Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

1904 - Vítězná próza duben 2019

21. 01. 2020
0
0
265
Promiň, tati

Takže jsme kompletní? Ach ano, dokonce přišla i paní Kohútová, princezna v předčasným důchodu. Z posledních tří zaměstnání ji vykopli; prý ji neměli rádi. Spíš to ale bylo kvůli tomu, že ve stole vždycky měla nějakou lahvinku, to je pak jízda, když smícháte gin a diazepam. Kdo další? Major Dvořák, účastník několika misí v zahraničí a několika misí v Kroměříži. S přestávkami sem chodí skoro osm let. Docentka Malátová, kapacita ve svém oboru, docela fajn ženská. Nikdy si s sebou nezapomene vzít karimatku; svého muže drží v domnění, že chodí na jógu. Po dlouhé době se ukázala i slečna Borská, zotavovala se z posledního excesu, kdy stáhla tři litry rýňáku a pak vyhodila svého psa z okna. Naneštěstí bydlí v osmém patře. Pes to nepřežil, její druh taky skoro ne. Už asi po sto desáté jí řekl „Adios, lásko, když s tím chlastáním neumíš nic dělat“. Právník Zemánek, co se nedávno pochlubil, že dřív vydělával sto litrů měsíčně. A sto litrů taky dokázal propít. Párkrát na mou adresu vševědoucně prohodil - taková mladá holka, máte si pořídit mimino, hned by vás ty chutě na víno přešly! Dobrá rada nad zlato. Nejsem si jistá, jestli má cenu na svět přivádět dalšího potenciálního alkoholika.
Očima těkám po ostatních členech psychoterapeutické skupiny.
Všechny nás spojuje podvědomá touha se uchlastat k smrti. Docela smutná sebranka.
Jedinej, kdo tady chybí, je můj otec.

Vždycky, když jedu k našim, bojím se. Ne toho, že táta bude v lepším případě jen cinklej, v horším už nalitej, ale toho, že najdu všechno tak, jak jsem to zanechala při poslední návštěvě.

„Čau mami.“

„No že se taky ukážeš...“ usmála se. Pár slov o počasí, o škole, o práci.

„Kde je táta?“ Úsměv zkysl.

„V garáži, kde jinde.“

Zbytek pobytu dusno. Pořád to stejný. Máma, která přehlíží problémy svoje i ostatních. Táta, kterej přepíjí deprese a kdovíco ještě.

Nedávno jsem se ho zeptala, proč tolik chlemtá.
„Abych to tady přežil,” odpověděl. Takový klišé. To si nemohl dát záležet alespoň na výmluvě? Ve výsledku je to však přesně to, co chtěl říci. Pravda je většinou složená ze samých frází. Pokud tedy nějaká pravda existuje.
„A nechceš s tím něco dělat?” pokusila jsem se využít situace, kdy byl relativně střízliv (či spíše ve stavu, kdy ještě nebyl opilej).
„Nemám potřebu cokoliv měnit. Nejsem alkoholik.”
Aha, jistě. To jsem si o sobě taky dřív myslela. Dokud mě policajti nechytli s jedna a půl promile a nezabavili mi řidičák.

„To se nedá poslouchat, ty vaše kydy,” utrousí princezna v důchodu, když se pan Dvořák dělí o dojmy z prozatím poslední dovolené na protialkoholním. Nemám ji ráda, ale zatím jsem se neodvážila dát to najevo. Jenže dnes, když jsem tu naposled, se mi už nechce být tou rozumnou a zdrženlivou, proto se do ní opřu: „Nemusíte je poslouchat. Klidně vypadněte.”

Pan Zemánek mě hned zarazí: „Heleďte, slečno, tady paní Kohútové je dvakrát tolik, co vám… trochu pokory by to chtělo, ne?“ (Nevšimne si, že se navždy mladá princezna urazila.)

Ach ano. Další, co si myslí, že věk je automatickou omluvenkou pro idiotský výlevy a poučování ostatních. Skoro na truc vybafnu: „Pokora mě nebaví.“ On se zamračí a pohrdlivě odfrkne. To mě vyprudí ještě víc. Už se nadechuji, ale vtom si vzpomenu na situaci, kdy zase mudroval o ideálním věku pro mateřství: bude vám třicet, na co ještě čekáte? To je furt škola, cestování, práce, kariéra a potom zjistíte, že je pozdě!

„A v kolika jste měl děcka vy?“ zaútočila jsem tehdy. „Měl jste vůbec nějaký?“

Úplně jsem cítila, jak se místnost naplnila dusivým tichem. Otevřela jsem dvířka (či spíše vrata), která měla zůstat zavřená. Slečna Borská si hryzala rty, major Dvořák koukal do stropu, docentka sáhla do kapsy saka, aby vylovila krabičku cigaret a aby ji tam mohla hned nato zasunout. Ostatní těkali očima, podupávali nebo si nervózně hráli s rukama.

A pak přišla povodeň.

Dneska si netroufnu znovu zvednout stavidla. A to nejen proto, že se vody bojím (na což by měl určitě každej psychiatr nějakou přiléhavou interpretaci nebo alespoň poznámku).

Chlast mi začal přerůstat přes hlavu na vysoké. Bydlela jsem na privátě, celonoční pařby na denním pořádku. Nevadilo. Horší bylo, když jsem se přestěhovala k příteli. Občas musel přes týden pryč, já se nudila, tak jsem otevřela láhev. První, druhou, třetí. Utápět samotu, deprese (díky, tati, za to dědictví), utápět svou vlastní neschopnost a nelásku k sobě. Vyspat se z toho. Pohoda, nejsem přece alkoholik. Pak přišlo ráno, kdy mi připadlo jako nejlepší řešení bolehlavu nechodit ven a dopít zbytek vína. A jít si do večerky koupit další. Docela rychlej sešup. Tečkou bylo, když mě přítel našel v koupelně s pořezaným zápěstím. Ten večer jsem prořvala a druhej den jsem se za ty sebelítostivý výlevy nenáviděla. Jemu i mně došlo, že s tím musím něco dělat. Vzhledem k tomu, že jsem uvědomělá, prvorozená a vůbec nadmíru zodpovědná, poslechla jsem. Držím se osm měsíců, částečně mi pomáhají antidepresiva a antabus.

S tátou je to jiný. Sám si nic nepřizná, všechny stesky a bolesti nechává hnít uvnitř, tak hluboko, kam se nikdo nedostane. Jen jednou jsem ho viděla plakat, to když jsem mu řekla, že končím s pitím a zobu bobule. Cítila jsem se naprosto bezradná a vzpomínala, jestli jsem někdy viděla brečet dospělého muže, ne, asi ne, snad jen někoho z těch magorů na skupině, ale jejich pláč byl cizí. Tohle však bylo tak blízký, jakoby tekly slzy mně samotné, jakoby všechna ta zoufalost prostoupila i mnou a rostla s tím, jak jsem si uvědomovala, že já sama jsem vlastně příčinou toho všeho. A že jsem zároveň jedinej člověk, kterej by ho mohl zachránit. Tedy pokud by chtěl on sám. (Ach. Těch frází se nezbavím. Co už.)

Vybavuju si, jak nám slečna Borská popisovala jeden ze svých rozchodů a návratů: „Prostě jsem mu napsala: kdybys věděl, že jsi jediný, jediný na světě, kdo mi může pomoci, pomohl bys mi?“ Tehdy jsem ji v duchu odsoudila jako sebestřednou hysterku a manipulátorku. Aneb jak vyvolat pocit viny rychle a účinně.

„Kdybys věděla, že jsi jediná, jediná na světě, kdo mi může pomoci, pomohla bys mi?“

Ne, to jsem od táty samozřejmě nikdy neslyšela. To jsem slyšela jen sama od sebe. Jsi jediná, kdo mu může pomoci. Taková nabubřelost. Přesvědčení, že opravdu můžu. Že ještě není všechno ztraceno. Mor, tyto zbytečný naděje. Případně autoimunitní onemocnění, jak je libo.

„Vy nejste alkoholička, u vás je to jen symptom jiného problému,” odhadla mě docentka hned na třetí seanci. Samozřejmě. Kdo by to byl řekl.

Alkohol mi pomáhal přežít (cože jsem to říkala o těch frázích?), přežít sebe, přežít otce a jeho nevůli, nechuť cokoliv změnit, zachránit se. Na čtvrté seanci jsem mluvila hlavně já. O našich. O tom, jak jsem tátu měla vždycky raději než mámu. Jak jsem s ním vedla pseudofilosofický debaty o víře a nevíře, o smyslu a nesmyslu života a jak jsme dřív společně chlastali. Máma z toho moc nadšená nebyla, dávala mi to sežrat. S tátou pak společně mlčela u snídaně. Zjištění, že vlastně žárlila, mě dostalo do kolen. Vybrečet to, vybrečet všechno zpátky, ty roky, kdy jsem s ní ještě nebojovala, chvíle, kdy jsme ještě byli jedna rodina.

Dnes už neříkám nic. Ticho někdy vydá za spoustu slov. Hodně lidí ho nezvládá, snaží se tu neslyšnou tíseň čímkoliv protrhnout. Rádoby vtípek nebo duchaplná poznámka. Jen to zkurvený ticho protnout. Naštěstí už nemám tu potřebu, tady jsem se naučila mlčet. Některý věci nezměním slovy, některý věci nezměním ani tím tichem. Když se čas nachyluje, na každým krátce spočinu pohledem. Loučím se. Díky, paní docentko, díky pane Zemánku, díky i vám, paní Kohútová; vím, jak nechci skončit.

„Napadá mě jedna asociace - že otec vás tím alkoholem volá zpátky,” řekl mi asi před měsícem psychiatr. Možná má pravdu. Ale já nechci poslouchat. Za týden odlítám na rok do Argentiny. Jasně, zbabělost, sobectví, útěk. Nevděčná dcera.

Hodně jsem váhala, zda nezůstat, tati. Jenže už jsem hrozně unavená z toho, jak pořád stojím mezi tebou a mámou. Jsem unavená z nehybnosti; tvé, mé, máminy.

Proto mizím.
Promiň, tati.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru