Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vzkazy odnikud

25. 05. 2019
0
5
646
Autor
Dolores Haze

Stála u otevřené skříně a očima přejížděla po řadě ramínek s oblečením. V tom se její pohled zastavil na béžovém kašmírovém svetru s velkým rolákovým límcem. Půjčila si ho před pár měsíci od Lindy na výlet do Paříže. Potřebovala něco dostatečně šik, aby obstála v konkurenci ultrastylových Francouzek a zároveň praktického a teplého, aby v dubnových večerech v pařížských ulicích nedrkotala zuby.

Sundala svetr opatrně z ramínka, jako by šlo o vzácnou starověkou relikvii. Po návratu z Francie ho vyprala a uložila do skříně. Teď k němu pomalu přivoněla a i přes lehkou vůni aviváže ucítila typickou vůni Lindinu. Stelle se okamžitě rozbušilo srdce a ruce se jí třásly. Zhluboka se nadechla a pověsila svetr zpátky na ramínko. Potom bez dlouhého váhání popadla jiné, na kterém visely jednoduché černé šaty. Když věšela ramínko na dveře od skříně, mimoděk zachytila svůj odraz v zrcadle. Bledá pleť a tmavé kruhy pod očima byly svědectvím toho, že poslední čtyři dny skoro vůbec nespala. Než odešla do koupelny, proběhlo jí hlavou, že ten svetr už svojí sestře nikdy nevrátí.

Kapitola 5

Rychle se stmívalo. Stella byla zpátky ve městě. Seděla v petrolejově zelené sedačce v Pavlově obýváku a upíjela zelený čaj.

Rozhlédla se. Stěny byly z větší části ověšené uměleckými fotografiemi. Černobílý snímek stromu působil tajemným dojmem. Pokroucené větve vystupují z husté mlhy, která se v mléčných chuchvalcích vine nad mokrou loukou. Na sousední zdi fotka staromódního kola opřeného o oprýskanou zeď.  Pavel byl uznávaný fotograf. Stella snímkům nemohla upřít jistou uměleckou hodnotu. Přesto na ni ale působily stísněným a depresivním dojmem.

Odložila hrnek  na stolek a otočila se, aby viděla zeď za sebou. Z jednoduchého bílého rámu se usmívala skupina dětí. Chlapec a dvě děvčata. Tahle fotka vznikla, když byli na prázdninách u babičky. Stelle tam bylo šest let, Lindě deset a nejstaršímu Pavlovi dvanáct. Ona se tu široce usmívá, přestože jí zrovna chybí oba přední horní zuby. Linda ji ochranitelsky drží kolem ramen a Pavel se tváří, jako by na fotce ani nechtěl být.

Stelle při pohledu na fotku zase vstoupí slzy do očí.  Měly se sestrou mezi sebou zvláštní vztah. Byly schopné cítit emoce té druhé. Když Linda v devíti letech prodělala zápal mozkových blan, Stella strávila týden v posteli s ukrutnými bolestmi hlavy, které neměly zjevnou příčinu.

Když jedna cítila bolest, prožívala ji i ta druhá a bylo jedno, jaká vzdálenost je v tu chvíli zrovna dělí. Byly jako dvojčata. Dokázaly si povídat beze slov, stačil jim k tomu jeden pohled.

Měly dokonce své vlastní písmo, které používaly, když si potřebovaly sdělit tajné zprávy. Často si je nechávaly na zamlžených okenních tabulích, nebo zrcadlech. Někdy je psaly citronovou šťávou na kus papíru a ten potom podržely nad plamenem svíčky, dokud nevyjevil svá tajemství.

Kde by si ta čistá šestiletá holčička pomyslela, že za několik let bude slepě tápat holýma rukama kolem sebe, ve snaze zachytit cokoli hmatatelného, vodítko k tomu, co se stalo člověku, kterého považovala za součást sebe samé. Ve snaze zvrátit tu věc. Tu věc, která jí způsobovala mrazení na zátylku.

Představa, že by si Linda vlezla do vany a u toho bezstarostně vypila lahev vína Stelle přišla úplně neskutečná. Když totiž dítě vidí, jak alkohol pomalu rozkládá a nakonec úplně zničí jeho rodiče, vypěstuje si ke skleničce vztah vskutku opatrný. Aspoň Linda to tak určitě měla.

Jejich otec popíjel rád. Popíjel dokonce tak rád a tak často, že si vypěstoval slušnou závislost, která pomalu stravovala jeho osobnost, koníčky, schopnost pracovat, vést rodinný život. Strávil i toho muže, kterým býval. Do kterého se jejich máma zamilovala. Jejich táta byl alkoholik.

V paměti se jí vynořují vzpomínky, které byly nadlouho umlčené. Ležela na nich silná vrstva prachu, kterou dlouho nikdo nesetřel. Snažila se je vytěsnit, upozadit. Bylo to období jejího života, které by nejraději vymazala.

Jdou s Lindou domů ze školy a na schodech bytovky leží jejich táta. Hlava spočívá na slaměné rohožce, zatímco nohy a zbytek těla ještě leží na schodišti. Pod jeho ústy vidí kaluž zvratků. Ve vzduchu se vznáší nakyslý pach. Dívky se ve strachu skloní nad bezvládným tělem. Bezradně se na sebe podívají. V tom se otevřou dveře sousedního bytu a ve škvíře mezi futry se objeví ženská hlava s natáčkami.

