Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+5 neviditelných
Ivana zasahuje
datum / id03.05.2019 / 495974Vytisknout |
autorbixley
kategoriePísmáci dětem
zobrazeno234x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Podobně jako text "V pohádkovém lese" i tento text vznikl jako ukázka pro agenturu, která zpracovává knížky pro konkrétní děti jako dárek, dítě v příběhu figuruje coby hlavní hrdina. Proto také delší rozsah.

Ivana zasahuje

Rybník na Suchém

 

            Projely vesnicí Suchý a na jejím konci uviděly velkou žlutou budovu.

            „To bude asi ta sokolovna,“ řekla paní Šrámková a zastavila opela. Pohlédla tázavě na dceru Ivanu, která seděla vedle ní na předním sedadle připoutaná pásem.

            „Jo, to je určitě ono, mami.“ Ivana si se zájmem prohlížela sokolovnu a další vesnické domky. „Přesně takhle mi to Barča popisovala.“

            „Je za pět minut deset, takže jsme tu skoro přesně. Počkáme, až pro nás přijdou.“

            Chvíli mlčely. Z Ivanky už je velká holka, uvažovala paní Šrámková a s láskou se dívala na její drobný obličej s pomněnkově modrýma očima a na dlouhé blond vlasy svázané do ohonu. Ivanina kamarádka Bára byla fajn a ona sama si s její maminkou paní Koutnou taky moc rozuměla. Byla ráda, že pozvala Ivanu k nim na chatu.

            „Doufám, že sis nezapomněla ty plavky,“ prohodila k dceři.

            „Ale mami, jak bych na něco takovýho mohla zapomenout? Na to se těším ze všeho nejvíc, že se budu koupat v rybníku! - Hele, Barča už jde!“

            „Dobrý den, paní Šrámková, ahoj Ivko,“ pozdravila je Bára, dívka s krátkými tmavými vlasy. „Pojďte se mnou.“

            Paní Šrámková vzala z auta velký batoh, Ivana popadla svůj oblíbený batůžek  a vyrazily za Bárou. Šly od sokolovny dolů, po levé straně byly dvorky vesnických domků, po pravé garáže.

            Ivana najednou uviděla svůj vysněný rybník.

            „Supr!“ jásala. „A budem jezdit na loďce?“

            „Jasně, všecko ti ukážu,“ řekla Bára a vedla je doprava kolem řady chat. „Tady je fotbalový hřiště, ale místní to v zimě stříkají a hrají tam hokej,“ upozorňovala dál.

            „To je fajn, mít takhle všecko po ruce,“ oceňovala Ivana.   

            Když došly ke čtvrté zářivě žluté chatě, Bára otevřela branku: „Tak jsme tady.“

            To už jim šla vstříc Bářina maminka, drobná ženuška plná energie.

            „Tak vás u nás vítám. Vidím, že jste to v pohodě našly.“

            „Ale prosím tě, vždyť jsi nám to bezvadně popsala.“ Paní Šrámková se hned dala s paní Koutnou do řeči.

      Ivana si mezitím všimla, že zahrada má dvě branky. Jednu horní, kterou přišly od sokolovny, a jednu spodní, která vedla k rybníku. Rybník byl k jejímu překvapení dva metry od plotu. Skvělý, pomyslela si, koupání je přímo před vchodem.

            Během hovoru všechny došly ke dveřím do chaty a po třech schůdcích vyšly na verandu. Bářina maminka jim hned nabízela čaj a bábovku a přitom si dál povídala s paní Šrámkovou.

            Bára zatím vodila Ivku po chatě. V hlavní místnosti byl uprostřed velký stůl se čtyřmi stoličkami bez opěradel a s hezkými kostkovanými peřinkami, u stěn kolem stolu stály dvě válendy s matracemi se stejným kostkovaným potahem, u opačné stěny knihovna s dobrodružnou literaturou a detektivkami a krabicemi se společenskými hrami. Ivana si všimla krabice s nápisem Člověče, nezlob se. Z pokoje prošly dveřmi do místnosti, která byla spojená s verandou a které vévodil veliký pingpongový stůl.

            „Vy tu máte ping-pong,“ zajásala Ivana.

            „Už jsi to někdy hrála?“ vyzvídala Bára.

            „Ne,“ přiznala Ivana, „ale zkusím to, vždyť mám na to tejden, ne?“

            Veranda byla celá prosklená, v rohu pod oknem stála velká pohovka s opěradlem, kolmo k ní sedačka a před nimi menší stolek. Byla tu i dvě proutěná křesílka. Ve druhé polovině verandy byly různé skříňky. Bára Ivaně ukázala, co tam všechno je a Ivana se nestačila divit. Byly tu badmintonové rakety, tenisové míčky, fotbalový míč, houpačka, různé stavebnice.

            Vidím, že se tu nudit nebudem,“ zhodnotila to Ivana.

            Z verandy šly dalšími dveřmi do malé místnosti, kterou Bára označila jako šatnu. Byly tu pláštěnky, zimní bundy, gumáky, koupací pláště a spousta dalších věcí.

            „A tady je kůlna,“ řekla Bára, otevřela dveře napravo a rozsvítila. V kůlně nebylo žádné okno a vrata od kůlny byla rovněž zavřená. Kromě různých druhů nářadí a polic Ivaninu pozornost okamžitě upoutala loďka položená na boku.

            „Loďka!“ vydechla Ivana. „Na té budem jezdit?“

            „To víš, že jo,“ usmála se Bára.

            Z kůlny se vrátily zpět do pokoje, Ivana vlevo zahlédla malou kuchyňku. Za kuchyňskou stěnou byla malá ložnička.

            „Jé, vy tu máte palandy, to je super!“ Ivana byla nadšením bez sebe. „Budeme spát nahoře, jo?“

            Bára jen kývla. I ona sama spala radši na horní palandě.

            Na stole v pokoji už stály hrnky s čajem a nakrájená bábovka.

            „Máte to tu moc útulný, že Ivi?“ hodnotila paní Šrámková chatu.

            „Je to tu bezvadný,“ souhlasila Ivana. „Ta bábovka je taky výborná.“

            Bářina maminka se usmála. „K obědu budeme mít řízky. Na uvítanou. Baru, běž Ivanku seznámit s kamarádama.“

            „Tak jo, pojď se mnou.“ Obě holky vyběhly z chaty a hned si všimly, že u sousedního plotu stojí dva kluci zhruba jejich věku a zvědavě sledují návštěvu.

            „Tak to jsou naši sousedi,“ řekla Bára, „kluci, to je moje kamarádka Ivana.“

            „Čau, já jsem Míla,“ řekl vytáhlý světlovlasý kluk. „Toto je můj mladší brácha Ivan,“ ukázal na o něco menšího puberťáka s tmavými vlnitými vlasy.         

            „Ahoj,“ řekla Ivana. Oba kluci jí byli hned sympatičtí. Určitě s nimi bude legrace. Potom navrhla: „Barčo, co kdybysme šly před obědem do vody?“        

            „Jo, to je dobrej nápad,“ souhlasila Bára a kluci se přidali. Dali si sraz za pět minut na cestičce, která vedla kolem rybníka.

            „Mami, my se jdeme koupat, jo?“ vtrhla do chaty Ivana jako velká voda.

            „Tak dobře,“ řekla paní Šrámková, „hezky si to tady užij a my pro tebe v neděli s tátou přijedem.“

            Ivana dala mamince pusu a honem si šla obléct plavky. Za pár minut se obě holky v plavkách řítily ke spodní brance. Kluci už je čekali.

            „Pojďte, jdeme na pláž, tam je na dně písek, kdežto tady je bahno,“ řekl Míla a rozběhl se k zatravněnému prostoru směrem ke hrázi rybníka, kde už řada lidí měla rozložené deky a slunečníky. Byla tu také velká skluzavka do vody.

            Ivana byla štěstím bez sebe. Hned běžela ke skluzavce, vylezla po schůdcích nahoru a s výkřikem šplouchla do vody.

            „Tý jo, ta tvoje kámoška je skvělá holka,“ řekl uznale Ivan.

            „Je odvážná,“ dodal s obdivem Míla.

            Voda byla sice dost studená, ale Ivaně to nevadilo, hned kraulovala doprostřed rybníka. S Bárou i s kluky byla báječná zábava. Kluci vymýšleli různé hry a při tom ji seznamovali s okolím.

            „Vidíš, támhle naproti je kemp a půjčovna loděk,“ ukazoval Míla.

            „Tak tu nepotřebujem, protože loďku máme,“ smála se Ivana.

            Na protějším břehu také bylo vidět různé kiosky s občerstvením. Na lavicích před nimi sedělo hodně lidí, zřejmě to byli stanaři z blízkého kempu.

            „V lese naproti je spousta chat,“ doplňoval informace Ivan.

            „Tak co kdybysme se tam šli odpoledne podívat?“ Ivana byla na okolí rybníka hrozně zvědavá.

            „To můžem,“ řekla Bára, „my tě tady provedem.“

            Ve vodě byli dlouho a už jim začalo být zima. Rozhodli se proto jít domů.

            „My chodíme do vody nejmíň třikrát denně,“ upozorňovala Bára Ivanu. Už měly obě hlad a těšily se na slíbené řízky.

 

           

Fotosoutěž

 

            „Mami, my jdem s klukama ukázat Ivaně okolí rybníka,“ řekla po obědě Bára.

            „Dobře Baru,“ souhlasila maminka, „ale vezměte si pro jistotu mobil.“

            „Jasně,“ řekla Bára a běžela pro mobil. „Jé, Ivko, já mám nápad, budeme fotit na mobil a po návratu vyhodnotíme nejlepší fotky, jo?“

            „To je dobrej nápad, Barčo, já v mobilu foťák mám, k vánocům jsem dostala novej dotykovej,“ nadchla se Ivana.

            Když vyšly před chatu, už na ně volali kluci.

            „Vemte si mobily, budeme fotit,“ řekla jim Ivana. „Teda doufám, že máte v mobilu foťák.“

            „Fajn,“ řekl Míla. „Já tam mám všechno možný, včetně navigace a internetu.“

            Tak mohli vyrazit. Vzali to opět kolem rybníka na pláž a šli směrem k hrázi. Bylo velké horko, slunce pražilo, a tak byla spousta lidí ve vodě. Mezi plavci proplouvaly veslice, občas někdo plul na nafukovacím lehátku. Všude se ozýval veselý výskot dětí i dospělých. Slunce se opíralo do vodní hladiny a vytvářelo roztodivné duhové obrazce.

            Každý z naší čtveřice fotil, co ho zaujalo. Ivana si vybírala zátiší na břehu rybníka, Bára se zaměřila na momentky lidí na pláži, Ivan na plavce a lodičky na rybníku, Mílu zase zaujali pobíhající pejsci.

            Když došli na kraj hráze, ukázal Míla na náves.

            „Tady je pomník válečným obětem, naproti přes silnici je obecní úřad a za ním hospoda. Mají tam dobrou zmrzku.“

            „Tam určitě půjdem, to neodolám.“  Ivana se rozhodla, že si pobyt u Báry dokonale užije.

            Po hrázi vedla silnice. Z jedné strany ji lemoval betonový chodník pro pěší, z druhé strany byl svah a pod ním vesnické domky. Na silnici byl dost velký provoz, proto šli raději po chodníku těsně vedle rybníka.

