Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
Horymírka 62
datum / id01.06.2019 / 496618Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno159x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 62

Přijela uprostřed srpna, když léto vrcholilo.

Na motorce jsem ji vozil po lesích. Ukazoval jsem jí, co kde roste, jak to roste a jak by to růst mělo, kdyby si hajní dali záležet. Ukázal jsem jí, kde si s neznámým rakouským myslivcem na čekané občasným výstřelem přeháníme hejna hřivnáčů přes tu širokou louku před námi, za níž tamta řada stromů je hranice. Také jsem chtěl, aby si všimla, že tady neroste ani keříček borůvčí, jenom samé brusinky, a ty už červenají. V lese dole u Malše poprvé viděla nedozírné plachty vysoké větevnaté kapradiny hasivky orličí. Na každé mezi, na všech neposečených loukách, na nespasených pastvinách obdivovala jasnou žluť arniky, která tu kvetla tak běžně, jako jinde rozkvétají koberce smetanek nebo blatouchů. Pyšnil jsem se svou výřečnou učitelkou před hajnými a před každým, kdo přišel do myslivny. Na žádnou dvojsmyslnou poznámku nezůstala dlužna odpověď, s každým byla hned hotova.

Dopoledne jsem většinou musel zůstávat v kanceláři. Tehdy trávila čas s paní Indrovou v kuchyni nebo na zahrádce. Těšilo mě, že si s ní rozumí. Užívala si svého volna, kdy nic nemusí, dělá jen, co sama chce. Pomáhala paní fořtce dobrovolně a ráda. Viděl jsem, že si stále mají o čem povídat. S potěšením jsem sledoval, jak přivyká životu na polesí, jak se s ním vyrovnává. Jednou sama ve zvlášť dobrém rozmaru mi se smíchem řekla: „Už je to tady: ještě pes, kozy, slepice, králíci – a­ jsem v tom až po uši.“

Byla naplněna bezelstnou euforií, a já jsem si v duchu maloval, až se sem z vojny vrátím, že se mi naskytne příležitost dostat polesí někde v horách – Novohradských nebo na Šumavě – a­ tam se s touto svou paní lesní usadím. Už jsem měl příležitost něco zařizovat na polesí Bělá uprostřed Novohradských hvozdů, které s námi přímo sousedí. Mraky ten den sestoupily až do lesů a já, okouzlen, jsem vysoko ve svahové cestě postavil motocykl na stojan – a… Tady nebo nikde! zapřisáhl jsem se v duchu a rázem přestal toužit po Nízkých Tatrách, Horehroní, Jeseníkách i Beskydech.

Zatím jsem si to nechával pro sebe, z podvědomé obavy, abych ji nepoplašil. Tak jsme své tiché večery, horké noci a svěží rána žili jen krásnou přítomností.

Těch deset společných dní tam v jihočeském pohraničí zůstalo ve mně jako šperk, jako zářivý ostrůvek, prosvítající z dálky až podnes kouřmem času. Kdyby víc takových světýlek nebylo, to jedno by vyvážilo všechno temné, co mělo přijít.

Ke konci jejího pobytu rudě dozrávaly v zeleném podrostu borových lesů první svazečky lákavě červených bobulek v paždí tmavých lesklých lístečků. Nasbírali jsme několik litrů. Chtěla se podělit s Indrovými, ale paní poděkovala: „Jen si je vemte domů, maminka bude mít radost. Nebojte se, já si nasbírám sama, zavařuju brusinky každej rok, Vladimír by mi dal, kdybych zapomněla! Počkám si, až víc dozrají, nebudu je muset přebírat.“

Celý košík brusinek si tedy vezla domů. V té době už bydlela s rodiči na Erbenově ulici v Jihlavě. Bylo to smutné loučení, na dlouho. Nikdo z nás nevěděl, kdy se setkáme příště.

Za týden přišlo dlouhé psaní. Třebaže se podle svého obyčeje vyjadřovala střídmě, přece jsem z jejích řádků vyčetl náznak stesku po našich společných dnech. Psala, že mám pozdravovat Indrovy, že je paní za hodně vděčná, a hlavně se mnou že se jí líbilo, jak, to snad nemusí opakovat. Napsala, jak s maminkou zavařovaly brusinky, a ty jí připomínaly naše společné chvíle v lese. Také psala, že se poprvé po dlouhé době stalo, že si s maminkou znovu rozuměly; když brusinky zavařily, byl krásný podvečer, sedly si na zápraží a seděly tam až do červánků a ještě až slunko zapadlo, a­ tam na ně cosi neznámého dolehlo, co je přimělo spolu si – poplakat. Neví proč, neumí si to vysvětlit.

Pro mě to bylo skoro neuvěřitelné. Poprvé, a také­ naposledy, s­e proti svým zásadám v dopise přiznala k takové slabosti.

Dopis jsem četl znovu a dokola a hledal v něm ještě víc. A že jsem četl pozorně, pár utajených zpráv k zmírnění stesku se mi vyluštit podařilo. Ty mi pak musely stačit na velmi, velmi dlouho.

 

Zbytek doznívajícího léta odešel jako ve snách.

Pak jsem rukoval.

Vlakem jsme jeli, horda jihočeských branců, napříč Moravou, až do Opavy.

Po ostříhání nakrátko a vyfasování výstroje měl každý nováček za povinnost poslat civilní oděv domů, aby se nadobro od domova odstřihl. Já už jsem se natolik viděl doma jinde než u našich v Horymírce, že jsem bez rozmýšlení poslal civil do Jihlavy. Bylo to ode mě opovážlivé, nebral jsem v úvahu, že Jaruna nežije sama, ale s rodiči a sestrami v jejich bytě. Na to jsem nepomyslel v blahé vidině, že po roce – z­ jehož nekonečnosti na mě padal mráz – b­udu mít o důvod víc těšit se na setkání.

Bylo mi pětadvacet roků. Vyšel jsem z ročníku, jemuž vojenskou katedru po třech již absolvovaných ročnících zrušili. Místo hodnosti podporučíků, jako ti před námi, začínáme od nuly, nastupujeme jako vojíni spolu s devatenáctiletými branci, dokonce do téhož útvaru, do téhož družstva, na týž pokoj. Bylo to velmi nepromyšlené, bylo to jako pěst na oko, ale nikdo z vojenských pánů si tím hlavu nelámal, jich se to netýkalo.

Jedna útěcha nám za ty tři ztracené roky vojenského výcviku přece zbyla: máme sloužit „jen“ osmnáct měsíců, a my z dělnických přípravek, z milosti dvanáct.

Ten rok na mně zanechal stopy, o jaké jsem nestál.

Nejhorší období byl takzvaný přijímač, začal okamžitě po nástupu a trval až do Vánoc. Mezi dvacetiletými vojáky druhého ročníku se našlo několik, jimž působilo nesmírné potěšení šikanovat mezi ostatními bažanty s největší rozkoší pětadvacetiletého absolventa vysoké školy, k čemuž měli všechny možnosti, jež vyplývaly z nepsaného, obecně trpěného práva pánů mazáků. Noční poplachy, běh ze schodů do schodů pro nic za nic, čištění už vyčištěných bot, rýpání špendlíkem, hledání prášku na podrážce, a když se prášek nenajde, prostě se vymyslí, pravdu má buzerující frajtr vždycky, a boty letí z poschodí oknem na dvůr a – „o dvadsať sekúnd späť, behom, behom!“ A běh v plné polní a plynových maskách, plížení plazením vpřed a kdo „nevládze“, tak navíc kliky, až takový frajtr či kaprál jenom z těch povelů sotva dech popadá.

Nemůžu říct, že bych si nějak zvlášť zakládal na své lidské důstojnosti, ale ponižování tím bezduchým vojenským prostředím a tupým sadismem primitivů, jimž je vůči „bažantům“ vše dovoleno, mi teprve připomnělo, že nějakou mám a že bych si ji měl zachovat. Narážel jsem však na tvrdou zeď vojenských řádů, jež jsou postaveny na tupé poslušnosti, které se říká služba vlasti a socialismu. Zachovat si důstojnost bych mohl jenom jejím vypovězením, zatímco uposlechnutím nesmyslného rozkazu se jí pokaždé znovu zbavuji. Z toho není cesta ven, protože důstojníci šikaně nepřikládají žádný význam a každou stížnost odbývají okřídleným „Vojna není kojná, přežili to jiní, přežijete i vy.“

 

Našli se ve druhém ročníku i slušní kluci. Po několika měsících, kdy se všichni museli smířit se skutečností, že přece půjdu zároveň s nimi do civilu, ať dělají, co dělají, což ti nejzatvrzelejší nemohli přenést přes srdce a úplní primitivové ani pochopit, jsem se docela skamarádil se dvěma kluky v našem družstvu, Laďou Kohoutem a Milanem Šťastným.

Laďa byl mistr na vymáhání všelijakých ulejváren. Velitel čety Punťa (zrzavý poručík Josef Novák, „vojenské míry“ sto jednašedesát centimetrů) mu na jeho nevinný obličej pokaždé znovu naletěl. Dal se například přesvědčit, že je potřeba natřít plot. A tak jsme pár dní ten plot natírali, my tři. Nebo jsme na Laďovo vytrvalé a dobrácké naléhání týden kosili všechny trávníky v kasárnách a okolí, „že abysme se nemuseli před civilistama za ten bordel ve vojenským prostoru stydět“ a pak jsme týden to seno sušili, ale nedosušili a na kolečkách je odvozili do hnoje. A zas něco jiného, všecko pro vylepšení vzhledu kasáren, což na Punťu platilo skoro stejně, jako by šlo o zvýšení bojeschopnosti čety. V bojeschopnosti jsme se zbytečně neangažovali.

Laďova vychytralost a náhoda, která nás svedla dohromady, bylo jedno ze světélek v temných měsících vojenského přežívání, ztracených pro můj profesní, a jak poznáme, i osobní život, neboť upadnout do těchto osidel po promoci, ve věku­, jenž překypoval touhou být již něčím užitečný, byla pro mě pohroma. Život přece tak letí! A tak není divu, že každá hodina uzmutá běžnému zaměstnání nebo výcviku byla dobrá k regeneraci pochroumané psychiky. Každou tu vymámenou chvilečku jsme využívali k tomu, abychom se vyspali; teprve pak jsme šli plnit „bojový úkol“. Spánek byl největší myslitelné blaho. Na půdě, ve sklepě, na korbě zaparkované vétřiesky, kde se dalo.

Druhé světélko byl nácvik spartakiády. Několik schopných gymnastů, kteří jsme se přihlásili a byli vybráni, se dva měsíce před veřejným vystoupením povinně opalovalo. V červnu a červenci jsme vystoupili třikrát – na okresní spartakiádě v Opavě, krajské v Ostravě a „vojenskookružní“ v Bratislavě. Cvičili jsme v bílých šponovkách a bílém tričku a opálené tělo v tom úboru velmi dobře vypadalo. Na tom hlavně záleželo veliteli praporu majoru Nedělkovi. Proto jsme s jeho požehnáním chodili na plovárnu, kde jsme k dokonalosti dováděli přemety vpřed, přemety vzad, salta vpřed, salta vzad, skoky plavmo, skoky přes koně nadél, něco jenom na trávníku, něco ze břehu do vody… Toto zaměstnání mě v onu dobu poněkud smiřovalo s nenáviděnou vojenskou šedí.

Mezitím strážní směny na muničáku, k nepřečkání dlouhé dvě hodiny na stráži, dvě hodiny v pohotovosti, krátké dvě hodiny spánku s dekou přes hlavu v gulášem páchnoucí strážnici – a­­ znovu vstát a jít na stanoviště. V zimě v létě. V zimě na stráži nohy mrzly i v obrovských plstěných válenkách, nazutých přes „půllitráky“.

Byli jsme raketometný prapor, moje funkce měřič topograf, hodností vojín, po půlroce svobodník. Do zálohy jsem na podzim odcházel jako čerstvě povýšený desátník. Taková byla ve stručnosti má vojenská kariéra.

S Jarunou jsme si vyměňovali dopisy, ode mě k ní směřovaly asi třikrát častěji. Každý došlý dopis mi byl svátkem a nepředstavitelným vzpružením duše. Vítal bych, kdyby přicházely častěji, na každý jsem dychtivě čekal, ale uznával jsem, že učitelce, která žije normální svobodný život mezi lidmi, to nepřijde tak naléhavé.

Přísaha pro mě neznamenala nic. Neuměl jsem se správně ponořit do hlubokých socialisticko-vlasteneckých myšlenek, třebaže jsem se o to úporně pokoušel. Dojímání se nad čímkoli vznešeně vojenským bylo ze mě beze zbytku vyplíženo, vyplazeno, vyklusáno a vypřískokováno. Pro vojnu jsem nehoroval, nic kladného jsem k ní necítil; ani k přísaze, již jsem skládal právě v čase nejhlubšího osobního ponižování. Některým klukům na tu slávu přijeli rodiče, jiným milenky, do půlnoci měli povolenou vycházku. Mně nepřijel nikdo. Rodiče nepadali v úvahu, a Jaruna? Stálo by za to, aby se kvůli jednomu pochybnému večeru tloukla vlakem takovou dálku? To jsem nechtěl, nestál jsem o pozlátko.

Stejně neznatelně minuly Vánoce, jen jsme si s našimi a Jarunou vyměnili formální přání šťastných a veselých.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.06.2019 17:08:53dát kritice tiprevírník

Tobě, Luboši, taky děkuju, a co se týká tvého přání, tak viz, co píšu hore v komentech.

01.06.2019 17:06:13dát kritice tiprevírník

Honzo, děkuju za hezký a hlavně moc pravdivý komentář. Co se týká otázky, tak ano, dám vám nahlédnout až do konce. Ale znovu připomínám, že ten konec (přijde asi po desíti dalších vkladech) je konec takový napůl. Tak jak bylo zadáno na začátku od syna Pavla a bratra Vládi: mým trvalých odchodem z rodné Horymírky v roce 1959.

Renato, jak jsem psal Ireně, vše je podle pravdy, nic není přidáno.

Děkuji vám.

01.06.2019 16:45:59dát kritice tipKočkodan
No, to je zatraceně nepříjemný kvalitativní skok od žluté arniky k zeleným mozkům...
Toho naznačeného budoucího temna se trochu bojím, dvojici J. & J. bych přál jen samé světlé dny, týdny, měsíce a roky. Ale chápu, že jde spíš o životopis než pohádkopis, takže se tomu nedá vyhnout.
01.06.2019 15:21:51dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Vojna v padesátých letech musela být opravdu výživná, chápu Tvoje prožitky. Škoda, že Jaruna nepřijela ani na přísahu ani na svátky. Popisuješ to tak, že to prožívám se Tebou. T.

01.06.2019 13:39:10dát kritice tipzeleda

Když je člověk mladý, tak každé životní klopýtnutí, každý citový nezdar se zdají být katastrofou. Avšak díky tomu se člověk dokáže lépe vypořádat se skutečnou životní katastrofou, která může v průběhu jeho života přijít. Vím, o čem mluvím. Kdo prochází životem lehce a bez problémů, těžko se s pozdějšími nezdary vyrovnává. 

Tvé vyprávění je pohodové, i kdybys popisoval katastrofu. Plyne jako voda. Od horské bystřiny, přes občas neklidný střední tok. Jaký bude asi dolní tok oné řeky? Dáš nám do něj ještě nahlédnout?

Pochopitelně tip, jak jinak. 

01.06.2019 12:38:45dát kritice tiprevírník

No jo, tak to bylo, Ireno, nic nepřidávám.

Honzo, nejen vojna, ale souviselo to s ní.

01.06.2019 10:35:57dát kritice tipzeleda

Vztah k vojenské službě máme asi stejný. Ta buzerace byla hrozná. Na vojnu jsem šel až ve 23 letech. Ještě, že jsem dělal knihovníka. Trochu si nás navnadil s tím "temným". co má přijít. Byla to ta vojna, nebo něco ještě horšího?

01.06.2019 09:11:07dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tohle je smutné čtení, Jardo.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.