„No ten zase vypadá!“ vyštěkne sousedka a dveře prudce zabouchne.

Hluk zaslechne máma a zkoumavě otevře, aby zjistila, co  se na chodbě děje. Obrázek, který se jí naskytne, vnese zoufalství do tak už dost ztrhané tváře. Společnými silami tátu vtáhnou dovnitř a uloží do postele. Jako už mnohokrát předtím a poté.

Stella si vzpomíná na den, kdy alkohol zlomil jejich tátu natolik, že už to nešlo vrátit zpátky. Přišly s Lindou ze školy. Stelle bylo v té době osm let a Lindě dvanáct. Už ve dveřích se nervózně rozhlížely, protože zaznamenaly tátovy boty rozkopané po předsíni a bundu, která visela na věšáku za rukáv. Byla u límce natržená a uválená od bláta.

Z obývacího pokoje se ozývaly tlumené výkřiky a vzdechy. Když vešly do místnosti, bylo jim jasné, že dnes je něco jinak. Že je něco špatně. Táta ležel na gauči, jednu nohu měl stále na zemi. V obličeji byl žlutý, na čele se mu srážely krůpěje potu. Rukama krečovitě svíral květovanou larisu, kterou měl nedbale přehozenou přes sebe a pod kterou se viditelně rýsovalo jeho zvláštně napuchlé břicho. Očima vytřeštěně zíral na strop obývacího pokoje.

„Ty pavouci! Jsou jich stovky a lezou ke mně! Chtějí mě kousnout!“ vyrážel se sebe přerývané věty a celý se třásl.

Dívky si vyděšeně prohlížely strop, ale žádné pavouky tam neviděly. Stella začala plakat a starší Linda přistoupila k tátovi. Sáhla mu na čelo. Vypadalo to, že má horečku, ale pot, který mu stékal z vlasů po tvářích byl studený a lepkavý. Oči měl skelné a v žlutém bělmu se červenaly popraskané žilky. Zoufale se díval na své dcery a stále drmolil nesouvislé věty, které nedávaly smysl.

Linda skočila k telefonu a vytočila číslo, které bylo přilepené průhlednou izolepou k zrcadlu. Máma práce. Přiběhla během několika minut. Chvíli po ní do bytu vešli dva muži v červených stejnokrojích.

Záchranáři tátu vzali každý za jednu paži a odváděli ho z bytu do sanitky. Stella si dodnes pamatuje tu scénu. Táta, jejich urostlý, metr devadesát vysoký táta vypadal najednou jako křehký, vyhublý stařík. Stella se ještě s očima plnýma bolesti podívala na tátova hubená záda a potom k ní přistoupila Linda a skryla její přerývané vzlyky ve svém objetí. Bylo to naposledy, co svého tátu viděly živého. Druhý den zemřel na totální cirhózu jater.

Po tomhle traumatickém zážitku Linda získala k alkoholu odpor. Vyhnulo se jí pubertální experimentování s levným vínem. Nepila dokonce ani když dospěla. Při slavnostních příležitostech si výjimečně symbolicky přiťukla skleničkou a nesměle upila malý doušek, ale jinak byla zapřísáhlým abstinentem.

Tak jak si teď vysvětlit, že alkohol byl podle policejní zprávy hlavním důvodem, proč Linda zemřela?

 


5 názorů

Farina
13. 02. 2020
Dát tip

Já teda nemůžu moc radit, protože jsem nikdy nic podobnýho nenapsal, ale když vidím ten materiál, tak bych to pro začátek zkusil komprimovat na pár stránek. Na každou stránku jednu časovou rovinu, přibližně, takhle je to moc rozdrobený, odtažitý. A co ich-forma, z pohledu Stelly, asi by to víc vtáhlo do děje?

Ale hlavně si do psaní nenech od nikoho kecat:-)

S pozdravem

Farina

 


Já to beru, proto to sem dávám, aby mi na to člověk, který od toho má odstup, řekl svůj názor. A je pravda, že by ty jednoslovné výkřiky víc vykreslily podstatu té situace.

Původně to měla být spíš mysteriózní novela - rozsahem. Ale říkám si právě, jestli jsem si nevzala příliš velký sousto, když jsem se pak tak zasekla. 


Farina
13. 02. 2020
Dát tip

Toho jsem se trochu bál, že to bude podle reality. Nicméně, fikce není realita, fikce by měla být pravděpodobná, méně neuvěřitelná než může být realita (to jsem kdysi někde vyčet). Nechci tvrdit, že takhle je to špatně, jen čistě subjektivně, když jsem to četl, tak na mě hlavně ta jedna delší věta působila nerealisticky, očekával bych spíš jednoslovné výkřiky...

A jaká má být výsledná forma? Povídka s mysteriózními prvky?


To delirium bohužel není jen výplod spisovatelčiny fantazie, je to vzpomínka. Nevím, jak se jiní alkoholici v delíriu vyjadřují, ale tohle je autentický... Mám napsaných už strašně dlouho osm kapitol a nemůžu se nějak posunout dál


Farina
13. 02. 2020
Dát tip

Myslím, že alkoholik v deliriu by se vyjadřoval méně souvisle, jinak zajímavé téma vyvolávající spoustu otázek. Pokračování bude?


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru