Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
Horymírka 55
datum / id15.05.2019 / 496257Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno211x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 55

 

V lese jsme začali stanovištním průzkumem. Zatímco si kluci, každý ve svém oddělení, vypůjčeným nářadím od správce tábora kopali a popisovali půdní sondy, já jsem ve všech třech odděleních zjišťoval výskyt druhů v bylinném a keřovém patru. Zkratky latinských názvů jsem vpisoval pro každé oddělení zvlášť do tiskopisu fytocenologického zápisníku a do mapy tužkou načrtával prozatímní hranice lesních typů. Později to projdu znovu, to už si budu jistější, pak hranice upřesním, aby na sebe plynule navazovaly přes hranice oddělení, neboť příroda umělé lidské hranice neuznává. Kluci zatím budou hotovi se svými sondami, a jestli bude třeba, pomůžou je kopat u mě. Jejich popis už si pořídím sám.

V táboře jsme nadále dodržovali přísné nařízení. Kromě naší účasti dvakrát denně v jídelně o nás nikdo skoro nevěděl.

Třetího dne nás před večeří soudružka hlavní odchytila.

„Dneska je krupičná kaše, takzvaná pohádka mládí, to není nic pro vás, pojďte se mnou do kuchyně.“

Teda! Jak to, že jí stojíme za tu starost? Asi proto, abychom se někde nepochlubili, čím nás tady dnes chtěli krmit.

Zavedla nás do kuchyně, kde nám dali ohřáté párky. Bylo mi trapné, že se odtud line do jídelny vůně párků – a­ děcka jedí kašičku.

„Čím jsme si takový privilegium zasloužili?“ zeptal jsem se.

„Tím, že se řídíte podle mejch pokynů. Tedy zatím!“ zvedla malý ukazováček. „Taky jsem měla párek, krupici nesnáším. Nechte si chutnat.“ Sedla si k nám a nenuceně se s námi bavila, dokud jsme nedojedli. Vtipkovala a bezstarostně se smála. Byl to nečekaný obrat. Začala vzbuzovat mou zvědavost. Nevěděl jsem čím, nebylo na ní nic, co by mělo poutat zvláštní pozornost, než ty hluboko zasazené oči. Kdyby to nebylo absurdní, podle těch očí by se mohlo zdát, že ji z neznámého důvodu zajímám víc než Vlasta a Drahoš. To ovšem bylo zdání. Ta ženská se s nikým nemůže shodnout, natož aby někoho se zájmem pozorovala.

Ale ty oči opravdu nebyly tak břitké jako jazyk.

V dalších dnech, jak jsme se krátce potkávali, pokaždé jsme o sebe zavadili pohledem. To už jsem si uvědomil, že mě zajímá.

Ale proč, proboha?! Proč jsem na ni zvědavý? Já, který ji zhodnotil tak kategoricky hned při prvním setkání! Jak mě tato svéhlavá učitelka může zajímat, když miluju svou Bobu?

Je to pravda. Co je mi do ní.

 

Kluci v pátek odpoledne odjížděli a­ já – n­evím proč – ne. Pro sebe jsem si to vysvětlil tím, že potřebuju dohnat zpoždění v kopání sond. I jim jsem to tak naznačil, ale opatrně, aby si nepřipouštěli výčitky, že mě v tom nechávají. Neříkali nic. Tvářili se jakoby chápavě, což mě dost štvalo. Neměl jsem pro jejich benevolenci rozumné vysvětlení, ale raději jsem mlčel.

Po večeři se mi nechtělo „domů“. Šel jsem se vykoupat. Kus cesty za táborem svítilo ještě na břeh Stražova naplno podvečerní slunce. Z bažiny na horním konci se ozývaly žáby. Za rákosím na volné hladině plula kachní rodina. Když jsem vlezl do vody, tiše zmizela v zeleném bludišti.

Koupal jsem se dlouho. Nejvíc se mi líbilo ležet naznak na hladině a vodorovnou polohu udržovat jen nepatrnými pohyby rukou a nohou. Bylo mi krásně, skoro na mě ve vlažné vodě přicházela dřímota. Na Bobu jsem nemyslel, vůbec mi nepřišlo na mysl, že na mě čeká a já nepřicházím a neobjevím se ani zítra. Otočil jsem se na břicho a obhlížel protější břeh, les, kde prý mají své království z přírodnin stvořené pohádkové figurky pana Zapletala, ten les, jemuž říkají Pohádka a kde jsem ještě nikdy nebyl. Okrajové smrky smáčely obnažené kořeny ve vodě. Na maličké světlince rostla napůl vyvrácená olše s téměř vodorovným kmenem; nápadně ohlazená kůra prozrazovala, že ten povalený, ale živý kmen slouží kdekomu za sedátko. Zamířil jsem tam a několik temp plaval s ponořeným obličejem. Potom jsem zvedl hlavu a otevřel oči. Na olšovém kmeni seděla ona.

Jak se tam dostala?

Zpomalil jsem.

Dívá se na mě. Přece neuteču!

Co když na někoho čeká? Nebude to trapas?

Trapas to bude tak či tak. Sedí a dívá se na mě! Svým výsměšným pohledem. Čeká, co udělám.

Doplaval jsem, vylezl na břeh a z momentálního nedostatku jiného zaměstnání stíral a střásal vodu z kůže.

„Co tady děláte?“ nenapadlo mě nic chytřejšího.

„Já? Budete se divit, já sem chodím.“ Zas ten záhadný úsměv.

„Jak jste přišla? Neviděl jsem vás přijít.“

„Normálně. Spadla jsem z nebe. A co vy, že jste si to sem namířil rovnou přes vodu?“

„Tak. Ze zvědavosti. Chtěl jsem zkusit, jak se tady sedí.“

„Tak to zkuste,“ ukázala vedle sebe.

„Nevím, jestli nebudu rušit.“

„Neříkala bych, abyste si sedl. Říkám co si myslím, nebo mlčím.“

Sedl jsem si půl metru od ní: „Čekáte na někoho?“

„Možná na vás.“

Cítil jsem, jak rudnu. Odkudsi ze tmy vypluly Bobiny oči. Ne vyčítavé, ani smutné, jen vědoucí. Ten, kdo odchází…

Chvíli jsem nepřítomně civěl na vodu.

„Stalo se něco?“

„Nic, nic,“ pomalu jsem se vzpamatovával.

„Najednou jste byl pryč. Nebyl jste tady.“ Dívala se na mě tak, jako by i ona věděla. Snad ví víc než já sám. Připadal jsem si jako odchycený zloděj.

Co s tím. Zeptám se. Zeptám se přímo. Ať je jasno hned. Musím to vědět dřív, než bude pozdě, než udělám nějakou hloupost. Vždyť já jsem schopen se do téhle hubaté učitelky zamilovat!

Dívala se na mě zvědavě. Taky trochu provokativně.

Je to se mnou špatné, neumím zrazovat. Rozhodně bych to nedokázal po troškách. Jestli mám zradit, tak naráz. A jenom jednou. Jednou provždycky. Jestli ovšem to, kvůli čemu mám zradit, bude za tu zradu stát.

A je tady něco, co by za ni mělo stát?

Nevím, vůbec nevím. Ale udělat to musím, právě proto, abych věděl.

Rozhodl jsem se.

„Máte někoho?“

Několikrát rychle za sebou zamrkala. Má mě za idiota. Jsem idiot, co jiného. Idiot, který musí mít jasno stůj co stůj, který nesnáší nejistotu. Blázen, kterému není rovno.

Teď se vzpamatovala: „Na tom snad tolik nezáleží.“

Dobře mi tak. Jsem idiot.

Bylo trapné ticho. Zřejmě čekala, co napřed řeknu já o sobě. Slušelo by se to, měl bych něco říct. Ale co bych řekl? Od ní jsem se toho taky moc nedozvěděl. Ne, teď radši ne. Pokusím se to oddálit. Ještě nevím, co říct. Možná to později bude jasnější.

Je taktní. Neptá se. Dává mi lekci zdrženlivosti. Její nevyslovená otázka však visí ve vzduchu. Najednou nemám, o čem bych měl mluvit. K tomu ožehavému tématu se nevrátím a mluvit o počasí se mi příčí. Vždycky se k důležitým věcem postavím zgruntu špatně.

Chvíli si mě mlčky prohlížela. Oči měla naplno otevřené, nic neskrývala, ani to, že se mými rozpaky tak trochu baví.

„Poslyšte,“ řekla konečně, „neberete všechno až příliš vážně?“

„Mám hroznou povahu,“ díval jsem se do země, „promiňte.“

Cítil jsem na sobě její pohled. Měl bych přeplavat zpátky na druhou stranu, vzít si tam oblečení a jít. Musím, hned. Zavčas to skončit. Jenom tak se celý omyl vyjasní. Znovu se klidně podívám tam do těch očí.

Opravdu klidně?

Asi ne, klidně už nikdy ne.

A tady stejně skončíš jako hlupák. Pěkně sis zavařil, hochu.

Sbíral jsem odvahu k odchodu. Nespouštěla ze mě pohled, a to tu mou ještě nezrozenou odvahu v zárodku odčerpávalo. Hlupák jsem a hlupák zůstanu, na tom tady už nic nezměním. Jak se na ni zítra podívám, až se potkáme!?

Vstal jsem, že půjdu.

Náhle mi sama pomohla z rozpaků.

„Nějak jsme to vzali za špatný konec, viďte?“ řekla smířlivě, berouc dokonce vinu zčásti na sebe. Taky vstala. „Plavte se oblíct, nemůžu se dívat, jak vás žerou komáři.“

„Uvidíme se ještě?“ zeptal jsem se.

„To bude záležet na vás.“

Skočil jsem do vody. Když jsem se po několika tempech obrátil, odcházela. Obejít celý rybník po pěšině Pohádkou až ke sklárně, přejít hráz a na druhé straně zpátky do tábora, to jí bude chvíli trvat.

Oblečený jsem na ni čekal u brány.

„Pojďte, půjdeme se projít,“ řekl jsem. Překvapeně se zastavila.

„Rozkazy nepřijímám.“

„Tak prosím.“

„Neproste. Prosbě se má vyhovět. To už mám radši ty rozkazy.“

„Už vám někdo řekl, že máte povahu jako foxteriér?“

„C-cooo?“ protáhla užasle.

„Tak pojďte, půjdeme ještě někam,“ změnil jsem tón.

„Něco mi dlužíte.“

„O tom nevím.“ Ale věděl jsem.

„Krátkou odpověď na jednu nevyslovenou, leč závažnou otázku.“

Zajásal bych. Tak ono je to vážnější, než jsem doufal. Zároveň jsem se zhrozil, že bych měl teď hned odpovědět. Ne, to nemůžu.

Viděla moje váhání a otočila se k táboru.

„Počkejte,“ řekl jsem zastřeným hlasem. Dvě pionýrky, co měly u brány službu, z nás nespouštěly oči.

Vrátila se. „Čekám… Tak co jste mi chtěl?“ Její oči mnou nemilosrdně pronikaly. Dost rychle jsem se neměl k odpovědi.

„To stačí,“ řekla, „už se nenamáhejte. Sbohem.“ Chtěla jít, ale ještě se zastavila: „Se mnou to taky není tak jednoduchý, jak by se vám mohlo zdát.“

Potom se rozesmála: „Netvařte se tak, vůbec vám to nesluší!“

Je to nové odmítnutí, nebo mě jenom napíná?

„Ještě nechoďte,“ zaprosil jsem polohlasem. Holčičky se dobře bavily. Zavrtěla hlavou. Potom si to ještě rozmyslela.

„Nesmíte si ze mě tolik dělat. Já vím, jsem nesnesitelná, ale neberte všechno tak vážně.“ Shýbla se, něco utrhla, vrátila se ke mně, podala mi to a já jsem se poprvé dotkl její ruky. Jak ji měla malou!

„Nate, pro štěstí.“ A šla. Zastavila se u služby, prohodila k děvčatům pár slov, už se na mě nepodívala a zamířila rovnou k baráku, ke své velitelské garsonce. V prstech jsem mnul čtyřlístek. Trifolium hybridum, určil jsem si bezmyšlenkovitě podle zvyku botanický druh, a když jsem se nedočkal jejího ohlédnutí, zamířil jsem do vsi, ke své opuštěné šoférské boudě na polesí. Čtyřlístek jsem vložil do občanky. Pro štěstí.

Než jsem usnul, kručelo mi v břiše hladem a v hlavě se motaly těžké, protože už jasné výčitky, protože Boba měla pravdu: jsem to já, kdo odchází.

Hned zítra jdu na vlak, musím jí to říct. Co vlastně? To zatím nevím. Že ji v myšlenkách zrazuju. Že je to podlé a že si přesto nemůžu pomoct.

Mám vůbec důvod?

Nevím, ale v těch nových očích jako by byl příslib. Pro něj svou lásku k Bobě nechávám klidně umřít. Není to nemožné, jak jsem nedávno myslel. Dokonce tak brzy po tom svém dotčeném zapřísahání! Měla pravdu ve všem, i v tom o těch slibech, které syčí jako jedovatí hadi.

Nikdy nic neslibuj! Slyšíš? Už nikdy!

Měla pravdu, jako vždycky a ve všem.

A takovou lásku já teď zrazuju. Tak špatně sám sebe znám. Nikdy bych to do sebe neřekl.

Ne? A co tvá víra v Boha, tu jsi nezradil?

To bylo něco jiného, tam jsem lásku neměl, tady ano, toto se týká opravdově milované osoby.

Řeknu jí to a požádám o odpuštění.

Ach chlapče! Co se dá na zradě odpustit!? Zrada je neodpustitelná, znamená konec, je jako smrt.

Jak jí vůbec můžu přijít na oči?

Nikam nepojedu.

S tím rozhodnutím jsem usnul.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.05.2019 05:53:51dát kritice tiprevírník

To je správný přístup.

15.05.2019 19:51:58dát kritice tipKočkodan
Mě rozhodovací proces nikterak nemučí – je naprosto jasné, že budu naslouchat i příštímu dílu. S napětím, jak se vše bude dál vyvíjet.
15.05.2019 16:20:50dát kritice tiprevírník

Díky, Karle.

15.05.2019 14:56:29dát kritice tipK3
redaktor prózy

Někdy je těžké rozhodování, když je silné vábení. Rád jsem si přečetl.

15.05.2019 13:47:14dát kritice tiprevírník

No jo no, brzy se dočkáš, Jano.

15.05.2019 11:36:58dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, četla jsem jedním dechem. Věřím, že rozhodování bylo těžké. Jsem zvědavá na pokračování. TIP

15.05.2019 10:58:29dát kritice tiprevírník

To platilo děvčatům. Teď, kdyžs současně přiskočil ty, Honzo, odpovím, že ano, že s odstupem se asi všichni bezděky znovu a rádi nacházíme v tom, o čem se dozvíme, že i jiní v mládí prožívali.

15.05.2019 10:46:46dát kritice tiprevírník

A přece se točí. Člověk míní a...

15.05.2019 10:40:23dát kritice tipzeleda

Jardo, tento díl je mi velice blízký. Podobnou situaci jsem zažil taky. V mládí je přece možné vše. Emoce v tomto případě vždy vítězí nad rozumem. A to je právě na mládí to pěkné. Kulisou mého příběhu však nebyla příroda a rybník, ale plzeňský peďák. Byl jsem těžce zamilovaný do jedné Plzeňačky a ve škole jsem koukal po jedné kolegyni a prožili jsme spolu jen kratičký románek. I to je později ztvárněno v mém románu. 

Tvé vyprávění je hluboce lidské a často se ve tvých úvahách a pocitech  sám nacházím. Je to zde dost ojedinělý text a je mi, díky tomu, že dáváš nahlédnout až do své mladé duše, velmi blízký.

15.05.2019 10:22:41dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

To je zase něco, ty nás zničíš:-)) - kdo by to byl řekl??

15.05.2019 09:08:41dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Chápu Tvé těžké rozhodování. Jsem zvědavá, co bude dál...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.