Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Horymírka 63
datum / id04.06.2019 / 496719Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno175x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 63

I když se to nezdá, dosud jsme my dva neměli dost příležitosti k bližšímu seznámení. Jen málo jsme o sobě věděli. Poznávali jsme se trochu až v dopisech. Přesto ve mně jako kontrast k vojenskému životu zrál nápad oženit se, ještě než budu propuštěn. Sliboval jsem si od toho aktu především praktický důsledek: jako ženatý můžu snadněji získat polesí a s ním služební byt, proč tedy současného neplodného údobí k tomu nevyužít? Proto jsem se tou myšlenkou vážně zabýval.

Brzy se mělo ukázat, že to byla myšlenka sobecká, že v horoucím zápalu pro své povolání jsem bral na lehkou váhu možné problémy se zaměstnáním budoucí ženy. Přesněji řečeno jsem na ně vůbec nemyslel. Život na hájence měla dávno předpověděný a nic proti tomu nenamítala. Že to pojímala jen jako žertík pro přidání k dobru na besedě u kafe, jsem si nepřipouštěl. Bude přece má žena, a když mě miluje…

Ano, odpovědnost za blaho blízkých měl jsem na svém žebříčku hodnot až na druhém místě.

Až později jsem měl litovat, proč při tom životním krédu – na těžší misce vah povolání, na lehčí rodina – jsem n­ezůstal raději svobodný. Teď však jsem se do ženění hnal. Nezbytné povinnosti chtěl jsem mít za sebou v neplodném vojenském čase. Potom, v plnohodnotné práci, ať už nejsem ničím rušen.

Vím, nemám se čím chlubit, ale ani Jaruna proti okamžitému sňatku nic nenamítala.

Dohodli jsme se a oznámili to rodičům.

Naši to přijali, věděli, že nic nesvedou, třebaže představu ještě nedávno měli jinou.

Jaruně však do jejího rozhodnutí rodiče tvrdě promluvili. Psala, že se to neobešlo bez křiku a od taťky dokonce dostala facku.

Za pár dní dorazil ohlas jejich domácí pohromy ke mně; přišel dopis od pana otce. Stroze mi vyčinil za mladickou nezodpovědnost, za to, že jsem si dovolil jeho, otce, obejít a domlouvat se mu s dcerou za zády, on že není zvědavý na to, abych ji vláčel kdesi po hájovnách v pohraničí. Varuje mě, abych se neopovážil vstupovat svými hloupými výmysly do života jejich rodiny. Oni s manželkou jsou kategoricky proti Jaruščiným vdavkám. Já nevím nic o životě, nic jsem nedokázal, nic neznamenám, na ženění bych za daných okolností vůbec neměl myslet, a co se týká Jarušky, ta má ještě spoustu času. Jestli se ode mě nechala oblbnout, svědčí jen o tom, že je nezralá a nezodpovědná, stejně jako já. On a manželka nám zakazují o nějaké svatbě uvažovat. Dceru vám nedám a víc se o tom nebudeme bavit. Jaruška mi za to jednou poděkuje.

To byl dopis zasloužilého člena komunistické strany, do níž se hrdinně přihlásil hned po válce!

Rozhořčil jsem se proti všemu: jemu, vojně, tomu, že jsem tak daleko a tak bezmocný. Vzkypělo to ve mně, zalezl jsem do klubovny a chrlil ze sebe v jednom proudu odpověď na ta nepřátelská slova až z druhého konce Moravy, odtud, kde nejsem a kde bych teď být měl. Nechtěl jsem to, chtěl jsem korektní vztahy – n­apsal jsem v úvodu –, a­le on svým dopisem to málo, co by možná jakž takž fungovalo, zpřetrhal dřív, než to vzniklo. Oslovil jsem ho „Vážený soudruhu Poslušný“ a připomněl mu, že my dva s Jarunou, které je, jestli si nevšiml, čtyřiadvacet let, jsme dospělí, a byla to jenom naše dobrá vůle, když jsme jeho a jeho soudružku manželku o svém rozhodnutí informovali. Uděláme, co sami uznáme za dobré. Požehnání od něho nechceme, ani by nám nebylo milé. Ale co mi nejde na rozum, je to, že tak uvědomělý komunista nemá kladný vztah k veřejně proklamované potřebě osídlovat pohraničí. Já s jejich stranou nemám nic společného, ale s tou částí její politiky, kde nabádá pomáhat vylidněnému pohraničí, vřele souhlasím a narozdíl od něho pomáhat chci. Skončil jsem Čest práci, vojín Veškrna. Hned jsem o tom napsal Jaruně a oba dopisy poslal najednou.

Jaruna napsala, že se taťka ani slovem o našem dopisování nezmínil, ale už nevyvádí a jen jí ve zlosti řekl: „Dělej si, co chceš, ale za mnou pak nechoď brečet.“ A pokračovala, že by se chtěla vdát na pražské Staroměstské radnici, že je to takové její dávné romantické přání. Žádné svědky ani příbuzné u toho nechce. Jestli proti tomu nic nemám, tak že tam napíše, a udělá to raději hned, protože tam asi je nával. Na kdy vyjde termín, je jí jedno. Ve škole dostane volno kdykoli a ani mně jistě nebude velitel dělat potíže.

Její přání se mi líbilo. Proč ne? Třeba v Praze. Čím dál od Jihlavy, tím líp.

V příštím dopisu – v­ březnu – p­sala, že pro nás mají nejbližší možný termín až v pondělí sedmnáctého srpna v jedenáct hodin. To, že nemáme svoje svědky, prý nevadí, někdo z úředníků je zastoupí.

Vyšlo to tedy na prázdniny, bude to tak nejlepší.

Na příští povolené vycházce jsem ve zlatnictví objednával prstýnky. Odhadnout velikost Jarunina prsteníčku bylo dost odvážné, těžce jsem již musel v paměti dolovat pozapomenuté rozměry celé její postavy, a co teprve jednoho prstu! Prohlížel jsem si nenápadně paní prodavačku, a čím víc jsem ji porovnával se svou vzdálenou nevěstou, tím jsem byl nejistější. Nakonec jsem ji požádal přímo, aby mi ukázala ruku. S chápavým úsměvem mi ji podala a já jsem si ty její prsty zblízka prohlížel. Byl jsem si jistý, že Jarunina ruka je menší a křehčí, ale jak moc, v tom mi paměť selhávala. Mladá paní si trpělivě navlékala na prsteníček vzorky velikostí, na něž jsem nejistě ukazoval, jeden šel volně, druhý akorát, třetí těžko, až jsem váhavě vybral ten nejmenší, co sotva dostala na druhý článek. Potom mi ukázala různé vzorky snubních prstenů. Vybral jsem ten se dvěma barevnými odstíny zlata a s osmiúhelníkovým obvodem. Připraveny budou za měsíc. Cena převyšovala chabé úspory ze svobodnického žoldu, mohl jsem dát jen zálohu.

Jaruna mi do měsíce poslala zbytek peněz. Když jsem si pro prsteny přišel, zdál se mi ten její přece příliš malý. Je to bída, tak dlouho se ještě nebudu moct přesvědčit, jestli jsem koupil dobře!

 

Povolení k dvoudennímu opuštění kasáren jsem nečekaně dostal na Prvního máje. Bylo to v neděli, a aby se pracujícím nahradilo zákonné volno Svátku práce, bylo k němu přidáno nepracovní pondělí.

„Opušťák“ přišel tak narychlo, že jsem Jaruně nestačil podat zprávu o svém příjezdu.

S klukem z druhé čety, který jel domů do Kaplic, vypravili jsme se na motorce jeho civilního opavského kamaráda. Vyjeli jsme v sobotu po čtvrté, hned po odpoledním rozdílení zaměstnání.

Byla to dálka! Cestou jsme se vystřídali v řízení. Na mě přišla řada, když se začínalo stmívat. A tu se ukázalo, že nesvítí reflektor, fungovalo jen parkovací světlo. Byli jsme teprve někde u Boskovic. Uháněl jsem, co to dalo, abychom se v minutách ubíhajícího soumraku dostali co nejdál.

Do Jihlavy jsme dorazili po desáté. To už jsem dobrou hodinu jel takřka po hmatu. Ta parkovačka matně osvětlovala jen několik metrů vozovky. Cesta se vlekla, musel jsem jet pomalu, často jsem pořádně nerozeznal zatáčku před sebou. A to měl Zdeněk domů ještě dobrých sto padesát kilometrů.

Zastavil jsem v Jihlavě u hřbitova, odtud na Erbenovu dojdu pěšky. Domluvili jsme si rande na tomtéž místě pozítří v šest večer. Zdeněk doma světlo opraví.

„Tak ahoj!“

Nastartoval a – r­ozsvítil reflektor! Naplno, jakoby nic. Po té dosavadní bludičce najednou světlo jako ve dne. Jak to?! Zhasl, zas rozsvítil a já jsem teprve zjistil, kde je ten správný vypínač. V těch místech bych ho byl nehledal. Byla to motorka jakési cizí značky, a když se reflektor známým zapnutím nerozsvítil, tak jsem to pokládal za poruchu, nějaké pátrání po jiném vypínači mě ani nenapadlo a Zdeňka zas nenapadlo, že o tom druhém nevím. Teď si mohl oddechnout, takto bude doma pohodlně do jedné po půlnoci.

Odjel a já jsem začal myslet na to, co mě čeká, až v tuto noční hodinu vtrhnu do cizí rodiny. Potěš pámbu!

Zazvonil jsem u venkovních dveří. Následovala minuta překvapeného ticha v domě.

Zazvonil jsem podruhé. Dlouho se nic nedělo. Užuž jsem se viděl spát v parku na lavičce. Vtom vrzlo ve zvýšeném přízemí okno a ozval se drsný šepot otce Poslušného: „Kdo je tam?“

„Jarek. Můžu k vám?“ zašeptal jsem.

„Proboha, teď?! Co je to za nápad?“

„Dostal jsem dva dny volno.“

Okno se zavřelo a já čekal dál. Po chvíli, aniž na chodbě rozsvítil, přišel v bílém nočním úboru až k proskleným dveřím do ulice, odemkl a já jsem musel poslouchat výtky, co mě to napadá, vtrhnout na návštěvu, když všichni slušní lidé spí, zatímco jsem po té nekonečné době potřeboval slyšet úplně jiný hlas, úplně jiná slova.

To už mě Jaruna temnou chodbou spěchala vysvobodit. Šla v bílém a podobala se po těch osmi či kolika měsících svatému obrázku. Vytušila, co teď nejvíc potřebuju, vzala mě za ruku, řekla: „To je dobrý, taťko,“ a taťka s nevrlou poznámkou odpochodoval.

Zavedla mě do svého pokojíčku, chystala se mě přivítat, ale s úlekem ucukla. Zasmála se a odvedla mě do koupelny před zrcadlo. Byl jsem jako kominík. Na nose, tvářích a proužku čela, který mi za jízdy nekryly brýle ani kukla, ležela vrstva rozmazaných mušek, mezi nimi sem tam křídlo můry.

Co možná nehlučně jsem se umyl.

Nakrmila mě a napojila, přinesla polštář a čisté ložní prádlo a svou postel přestlala pro dva. Vyňal jsem z kapsy malou krabičku a položil ji na noční stolek. Dychtivě ji otevřela, pochválila prstýnky – a­ ten svůj navlékla bez těžkostí, jako by si ho byla sama zkoušela. Teď jsem si teprve oddychl a navlékl si také svůj. V jejich třpytu jsme si hráli na to, jaké to bude po svatbě. Pak jsme je uložili zpátky do krabičky a Jaruna je uklidila ke svým pokladům.

Poprvé od loňského srpna v rychnovské lesovně jsem ji objal.

Nekonečné dny, týdny a měsíce jsou pryč, mám tě v náručí a už tě nepustím!

Kdesi na věži odbila půlnoc. Přicházel radostný První máj. Před sebou jsme měli celý sváteční den, potom ještě jednu noc – a­ další volný den. Až do šesté večerní! Tolik štěstí najednou!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.06.2019 20:29:45dát kritice tiprevírník

Pravda, škoda, že to nejde.

04.06.2019 19:52:28dát kritice tipKočkodan
Škoda že život není jako motorka, u které stačí najít ten správný čudlík, a potom je všechno, co má šlověk před sebou, plné jasu. A lidské mouchy a mušky se bohužel také nedají odstranit trochou vody.
04.06.2019 16:11:21dát kritice tiprevírník

Dík.

04.06.2019 15:33:56dát kritice tipČudla

/*

04.06.2019 08:48:52dát kritice tiprevírník

Patřil jsem zřejmě taky k nim. Na zaměstnání ženy jsem nemyslel.

(Opraveno. A dík.)

04.06.2019 08:41:55dát kritice tipbixley
redaktor prózy

P.S. Zřejmě jsi to vložil dvakrát.

04.06.2019 08:41:26dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To jsou věci! Takové komplikace s taťkou,poslušným komunistou! :-)

To jsem tedy zvědava, jak to dopadne. T.

04.06.2019 08:31:41dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, dříve se počítalo s tím, že se žena přizpůsobí - ve všem...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.