Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+15 neviditelných
Horymírka 60
datum / id27.05.2019 / 496481Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno169x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 60

 

Jaruna věděla o maminčině chabé naději, že mě má žena jednou vrátí k víře v Boha, a ta že jí s jejím příchodem do mého života zhasla. Bylo jí líto, že mou maminku trápíme. Ráda by její bolest zmírnila, jen kdyby věděla jak. Když jsem ji k nám konečně poprvé přivedl, snažila se být k ní milá, hodně si s ní povídala. O všem možném, o domácnosti, vaření, o své práci učitelky, a taky o mně. Maminka se pokusila ještě ji zavčas přede mnou varovat. Nepokrytě, zištně jí vykreslila mé negativní vlastnosti, a bylo jich dost.

Všechno mi Jaruna neřekla, o maminčině upozornění na mé sobectví se zmínila až mnohem později, až když jsem při zařizování naší domácnosti dřív než na pračku nebo ledničku myslel na koupení kulovnice: „Však mě maminka varovala, jaký jsi sobec, a tady to vidím.“ Samozřejmě z koupě sešlo, přednost dostala pračka, později lednička, a já jsem na lov srnčí zvěře dál chodil s kulovnicí vypůjčenou. Tak to zůstalo až do doby, kdy mě od myslivců vyloučili, a já jsem musel odevzdat zbraně, abych neohrožoval konsolidaci socialismu po vstupu cizích vojsk. Odevzdal jsem jen, co jsem měl, což byla brokovnice a malorážka, obě jsem si pořídil ještě svobodný. Proto jsme teď nepřišli o případnou společnou investici.

Při tomto prvním setkání v Horymírce mezi námi ještě nedošlo k ničemu víc než k políbení, neboť jsme trávili hodně času společně s našimi. Když jsme pak večer zůstali v mém pokojíku sami, lákalo mě samozřejmě velmi, hodit vše za hlavu a věnovat se něčemu příjemnějšímu, ale dosud mezi námi zůstávalo mnoho nedořešeného, a tomu jsme dali přednost. Proto na mě zapůsobila dojmem naprosté nedotknutelnosti. Polibky šetřila jako šafránem. Když jsem ji líbal já, strpěla to, dokonce měla v očích ten známý lesk, ale zároveň si dávala velmi záležet, abych neměl možnost dostat se k její holé kůži jinde než na rukách a obličeji; jednou rukou si stále svírala výstřih. Nezazlíval jsem jí to, respektoval jsem její zábrany a obdivně si pro sebe pořád opakoval, jaká je nedotknutelná. Když odjela, měl jsem nutkání dát někde veřejně najevo, čím mě nejvíc zaujala, a do rodinného stojacího kalendáře jsem k datu její návštěvy do závorky připsal, pro jistotu anglicky, to jediné slovíčko: intangible. To aby rodiče nerozuměli, abych jim nedejbože nenaznačil, že jsem byl v pokušení si k ní dovolovat.

Za týden mě překvapila: napsala naší mamince dopis. Maminka mi jej s uslzenýma očima dala přečíst. A bylo to čtení! Jaruna psala, že zjistila, že mě má doopravdy ráda a že i přes výhrady, které ke mně obě mají, chce se mnou přece spojit svůj život. Ale aby se nebála, neodvádí mě od ní daleko, jsem a budu pořád její syn a ona nedopustí, aby to bylo jinak. A že by si moc přála, aby si ony dvě spolu nadále rozuměly tak, jako při tom prvním setkání. Je ráda, že ji a tatínka poznala, potvrdila si, že jsem jí o nich povídal pravdu. Jenom by si přála, aby měla tu moc, zmenšit její bolest ze ztráty mé víry. To neumí, protože sama v boha nevěří. Byla by šťastná, kdyby se s tím smířila, a to jí chce aspoň ulehčit, chce dělat všechno pro to, abychom jí ztrátu mé víry společně, ona a já, vynahradili. Nepochybuje, že se to podaří, po tom, co ji a tatínka poznala, pevně věří, že brzy pro ně k milujícímu synovi přibude i oddaná dcera.

