Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
byl lásky čas
datum / id08.06.2019 / 496797Vytisknout |
autorčas od času
kategorieVázané verše
témaRomantické
zobrazeno161x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

prvotina z léta 2016



na motivy mistrovského veledíla Máj od Karla Hynka Máchy

byl lásky čas

 

byl pozdní večer – první máj -

večerní máj – byl lásky čas.

vagónů řev ťal lásky hlas

kde kolejí zaskřípěl háj.

samota zněla v hluchých zdech

železný trám chladem se chvěl

svou bídu hukot mašin zněl

o kolej třískal zrezlý plech.

město umdlé v kouřích shnilých

zvučelo řevem vozů kol

smog jej objímal kol okol

a okna bledá duší cizích

kryla se za stínové masky

dále samotě pusté lásky.

 

i prázdné záře jasu skvící

co z chladu monitorů vzešly

až se – záští k duši snící

uhranuvše životy bdící -

v ztuhlých mrtvých očích sešly.

za města mraky luny zář -

tak bledě temná. temně bledá

jak dušné ovzduší se zvedá -

ulice svit jí kryje tvář.

na stokách vod špíny zchladla

a smrtí její láska zchřadla.

dál tříštil temný ulic stín

jak k sobě šly vždy blíž a blíž

jak v obětí by byly již

jak vražený do země klín

co spolu se Zemí matkou zhynou.

s nimi budovy se mračny klenou -

tam mračna moru. mračen mor

se roní. prašna za prašnou

stěnou se kryjí. vřel dusnou -

v bídě byv – bídou každý tvor.

 

za útrpného večera

pod lampou pustá duše sedí

s mostu nad nádražím šera

daleko přes koleje hledí.

tu se mu šedo do plic vine

dále umdleně zahnívá.

vždy tmavěji se odívá

až v dálce v černém kouři zhyne.

melancholicky lacině

zkalený zrak svůj upírá.

melancholicky lacině

samotu svou tu nazírá.

padlý anděl smutkem zvadlý

co v pustině strom opadlý

tuší v duši cosi zlého.

léta jež mu všechno vzala

ta v ústa. zrak. čelo jeho

vrásčitý žal a smutek drala.

 

ač dovršil dnes dvaceti let.

městský hluk mu zohýbal hřbet.

lampa nad hlavou mu hasne

i naděje jež nejasně

v beznaděj a žal se prolíná.

„kde život? - již se nevrátí! -

osud člověka uchvátí!“

v srdci bije bolest jediná

myslí duje hořký vid

vid minulých led stonání

zřící tužeb nedoznání.

v tužbách zhlíží bytí klid

jenž v nesamotě duše plyne.

samota slzami tvář protkne

co zhasnutím se lampa zhyne

- slza pádem o kolej cinkne

 

vid mihl se mu v mysli kraji.

hluboko v duši zaduté 

plamínek mu plaje v naději.

zření má v nitro napnuté. -

tok slz násilně utíná.

rukou si čelo zastírá

jak v budoucno je nazíraje

kde po naději své se honí

co štěstí zítřka štěstím voní

co láska v příští lásce zraje.

 

jak jiskřička bledá naděje

nad kouři města vykvétá

- maličká hvězda vysvítá

nad temné černo. srdce bije -

kde v budoucno se mysl tíží -

jak k tužbě se světlo blíží

lehce se blíží. malá chvíle

a již co ohně zářný květ

ne již drobounký naděje vzlet

spanilý žár větrem se houpá.

žárem hvězdy naděje stoupá.

znamení štěstí v zítřku tvoří.

život nadešlí jenž se choulí

v těch krásných hvězdných jasu mořích.

v radosti zdá se být splynulý.

„nač smutku dnes! vždyť bude lépe!

světa krása! v té hvězdě svítí

radost. vášeň. a lásky kvítí.

naděje!“ úsměv tváří tepe.

do slepé duše jasu tok

uzounkou škvírkou vizi vede.

srdci se život zpátky dere

co štěstí skrývá. - ve sdílení

štěstí nalézá – v lásce v bok -

v lásce. v zítřků smutků zapření

„ach! bože můj“ v tom mračný žhář

zatemnil hvězdy jasné zář.

na osud svůj se rozpomíná

„kde láska má?“

 

„viz“ sudba zní

tichými slovy. šepce praví

„tam v hloubi města temno bdí

nad život tvůj. jeho černý stín

hluboko vetknut v tvé srdce klín.

však hlouběji ještě v mysli vryt

je ten hnilobný vědomí svit.

tam zhoubné myšlenky tě baví

že bytí tvé tě štěstí zbaví.

znáš hanu svou. znáš svoji vinu

ač nevinou. vně srdce tvého

původcem jsi neštěstí svého.

živ bez lásky. bez citů činu. -

samotář jsi.- v samotě své dán

jak na společnost jsi zanevřel

tak bez přátel jsi pýchou drán.

ač lásku nedav jsi láskou vřel.

tak praví osud. života pán! -

v budoucnu nehledej naději svou.

minulost utváří tě kletbou mou!“

 

naděj je pryč. - zní samoty hlas -

srdce zas ztuhlo za krátký čas.

do rukou chladný kov mrazí.

pevně se zábradlí drží

však slábne a slábne až stěží

jej svobody touha srazí.

 

tichem zní kolej. v betonu klín.

nádraží hvězdami prozářilo.

teče kolejí rudé skvrny stín.

lemuje ji rozlámané tělo.

na koleji rozlámané tělo.

 

je pozdní večer první máj -

večerní máj – je lásky čas.

zve k lásky hrám kovový hlas

na koleji rozlámané tělo.

 

 

 


© martin novák
www.casodcasu.cz




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

12.06.2019 17:11:11dát kritice tipčas od času

to chápu. vždycky mě potěší (a překvapí) když to někdo dočte...

11.06.2019 23:23:56dát kritice tiphelgard
Dvakrát jsem to zacal cist a dvakrate skoncil...neumim to precist cele...


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.