Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

1902 - Vítězná próza únor 2019

21. 12. 2020
0
19
680
Kluďák

Zhasla mně svíčka. Než jsem s ní šouravým a důstojným krokem přešla z chodby do tmavého pokoje, kde posvátné ticho staré cimry rušily svým jistým tikotem času jen veliké stojací hodiny, zhasla, i když jsem měla hubu otočenou na bok a snažila se nedýchat na plamen. Umírala nám stařenka. Týden spala, všem se nám zdálo, že si z nás dělá prču, tak jako za života. Jako by sem tam mrkla a kontrolovala, jestli je všechno v rychtyku, a ať si nemyslíme, že až ona tady nebude, že tu bude nepořádek, budeme kúřit, pit a nedaj bože nechodit do kostela. Seděla na lavečce, na nose obrovské sluneční brýle, a:

„Alespoň v nedělu na hrubú běžte, když teda ste po sobotním candrbále ospalí a nevstanete na ranní mšu, tak teda na hrubú, když teda nic, bando jedna mizerná...“

Matka s babičkou klečely u smrtelné postele a předříkávaly modlitby. Slyšela jsem na chodbu jejich šepot, že teď už jde opravdu do tuhého a že se musí zavolat farář na poslední pomazání. Farář se už volal třikrát, prve zlepancoval drobotinu, to jest mé dva mladší bratry a sousedovy lumpy, že se chichotají při ministrování. Pak snědl oběd, vyslopal slivovicu, zamíchal lžičkou kávu s pěti (!!!) cukry, zecpal nepočítaně tvarohových buchet. Jinak to byl dobrák od kosti, když viděl, že ještě není jeho služeb třeba, protože stařenka se usmívala s očima doširoka otevřenýma a úšklebkem, a co vy tady, velebný pane, děkan vzdychl a kýchl do šedivého kapesníku, tož zitra zas. Škrtala jsem sirkami, ale protože jsem stařenku milovala, třepaly se mi ruce a sirky se se sakrama vysypaly na lednici.

„Pssssst,“ ozvalo se z pokoje stařenky dvojité napomenutí. Po několikerém opatrném líznutí hlavičky sirky o krabičku Solo vyšlehl konečně plamen. Vzala jsem znovu velikou svíci, šla myším krokem do tmy, do neurčitého nepopsatelného pocitu, jako u přesýpacích hodin, že něco se ztratí a něco nabude… My jsme bohužel stály na vrchní baňce a dívaly se, jak nám stařenka mizí. A ti na dolní baňce čekají s rukama napřaženýma, a ejchuchůůů!!! Když stařenka věděla najisto, že už lehne, řekla, mosí to byt, a jak celý život nelehla, jednoho dne odpoledne lehla a hotovo.

Položila jsem svíčku na provizorní oltář na komodě. Pak jsem si klekla k posteli stařenky, matka mi podávala kancionál.

„Kde ste skončily?“ zeptala jsem se.

„Šmarjá, nedělej si z toho srandu,“ napomenula mě.

„Nedělám,“ protože jsem dobře znala stařenku, věděla jsem, že se směje.

„223,“ řekla babička.

Listovala jsem v kancionálu tak rychle, až mi upadl na zem. Světla v místnosti příliš nebylo, sice hořela stařenčina svíčka, ale i tak, tma tam byla jako v pytli. Šmátrala jsem po linu sem a tam. Křápla jsem se do hlavy o pelesť a kancionál furt nikde. Klekla jsem na všechny čtyři a strčila ruku pod postel. Něco nahmatala, ale kancionál to nebyl. Bylo to hladké a studené. Slivovica!

„Mami, pod postelí je slivovica!“ volala jsem na matku. Matka klekla z druhé strany také na všechny čtyři.

„Vím, nech ju tam,“ řekla a škytla. Zvedla se a vzala svíčku z komody a znovu klekla na čtyři.

