Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+16 neviditelných
1907 - Vítězná próza červenec 2019
datum / id21.01.2020 / 496404Vytisknout |
autorPróza_měsíce
kategoriePovídkyDalší dílo autora
sbírka2019 - Vítězné prózy,
zobrazeno107x
počet tipů0
v oblíbených0x
1907 - Vítězná próza červenec 2019
Dar

 

„Ráno se probudím a střelím se do hlavy.“

 

Sáhl po vypínači a cvak, do místnosti někdo vchrstl vědro tuše, čerň stekla kolem okna, ucpala mezery mezi závěsy, slila se po koberci, vyšplhala se po nočním stolku, kde se smýkla kolem ještě horké lampy a pohladila pistoli, nabitou, tichou a připravenou, její chvíle přijde, už brzo, brzo se na hlavni odrazí ranní slunce, ale ještě ne, zatím je tu ta chladivá čerň, ze stolku skapává na postel a přikrývá muže, ten už tiše oddechuje a temnota jej objímá a houpá, jedna vlna za druhou. Pak se převalí na druhou půlku postele, kde leží ta holka, mrtvá a tichá a spokojená.

 

Ráno otevřel oči, uviděl před sebou zmačkaný cíp polštáře, zvrásněný bílý růžek trčící proti bledavému světlu nesměle nahlížejícímu do pokoje, tohle je tedy to poslední, co uvidím, řekl si a sáhl na noční stolek, už tam na něj čekala, černá a studená a těžká, vzal ji do ruky a strčil si hlaveň do úst. Mrtvá holka se vedle něj malinko usmála, už si tím prošla, nic to není,jen chvilka a pak už bude ticho. Hlaveň byla v puse, všechno je nachystáno, tak co je? Přece nechceš mít zpoždění, usmála se holka, nebo si to pán rozmyslel? Ten pohled na polštář, s prohlubněmi a ostřinami přeležené látky, měkkými stíny a flíčkem slunečního světla, tenhle pohled tě přiměl k tomu si to rozmyslet? Ale ne, tím to není. S rozcuchanými vlasy a v pomačkaném pyžamu, v pololeže, s prsty svírajícími tu těžkou železnou mrchu a s hlavní v puse hleděl muž kamsi do stropu, do spáry praskajícího sádrokartonu a snažil se vybavit si mizející chuť snu, který se mu zdál.

 

Asi v něm byl jako kluk, snad, seděl u stolu, velkého a dřevěného, což bylo z nějakého důvodu důležité. A měl radost. Čirou, ničím nezakalenou dětskou naivní radost, radost bez kompromisů, radost, která člověku smýká srdcem, okamžik absolutního štěstí, až mu tryská z očí, nakažlivou, spontánní, krásnou radost nezkaženou vědomím toho co přijde. V tom snu se nahýbal přes ten velký stůl a sahal po krabici, velké hranaté krabici, ovázané tlustou červenou sametovou stuhou, usmíval se a oči mu svítily a on sahal po té krabici a těšil se, až se podívá dovnitř.

 

Uvědomil si, že železitá chuť hlavně je mu nepříjemná a pusu má plnou slin a tak hlaveň vytáhl a tu těžkou železnou potvoru položil na noční stolek. Nikdy nedostal žádný dárek. Takže vlastně proč ne? Flíček slunečního světla pomalu přebíhal přes polštář a došplhal se až k ruce té mrtvé holky, srabe, řekla si, už jsme mohli být spolu a zdálo se, že ji to trochu mrzí, ale pistole už ležela zase na nočním stolku a pokrývka už byla odhrnutá a z kuchyně bylo slyšet šourání pantoflí a bublání vřící vody.

 

Když pak seděl nad kávou u kuchyňského stolu, znovu si zopakoval, že proč ne. Proč by si nemohl dát dárek. Sám sobě. Jeden den navíc. Jen buď klidná, řekl té mrtvé holce, která seděla naproti, ruce založené a s hlubokou vráskou na čele. Nic se nemění. Jen si dám jeden malý dárek. Jeden den. To už přece není žádný rozdíl. Ale jí se to moc nelíbilo, protože kdo něco odkládá, ten o tom pochybuje a nemůžeš pochybovat, když něco chceš.

 

O té mrtvé holce četl kdysi dávno. Bylo jí asi sedmnáct a byla moc hezká a moc nešťastná a chtěla umřít. Nechtěla ale skákat pod vlak ani se trávit ani střílet a tak napsala na jednu kliniku do Švýcarska, jestli by jí s tím nepomohli. A oni se jí ozvali, prý slečno, máte celý život před sebou a jste úplně zdravá a proč byste a jakto, že a pomyslete na a tak dále. A ona jim napsala, že ano, jsem zdravá, ale tenhle svět, jako jo, já tomu rozumím, asi chápu, o co by tu mělo jít, ale tohle, to není nic pro mě. Nezlobte se. A tak ji tedy ještě chvilku zkoumali, dělali testy a povídali si až zjistili, že skutečně, tohle je to co si opravdu přeje a tak ji pozvali na tu kliniku, ona přiletěla, jen s takovou malou taštičkou, moc se nezdržím, haha a oni jí umíchali takový koktejl a položili ho před ni a ona spolkla dva prášky proti zvracení a ten koktejl vypila a za sedm minut byla mrtvá a tichá a spokojená.

 

Vyšel ven na ulici, šel zvolna, nikam zrovna nespěchal, ani neměl namířeno na žádné konkrétní místo, prostě šel a v hlavě se mu stále ještě třepotala sladká ozvěna snu, otisk té radosti, prožité a neprožité a tak si šel a díval se kolem sebe, měl jsem být už mrtvý a místo toho vidím ještě tohle a támhleto a mrtvá holka šla za ním a kroutila hlavou.

 

„Toho by už mohl taky někdo sejmout, gaunera. Dělá si co chce, a všem se směje do ksichtu. Všechno mu prochází. Všechno to má obšancovaný, všichni mu jdou na ruku. Ale víte jak to je, boží mlejny, říkají někteří, ale já říkám, že na každou svini... znáte to. Jednou někomu dojde trpělivost. Tak mně už to jede, tak děkuju a mějte se pěkně.“

 

Koukal na starého pána, jak se šourá k autobusu a pak na fotku v novinách, které mu tam pán nechal, máte tam ještě křížovku, já už na to nevidím a stejně se to nedá číst, co tam píšou.

Díval se na tu fotku a ta železná bestie v jeho kapse jako by ještě o něco ztěžkla.

 

Často přemýšlel, jaké to bude, když se zastřelí. Jestli to někdo uslyší a najdou ho hned, asi ta nosatá můra z horního patra, ta určitě vyjekne nebo to možná nikdo neuslyší nebo si to nespojí a najdou ho až za pár týdnů po zápachu, no co, to už může být asi jedno a budou si říkat, proč a jakto, že, tak mladý a zdravý byl, nic mu nechybělo a budou vědět houby, prostě ta holka na to kápla, tohleto není nic, o co by měl člověk stát, přemýšlel, že by nechal vzkaz, už ho jednou i napsal, TA HOLKA MĚLA PRAVDU, ale přišlo mu to moc teatrální a taky by si pak mohli myslet, že se zabil třeba z nešťastné lásky nebo tak, takže jen ať si lámou hlavou, ti co budou chtít, ale ono to bude stejně všem úplně jedno, takže co, nikdy nedělal vlny a neudělá je ani teď.

 

Ale vlastně proč ne? Jedna vlna? Jen jedna, předtím než půjde. Ksicht na fotce se šklebí, ta věc v kapse je chtivá a hladová a zmáčknout to jednou nebo dvakrát přece není takový rozdíl. A zaslouží si to. Zaslouží? Obžaloba, porota, rozsudek i jeho vykonání, to není přece nic, co by člověku mělo trvat déle než jedno odpoledne, navíc, když má volno, sedí na lavičce, slunce mírně hřeje a druhý den ráno se stejně zastřelí.

 

No jo, ale proč jenom tohohle? A tak se zvedl z lavičky a šel si koupit tužku a papírový blok a pak se vrátil a dlouho, dlouho psal seznam jmen a přepisoval a škrtal a jak měl ještě ráno v puse hlaveň pistole, teď soustředěně žužlal konec tužky a občas se zadíval do mraků a mhouřil oči a pak dostal další nápad a zapsal další jméno a mrtvá holka seděla vedle něj, nahlížela mu přes rameno do seznamu a podivovala se, na tomhle seznamu má být přece jenom jedno jméno. To tvoje.

 

Když pak večer přišel do bytu, byl unavený, dal si dlouhou sprchu, pára se lepila na zrcadlo, no co, aspoň se na sebe nemusel dívat, dal si večeři i když si říkal, že to vlastně nemá moc smysl, vyčistil si zuby a lehl si do postele. Ta mrtvá holka ležela vedle něho, dívala se jak sahá po vypínači a jak se pokoj propadá, zase tu byla ta tma, rozlitá, černá a pohlcující, přikryla všechno, i tu železnou obludu na nočním stolku, ve které chybělo několik nábojů i jeho i tu mrtvou holku i tu krabici ze sna.

 

„Stejně by mě zajímalo, co v ní asi bylo.“ Řekla ta mrtvá holka.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.