Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Horymírka 56 + 57
datum / id18.05.2019 / 496322Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno255x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Nechci napínat. Dávám dvě pokračování naráz.

Horymírka 56 + 57

Ráno jsem málem zaspal. Probudila mě zima, ležel jsem pod otevřeným oknem, přikrytý mokrou dekou.

Tak to je ta hrozná povodeň, co mě celou noc děsila, jíž jsem nebyl schopen uniknout! Napršelo mi až sem, na postel. A podlaha, ta úplně plave!

Rychle jsem vyskočil, hadrem celou místnost vytřel, venku vyždímal deku, a teprve pak se staral o sebe. Mám co dělat, abych stihl snídani. Musím ji vidět. Ještě nikdy to nebylo tak nutné.

Nic na sobě nedala znát. Mluvila a chovala se odměřeně, jako jindy. Když jsem odcházel, zeptala se: „Máte ten čtyřlístek?“

„Mám, je to můj talisman,“ poklepal jsem si na kapsu.

„Večer, když jste odešel, natrhala jsem jich celou kytku. Na čtyřlístky mám štěstí… Počkejte.“ Zmizela ve svém pokojíku. Vrátila se a nesla maličkou vázičku se zelenou kyticí.

„Podívejte,“ pochlubila se. Skutečně: byly to samé čtyřlístky.

„Jsou vaše. Máte je u mě. Jestli chcete.“

Nejraději bych ji byl políbil. Musela to na mně vidět.

„Tak už běžte,“ řekla rychle a zmizela za dveřmi.

V kuchyni jsem řekl, že i dnes, třebaže je sobota, přijdu až k večeři, paní kuchařka mi dala svačinu „abyste nám tam neumřel hlady“ a s vypůjčenou motykou a rýčem od pana správce jsem šel do své stodvanáctky.

Měl jsem dnes v plánu vykopání dalších dvou sond, nebyl jsem si úplně jistý zařazením do půdních typů.

V horní části oddělení jsem kopal v půdě lehké, vzdušné a kamenité, ale hustě prostoupené kořeny, takže než jsem se prokopal až k zvětralině mateřské ruly, dost jsem se nadřel. Rýčem jsem pak pečlivě dohladka skrojil čelní stěnu sondy, abych mohl dobře změřit a popsat půdní profil.

Bylo už po poledni, než jsem s tím skončil. Zařadil jsem si tuto půdu podle klasifikace našeho profesora Pelíška do „okrově žluté lesní půdy na rule“. Jedna z nejživnějších půd této vysočinné oblasti.

Rozhodl jsem se, dokud mám svou „provozní teplotu“, jít hned vykopat tu sondu tam dole. Podle všech známek tam bude jasné oglejení, jehož vznik ovlivňuje střídavá změna vysoko položené hladiny spodní vody. Ale pro jistotu si to raději ověřím.

Ta sonda nebyla tak hluboká, brzy jsem narazil na nepropustnou jílovitou spodinu a musel skončit. I tak mi dala zabrat. Dobře jsem hádal, je to glejový podzol s rezavými skvrnami sloučenin trojmocného železa. Pro zlepšení půdních vlastností musím tady do té smrčiny navrhnout melioraci. Biologickou, jak jinak, co by kdo ode mě jiného mohl čekat: podsadbu olší. A jako cílovou dřevinu dáme zároveň s ní do podsadby jedli.

Celý den jsem byl tak zabraný do práce, že jsem si ani jednou nepřipustil žádnou výčitku.

Nevyčítal jsem si ani, když mě po večeři pozvala do pokojíčku „pro ty čtyřlístky“. Tam jsem se dozvěděl, že jí cigánka předpověděla život na hájence. Řekla to se smíchem a jen jakoby v legraci, ale přičteno ke kradmým pohledům z minulých dní, bylo to příliš svodů najednou. A tu jsem ji,­ já jidáš, políbil. Strpěla to, dokonce jí to snad ani nebylo protivné. Avšak já jsem si v té chvíli uvědomil, jak jiné jsou ty rty, jak též to tělo je jiné, mladší sice, ale ne tak nádherných křivek a proporcí. Slabá náhražka ženy, kterou miluji. Má náruč si pamatuje to druhé tělo, mnohokrát objímané, jediné a pravé, to tělo, které mělo patřit navždycky ke mně. Povolil jsem stisk – a­ nic se nezměnilo, i to zůstalo bez odezvy. Hned jsem chtěl na zkoušku učinit nový pokus, ale to už bych vstupoval do jiné řeky, už si odsedla. Pak se d­ala do střízlivého povídání.

S občasnými zámlkami, s hledáním výstižných slov, ale souvisle, líčila mi, že to s ní vůbec není jednoduché, že miluje ženatého muže, důstojníka se dvěma dětmi a neví jak z toho ven, protože dětem tátu brát nechce. A řekla také, že jistě jen proto jí z pusy neúmyslně vyklouzlo to o té cigánce a o předpověděném životě na hájence, ve skutečnosti to nemyslela vážně, nevěří na duchy a nevěří ani na sny a předpovědi.

Tak podivně plynul ten večer, kdy jsme spolu byli úplně sami. A já jsem pořád myslel na to, co dělám a jestli dělám dobře. Stejně střízlivě, jak ona mluvila, uvědomoval jsem si svých čtyřiadvacet let a viděl, že je načase rozhodnout se, co dál. V této mladé učitelce bych měl zatím nejasnou teoretickou možnost účastnit se v budoucnu normálního života jako většina lidí. Už to však znamenalo, ž­e sám u sebe svůj život s Bobou za normální nepokládám, jen si ho tak maluji a totéž si, méně přesvědčivě, donedávna namlouvala Boba.

Bylo to divné uvažování, způsobené tou náhlou střízlivostí, z níž jsem již nemohl vyklouznout.

Poslouchal jsem, vnímal a chápal vše, co mi na sebe povídala, a potom jsem začal mluvit sám. Vyprávěl jsem jí o všem, co bylo a co je. Jí, neznámé, jsem prozradil to, co nikdy nikomu. Mluvil jsem přízemně a k věci, snášel samá fakta. Nevím, kde se to ve mně vzalo, mezi námi nebylo nic, co by se jen vzdáleně podobalo vášni. Byl tu jen rozum, spíš touha po rozumu, něco, co mělo hluboké city nahradit, neboť je čas myslet na život, který přijde. Řekl jsem jí o své jediné lásce a obviňoval se v duchu ze zrady, z jejího znesvěcení, a nevím, co bylo pro mě horší. Očekával jsem odsudek, ale ona poslouchala pozorně, a když jsem svou zpověď skončil, poznamenala, že chápe a že neví, proč by jí to mělo vadit.

Zřejmě nejen já, také ona má nejradši jasno ve všem a hned.

„Každý si to svoje musíme vyřešit,“ řekla. Zamyslela se a pak dodala: „A možná nám to teď, když víme o sobě, půjde líp.“

Kde se vzalo tolik otevřenosti a rozhodnosti, když oba máme tak daleko do lásky?, žasl jsem.

Když jsem od ní dlouho po půlnoci odcházel, četl jsem jí v očích, že čeká, jestli ji políbím, sama však mi vstříc nevyšla ani milimetr. Políbil jsem ji, bylo to váhavé, nerozhodné, jakoby na zkoušku, znovu jen zvědavé políbení, a když její odezva-neodezva vyzněla stejně jako poprvé před pár hodinami, zeptal jsem se přímo:

„Proč mě doopravdy nepolíbíš?“

Odpověděla pohotově, jako by tu otázku čekala:

„Protože pro mě je políbení závazek. Až já někdy někoho políbím, bude to ten pravej, ten pro celej život.“

Vzpomněl jsem si, jak se nám nedávno, sice se smíchem, ale docela vážně, představila: „Jmenuju se Poslušná, ale poslouchám jen někoho a jenom někdy.“ Takové je to tedy stvoření. Přinejmenším vzbuzuje zvědavost.

Dali jsme si dobrou noc. Nevyprovodila mě ani ke dveřím svého velitelského kamrlíku dva a půl krát tři a půl metru. Zůstala sedět a dívala se za mnou, dokud jsem nezavřel.

Nezamířil jsem k naší šoférské boudě, ale vydal se na nádraží. Pěšky. Deset kilometrů, až do Okříšek. Přes nejistotu, jaká to bude láska, kam směřuje, co ji čeká, má-li vyrůst jen ze střízlivého dialogu, byl jsem si už jistý tím, co chci udělat.

Ano, opakoval jsem, jenom jednou. A naráz. Teď.

Svítalo. Nešel jsem kolem brusírny, ale přímou cestou pod olšemi, podél potoka. Holou lesní stráň vpravo brzy obsadí břízky, už se derou z maliní. Na odkrytém svahu je již matné světlo, vysoké olše dole však ještě schraňují noční stíny, je špatně vidět na cestu. Jdu skoro popaměti, tu a tam zakopnu, ale to mi není na překážku, na to nemyslím. Spěchám, žene mě povinnost. Někdo vzadu teď nejspíš klidně usíná. Jiná tam vpředu možná spánek marně přivolává.

Ach mít to už za sebou!

 

 

 

Když jsem stoupal po schodech k jejímu bytu, padla na mě tíseň. Ještě ráno jsem si představoval, že to půjde snadno, měl jsem cestou dost času na promýšlení. Jistě už něco tuší, když jsem večer nepřišel. Jestli tuší, bude přiznání lehčí, namlouval jsem si. Ale to bylo předtím. Teď jsem se do klidu musel nutit.

Vyzvonil jsem známý signál. Mohl jsem si odemknout, ale raději jsem zazvonil.

Dlouho se nic neozývalo. Nemusí být doma.

Jak jsem čekal a vevnitř trval klid, nabýval jsem znovu ztracenou jistotu. Co by v neděli dělala doma? Půjdu dál a tam počkám. Natáhnu se a trochu si zdřímnu. Kdy jsem naposledy spal? Potřebuju to. Mechanicky, jen abych se ubezpečil, zazvonil jsem znova. Třikrát dlouze, třikrát krátce. Mezitím už jsem v ruce otáčel svazečkem klíčů a vyhmatával ten pravý. Vtom se mi zatajil dech: vrznutí podlahy! Všechno se okamžitě vrátilo, ale bylo to jako za clonou, jako by se mě to týkalo jen vzdáleně. Otevřela. Její pohled byl cizí, bezbarvý. Nejraději bych se otočil a šel.

„To jsi ty? No, pěkně vítám.“

„Ahoj,“ vypravil jsem stísněným hrdlem.

„Jak ses tam celou dobu měl?“ Jako by mluvila k někomu cizímu.

„Já jsem nemohl přijet,“ řekl jsem málo přesvědčivě.

Proč začínáš výmluvou, přišels s jiným úmyslem, nadával jsem si.

Nebude to lehké, tady to dnes opravdu lehké nebude.

Nerozhodně jsem stál.

„Nechceš si třeba sednout?“ řekla, aniž se ke mně obrátila, a stavěla konvici na plyn.

Sedl jsem si na kraj pohovky, jak jsem míval ve zvyku. Posadila se taky, ale do křesla, ne ke mně. Pozorovala konvici na plotýnce jako napínavý film. Její odměřenost mě znervózňovala. Podívej se na mě, Bobo, aspoň jednou se na mě podívej, sugeroval jsem jí, já jsem se ti přišel k něčemu přiznat a ty mě nebereš na vědomí, nevím, jak to dokážu.

Vstala, šla ke sporáku, odklopila víko, voda ještě nevřela, opět je přiklopila. Urovnávala konvici. Dlouho nebyla spokojená s tím, jak stojí. Potom nakoukla do šálků s připravenou kávou a znovu si sedla. Čekala.

„Bylas někde?“

„Bavila jsem se dobře.“

Proč taky lžeš, Bobo, ty nemusíš!

V hlavě mi zašumělo. Teď to ze sebe dostanu.

„Já ti musím… Prosím tě, nezlob se, já… mám rád jinou.“

Nikdy bych nevěřil, jak těžko se taková věc říká. Vyznělo to strašně, ale co, už se stalo. Ať to znělo, jak chtělo, bylo to venku a dalo se tomu rozumět. Vstal jsem a začal přecházet pokojem. Boba zůstala neuvěřitelně klidná. Že by přeslechla? Ne, tušila to, takže jsem ji nepřekvapil. Ale žádné tušení nemůžeš srovnávat s jistotou, tušení dosud obsahuje víru. Jistotu má až teď. Je to zdánlivý klid. Ze šoku. Až moc dobře rozuměla.

Voda začala vřít. Pohnul jsem se tím směrem, ale předešla mě. Pomalými, strnulými kroky šla a kávu spařila. Jednu si vzala k sobě do křesla a mně řekla: „Až budeš chtít, tak si vem.“ Teď, když promluvila, poznal jsem, že se nepřeslechla, že jí to nebudu muset opakovat. Nebyla ani za mák klidná. Zastavil jsem se u okna a vyhlížel do ulice. Zeptala se způsobem, který měl být ironický, měla však co dělat sama se sebou, se skutečnými pocity, co v ní třeštily jako divoký pták v kleci: „Víš to jistě?“

„Bohužel, jistě,“ lhal jsem.

„Bohužel? Jsi přece ohromně šťastnej.“

Něco strašného se v ní odehrávalo. Prudce vstala, postavila šálek na stůl a dlaněmi se o ten stůl opřela.

Začal jsem znovu přecházet pokojem. Jak se opírala, viděl jsem, že teď se něco stane. Nestačil jsem ani domyslet, když křikla ledově: „Přestaň prosím tě chodit, ano? Buď tak laskav!“ Napjatá, opřená o ten stůl, hleděla před sebe. Ležel tam chleba a nůž. Vzal jsem ji zezadu za paže, abych ji obrátil k sobě – a­ vtom v ní ta napjatá pružina praskla, divoký pták prolomil klec a byl na svobodě. Vytrhla se mi a začala křičet: „Nedotýkej se mě! Jdi pryč, běž si k ní! Tak běž!!! Co tady ještě děláš, budu volat o pomoc! Jdi, nebo za sebe neručím! Běž pryč, běž pryč!“ Pustil jsem ji. Myslel jsem, že ji trochu znám a zatím… Ano, ale nikdy jsem jí neoznámil takovou věc. Teď jdu, musím, ale ještě se vrátím. Vybrečí se a možná bude klidnější.

Šel jsem ke dveřím.

„Běž, běž si k ní! Vypadni!!!“ To není její hlas, vůbec ho neznám. Chtěl jsem se ohlédnout, když mě něco uhodilo do ramene, smeklo se, natrhlo mi to košili a prásklo do dveří. Vyloupl se z nich kousek laku a tříska. Na podlaze se zatočil a pak zastavil nůž. Vrhla se ke mně.

„Vyškrabu ti oči! Abys k ní nedošel. Abys…“ Chytil jsem ji do náruče. Bezmocně mi položila hlavu na rameno. Napůl jsem ji odvedl, napůl odnesl k pohovce a posadil. Pevně jsem ji svíral a domlouval jí. Tu ji to znovu posedlo, částečně se vymanila, zmítala se a křičela: „Ne! Ne! Nechci! Běž! Běž si!“ Podařilo se mi pevně ji obejmout. Nepřestávala křičet: „Ne! Ne, ne, ne!“ Její oči, to byl šílený zrak někoho neznámého.

Domlouval jsem jí jako děcku v horečce.

„Já tě nechci vidět,“ zaštkala konečně a schoulila se mi v náručí do bezmocného klubíčka. „Cos mi to udělal, jaks mi to mohl udělat! Není to pravda, řekni, že to není pravda, to nemůže být pravda! Já jsem ti tak věřila! To říkáš, jen abys mě potrápil, že to není pravda? Ne, já vím, že je. Už na mě došlo, a já jsem si hloupá myslela, že mě to nepotká, že se mi to vyhne! Nemohlo se mi to vyhnout, věděla jsem to, čekala jsem, že to tak dopadne. Říkala jsem ti to. A ty?! Nevěřils! Jak jsem se těch tvých slibů bála! Jak jsem je nechtěla poslouchat! Slibovat se nemá. Nikdy. A tys nevěřil.“ Vzlykala a mluvila a tak ze sebe dostávala tu šílenou nemoc, která ji posedla. Houpal jsem ji v náručí a mlčel. Nechával jsem ji vymluvit a vyplakat.

„Podej mi kapesník,“ řekla konečně, „tam. Ne. Támhle! Jo. Ukaž.“ Chtěl jsem jí utřít oči. Vytrhla se mi. „Ne, to ne, já sama.“ Vzala si ten kapesník a sama se dávala do pořádku.

„Už je to lepší, už jsem klidná.“ Dívala se trochu provinile. „Teď už běž, už tě nepotřebuju. Vyspím se z toho.“ Pokusila se o chabý úsměv na dotvrzení, že je v pořádku. Políbil jsem ji na tvář. Uhnula a v očích se jí objevil děs.

„Ne, to už není pravda, už nikdy…“ Málem vypukla v nový pláč. Raději se honem vysmrkala. „Já tě moc dobře znám, už se stalo, už patříš tamté.“

Vstala a šla se upravit před zrcadlo. Bylo mi všeho tak líto! Věděl jsem, že ji vidím naposledy, ještě chvilku a potom se mi rozplyne. Jako ve snách jsem si opakoval: Jak jsem to mohl udělat, jak jsem se jí mohl vzdát! Dobrovolně! Sám způsobit, že tato nádherná milovaná Boba už není má?!

Chtěl jsem si vybavit něco krásného z minula, abych trpkost rozchodu zmírnil, ale nedařilo se. Musel jsem přijmout krutou přítomnost. Byla zvadlá, zdrcená. V očích jí plavala všechna ta překotná směs lítosti, žárlivosti, křivdy, zklamání, lásky a nenávisti. I já jsem ji znal. Věděl jsem, že se brzy ze všech těch emocí propláče a protrucuje k lhostejnosti. Připravil jsem jí očistec, ale bude krátký, utěšoval jsem se.

Dala se jakž takž do pořádku a znovu vzdáleně připomínala mou někdejší Bobu. Sedla si do křesla. Vypadala smířeně.

„Vypijem si tu kávu,“ řekla. Přinesl jsem šálky. Vypili jsme ji skoro naráz, byla studená.

„Nedovedeš ani chvíli předstírat,“ řekla teď už klidně, bez výčitky. „A já bych ti možná byla za chvilku předstírání vděčná. Možná, nevím. Ale tys byl vždycky tak čestný, až z toho šla hrůza. A já jsem si s tím zahrávala, bezvýhradně ti věřila. Zahrávala jsem si s tím, co se mi na tobě ze začátku tak líbilo. Teď jsem zaplatila.“ Znovu se málem přestala ovládat. Kousla se do rtu a prudce vstala.

„Je to pryč. Už nejsi. Umřels. Pro mě jsi mrtvý. Brečet nebudu. Ani sama dlouho nebudu. Běž. Neexistuješ pro mě. Nikdy tě nechci vidět.“

Zas byla nádherná. Zas to byla ona, má jediná, má nepřekonatelná. Moje královna. Náhle jsem měl bláhové přání ten poslední okamžik oddálit.

Co chceš zachraňovat, blázne, dobrovolně ses jí vzdal, tak běž!

O nic jsem se už nepokoušel, sklopil jsem oči a beze slova vycouval ze dveří. Než se za mnou docela zavřely, poslední škvírou jsem ji tam viděl stát. A to bylo naposled.

Až venku jsem si vzpomněl, že mám u sebe její klíč. Vytočil jsem ho z kroužku. Chtěl jsem ho tiše zasunout do zámku. Rozmyslel jsem si to a položil ho na práh.

Když jsem odcházel hlučnou ulicí, bylo to kruté, ale nenašel jsem odvahu, abych se aspoň jednou pokusil vzhlédnout ke známým oknům.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.06.2019 09:27:30dát kritice tipSilene

Inu, souhlasím. Ve své různorodosti je člověk stále tentýž.

21.05.2019 10:52:53dát kritice tipgabi tá istá

Ďakujeme!

21.05.2019 10:07:45dát kritice tiprevírník

No tak to musíme zatím nechat nedořešené. Ale zasmáli jsme se aspoň přes tu dálku, to snad stačí. Zdravíme babätko a jeho maminku a všechny okolo.

21.05.2019 08:42:03dát kritice tipgabi tá istá

veď hej, takto ťa vnímam cez tvoje texty, celkom rada by som sa prišla s vami zasmiať na tom, aký si v skutočnosti, ale ste tak ďaleko

21.05.2019 06:41:50dát kritice tiprevírník

Milá Gabi, moc mě chválíš a já se stydím, že ani zdaleka nejsem takový, jak píšeš. Co když se tak jenom dělám? To by ses musela zeptat mé Jany, která mě nejlíp zná, to bychom se pak nasmáli. Ale poděkovat ti musím, jsi hodná, myslíš to tak, jak píšeš. Díky.

20.05.2019 20:16:03dát kritice tipgabi tá istá

Jarko, ja si myslím, že mnoho mužov sa nájde. Len to nie každý dokáže zachytiť a pkmenvať. Ty si po celý čas k sebe taký úprimný, zvažuješ, nechceš ublížiť, ale ani žiť v pretvárke, si k sebe prísny, snažíš sa veci pomenovať, často sám seba trápiš, spytuješ svedomie, poctivosť je na prvom mieste. Ako som už spomínala, pre nás ženy je vzácne, že nám dovoľuješ nahliadnuť až na dno duše muža, pre mužov je vzácne nájsť npísané, to, čo prežívajú podobne a nedokážu pomenovať.

 

20.05.2019 08:24:36dát kritice tiprevírník

Přemku, to mě teda překvapuješ. Stejně jako Honza. Opravdu jsou si některé události v různých životech tak podobné? Tím větší je to pro mě radost. I když tady není z čeho se až tak radovat, že? Ale děkuju ti za upřímnost.

20.05.2019 07:07:17dát kritice tiplastgasp

Vracím se sem a čtu jako přilepený. Honza má pravdu, když píše, že se často ve tvých tehdejších myšlenkových pochodech nachází. Já mám tytéž pocity. Někdy jsem to já.

19.05.2019 19:52:55dát kritice tiprevírník

To mě, Jano, moc těší. A děkuju.

19.05.2019 19:10:01dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, věřím, že to bylo těžké rozhodování. Také Tě obdivuji, jak detailně a živě dokážeš vše popsat. Měla jsem pocit, jako bych sledovala film. TIP

18.05.2019 21:02:36dát kritice tiprevírník

Neprozradím, Luboši, jen poděkuju za milý komentář.

18.05.2019 19:50:43dát kritice tipKočkodan
Ty to umíš tak perfektně vylíčit... Teď jsem zvědavý, jestli jsme už tedy poznali budoucí paní Revírníkovou... Ale samozřejmě nic neprozrazuj!
18.05.2019 18:48:42dát kritice tiprevírník

Děkuji, Honzo. Máš pravdu, psal jsem to těsně před svou osmdesátkou. A docela jasně se mi ten čas vybavoval. Řekl bych, že včetně vypjatých doslovných částí dialogů.

18.05.2019 12:31:59dát kritice tipzeleda

Tento díl je zajímavý. Připomíná mi i moje mládí. Mládí je obecně plné lásek, překrývají se a honí jedna druhou. Jak z toho kolikrát ven? 

Jardo, máš zvláštní schopnost tato hnutí mysli literárně ztvárnit. Není mi jasné, v jakém věku jsi svůj příběh psal. Ale myslím si, že v dost pozdním. Z těch řádek to čiší. Když jsem začal psát svůj studentský román, měl jsem sedmdesátku dávno za sebou. Ale jakmile jsem začal, tak z podvědomí začaly vyplouvat asociace - dávné děje, jména, emoce i místa. V jedné své glose jsem psal, že ač nás život i osud formovaly jakkoli, ve svém nitru zůstáváme stále stejní. Možná proto je tvůj příběh tak živý a autentický. často se ve tvých tehdejších myšlenkových pochodech nacházím. Pochopitelně Tip.

18.05.2019 12:16:49dát kritice tiprevírník

Zdravím vás, Ireno, Renato a Honzo. A dík.

18.05.2019 10:49:03dát kritice tipzeleda

jen jsem to přelétl, vyjádřím se později. Musím nakoupit a vařit. 

18.05.2019 10:30:02dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Je pozoruhodné, jaké si pamatuješ detaily. Zřejmě jsi ji hodně miloval. Ale na druhé straně ten vztah neměl perspektivu. Pro Tvou budoucnost to bylo moudré rozhodnutí. :-) T.

18.05.2019 08:34:39dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Chichi:-)) - jsi třída:-)

18.05.2019 08:24:39dát kritice tiprevírník

Já taky.

18.05.2019 06:51:27dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Obdivuju, Jardo, že jsi to dokázal napsat...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.