Byl to dlouhý, krásný, dojemný dopis. Zkormoucené mateřské srdce v něm našlo přece trošku útěchy. A já jsem té pozorné a chápavé Jarunce blahořečil, že je taková, jaká je, radoval se, jak je dobře, že se umí ovládat, nepodléhat emocím a že proto dokáže rozumnými a zdrženlivými slovy potěšit víc než já svými výlevy.

V příštím dopise jsem jí za to poděkoval. I maminka jí brzy napsala dopis, projevila v něm uznání a vděčnost za to, že chápe její trápení. Končila – j­ak jinak – ž­e se za nás oba modlí.

Tak se pozvolna přes podivné začátky rodilo to nové, neznámé – naše společná budoucnost.

 

Příště přijela na mé pětadvacáté narozeniny. Tu noc jsem poznal, že na mě nečekala jen s první políbením. Překvapila mě odevzdaností, s jakou mi dovolila zpečetit, že k sobě patříme. Už nebylo pochyb – společná budoucnost j­e nám souzená.

Pochybnost přišla, až odjela: Podle čeho poznáváš, že chystaná budoucnost odpovídá tvým představám? Do budoucna nevidíme nikdo, ani ty.

Odpovídal jsem tomu pochybovači: Nepoznávám, nevím, zkusím to.

Ty chceš žít na zkoušku?, smál se. Myslíš, že to jde? Máš jenom jeden život; když se zkouška nepovede, nemůžeš pak už nic vzít zpátky. Jen teď jsi na rozcestí, na tom velkém, rozhodujícím. Jenom teď máš na výběr – b­uď, anebo. Pak bude pozdě.

Ale já jsem měl jakousi představu a nepřipouštěl si rozumnou námitku, že zpozdile uznávám jen své přání, a to může být velmi zkreslené a velmi nerozumné.

Pak už se ten hlas neozval a já jsem na něj zapomněl.

Mlčel dlouho. A mně jeho mlčení umožňovalo dál si malovat budoucnost podle svého: podobala se cigánčině předpovědi. Na víc se má fantazie nevzmohla.

Vrozenou netrpělivost z odloučení mi na dálku sta kilometrů pomáhala hasit moudrá a rozumná učitelka Jaruna. S­třídmými dopisy, pečlivým výběrem slov držela mé vášně na uzdě. To byla účinná protiváha mému nerozumnému stesku.

Tak se ta naše láska rodila. Nebyla prudká, žhavá, do nebe povznášející. Touhu po takové jsem v sobě nechal umřít, dobrovolně ji vyměnil za lásku, co se obešla bez nadbytečných emocí, za lásku, co se podobala balzámu, co na mou rozpálenou hlavu působila jako utišující lék. Když jsem chtěl vyletět, vznášet se v oblacích, vždycky mě rozumně vrátila na zem a já jsem tak poznával sílu zemské tíže, zvykal si.

 

Netrpělivost však nemohla z mé povahy úplně vymizet, byla mi vrozená. Žádná přirozenost se nedá zahnat do kouta, nezmění se na povel a nevratně. I já jsem tu svou jen krotil sebepřemáháním. Když jsem se domníval, že pro její potlačení dělám dost,­ postranními cestičkami se nepozorovaně vracela.

Na prstech jedné ruky bych spočítal, kolikrát jsme se za ten rok setkali. Téměř všechno o sobě jsme se dozvídali z dopisů.

Tak probíhal poslední rok mého vysokoškolského studia.

Na konci letního semestru jsem složil poslední zkoušky, dokončenou diplomku v termínu odevzdal a v daný čas předstoupil před zkušební komisi. Předsedal jí profesor ochrany lesa pražské lesnické fakulty Antonín Pfeffer, světově uznávaný vědec. Ten mě potom, co jsem dvěma či třem zkoušejícím odpověděl k jejich spokojenosti, nechtěl propustit jen tak, a začal mě překvapovat všetečnými otázkami ze svého oboru. Hmyzí škůdce jsem vinou nezáživných přednášek profesora Haška do detailu neovládal. Můj obor byla hospodářská úprava lesa, svou budoucnost lesníka jsem si představoval v povolání samostatného lesního hospodáře. Proto mi teď Pfefferovy všetečné otázky radost nedělaly. Právě když mě začal podrobně zkoušet ze svého oboru, což bylo úplně mimo téma mé práce, naskytla se mi příležitost vidět v akci profesora Doležala, jenž jako pozorovatel seděl stranou. Tradovalo se o něm, že vždy v pravý čas zasáhne, aby svého žáka vytáhl z bryndy. Což se nedalo říct právě o tom Haškovi, který se rád před zkušební komisí předváděl a vlastní studenty potápěl. Když mému spolutrpícímu při semestrální zkoušce řekl nehoráznou větu: „Teď vám to ještě prominu, ale u státnice už ne,“ tak jsem se neudržel a celý nahromaděný vztek na něho vychrlil: „Proč nás nevyhodíte hned, proč až u státnice? Děláte to úplně špatně!“ Zvedl jsem se k odchodu – a on, aniž změnil výraz, napsal každému do indexu „chvalitebný“ a rychle nás propustil, neboť nesnášel konflikty s těmi, kdo se nedají. Měl ještě jeden zvyk, studenty na chodbě už na dálku sám první zdravil obecně požadovaným „Čest práci“, aby předešel našemu „Dobrý den“, což by si skryté uši mohly špatně vykládat. Doležal byl jeho pravý opak. Teď v nouzi nejvyšší vstal, a jakoby ledabyle promluvil krátce o tom, že pokud student univerzity prošel deseti semestry, přičemž absolvoval zkoušky ze všech oborů, a potom stvoří tak náročné dílo, jako je diplomní práce, tak to už ho samo kvalifikuje na inženýra, a že rozumná zkušební komise to umí ocenit přes nějaký menší výpadek paměti, což se při zkouškovém vypětí dá pochopit a velkoryse přehlédnout, nota bene, když se to práce studenta týká jen vzdáleně. Tak vzal vítr z plachet zachmuřenému předsedovi a další otázky nepadly.

To bylo v roce devatenáct set padesát osm.

Při slavnostním obřadu promoce, který se odehrával v úctyhodné aule vysoké školy zemědělské a lesnické v Černých Polích, dnešní Mendlovy university, stála vzadu v obecenstvu Jaruna v krémových šatech a s kyticí růží. Moc jí to slušelo. Po celou dobu, co jsme, poprvé osloveni akademickým titulem – ó­ jak nově to znělo! –, předstupovali před rektora, skládali do jeho rukou slib a přebírali diplom, jsem ji tam intenzivně vnímal.

Potom venku, když jsme se s inženýrskými diplomy v kapse smutně loučili, děvčata tak trochu se slzičkami, nikomu nebylo do zpěvu. Pět let společného života a přátelství je hodně, najednou pociťujeme divné prázdno, vkrádá se stesk; abychom jej přemohli, důrazně si připomínáme daný slib, že se po pěti letech sejdeme. Zorganizují to ti, kdo zůstávají v Brně, ať už na fakultě, či v jiném zaměstnání: Eva, Pavel, Jirka, Standa, Bohouš. (Musím poznamenat, že jsme slib nejen dodrželi, ale dodržujeme dosud. Ve třiašedesátém jsme se sešli v Belvederu. To bylo poprvé a potom každých pět roků, pokaždé jinde, později už vždycky na mateřské fakultě. V posledních letech každoročně, neboť čím dál víc si vážíme toho, že ještě žijeme. Už je nás hrstka, co jsme dosud neodešli k většině. Někteří se ovšem necítí na cestování, ti nám obvykle pošlou pozdrav a zprávu o sobě. Jen málo z nás nepřišlo nikdy. Já zatím pokaždé.) Jaruna se svou krásnou kyticí stála skromně stranou. Nechtěla se mezi nás mísit, naše loučení jen dojatě sledovala, pouze s Vlastou a Drahošem se pozdravila jako se starými známými.

Naposledy jsem všem zamával a vykročili jsme do Husovic. Pěšky, abychom si, dokud jsme sami, stačili sdělit dojmy.

U nás kytici růží naaranžovala do vázy, zeptala se tatínka, který u stolu četl, jestli je to tak dobře, ten jí kytici pochválil a ona, uspokojena, šla požádat maminku o zástěru, že jí pomůže v kuchyni s tím dnešním slavnostním obědem. A maminka ji do kuchyně přijala stejně samozřejmě, jako se ona nabídla. To se mi líbilo. Ozval se i tatínek. Vzhlédl od knihy a pochválil ji:

„Sluší ti to, děvče, v té zástěře, je vidět, že doma jsi zvyklá pomáhat.“

„V kuchyni mě to baví,“ řekla potěšena. „To víte, nejstarší, holka, a ještě k tomu když jsem tak brzo začít musela…“ Zarazila se, mráček jí sedl na čelo a do úsměvu, ale hned ho zahnala. Je to už dávno.

„Budeš dobrá paní fořtová,“ řekl jsem rychle.

„Jestli dobrá, to nevím, ale na fořtovnu se těším,“ přisvědčila a byla za mou poznámku ráda, protože kdyby se tatínek ještě zeptal, proč musela, těžko by se jí zrovna teď o tom mluvilo.

„Těšíš? Ty se doopravdy těšíš na myslivnu? Není to jenom díky té cigánce?“

„Není. Doopravdy,“ řekla upřímně. A vysvětlila našim, kteří nerozuměli: „Cigánka mně předpověděla život na hájence, hádala mi z ruky.“

„Snad tomu nevěříš?“ řekla maminka pohoršeně, na kouzla a čarování měla spadeno.

„To víte, že ne, jen jsme se tak bavili.“

„Ale abyste vy dva byli šťastní, to vám přeju, modlím se za vás.“

„My víme,“ podívala se na ni Jaruna vděčně, a to už spolu zašly do kuchyně. A mně se znovu odvíjel příběh o příčině její předčasné dospělosti. Jaké to asi bylo, když na Vánoce, dva týdny před narozením Blaničky, zemřela ve velkých bolestech mladší sestřička na zánět středního ucha, a když se taťka rozhodl to mamce, která už byla v porodnici, zatajit. A ze setrvačnosti a nedostatku odvahy jí to neřekli, ani když bylo miminko na světě. Jak jim asi bylo, když se jich ptala, kde zůstala Hanička, proč ji nevzali, aby se podívala na novou sestřičku, a jestli nevědí, co za pohřeb s bílou rakvičkou to včera šel tamtou ulicí ke hřbitovu. Ještě se na něco vymluvili, ale pak přišlo to nejstrašnější, když ji přivedli do osiřelého bytu, kde už to utajit nešlo, a maminka zešílela a tatínek s ní zápasil o holý život, neboť chtěla za Haničkou. A jak nekonečně děsivé dny pak přišly, kdy mamka odmítala starat se o miminko, jen klečela u čerstvého hrobu tam na kopci, kam doklopýtala prastarou modřínovou alejí, a za živého boha nechtěla domů. Byl to děs, když pro ni dvakrát i třikrát za den tou alejí stoupali a pak ji promrzlou vlekli domů, kde bez ducha ležela, kam padla, a když se probrala, utekla znovu na hřbitov. A děcko brečelo a oni dva si zoufali. O Blaničku se s obtížemi postarali společně s taťkou, ale domácnost a všechno ostatní leželo na ní, devítiletém děvčeti. Musela se to naučit, když nikoho neměli a taťka byl bezradnější než ona.

Tak se předčasně učila dospělosti.

Potom dali lékaři maminku jakž takž dohromady, ale šťastná rodina už nebyli nikdy. Hanička jí chybí dodnes. Rozuměly si.

Je to čtrnáct let.

Teď vyhnala tatínka a mě od stolu, prostírá a usmívá se: na našeho tatínka, na mě, na maminku.

Sluší jí to.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.05.2019 19:48:47dát kritice tiprevírník

Jarek a Jarka jsme byli, to je pravda. A když si počkáš, tak se těch jednašedesáti letokruhů taky dočkáš.

27.05.2019 16:52:38dát kritice tipKočkodan
Tím dopisem mne slečna Jaroslava také příjemně překvapila a začala velmi zdárně rozebírat barikádu mých pochybností. A hele, teď jsem si vlastně uvědomil, že jste Jarek a Jarka.
Tak brzy šup šup s dalším dílem, jenž se bude shodovat s počtem mých let. Né, kvůli tobě je lepší napsat letokruhů.
27.05.2019 16:20:33dát kritice tiprevírník

Chápu. To je pravda, že začátky Horymírky byly jiné. Psal jsem celé toto vzpomínkové pásmo na žádost bratra a svého syna Pavla, a to jako vzpomínky na své dětství a mládí v domku v rodné uličce Horymírce. Ohraničili mi to vzpomínání datem mého odchodu natrvalo z domu. No a to se mi při psaní takto samo rozrostlo a samo rozdělilo na různé žánry. Má žena ten začátek (který se ti líbil) trefně nazývá pohádkou, toto současné období červenou knihovnou a to, co přijde, hororem. Já jí chtě nechtě dávám za pravdu. Ale za nic nemůžu, čestně, ono se to tak stalo samo.

27.05.2019 15:27:28dát kritice tipzeleda

Jardo, jen bych chtěl upřesnit svou minulou poznámku. Je mi jasné, že na tvé texty je nutné pohlížet jako na autobiografii. Jako autobiografie je stylisticky perfektní, vybroušená. Těžko by se hledala nějaká chyba. Ale pokud srovnávám současný text třeba s tím, jak jste s kamarády brouzdali po horách a lesích, tak ty dřívější texty byly víc rozvinuté, byl tam děj, a líbily se mi víc. U posledních textů si vyprávění sevřel jen na sebe, své pocity a partnerku. Ale to není v žádném případě výtka. Forma textu je tvá a autobiografie není román a neumožňuje příliš rozvinout děj. Líbí se mi pochopitelně obojí. 

Já jsem kdysi chtěl psát něco podobného, ale usoudil jsem, že to není moje parketa a tak jsem svou vzpomínkovou knihu napsal ve formě deníkových záznamů a glos. Z mých dosud vydaných knih měla jednoznačně největší úspěch. 

27.05.2019 15:08:18dát kritice tiprevírník

Máš pravdu, Honzo, každý jsme úplně jiný. Ale je to dobře, i z hlediska dvou rozdílných literárních zpracování. Však také každého baví číst v jiném stylu vyprávění o lidských osudech (pokud koho zajímají).

27.05.2019 13:42:25dát kritice tipzeleda

Zajímavý životní kaleidoskop, sevřený možná  do příliš úzkého rámce. Moc pěkně jsi v jednotlivých částech podal vývoj svého myšlení tak, jak šla léta. Snažím se do toho vcítit, protože já jsem zřejmě tvůj naprostý opak. Tip

27.05.2019 10:17:57dát kritice tiprevírník

Ireno, to je jasné, člověk musí znát míru. Když odbočí, protože chce čtenáře nějak víc zasvětit do situace, tak jen co možná krátce - a hned pryč a zpátky k ději. Dá to často hodně špekulací, jak to vyřídít co nejstručněji a přitom aspoň trochu pochopitelně. Pak vznikají i tak dlouhá souvětí, jako třeba to o profesoru Doležalovi: Teď v nouzi nejvyšší .... ... ... ... ... ... ... ... ... týká jen vzdáleně. A stejně se ještě obávám, zda nenudím.

Renato, jsem moc rád za tvé vcítění. A děkuju.

27.05.2019 09:18:24dát kritice tipbixley
redaktor prózy

vehnal jsi mi slzy do očí. Muži vždy hledají pro život praktickou ženu a asi je to dobře. T.

27.05.2019 08:37:42dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, umíš dobře odhadnout, do jakých detailů ve vyprávění jít, aby čtenáře zaujaly, teď myslím líčení studií, zkoušek, a k tomu osobnímu čtenáře vede zvědavost: jak to bude dál?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.