            „Jé, to je hezkej domeček, ten si vyfotím,“ řekla najednou Ivana. Přímo na hrázi stál jediný dům, který měl u silnice hezkou dřevěnou verandu se spoustou květin, hlavní část domu byla přilepená ke svahu.

            „Tady prý dřív bydlela paní učitelka,“ řekla Bára.

            „A proč už tady nebydlí?“ zajímalo Ivanu.

            „Ze školy, která tu bývala, je teď mateřská školka. Řekla nám to jedna paní, co tu má chatu mnohem dýl než my.“

            „A kam chodí děti ze Suchýho do školy?“ chtěla vědět Ivana.

            „Zřejmě do Žďárné,“ usoudila Bára, „to je vesnice asi kilometr odtud.“

            „Jo, už vím, přes Žďárnou jsme s mamkou přijely,“ vzpomněla si Ivana.

            Mezitím už došli na konec hráze a před sebou měli několik malých obchůdků se zeleninou a pečivem, na kraji rybníka stála recepce kempu. Vtom Ivana uviděla veliký modrý tobogán.

            „Ty brďo, děcka, to by byl sešup!“ A zase zmáčkla fotoaparát na mobilu. Trochu ji ovšem překvapilo, že tak obrovský tobogán nekončí v rybníku, ale ústí do poměrně malého bazénku.

            „Ten bazének je hlubokej, ale v rybníku u břehu je dost mělko,“ odečetl její myšlenky Míla.

            Procházeli kempem. Byla tu spousta stanů, které měly různé tvary i velikosti, u každého stanu auto, byly tu i karavany. Kolem stanů vládl čilý ruch, stanaři nosili dříví na oheň, vařili jídlo v ešusu, na volných místech hrály děti badminton, pobíhali psi. Ivana zvědavě nakukovala do stanů, pokud byly otevřené. Vzpomněla si na loňský skautský tábor a na to, jak to bylo ve stanu príma.

            I na této straně rybníka se na dekách slunilo hodně lidí. Ivana si všimla půjčovny loděk, kterou jí kluci ukazovali, když se byli koupat. Několik loděk bylo přivázaných u mola.

            „Až se vrátíme, určitě se půjdeme projet na vaší loďce,“ řekla Báře a už měla v duchu spoustu plánů, co budou na Suchém podnikat.

            „Ukažte, co jste už nafotili,“ zajímala se Bára.

            A tak si všichni prohlíželi fotky na mobilech. Některé byly obzvlášť povedené. Mílovi se třeba podařilo vyfotit malého huňatého pejska, který na zadních prosil páníčka o dobrotu. Páníček stál v plavkách u deky a dával mu do tlamičky patrně nějaký salám. Z Ivaniných fotek se všem nejvíc líbil obrázek, který rámovaly dvě olše. Mezi nimi byla na břeh vytažená starší dřevěná loďka s vesly.

            „To skoro vypadá, že ta loďka chce sama vyplout,“ zasnil se Ivan. Potom ostatním ukázal výsledky svého snažení. Nejvíc všechny zaujala fotka zachycující skupinku dětí, které kousek od břehu po sobě šplíchaly vodu.

            „A teď ty,“ řekl Míla Báře. Bára ťukla na mobilu prstem na fotogalerii a objevila se řada fotek.

            „Tahle je fakt dobrá,“ řekl Ivan pobaveně a ukázal na obrázek opalující se slečny, které si na nos sedl motýlek.

            „Náhodou jsem to stihla, než ten motýl odletěl,“ zasmála se Bára.

            Ivana si zatím prohlížela stánky s občerstvením. Její pozornost nejvíc upoutal stánek s nápisem Langoše.

            „Jé, langoše, ty já miluju!“ řekla rozjařeně.

            „Koukám, že jsi mlsná jak koza. To ti musíme ukázat penzion Athena, tam občas mají dobrý borůvkový knedlíky,“ smál se Míla.

            „Borůvkový knedlíky?“ Ivaně se začaly sbíhat sliny. „Vidím, že tady je to samá dobrota.“

            A tak opustili kemp a po lesní cestě mezi chatami vyrazili k penzionu.

           

 

Plavební kanál

 

            Došli k penzionu Athena, velké špičaté budově, kolem které stály malé chatky. Ty byly rovněž součástí penzionu. Ivana se hned šla zvědavě podívat na jídelní lístek vyvěšený na plotu před penzionem.

            „Škoda, tento týden borůvkové knedlíky nemají,“ řekla zklamaně.

            „Ale zato tady nabízejí speciality z udírny, to taky není špatný,“ upozorňovala Bára.

            Kluci naproti Atheně vešli do lesa a holky šly za nimi.

            „Když už jsme tady, něco vám ukážeme,“ řekl Ivan.

            Kluci je vedli dovnitř lesa. Po chvíli se před nimi objevil jakýsi násep. Když vyběhli nahoru, uviděli dlouhý příkop.

            „Myslíš tady ten příkop?“ zeptala se Ivana a sledovala, kam příkop vede. Slezla do příkopu a běžela po jeho dně.

            „To není příkop,“ vysvětloval Ivan.

            „Jaktože není?“ divila se Bára.

            „To je plavební kanál,“ pokračoval ve vysvětlování Míla.

            „Plavební kanál? Tady jezdily lodě?“ Bára údivem vykulila oči.

            „Prosím tě, jak by se sem vešly lodě?“ zkoumala poměrně úzký příkop Ivana.

            „Tady se plavilo dřevo, kanál vedl až do Boskovic,“ řekl Ivan.

            „Až do Boskovic? Jak je to daleko?“ zajímala se Ivana.

            „To je něco kolem osmi kilometrů,“ odpověděl pro změnu Míla.

            „Ale jak to všecko víte, kluci?“ Určitě si to teď vymysleli, řekla si Bára v duchu.

            „My jsme jednou byli s taťkou na Obecním úřadě a taťka se to dozvěděl od pana Ševčíka, kterej tam pracuje,“ řekl Míla. „Dozvěděli jsme se spoustu zajímavejch věcí, jako třeba že se tu za války ukrývali partyzáni.“

            „No, a pan Ševčík s náma šel kolem kanálu až do další vesnice, do Velenova,“ navázal na Mílu Ivan.

            „Tak tam pojďme taky,“ nadchla se Bára. „A mohli bysme jít podél kanálu až do Boskovic.“

            „A jak se chceš potom vrátit? Pěšky? Vždyť nemáme peníze na autobus,“ krotil ji Míla.

            Bára už ale byla rozjetá. „Tak pojedeme stopem!“ vyhrkla.

            „To mě, Barčo, nepřijde moc rozumný,“ přidala se k Mílovi Ivana. „Do Boskovic je to dost daleko, takže bysme tam došli někdy večer. Taky si myslím, že by nás všechny čtyři do auta nevzali, takže bysme se museli rozdělit a to je dost nebezpečný.“

            „Ivana má pravdu,“ poznamenal Ivan, “a navíc ten příkop není pořád tak krásně viditelnej jako tady, na spoustě míst je dost zarostlej a my jsme se museli s panem Ševčíkem prodírat větvemi a křoviskama.“

            „Když je to tak zarostlý, tak to se tady dřevo plavilo jistě hodně dávno,“ přemýšlela nahlas Ivana.

            „Naposled to prý bylo v provozu někdy v osmnáctém století,“ řekl Ivan.

            „Tý jo, ale muselo to být super. Mohli bysme si sednout na kládu a svézt se do Boskovic jako v tom filmu Pyšná princezna.“ Ivana si hned představovala dobrodružnou jízdu.         

            „No jo, v osmnáctým století přece ženy nosily takový obrovský dlouhý sukně a muži baňatý kalhoty pod kolena a střevíce na podpatku, v tom by se asi těžko jezdilo na kládě,“ rozvíjela Bára Ivaninu představu.

            „Ale to se nosilo na zámku, obyčejní lidi se snad oblíkali normálně,“ smála se Ivana.       “Pokud budeme sledovat kanál, tak se může docela dobře stát, že zabloudíme,“ uvažoval Míla a vrátil je z představ do reality.

            „Taky bysme mohli narazit na nějakýho divočáka,“ napadlo Ivanu další nebezpečí.

            „Nebo by tu mohly být pytlácký pasti a my bysme v nich uvízli,“ vzpomněl si ještě Ivan.

            „No tak dobře.“ Bára uznala, že to nebyl nejšťastnější nápad. “A co kdybysme teda šli do Velenova po hlavní cestě? Tam je silnice, tak se ztratit nemůžeme, nebude tam ani divočák, ani pytlácký pasti.“

            „To bysme mohli,“ souhlasil Míla a na vysvětlenou Ivaně dodal: “To je vesnice tady kousek pod kopcem.“

            „OK, tak mě veďte,“ zasmála se Ivana.

            Báru to trochu mrzelo, že ostatním se její původní nápad nelíbil, a tak si zabrumlala pro sebe: “Aspoň jsme mohli zažít dobrodružství.“

 

 

Hoří!

 

            Lesní cestou došli na cestičku mezi rozestavěnými chatami, až přišli k silničce, která vedla z kopce dolů do Velenova. Po levé straně byly ještě chaty a potom les, po pravé velká louka. Z kopce byl krásný rozhled do údolí.

            „Tam v tom lese rostou borůvky, tak si je můžeme natrhat a tvoje mamka vám ty borůvkový knedlíky může udělat,“ řekl Míla Báře.

            „No jo, to by sice bylo fajn, ale stejně je nemáme do čeho dát,“ přemýšlela Bára.

            „Tak si je dáme do pusy, to je nejlepší,“ těšila se Ivana.

            „Škoda, že jsme tady z toho kopce nejeli nikdy v zimě na saních. To by bylo hustý!“ Ivan to líčil naprosto sugestivně.

            „A je tady v zimě hodně sněhu?“ zeptala se Ivana.

            „Jak kdy, ale loni moc sněhu nebylo.“

            „Ono je dobrý to sjet i v létě na kole, to je taky síla,“ přidal se Míla.

            Když po levé straně míjeli vysokou špičatou chatu s térovou střechou, Bára na ni ukázala.

            „Tahle chata bejvala vždycky opuštěná, ale teďka tu asi někdo je. Kouří se z komína.“

            „Prosím tě, kdo by topil, když je venku třicet stupňů?“ řekl pochybovačně Míla.

            „Tak třeba něco vaří,“ uvažovala dál Bára. „Ale je zvláštní, že tu nestojí žádné auto.“

            „No právě, to se mi nezdá,“ navázala na Bářinu poznámku Ivana. „Možná se do chaty někdo vloupal.“

            „Myslíš?“ zpozorněl Ivan.

            „Vykrádají se tu chaty?“ rozvíjela svou domněnku Ivana.

            „Ani nevím, nikdy jsem o tom neslyšel,“ snažil se Ivan vzpomenout.

            „Třeba je tam nějakej bezdomovec,“ napadlo Mílu.

            „Prosím tě, bezdomovec, proč by lezl do chaty, když je tak teplo, spát může klidně venku,“ dobíral si Ivan bratra.

            „Tak si potřebuje něco uvařit,“ vedla Bára stále svou.

            „No, každopádně bych to tu trošku obhlídl,“ navrhl Míla. Obešel chatu z boku, aby lépe viděl, zda není otevřené okno.

            „Děcka, podívejte,“ ukázal náhle nahoru, „nahoře v podkroví je otevřený okno a ten kouř jde tím oknem.“

            Všichni se tam hned podívali. Opravdu, černý kouř vycházel z okna a nabíral na síle.

            „Určitě tam hoří!“ vykřikla Ivana.

            „Tak se musíme podívat, jestli je někdo uvnitř,“ začal Míla řídit záchrannou akci.

            „No jo, ale nevíme, kdo to je, třeba je to nějakej zločinec, co se tady ukrývá před policií...“ varovala Ivana.

            „Tý jo, třeba někoho zabil,“ vyděsila se Bára.

            „Holky, nestrašte,“ zarazil je Míla.

            „Zkusím otevřít dveře,“ řekla Ivana a hned sáhla na kliku.

            „Dávej pozor,“ sípala Bára.

            Dveře se otevřely a objevila se malá předsíňka. Bára, Ivan i Míla tam přes Ivanino rameno nakoukli.

            Ivana vešla opatrně dál a uviděla obývací místnost s dřevěným stolem zakrytým květovaným ubrusem a kolem něj dřevěné lavice, nad lavicemi hezké dřevěné skříňky s hrnky a talířky. Samé dřevo, to bude dobře hořet, pomyslela si. Kluci s Bárou obezřetně vešli za ní.

            Ivana si všimla, že na druhé straně místnosti se šíří kouř a usoudila, že tam někde budou schody do podkroví. Hned tam vyrazila.

            „Ivko, opatrně,“ šeptala Bára.

            „Ty tady hlídej,“ řekl Míla Báře, „my jdem s Ivanou nahoru.“

            „Tak jo,“ řekla úzkostně Bára, „kdyby něco, tak mě prozvoňte.“

            Ivana už mezitím vyšla po několika dřevěných schůdcích. Shora se valil kouř.

            „Haló! Je tu někdo?!“ zavolala ze všech sil.

            Nikdo se neozval. Ivana se zatajeným dechem vyšla schody. Přes mlhu kouře uviděla malý pokojík s válendou a malým stolkem, před ním kobereček. Na válendě ležel nějaký muž v džínách a kostkované košili. V ruce ještě držel cigaretu. Ze záclon a dřevěné stěny za nimi šlehaly plameny a začínaly olizovat válendu.

            Zřejmě si zapálil cigaretu a usnul, usoudila Ivana. Honem to zdokumentovala na mobil.

            „Pane, vstávejte!“ zakřičela. Muž se ani nepohnul.

            Ve dveřích se objevili Míla s Ivanem.

            „Nevím, co mu je. Asi se nadýchal kouře,“ řekla klukům Ivana.

            „To je teda blbý,“ povzdechl si Míla, „ta válenda už začíná hořet, musíme ho sundat dolů.“

            Všichni tři popadli ležícího muže za nohy a za ramena a položili ho na kobereček.

            „Myslím, že se nám ho nepodaří vynést ven, je moc těžkej, musíme zavolat pomoc,“ řekla Ivana rozhodně a kluci jí dali za pravdu.

            „Pokusím se někde v chatě najít vodu a aspoň tu válendu uhasit.“ Ivan seběhl do přízemí.

            „Co se děje?“ ptala se Bára.

            „Nahoře je nějakej chlap, asi v bezvědomí, hoří tam záclony a už chytla i válenda. Nevšimla sis, nemají tu někde vodu?“

            „Možná v té konvi,“ ukázala do předsíňky.

            Ivan honem popadl konev a běžel nahoru. Po nějaké době sešli všichni do přízemí. Bára si viditelně oddechla. „Já jsem to tu zatím zvenku vyfotila,“ informovala Ivanu a kluky.

            „Fuj,“ ulevil si venku Míla, „taky mám toho kouře dost.“

 

 

Pomoc

 

            „Nejprve musíme zavolat hasiče,“ řekla Ivana.

            „A víš, jaký mají číslo?“ ptal se Míla.

            „Určitě sto padesát, učili jsme se to v občance,“ řekla s jistotou Ivana. Naťukala na mobilu 150. Chvíli trvalo, než se někdo ozval.

            „Dobrý den, u telefonu Ivana Šrámková, nacházím se ve vesnici Suchý u Boskovic a chci nahlásit požár. Hoří tu chata u cesty směrem na Velenov. V podkroví jsme našli člověka, který se patrně nadejchal kouře,“ vychrlila ze sebe informace. Potom ještě odpovídala na doplňující otázky. Po chvíli vypnula mobil a řekla ostatním: „Už jedou.“

            „Podle mě by to chtělo zavolat taky sanitku,“ připomněl Míla.

            „Záchranná služba má číslo sto padesát pět,“ řekla bleskově Ivana.

            „Teda, ty seš fakt dobrá,“ ocenil ji Míla a hned vyťukal na mobilu číslo podle Ivaniných instrukcí. Zopakoval to, co už Ivana řekla hasičům. Když ukončil hovor, upozornil ostatní: „Sanitka tu zřejmě nebude tak rychle, jedou z Boskovic, měli bysme zjistit, jestli ve vsi není nějakej doktor. Ivano, utíkej na obecní úřad a zeptej se tam.“

            „No jo, ale je neděle, myslíš, že tam někdo bude?“ Ivana měla trochu pochybnosti.

            „Zkusit prostě musíme všechno,“ rozhodl Míla. “Mám na mobilu internet, pokusím se najít číslo na starostu.“

            „Já bych zkusil zaběhnout k Hrbatům, co mají chatu vedle nás, paní Hrbatová je přece doktorka,“ vzpomněl si Ivan.

            „Tak jo, doběhni tam,“ souhlasil Míla.

            „Já se zkusím zeptat v kempu, jestli tu nemají doktora,“ napadlo Báře.

            „Jasně, dobrej nápad, zeptej se v recepci a oběhni to kolem stanů.“

            Míla už hledal googlem číslo na starostu obce Suchý.

            Ivana běžela zpátky po hrázi, minula bez povšimnutí hezký domeček paní učitelky a blížila se k vesnici. Ještě dobře, že jí kluci cestou všechno ukázali, teď běžela najisto. Proběhla kolem pomníku válečným obětem, rozhlédla se, jestli něco nejede a přeběhla silnici. Obecní úřad stál hned na rohu. Dveře byly zamčené. Pokusila se zabušit na okno. K oknu přišel nějaký muž a okno otevřel.

            „Dobrý den, vy jste pan starosta?“ řekla udýchaně Ivana.

            „Ne, já jsem místostarosta Ševčík, co by sis přála?“

            „Támhle směrem na Velenov hoří chata, je tam člověk, kterej se možná udusil. Už jsme volali hasiče.“

            „Ano, vím, už mi to říkali. Hasiči právě vyjíždějí.“

            „A je tu nějakej doktor?“ zajímala se Ivana.

            „My máme praktického lékaře v Benešově, to je čtyři kilometry odsud. Už jsem doktoru Albertovi volal a slíbil, že přijede.“

            „Tak moc děkuju, pane Ševčíku,“ řekla Ivana a všimla si prvního hasičského auta, které nabíralo vodu na kraji rybníka u pomníku. Rozhodla se běžet zpátky za Mílou a uviděla Ivana, který chvátal s nějakou paní stejným směrem.

            „To je naše sousedka paní Hrbatová, doktorka,“ vysvětloval rychle Ivan, zatímco všichni tři chvatně kráčeli po hrázi. Cestou s houkáním kolem nich projela dvě hasičská auta.

            „Vy jste opravdu šli do té hořící chaty?“ ptala se paní Hrbatová Ivany, „to mohlo být nebezpečný.“

            „Chtěli jsme zjistit, jestli je někdo uvnitř,“ odpověděla Ivana.

            „To jste sice udělali správně, ale mohlo se vám něco stát,“ kroutila paní Hrbatová hlavou.

            Když dorazili na místo, stál tam s Bárou a Mílou další pán, který říkal, že je také lékař. Všichni utíkali k chatě, ze které se čím dál tím víc kouřilo.

            „Hlavně ho musíme vynést z chaty,“ říkal za běhu lékař, který se představil jako pan Koudelka.

            U chaty se kluci a holky zastavili a oba doktoři, paní Hrbatová a pan Koudelka, rychle vběhli do chaty a bylo slyšet jejich dupání po schodech. Za chvíli vynesli bezvládného muže před chatu a začali ho oživovat.

            Muž se prudce rozkašlal. Po nějaké době otevřel oči a zmateně sledoval, co se kolem něj děje.

            „Kde to jsem?“ zasípal.

            „To je vaše chata?“ odpověděl Míla další otázkou.

            Muž pohlédl k chatě a kývl. „Chtěl jsem se podívat, jestli je všechno v pořádku a -“

            „A usnul jste s cigaretou. Chata začala hořet,“ doplnil ho Míla.

            „Jak se cítíte? Není vám špatně nebo na zvracení? Nemotá se vám hlava?“ ptal se pan Koudelka.

            „Trochu,“ hlesl neznámý vyčerpaně a zavřel oči.

            Z dálky se ozvaly sirény ho-ří, ho-ří...

            „Hasiči už přijíždějí,“řekla paní Hrbatová.

            Ivaně to sice všecko připadalo jako celá věčnost, ale ve skutečnosti neuplynulo od chvíle, kdy přivolali pomoc, ani čtvrt hodiny.

 

           

 

 

Zásah

             

             

            Od hráze se přiřítila hasičská auta a zatarasila celou cestu kolem hořící chaty. Jejich houkání vzbudilo pozornost řady stanařů a chatařů, kteří přiběhli na protilehlou louku a z dálky sledovali, co se děje.

            Z hasičských vozů vyskákali hasiči v černých overalech a hned se dali do práce. Velitel hasičů nařídil, aby postiženého odnesli na bezpečné místo, než přijede sanitka. Oba doktoři tedy popadli majitele chaty, odnesli ho přes silničku na louku a zůstali u něj. Taky naše čtveřice se přesunula od zásahu hasičů do bezpečné vzdálenosti.

            Velitel hned hasičům začal udělovat pokyny.

            „Radku, vezmi si Aleše a Vítka a běžte hasit do chaty. A ty Ondro, s Vybíhalovejma a Péťou haste zvenku.“           

            Okamžitě tři hasiči vběhli dovnitř, další natahovali hadice a stříkali na kouřící okno proudy vody. Ivanu překvapilo, jak jsou všichni úžasně sehraní. Všechno běželo jako na drátkách. Velitel vykřikoval další pokyny a hasiči kolem chaty jen kmitali.

            „Zavolali jste nás naštěstí včas, požár ještě nezasáhl celou chatu. Kdo nás vlastně volal?“ Velitel upřel pohled na naši skupinku.

            „Volala jsem já,“ řekla Ivana.

            „Dobrá práce,“ pochválil ji.

            Plameny už byly uhašeny, ale z chaty stoupal šedočerný kouř.

            „Martine, vevnitř je to už v pořádku,“ vyběhl z chaty hasič, kterého předtím velitel oslovil jako Radka.

            Velitel se spokojeně usmál. „Napáchalo to tam velkou škodu?“

            „Docela jo, bude se muset přestavět celý podkroví.“

            Vtom si všichni všimli muže středního věku, který přicházel od kempu.

            „Ahoj Michale,“ oslovil ho velitel. „Jdeš pro pacienta? Leží támhle na louce.“

            „Martine, já jsem se sem nemohl autem dostat, stojím v kempu. Je to s ním vážný?“

            „Už ho místní ošetřili, oni ti to řeknou,“ upozornil ho velitel a ukázal na pana Koudelku a paní Hrbatovou.

             „Dobrý den, jsem doktor Albert z Benešova. Co mu je?“ představil se benešovský doktor.

             „Tady ten pán se nadýchal zplodin a má v plicích kysličník uhelnatý,“ řekl doktor Koudelka.

            „Pokud jste ho už ošetřili, zavezu ho tedy do boskovické nemocnice. Musíte mi ho ale pomoct odnést k autu, mám je dost daleko.“

            Všichni dospělí chytli zraněného muže za ruce a za nohy a nesli ho do auta zaparkovaného na parkovišti u kempu. Byl to kus cesty. Nakonec ho položili na zadní sedadlo.

            „My jsme už volali sanitku,“ připomněla Ivana.

            „To jste udělali moc dobře. Spojím se telefonicky s boskovickou záchrannou službou, myslím, že je potkám po cestě, a pacienta jim předám.“

            Doktor Albert zabouchl dveře, otočil se a rychle ujížděl po hrázi k silnici do Boskovic.

            „A neumře?“ zeptala se Ivana obou zbývajících lékařů.

            „Těžko říct,“ odpověděla paní Hrbatová, „může mít v plicích kromě kysličníku uhelnatého i kyanid, to je prudký jed. V nemocnici mu udělají plicní vyšetření, rentgen hrudníku -“

            „Myslím, že nebude na škodu ani cétéčko,“ pokračoval pan Koudelka.

            „Co je to cétéčko?“ chtěla vědět Bára.

            „To je počítačová tomografie,“ vysvětloval pan Koudelka, „je to v postatě druh rentgenu, kdy pacient je ozářen z různých úhlů. Možná jsi to už viděla, pacienti při tom projíždějí takovým tunelem.“

            „Tunelem?“ vyjevila se Bára. „Mně stačí tunely ve vlaku.“

            Pan Koudelka se musel smát. „To je spíš jen taková roura, ale říká se tomu tunel.“

            „Akce skončena,“ řekl velitel hasičů. Všichni začali uklízet hadice a nastupovat zpátky do aut.

            „My jsme to tady během požáru vyfotili,“ řekla Ivana, „nebudou se vám naše fotky hodit?“

            „To víš, že jo. Dáme to na web. Jak se jmenuješ?“

            „Ivana Šrámková.“

            „Já jsem Martin Látal. Pošli nám je na mail, najdeš ho na stránkách naší obce.“

            A velitel nastoupil do hasičského vozu a na Ivanu, Báru, Mílu a Ivana na rozloučenou zatroubil.

            Tak jsme přece jen zažili dobrodružství, pomyslela si cestou do chaty Bára.

            Když konečně přišly Ivana s Bárou domů, Bářina maminka už byla jako na trní.

            „Kde jste byly tak dlouho?“

            A holky se hned daly do vyprávění.

 

 

Báječné prázdniny

 

            Týden u Báry na chatě uběhl jako voda a přiblížila se neděle, kdy měli pro Ivanu přijet její rodiče. Ivana z toho měla smíšené pocity. Na jedné straně jí bylo líto, že ze Suchého už odjede, na druhé straně se na rodiče přece jen už těšila.

            Právě když obě holky ještě dopoledne naposled hrály na zahradě před chatou badminton se rodiče objevili. Ivka jim radostně padla kolem krku.

            Bářina maminka i Bára se s nimi přivítaly.

            „Ahoj, Ivi, tak jak ses tu měla?“ vyzvídala hned paní Šrámková.

            „Byly to prostě báječný prázdniny!“ zařvala Ivana, až se to rozlehlo přes celý rybník.

            „To rád slyším,“ usmál se pan Šrámek. „A co jste vlastně pořád dělaly?“

            „No, pořád něco,“ začala Ivana tatínkovi líčit své zážitky. „ Jak vidíš, tak jsme hrály begdátek -“

            „A kdo vyhrával?“

            „Jednou já, jednou Barča, ale víc já,“ pochlubila se Ivana.

            „Nepovídej,“ podivoval se trochu pan Šrámek.

            „Doopravdy,“ přitakala Bára.

            „No, a pak jsem se docela naučila ping-pong. Mají tu totiž na chatě pingpongovej stůl.“

            „Téda, to jsem netušila, že jste tu tak sportovně vybavení,“ obrátila se paní Šrámková na Bářinu maminku.

            „Tady pořád dost fouká, tak nešlo hrát venku, proto jsme rozšířili chatu, abysme mohli dát stůl pod střechu, že Baru?“ smála se Bářina maminka.

            „To je opravdu kuriózní,“ komentoval to pan Šrámek.

            „A taky jsme s klukama od sousedů hrály fotbal, ale ti nás zpravidla porazili,“ pokračovala Ivana.

            „No jo, když oni mají větší trénink než my,“ přidala se |Bára.

            „A co rybník? Byly jste se vůbec koupat?“ položil pan Šrámek naprosto zbytečnou otázku.

            „To víš, že jo, několikrát denně. Tati, a mají tady skluzavky a dokonce velikej tobogán. Ten jsem taky vyzkoušela. Nádhernej sešup! Budeme muset jít do nějakýho aquaparku, abych se zas svezla.“

            „Ten tobogán tu není dlouho,“ vložila se do hovoru Bářina maminka, ale myslím, že už je z toho místní atrakce.“

            „Taky jsme jezdili na loďce, i s klukama. Udělali jsme si kolem rybníka různá přístaviště, ta jsme očíslovali a pak jsme se jako v lodním taxíku vysazovali a nastupovali. Já jsem se vždycky nechala vysadit na přístavišti číslo třináct a šla jsem si do stánku koupit langoše,“ řekla Ivana se smíchem.

            „A veslovalas?“ zajímala se paní Šrámková.

            „Samo, to je docela lehký. Akorát děcka byly dost těžký, tak jsem veslama musela pořádně zabrat.“

            „S mamkou jsme šly do lesa na houby,“ připomněla Bára.

            „Jo, to bylo taky dobrý, protože jsme místo hub našly malýho ptáčka, kterej asi vypadl z hnízda. Tak jsme ho vzaly domů a Bářina mamka ho krmila pinzetou.“

            „A co jste mu dávaly, Ivi?“

            „Žížaly,“ rozesmála se Ivana, „ale byly moc veliký, tak Barčina mamka chtěla, abysme je pokrájely -“

            „To bylo hnusný -“ vpadla jí do řeči Bára.

            „No právě. Barča je krájet nechtěla. Ale tomu ptáčkovi by se to jinak nevešlo do zobáčku. Taky jsme mu nosním kapátkem dávaly vodu. A hlavně, když jsme ho vypiplaly, tak nám ufrnknul.“

            „To je škoda, ale to byste ho asi musely dát do klece,“ uvažovala paní Šrámková.

            „Ve středu jsme jely nakupovat do Boskovic, tam je zřícenina a zámek, a taky tam mají v parku letní kino a kousek za Boskovicema je westernový městečko -“

            „Tam jste všude byly?“ žasla paní Šrámková.

            „Byly jsme tam celej den, na oběd jsme šly na náměstí do restaurace, já jsem si dala borůvkový knedlíky,“ informovala dál Ivana.

            „Oni je totiž mívají tady na Suchým v penzionu Athena, ale tento týden je bohužel neměli,“ doplnila Bára. „Ještě ta fotosoutěž, Ivko.“

            „Aha, fotosoutěž, tu jsem vyhrála. všem se moc líbila moje fotka lodičky mezi olšemi. Ale ten den jsme měli úplně největší zážitek, představ si, tati, že tady hořela chata -“

            „Zadrž, dcero, to nám vylíčíš cestou v autě,“ přerušil ji pan Šrámek, když pochopil, že to je vyprávění na delší dobu.

            Ivana usoudila, že si líčením tohoto dobrodružství zpříjemní cestu domů a šla si pro batoh i malý batůžek.

            Všichni Šrámkovi se pak rozloučili s Bářinou maminkou a moc jí děkovali. Bára je doprovodila k sokolovně, kde měli zaparkované auto a když odjížděli, ještě dlouho jim mávala.

           

           

 

           

 

 

 

           

 

 

 

           

 

 

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.05.2019 21:23:28dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc díky, Vesuvanko. :-)

04.05.2019 21:17:48dát kritice tipvesuvanka

Pěkně a poutavě napsaný příběh, živé dialogy vtáhnou do děje :-))) TIP

04.05.2019 13:38:14dát kritice tipAlegna

souhlas byl samozřejmě s Lerakem :-) 

(šotek si mi upravuje slova jak se mu zlíbí)

04.05.2019 07:29:26dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Máš pravdu, Ireno, že dnešní holka by zážitek s hořící chatou zatepla zavolala rodičům. Ale v podmínkách zadání bylo, že má dítě na závěr rodičům vylíčit zážitky z celého týdne, tak jsem to pojala tak, že vlastně je to zážitek z prvního dne, na který se nabalily další akce, které ho trochu upozadily. Nechtěla jsem to líčení opakovat, tak jsem to naznačila větou "Představ si, tati, že tady hořela chata" a tatínek na to "Zadrž dcero,to nám vylíčíš cestou v autě".

Jinak moc děkuji.

03.05.2019 23:24:53dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Příběh se mi líbil, jen v poslední části, jak děvče vypráví rodičům o zážitcích z pobytu mi trochu chybí ta záchrana muže v hořící chatce - kdyby se to stalo mně, určitě bych o tom vyprávěla v prvé řadě.

Dialogy máš uvěřitelně napsané, obdivuji, že na zadání jsi schopna napsat v podstatě cokoliv:-)

03.05.2019 22:24:34dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc hezký koment, Kočkodane. Díky. Nevím, jestli taková Ivana existuje, trochu jsem ji vylepšila, taková menší sorela. :-)

03.05.2019 22:13:54dát kritice tipKočkodan
Pokud by měli všichni rodiče dcerku jako Ivana, určitě by zřetelně ubylo vyrvaných vlasů. :-) (Smajlík nekuřáka, který cigaretou nikdy nevypustil červeného kohouta.)
03.05.2019 20:09:57dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Evži, to je přesný popis naší chaty i vesnice, kde ji máme, v okrese Blansko. Takže to prostředí důvěrně znám, použila jsem i existující postavy, naše kamarády. Zadání bylo, aby tam byla jedna hlavní zápletka, aby obdarované dítě (zde jsem měla na mysli tu Ivanu) udělalo něco výjimečného, prostě fungovalo jako hlavní hrdina příběhu. Moje ukázky je nějak nezaujaly, takže k "ostrému" zadání nakonec nedošlo. Asi by tam měl být v tom případě nějaký popis oblečení, který by seděl na to dítě apod., aby se takzvaně hned poznalo. :-)

03.05.2019 20:02:03dát kritice tipEvženie Brambůrková

Tak jsme se zase vrátili do dětství a to je vždy milé. Hezky se to četlo./T

Jen by mě zajímalo, jak to při zadání je. Jaké máš podklady, zda ti je dodají nebo si vyhledáš info o okolí  a podobně.

Jsem prostě zvědavá. :-)

03.05.2019 18:30:29dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Dík. :-)

03.05.2019 18:28:41dát kritice tipAlegna

Souhlas s Letadlem*

03.05.2019 18:18:45dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, je to místo mého dětství, chata i děcka, všecko je skutečné. Akorát jsme nikdy nebyli svědky hořící chaty...

03.05.2019 18:14:51dát kritice tipLerak12

Jako nostalgickému dětskému čtenářovi se mi to líbilo. Komornější rozjezd a dramatická událost. K tomu příjemná atmosfera prázdnin a léta. Jako dětsko, bych si takovou knihu  z knihovny jistě vypujčil.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.