„Co?!“ Nerozuměla jsem, protože stařenka začala kašlat. Teď klekla babička.

„No, je tam, no a co? Nech ju tam!“ špitla babička, jinak matčina matka. V místnosti s umírající nejstarší členkou rodiny se loučily tři generace žen, a všechny prvorozené. Já, mamka a babička. Stařence bylo úctyhodných devadesát šest roků a taktéž byla prvorozenou z pěti dětí. Úplná fotka pro rodinné čtení časopisu Vlasta. Teď to ale veselé nebylo. Smrt, tma a slivovice padesátisedmiprocentní (jinou ani naše rodina nepálí), to bylo moc i na tři ještě živé prvorozené dcery. Matka včela, matka královna, umírala.

„A proč tam je, a čí to je?“ zeptala jsem se zase.

„Ježiši, naša, čí by byla?!“ to už klečely obě, matka v ruce svíčku, a svítily pod postel jak světlušky. Slivovica byla zpola odpitá, tváře obou žen hořely a ta červeň se odrážela v řetízkující trnce. Strašidelné. Teď jsem si všimla, že jsem zapomněla na tetičku Polníčkovou, která měla držet stráž u umírající s námi a přivítat faráře a uvařit mu kafé. Po kostelníkovi je to nejdůležitější osoba na faře v našéj dědině. Farář je až kdesi vzadu v hierarchii kostela, co se mu řeklo, to kázal. Ono mu to bylo celkem jedno, měl přes osmdesát, při klekání mu tak lupalo v kolenou, že se každou chvíli kostelník ohlížel, kdo zase otvírá při mši vstupní dveře. Farář miloval bůček, večer se tajně plížil po dědině a zjišťoval, kdo udí, nezapomínaje to při kázání zmínit tak šikovně, že mu udící rodina vždycky polt špeku nakonec odevzdaně donesla, a ti bohatší i pěkně vyuzeného kocúra, nejjemnější masíčko z pašíka.

„A kde je tetka Polníčková?“ ohlížela jsem se po sousedce. Babičce už vrzala kolena, tak vstala.

„Henkaj!“ Otevřela dveře a ukázala na kanape pod oknem v druhé místnosti. Matka zvedla ruku se svící. Tetka Polníčková, svalená jak špalek, spala, kanafasky vyhrnuté až k bradě. Smradu jak po čertech. Vedle ní na zemi válely se dvě mince. Zvedla jsem je, sedm korun, hm, za to si koupím tak leda půlpárek. Strčila jsem je do kapsy, do své.

„Modlila se už od pěti hodin,“ omluvila ji matka. Zavřela dveře. Svíce se vrátila na původní místo. Dva páry kolen zavrzaly a se vzdycháním klekly na přichystané podprdelníky, stáhnuté ze židlí. Já, jelikož jsem nebyla vdaná a kolena mi nevrzají, klečela jsem na linu. Něco jsem mlela pantem, měla jsem stejně blbě načtenou stránku, a najednou mě přepadla úzkost, viděla jsem stařenku s ústy ptáčete lačného sousta, ale ta její už by nic nepozřela, poslední službou od nás byl mokrý kousek vaty, přikládaný na suché rty, kulhající za nitkovitým dechem. Pomalu jsem se sesula a hledala flašku pod postelí. Ženy nedávaly pozor, zamyšleny, neviděly, že hňápu po slivovici. Než jsem ji našla, cinkla párkrát o kovové špony u nohou postele, takže i kdyby byly ponořeny až nevím do jaké nirvány, obě vyskočily a: „Opovaž séééé!!!“

„Mám strach,“ řekla jsem prosebně.

