

Kolem obcházelo strašidlo stereotypu. Nikde žádná poezie - nikde žádný život. Až z toho člověku bylo smutno. Pochopil jsem, že lidé v zaběhlých rituálech ukrývají sami před sebou prázdnotu svých životů, které neumí naplnit jinak než materiálnem. Trochu se bojím, že bez saka a kravaty mě už ani nepohřbí. Tehdy jsem se rozhodl, že nikdy nezestárnu.

Skrze stádo ovcí se ke mně od rybníka blížila ohradou postava. Až byla na dohled, rozeznal jsem, že je to mladá žena v džínové bundě s kapucí a mohutnou krosnou na zádech.

„Slečno, nechci vás děsit, ale mezi těmi ovcemi je i beran. Není asi úplně bezpečné se tamtudy procházet. Navíc se ta ohrada dá snadno obejít,“ pokusil jsem se neznámou varovat.

„A nebylo by škoda jít předem vyznačenou, prošlapanou cestou?“ odpověděla dívka pohotově a koutky úst se jí roztáhly do nevinného úsměvu.

„No, jak myslíte, ale stejně bych si raději dával pozor,“ nesdílel jsem teda ani trochu její nadšení, pevně rozhodnut se setkání s běsnícím zvířetem vyhnout.

„Nenechám si přece ujít to dobrodružství, že mě začne nahánět rozzuřený beran. Neměl byste něco k pití?“ požádala mě příjemným hlasem. Měla fialově podbarvené konečky vlasů a nápadně velké hnědé oči. Když jsem jí podával džbán s vodou, všiml jsem si, že má na krku vytetovaného vlka.

„Kam máte namířeno?“ snažil jsem se decentně navázat rozhovor. 

„Vždycky jsem snila o Nepálu,“ špitla usrkávajíc doušky chladné vody. „Takže asi tam, ještě nejsem rozhodnutá. Chcete se připojit?“

Zaskočila mě tak spontánně vyslovenou otázkou. Uvědomil jsem si, že to vždycky bylo někde uvnitř mě, ta touha všeho nechat, sbalit spacák a pár knih a ze dne na den, z minuty na minutu zmizet někam na druhý konec světa. Vystoupit ze své komfortní zóny. Někam do lesů, do hor, do pustiny. „Nemůžu, mám tady ještě nějakou práci kolem domu,“ až jsem se zastyděl, jak pohotově jsem zalhal. Vždycky nejvíc lžeme sami sobě. „A u rybníka čekají děti. Nemůžu si dovolit jen tak narychlo zmizet. Copak vás doma nic nedrží?“

„Spousta věcí. Vždycky něco opouštíte, ale když už se mi v hlavě jednou ten nápad zrodil, tak ho přece nemůžu neuskutečnit. Nechci až do konce života každé ráno plivat krev ve sprchovém koutě. A já jsem odmalička snila o Nepálu,“ pohodila svůdně fialovým přelivem.

„Ale i tak, vůbec se nebojíte, že vás za nějaký čas přece jen začne mrzet to všechno, co jste nechala za sebou?“ zkoušel jsem najít slabé místo v jejím lákavém pojetí světa. 

„Bolest člověk unese, horší je to s touhou. Když se rozhodnete vyrazit na pouť, někde hluboko uvnitř se stanete nesmrtelným. Ten stereotyp tady - to jde všechno proti mně. Na jaře jsem si dole u rybníka natrhala fialky a zjistila, že mi nevoní tak, jako mi vonívaly dřív. Pochopila jsem, že musím pryč,“ nasadila krosnu na ramena a šla si svou cestou.

Pozoroval jsem ji ještě dlouho, dokud její silueta definitivně nezmizela za obzorem. Přesto tam na horizontu, kde se mi ztratila z dohledu, jako by po ní něco zůstalo. Prchavý mlžný opar. Vyrazil jsem se tam podívat. Na křižovatce se tyčil ze staré ztrouchnivělé lípy vytesaný rozcestník. Nevím, kde se tam vzal, možná jsem si ho jen nikdy předtím nevšiml. Stálo na něm: Káthmándú 7423 km, Santiago de Compostela 2531 km, Teotihuacán 9986 km, Domov 365 m. Posadil jsem se na zem, opřel se zády o rozcestník, zavřel oči a pohroužil se do sebe. Zdál se mi podivný sen. Pobíhal jsem stepí po náhorní plošině někde v Indii a zapaloval ovce.

Navečer v přírodě zase všechno utichlo. Krajinou se nesl zpěv ptáků. Během odpoledne se slunečnice otočily o sto osmdesát stupňů. Všechny do jedné. Žádná nevybočila z řady. Teď měly sklopené hlavy, skoro jako by něčeho litovaly. Vrátil jsem se na zahradu a dal se stříhání hroznů. Hroznů hněvu.


19 názorů

Stargazer
19. 06. 2019
Dát tip

Luzz a Janino6, díky za přečtení a za Vaše férové postřehy, v nichž cítím hodně pravdy. Jen víc takových komentářů.    


Janina6
19. 06. 2019
Dát tip

Tak já asi půjdu trochu proti proudu, protože mně se naopak nejvíc líbila první polovina… Líbily se mi originální metafory, třeba odpojení dětí od nabíječek. Je pravda, že popisované „hrůzy“ civilizačního ruchu všichni známe, ale nelíčíš je úplně fádně, z textu občas blýskne nějaký trefný výraz, vtípek či metaforka. Naopak rozhovor s dívkou mi přijde naprosto klišoidní. Takové ty otřepané poučky plné velkých slov, jak je třeba všechno opustit a jít za svým snem, děkuju, ty fakt nemusím. Ale zase závěr nebyl špatný, hlavně nápad s rozcestníkem.

Celkově mám z textu spíš dojem fejetonu, i když se „tváří“ jako povídka. Ale škatulky koneckonců nejsou důležité.


Luzz
18. 06. 2019
Dát tip

je to hodně zdlouhavý, jakoby nastavovaný... občas hezký obrázky - poeticky narušené vysavačem a motorovou pilou... ale vlastně mi přijde, že to bylo napsáno a tolik natahováno jen proto, aby mohla zaznít věta "bolest člověk unese, horší je to s touhou"

 


Stargazer
12. 06. 2019
Dát tip

Redrum, díky za kladné hodnocení a hlavně za Tvé postřehy, budu o nich uvažovat...


Stargazer
12. 06. 2019
Dát tip

Bixley, díky za přečtení a za komentář. Tohle je zatím současnost. Domnívám se, že naše budoucnost bude mnohem, mnohem horší :-)


Redrum
11. 06. 2019
Dát tip

Povídka se mi líbila a nemyslím, že by první půle byla nadbytečná. Má to atmosféru a zanechává dojem. Ačkoli na můj vkus trochu moc depresivní a kverulantský. Nemyslím, že by to se světem bylo tak špatné a pořád přeci ještě sněží :). V druhé půlce se atmosféra trochu zvedne a to je dobře.

Té touze po putování dobře rozumím a zapůsobila na mě. Tohle je moc krásně napsané: „Bolest člověk unese, horší je to s touhou. Když se člověk rozhodně vyrazit na pouť, ví jistě, že nezahyne, protože někde hluboko uvnitř se stane nesmrtelným."

Ačkoli vyslovené jen tak v rozhovoru by to znělo asi hrozně pateticky. Ale papír to snese.

A taky se mi moc líbí formulace: "Odpojil jsem děti od nabíječek" a "Obstarožní ženská tančí po parapetu"


bixley
07. 06. 2019
Dát tip

Podle začátku jsem se domnívala, že se to odehrává v budoucnosti. Ale na rozdíl od předchozích se nedomnívám, že by úvod byl nadbytečný. Popisuje rušivé  momenty každodennío života a předpovídá, že by měl vypravěč před nimi prchnout, třeba do toho Nepálu. Setkání se ženou je proto logické. T.


Gora
21. 05. 2019
Dát tip

Díky a avi PM:-)


Stargazer
21. 05. 2019
Dát tip

Goro, jasně že můžeš.


Gora
20. 05. 2019
Dát tip

Mohu nominovat do soutěže za květen?


jansvitak
06. 05. 2019
Dát tip

Moc pěkné, ale pravdou je, že do hry mě vtáhla druhá půle. Tip


Stargazer
04. 05. 2019
Dát tip

K3, moc děkuji za pohled. Určitě se zamyslím se nad Tvými podněty... 


K3
04. 05. 2019
Dát tip

Je pravda, že první odstavec je takový přeslazený, mnohokrát opakovaný. Možná by šel šikovně vměstnat do jeho posledních dvou vět:).


K3
04. 05. 2019
Dát tip

Když se člověk "rozhodně" vyrazit na pouť...

U mě jsi se strefil. Zcela se s textem ztotožňuji. Každý rok se to opakuje, takové to vábení, všeho nechat a jít někam mezi stromy do přírody. Touhu vidět něco, můžeme naplnit i povídkou. "Rozhodl jsem se, že nezestárnu." To je asi nejkrásnější moment. A příchod jara ptačím zpěvem. U mě je to podobné, pořád se to opakuje, když to zaslechnu, vstanu a jdu mezi stromy, nebo chystat záhony a vysévat. Sousedka mi jednou řekla, že žiju po staru. Vůbec nic nechápala. Je to naopak. Kontrast něhy a "sousedského rušení" mi nevadí. Vystihuje  stav.


Stargazer
03. 05. 2019
Dát tip

Díky za připomínky. Vidím to asi nějak podobně. Proto mě zajímal Váš názor na jakési dvě rozdílné poloviny textu... zda to dohromady funguje, či ne.


Lakrov
03. 05. 2019
Dát tip

...Odpojil jsem děti od nabíječek a vyhnal je k rybníku...  tahle věta mě pobavila a zaujala zároveň. A celý ten odstavec.  A celý zbytek. Roztomilé a jemně filosofující. Dost mě to zasáhlo.  Tip a Výběr.  


Gora
03. 05. 2019
Dát tip

Souhlasím s kvajem. Napsal v podstatě vše důležité.

Druhá číst povídky je kouzelná, tento styl ti sedne.


kvaj
02. 05. 2019
Dát tip

Kdybys začal až větou "Skrze ohradu...", čtenář by o nic nepřišel a ty bys získal pěknou povídku, která by zpětně potěšila právě čtenáře. V úvodu se příliš snažíš o jakousi "ekologickou" či "anticivilizační" kritiku pomocí satiry, avšak ta satira je plytká, kostrbatá a poněkud otřepaná a hlavně nikam neústí, protože ji pak (naštěstí) opustíš a v dalším textu nijak nerezonuje. Proto se nabízí otázka - proč tam vůbec je.

A jedna připomínka: "skrze ohradu" je germanismus, máme krásný český bezpředložkový tvar "ohradou" 


atkij
02. 05. 2019
Dát tip

Některé pasáže (obvyklé sousedské rušení, pasáž s dětmj) mi přijde jako zbytečné nastavování. Úvod a směr Nepál se zajímavě (fantazijně až bolestně smutně) nastíněným setkáním,  s rozcestníkem ... se mi velice líbil. Člověk a jeho touhy a přání a odvaha...v(d)ěčná témata.  Ráda jsem si přečetla. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru