Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+13 neviditelných
1905 - Vítězná próza květen 2019
datum / id21.01.2020 / 496402Vytisknout |
autorPróza_měsíce
kategoriePovídkyDalší dílo autora
sbírka2019 - Vítězné prózy,
zobrazeno132x
počet tipů0
v oblíbených0x
1905 - Vítězná próza květen 2019

 

O paměti a černé vodě

 

Ještě poslední nádech, zhluboka, tráva pod nohama je černá a vlhká a studená, odrazit se od kraje, půl vteřiny letu během níž se mihne v odrazu na hladině bílý kousek měsíce a pak celé tělo sevře chlad a temnota a ticho. Soustředěná tempa. Krájej vodu rukama, jako když mácháš kosou, říkal Tonek, on už tam byl. Musíš hodně dolů, voda ti bude nejdřív připadat úplně černá, bude se ti lepit mezi prsty, bude jako tér a bude se ti zdát, že stojíš na místě. Ale pak si už oči zvyknou, říkal Tonek a jak ji uvidíš všechno už bude snažší. A tak v tom tmavém tichu plaval, klouzal tou černí a nevěděl, zda se hne z místa a nebyl si jist, jestli má vlastně otevřené oči nebo mu je temnota zcela zalila, zaplnila a zalepila a už cítil, jak se po něm natahuje strach, když dole pod sebou opravdu najednou spatřil stín věže.

 

Kostelní věž byla chloubou celé vesnice a když se vybíralo na zvon, tak se chlapi u kořalky tahali o to, kdo dá víc, jeden vždycky odběhl a přihodil do pokladničky a pak běžel zpátky do hospody a objednal všem rundu a samozřejmě, že to nemohl druhý tak nechat a udělal to stejně a třetí co by ne, jemu je to jedno, jen ať ostatní vidí a kořalka tekla a mince cinkaly, pokladna byla nenasytná, ráno všem bylo špatně a s dunící hlavou přepočítávali zbylé úspory, za co já teď koupím slepice, hlava bolela, ale jít za knězem vyprosit si peníze zpátky se všichni styděli a tak měli brzy zvon, nový a krásný a když jej slyšeli, chytali se někteří za hlavu, která jako by se pamatovala.

 

Když uvidíš věž, říkal Tonek, plav rovnou k ní. Musíš najít místo, kde je čerň věže ještě tmavější, to je otvor zvonice. Musíš dovnitř, tudy je to dolů nejbezpečnější. Nemůžeš zabloudit, jen se drž podél stěny, můžeš se chytat zbytků trámů po schodišti. A tak plaval, zuhelnatělé dřevo se mu drolilo pod prsty, klesal níž a níž.

 

Když pak přišla fronta, nejdřív zabavili koně. Pak zvon rozhoupali a shodili jej shora z věže na zem, za letu ještě jednou zazvonil, až všem okna zadrnčela a pak dopadl na zem, pukl a zaryl se do země tak hluboko, že jej půl dne museli vykopávat a pak jej s těmi kradenými koňmi odtáhli kamsi pryč a roztavili, zbyla po něm jenom ta díra na náměstí, kterou po prvním dešti zalila voda a už tam zůstala a jedna babka pak všem přísahala, že když do té louže hodila kámen, tiše to zazvonilo, jako by se louže pamatovala.

 

Chvílemi měl pocit, že se mu o nohy sem tam něco letmo otře a on jen doufal, že je to jen nějaká ryba. Jestli tě chytne Voják, říkal Tonek, máš to spočítané, tak na to mysli. Plavej potichu, on tam čeká.

 

Na konci války vylezl do věže voják s puškou a začal střílet, na cizí, na svoje, na věci i na zvířata, bylo mu to jedno. Dostal šest lidí a tři poranil, zastřelil čtyři krávy, dvě telata, kočku a na kusy rozstřílel učitelovo kolo. Vojáci pod kopcem to na něj nejdřív taky zkoušeli z pušek, ale jeden dostal ránu za ucho a krev vychlístla veliteli na zabavený beraní kožíšek, ten dostal vztek a nechal vypálit  z děla. Střela vojáka nahoře zabila a utrhla mu obě ruce, rozšmelcovala cibuli kostelní věže, část střechy hlavní lodi a zapálila schodiště. A ty ruce spadly dolů, pěkně vedle sebe a ještě se svíraly v pěst, jak asi ještě neměly dost, ještě si pamatovaly a chtěly ještě někomu naposledy sevřít krk.

 

Chlad kolem byl ledový, ale plíce hořely. A v každém pohybu na okraji zorného pole, v každém sebenepatrnějším mihnutí viděl utržené ruce, chytající, chňapající a držící, mačkající, dokud z něj nevymačkají poslední kousek vzduchu. Až budeš u paty schodiště, říkal Tonek, jsou tam taková malá dvířka, co vedou do hlavní lodi. Ale ty budeš muset najít pohmatu, leda bys měl štěstí, pár lidem prý na cestu zasvítil měsíc. Nebo tak to aspoň říkali. Tonkovi nezasvítilo, ale stejně to dokázal. A vyšlo mu to. Je jeho. A to za ní dojížděl kdosi z města a prý to vypadalo vážně.

Ledovými prsty sahal po dně a cítil kamennou dlažbu. Otočil se. A měl štěstí. Měsíc rozehnal inkoustovou čerň a skrz malá dvířka spatřil přes celou kostelní loď vzadu bledavý lesk bílé sochy.

 

Za Pannou jeden čas jezdívali ze všech koutů. Pořádala se procesí. Chodili poutníci. Modlitbička sem, zdrávas tam, zapálit svíčku, plaše kouknout vzhůru a tiše si zadoufat, že by život mohl být přece jenom lepší, Panna to zařídí, proč by ne, je tak hezká a smutná, určitě měla taky hodně trápení, ale přes to všechno se tak trochu jakoby usmívá, jako by věděla, ne, ona to ví určitě a když ji hezky poprosíte, tak se přimluví, jeden tu už i berle zahodil a ušel dvanáct kroků, jako apoštolů a pak sice padl, ale to nevadí, hlavně, že šel, štěstí přece nemusí trvat věčnost.

Co ale s kostelem, když nemá zvon a kus střechy? Lidi přestávali chodit, těžko myslet na věčnou blaženost, když ti za krk kape voda. I z vesnice postupně mizeli a pak jednoho dne celou vesnici, náves i s kostelem zalila voda, zatekla do chalup, prázdných stájí a stodol, stoupala výš a výš, lila se dovnitř okny, v kostele obejmula sochu Panny, ale pořád jí to nebylo dost, pořád rostla a zvedala se, až se hladina zavřela a spolkla celou vesnici jako by snad nikdy ani nebyla, nikdo si ji nepamatoval.

 

Potřeboval se nadechnout, věděl, že už to nevydrží, ale k Panně to bylo jen několik posledních sáhů. Musíš ji chytit za ruku, říkal Tonek, pěkně ji pozdrav, a pak musíš myslet na jméno té, kterou chceš. Poděkuj jí a pak fofrem nahoru, jenom bacha ať se nezamotáš mezi krokve střechy. Chytit za ruku. Pozdravit pokývnutím. Jméno. Myšlenka na ni. Rozloučit se a honem nahoru. Pozor na trámy. Nahoru. Nahoru. Nahoru.

Když stoupal vzhůru, spatřil, jak mu proti bílému světlu měsíce prosvítajícímu skrz vodu někdo plave vstříc. Je to možné? Ona? Taky se vydala prosit Pannu? Pro něj?

 

Když jej ráno našli zaklíněného mezi trámy střechy, vyprostili ho a vytáhli na břeh. Možná to byl jenom stín, ale ti, co ho vytáhli, později, když zabalení do houní zaháněli kořalkou ledový chlad vody a smrti, přísahali, že viděli na jeho tváři mírný úsměv. Jako by si pamatoval.

 


 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.