„To my taky, ale proto nemusíš slopat,“ odpověděly. Napřímily se jako luk před střelbou. Neposlechla jsem, bylo mi jedno, kdo z toho pil, jestli stařenka, babička, farář či tetina Polníčková, fčíl se bojím jáááá... gllllllllll... ulevilo se mně, doznívalo zlostné zaklapnutí listů modliteb. Vrátila jsem flašku pod postel. Koulela se pod tichou stařenkou a nečekaně cinkla do dalšího skla. Matka i babička jako na povel opět položily ruce na zem a šmátraly poslepu. Babička vytáhla prázdnou lahev. Demonstrativně ji strčila před svíci. Matka pokrčila rameny a znovu otevřela knížku. Nahlas jsme se modlily až do kuropění, než přišel rozzívaný farář. Tetička Polníčková se probírala, zmatená, lekla se, kde se probudila, a hledala šohaja. Oba, tetička i služebník Boha na Zemi, poté, co splnili svůj úkol, v klidu odešli po svých.

Ráno jsme začaly stařenku oblékat do pohřebního kroje. Byla to černá šatka, černý fjertůšek, černá kanafaska, spodnička, černá jupka, prostě všecko černé a nachystané měla stařenka do hrobu. A jak kolovala po příbuzných, táhla tenhle úbor nebožtíků s sebou jako omluvu, že stejně jednou umřu, nebojte. Vidíte, už to mám nachystané. Nebylo mi dobře, ani mamce a babičce, slzely jsme na pečlivě vyžehlený kroj, babička na pátý pokus uvazovala šatku pořádně na rožky, a pak si všimla, že na stařenčiném krku visí malučký klíček.

„Herdek, klúček, to je od téj truhličky, co majú stařenka tady v šuplíku,“ babička držela v dlani, pod studeným krkem nebožky, klíček.

„A co v ní je?“ ptaly jsme se zaráz s mamkou, zvědavé.

„Vím já, fix námol, teď jsem to uvázala dobře,“ řekla babička na šátek a opatrně ho zase rozvázala, aby mohla přes krk téměř stoleté ženy přetáhnout řetízek s klúčkem. Otevřela šuplík a vytáhla takovou truhličku, jemňounkou, s malým zámečkem. Truhlička celá lesklá, hnědá skrývala stařenčino tajemství a celá se jevila taková mile ohmataná. Babička otočila klíčkem v zámečku. Našla jakési psaní. Četla. Zesinala. A podala jej matce.

„Ježíší, co to jééé?“ matka podala lejstro mně.

Četla jsem nahlas.

Mařenko, já ťa velice miluju, ale fest, si nemysli a nesměj sa, protože moja láska je hluboká tajak studna Mackových na konci, a ty víš, že majú tú studňu hlubokú asi dvacet metrů... tož abys pro příměru věděla, jak ťa miluju… myslím na Tebe furt, ale vím, že to nejde ináč, tož ti to říkám písemně, abys věděla, Mařenko…

A byla přidána básnička. To už jsem se uculovala a poprskala za chvíli i tajné říkání.

Mařenko, Mařenko, ty můj kvítku z reže,
chrpa to je,
já vím, že ťa nemožu milovat vleže,
tož aspoň v kostele píšu tajně vzduchem na tvoje záda
verše nesmělé, Mařenko, Mařenko,
tak to je
a ináč to nebude,
přikládám brko z klobúka
jako důkaz mojéj věrnéj lásky.

Matúš Kluďák

Vytáhla jsem péro kohouta starého jak čínská zeď, respektive zůstalo jen tuhé brko a po stranách asi deset pírek, a rozesmála se…

„Kdo to je?“ zeptala jsem se. „Kluďák.“

„Ale, taková holota, už vím, stařenka ho velice milovala, ale on měl enom pět slepic a doma dvě duchny a stařenka pocházely z gruntu, to by nešlo, taková haňba,“ řekla babička a podívala se na matku.

„Hmm.“ Pomyslela jsem si, že babička zapomněla, že byla kdysi omámená také, když chtěla nějakého Hromádku, co měl jen jednu kozu. To mi zase prozradila maminka.

„Na, spal to, básničky jakési hlúpé, stařenka byly slušná a hodná,“ řekla babička.

„Víme,“ kývly jsme. Poslušně jsem zanesla psaní do kamen, plameny je zhltaly hned, jako by na ně čekaly.

Babička s úctou přetáhla přes hlavu s šedivými copy řetízek s klúčkem, znovu oblékla chladnoucímu tělu šatku, uvázala dobře rožky a pak se rozplakala. Stařenka ležela na posteli, ticho, prsty propletené. Zdálo se nám, že se pořád usmívá, a jako by se nad ní vznášel čagan s nadepsaným obláčkem pro anděly, vy bando jedna, však já vás všecky vidím.

Ráno přijel funebrák, takový nevrla, v koutku huby párátko, neusmíval se, položil rakev na dvorek a my nesly stařenku jako věchýtek přes pokoj, chodbou ven do sluníčka. Odevzdaly jsme ji. Podívala jsem se na její muškáty a v kapse svírala jejích sedm korun.


19 názorů

Silene
27. 04. 2022
Dát tip yss

yss,

osobně jsem se OPAKOVANĚ pokoušela účastnit na objasňování problematiky se zrcadlovými anonymizovanými kopiemi děl, konkrétně se z mé strany započalo při vzniku Básně roku (leden 2019!), kde na na problém upozornil už někdo/leckdo další:

1) otázka autorských práv především;

2) nový autor musí být složitě obeznamován s rolí budoucího "rukojmí" svého textu, což se při měsičních nominacích prakticky neděje, nedělo a celý namlouvací proces to jen komplikuje;

3) autor nedostává od zrcadlových kopií děl žádná automatická avíza, přičemž nikoli jakési pořadí na bedně, leč právě kumulace pozornosti je asi tak jediným skutečným smyslem (dříve) Povídky, nyní tedy Prózy měsíce;

4) kalkulace pořadatelů, že si čtenář texty po roce nepamatuje, stejně příliš nefunguje, zajímavá může být snad jen pro nově příchozího čtenáře, který nesledoval měsíční kola;

5) smysl ročního kola coby "soutěže" je tudíž prakticky nulový;

6) pořadatel má s pořizováním kopií jen zbytečnou časožroutskou práci, o niž vlastně takřka nikdo nestojí, ba spíše naopak.

Není divu, že mi připadá fascinující, kolik času trvá pořadateli tyto jednoduché zásady vůbec vyrozumět.

Marcelo.K., poslat avízo, mohla bych si dle slov uživatele Lakrova shánět oponenty (nebo podporu). Ne, opravdu jsem avízo neposlala. Přímočařejší formu reakce na SZ s odkazem od nicku P_M jsem k dispozici neměla. 

K povídce bych připsala širší názor opět už jen pod autorčin nick. Já sama ji k dispozici mám, zdejší zrcadlo nepotřebuji. 

Goro, za omluvu děkuji, ač k té jsem zrovna avízo neobdržela, ale to se samozřejmě může zlehka přihodit. Jednoduše doporučuji tuto zbytnou praxi nepoužívat. Budí oprávněné rozpaky, už jen kdo píše a proč. 


yss
27. 04. 2022
Dát tip

Mne to niekedy tuná už príde tak,že sa priam glorifukujú pozitívne banálnosti,a naopak problematické veci sa značne bagatelizujú...ja mozno chápem,že Vigan má k redakcii dôveru,ale akú dôveru si vybuduje nestranný čitateľ,keď zistiť,že autorstvo je niekedy rukojemník.Tie prešľapy sa začínajú trocha vrstviť a kopiť.Toľko z pohľadu čitateľa.


Marcela.K.
27. 04. 2022
Dát tip

Silene, tak jsem si ji přečetla, připomněla mi Slovácko se nesúdí ;-) a je opravdu dost povedená - i když by se dala i trochu zkrátit. Ovšem básnička Kluďáka je fakt boží!

Sice mi nikdo avízo ani SZ neposlal, ale když už jsem v tom tak nějak zapletená...

Jardovi přeju hezký sváteční den a doufám, že se nesnaží přebrodit stejnou řeku s NANS.

 

 


Ozvala se Vigan, autorka povídky Kluďák. Všechny moc pozdravuje. Dále píše, že je ZA ZACHOVÁNÍ POVÍDKY  ZDE NA PÍSMÁKU NAOPAK RÁDA. Tedy nevadí jí, že byla v rámci soutěže Próza roku anonymně publikována nickem Próza měsíce. Má v redakci PM plnou důvěru. Také s tím při účasti v soutěži i počítala, že pokud postoupí do finále, tato situace nastane.

Tolik k povídce a povídkám v soutěži obecně. Nic nekalého se tu nedělo, neděje a dít nebude.

Silene se omlouvám za SZ obsahující odkaz na Kluďáka, nebude se to již opakovat.

Z mé strany je to opravdu již všechno. Za PM Gora.

 


Luzz
27. 04. 2022
Dát tip

lakrove, to, co říkáš, je fakt nechutný. jako chápu potřebu se zastat kolegyně z redakce, ale obviňovat silene z neutuchající touhy rozpoutat hádky mi přijde fakt mimo. pokud někdo zavdává v poslední době podnět k rozsáhlým diskuzím a sporům, pak jsou to (ve většině případů) samotní redaktoři, resp. jejich "práce a pochybný praktiky.

pro jistotu ještě přidám pár slov o tom, jak tuto "diskuzi" chápu jí sama: silene tady, pod tímto dílem, chtěla upozornit goru/nick próza měsíce na to, že jí připadne podivné (a možná i obtěžující) zasílat soukromé zprávy, když je možné odpovědět přímo a otevřeně pod dílem, kde je příslušný text zmíněn. nic víc v tom nebylo. to, že se próza měsíce začala obhajovat, že tu něco vyvěsila anebo nevyvěsila anebo že silene něco nevyvěsila, v tom už jsem se jaksi ztratila...

mimochodem nejde mi do hlavy, jak je možné, že nick próza měsíce vidí každej komenta  dává si tu práci odpovídat na něj prostřednictvím soukr. zpráv, ale nevšimne si takové věci, jako že se jí do soutěže přihlásí jeden autor s několika texty publikovanými pod různými nicky.


Silene
27. 04. 2022
Dát tip

Lakrov: Ani se nevidím. Já zase nerozumím institutu věčného nerozumění u údajně sečtělých jedinců. 

Proč jsem dostala SZ od Prózy_měsíce kvůli zmínce zde? Proč taková divná praxe?  

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=531251

= ZASLÁNÍ SZ BYLO ABSURDNÍ.

Jinak si o mém času atp. s uživatelem Lakrov nemám co říci. O organizaci soutěží se mluvilo jinde, o organizaci PM například pod ročníkovým kolem 2021. Snad by si to uživatel nicku Lakrov mohl přečíst, než se pustí do svých smělých úvah. Ano svého času i v SZ, ale s uživatelkou Gora se mi tato praxe neosvědčila. 


Lakrov
27. 04. 2022
Dát tip

Silene zřejmě shání oponenty, s nimiž by bylo možné diskutovat,  následně převést diskusi ve spor a v onom sporu se pak (spíš než o vítěžtví) snažit o nekonečné pokračování. O prozaickou soutěž, způsob organizece té soutěže nebo o soutěžící autory tu zřejmě jde jen okrajově. Trápí snad Silene nadbytek volného času?  Tak nějak tomu rozumím...


Silene
27. 04. 2022
Dát tip

Pokud si aktuální uživatel nicku Próza_měsíce OPRAVDU přeje vědět, proč jsem mu odpověděla veřejně na jeho SZ, je to prosté. Nedávalo žádný smysl, aby mi onu SZ zasílal. Adekvátní smysl by mi dávala jeho veřejná reakce pod mou veřejnou zmínkou. S aktuálním uživatelem nicku Próza_měsíce si žádné SZ směňovat nechci, žádná tichá upozornění od něj mi nedávají smysl, naopak je pokládám za PODIVNOU PRAXI.

Je to už dost srozumitelné, nerozumějící nicku Prózo_měsíce? 


Silene
27. 04. 2022
Dát tip

PM: Proč jsi prostě nepostla link s povídkou pod mou zmínku, kterou jsi evidentně někde četla? Neodpovíš? 

OMG. Co jsem vyvěsila? Mám snad přístupová práva k nicku Próza_měsíce? 

= Nemám. Povídku jsem tedy vyvěsit nemohla. 

yss: Vše je otázkou porozumění psanému textu. Viz příklad výše. Vyvěsme ho vejš, ať se houpá... (aluze na Michala Tučného)


yss
27. 04. 2022
Dát tip

Už ani neviem či chcem tomu všetkému rozumieť....prídem si potom morálne hodnotná...to fakt až takto ????


Mělo to, Majaksi, být pouze upozornění, že povídka tady v Próze roku je, Próza měsíce ji takto samostatně nevyvěsila, jen poslala Silene odkaz. Pouze odkaz, kdyby se jí hodil do diskuse, kde povídku zmínila... Vyvěsila ji Silene, rovněž nerozumím důvodu, proč...


Silene
27. 04. 2022
Dát tip

Próza_měsíce: Ne, není to zřejmé, stačilo zareagovat pod mou poznámkou. TEHDY BY TO BYLO ZŘEJMÉ. A mohly jsme si to vyříkat. SZ praktiky v tomto případě opravdu nechápu a jeví se mi podivné. Budu to muset zopakovat ještě několikrát? Asi ano. 


Silene, to je snad zřejmé... proto, že tahle skvělá povídka autorky Vigan na Písmáku zůstala a tys ji v diskusi zmínila... to je celé.

Majaksi, zeptám se Vigan, a pokud by jí to /po třech letech/ vadilo, že povídka zůstala zachována v soutěži Próza roku 2019, povídku Kluďák smažeme. 

Pro Prózu roku /za 2022/ připravujeme změnu - budou uvedeny původní povídky autorů s komentáři pod nimi.

 


Silene
27. 04. 2022
Dát tip

M.: má reakce byla odpovědí na SZ od nicku Próza_měsíce, kterýžto jev sám o sobě již je dost signifikantní. Proč jsem ji vůbec obdržela?

Proč jsem ji vůbec obdržela, Prózo_měsíce? 

Tedy znovu: Odkaz, který jsem obdržela od Prózy_měsíce není na vše, co postrádám. K povídce přináležela ještě diskuse a také hlas autorky Vigan. 

Ano, má původní poznámka pod dílem jiné autorky byla formulována ve zkratce a neobsahovala oslovení, to uznávám, avšak nebyla určena ani nicku P_M, ani nicku Gora.

= V takovém případě bych formulovala do detailu, oč se mi jedná.

Poslední mé osobě známé Viganino stanovisko bylo: SMAZAT DÍLA Z PÍSMÁKU. 

= svůj souhlas jím tedy odvolala

Dokonce se to tu v debatě již řešilo. 


Byla tu "řeč" o Kluďáku, zde je zachovaný k možnému přečtení. Autorkou je Vigan a s podmínkami účasti v Próze roku 2019 souhlasila.

Nejsi sama, kdo autorku postrádá.


Silene
27. 04. 2022
Dát tip

PM: Postrádám AUTORSKÝ VKLAD povídky. A autorku samu. 

Ke kopiím již jsem svůj názor vyjadřovala = negativa převládají nad pozitivy. 


Gora
02. 02. 2020
Dát tip

Povídka je od první do poslední věty lidská, a tím cenná, dobře zapamatovatelná. Pointa skvělá, poetická. Pro mne jednička :-) v Próze roku 2019.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru