Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
Horymírka 70
datum / id13.06.2019 / 496879Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno183x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 70

Na jízdním řádu jsem našel nejbližší vlak do Českých Budějovic. Do Veselí nad Lužnicí jede courák, co na každé stanici staví. Ve Veselí přestoupím na rychlík do Budějovic. Tam bych měl být kolem osmé. Z nádraží rychle na krajskou správu lesů. Musím tam být co nejdřív, abych stihl tu půlnoc v Opavě.

Ve Veselí budu čekat skoro tři hodiny, někde v koutku si zdřímnu. Ráno se ohlásím u podnikového ředitele. V Rychnově už nenastoupím. Přesně podle jeho přání. Jak se sám sobě podívám do očí, až to vyřídím? Ta hanba u Indrů! U ostatních známých!

Ale také uspět nemusím. Pak mě čeká život v odloučení a hádkách. To už by lepší byl rozvod.

Ve vlaku bylo nedýchatelno, třebaže byl skoro prázdný. Chodil jsem uličkou od okna k oknu, otvíral, nahlížel do kupé, chvílemi si sedal, ale dlouho jsem nikde nevydržel. Bylo mi horko, potil jsem se, měl jsem ošklivý pocit špíny z létajících sazí v obličeji, ve vlasech, za krkem. Hledal jsem vzduch, vyšel ven na plošinu mezi vagóny, a jen jsem tam vstoupil, vzdušný vír mi strhl z hlavy vojenskou lodičku. Než jsem po ní stačil hrábnout, byla pryč, propadla se do tmy v úzkém hučícím zářezu trati. Vítr mi cuchal vlasy, jiskry z komína lokomotivy létaly kolem a ostře bodaly, ale já jsem na té plošině stál, držel se zábradlí a za chvíli měl ruce ztuhlé na kost, ale to mně bylo jedno. Všechno mi bylo jedno. Kdybych se neudržel dlaněmi obemknutými na tom proklatě studeném železe, o které se ve výši pasu v předklonu opírám, kdyby se to stalo v zatáčce, kde to pokaždé cukne, až ty dva nárazníky pode mnou o sebe ostře zaskřípou, kdoví… Je to tak těžké, tady přepadnout? Předklonil jsem se o trochu víc a viděl, že ne. Jedno pořádné drncnutí, a nohy se samy odlepí od plošiny. I to mi bylo v tuto noc jedno.

Když jsem už dost promrzl, vrátil jsem se do tepla vozu, zalezl do kabiny, sedl si a promýšlel svůj ranní postup na ředitelství. Přemýšlel jsem až do usnutí. Ve spánku jsem vnímal každou zastávku, snažil se sluchem zjišťovat, kde jsme, a ve Veselí jsem vystoupil.

Byla tma a chladno. Do ranního rychlíku scházely dlouhé hodiny. Kde je strávím? V čekárně na lavici se spát nedalo, prudké světlo mě rušilo. Vyšel jsem ven, popošel od budovy dál, až jsem se octl mimo přímý dosah světel, tam jsem odepjal opasek, pověsil jej na opěradlo, lehl na lavičku, zabalil se po uši do blůzy a snažil se usnout. Když se mi to užuž dařilo, uslyšel jsem na škváře kroky, otevřel oči – a­ nade mnou stáli dva zelení esenbáci.

„Můžete nám ukázat průkaz totožnosti, občane?“ zeptal se jeden.

Vyskočil jsem na nohy a vylovil z kapsy vojenskou knížku. Posvítil si baterkou a chvíli si ji prohlížel. Času měl, zdálo se, dost.

„Proč jste tak daleko od posádky,“ promluvil konečně, „svobodníku Ve – v­o – ve… Jak to tady je, přečteš to?“ obrátil se na kolegu.

„Veškrna,“ předešel jsem zbytečnému luštění, „jsem na dovolence.“ Podal jsem mu propustku. Prohlížel si ji velmi důkladně.

„Můžete nám vysvětlit, proč nejste tam, kde máte být, v Praze nebo v Jihlavě? Proč se potloukáte až tady, v noci na nádraží a řádně neustrojený, svobodníku?“

Snažil jsem se mu to co nejstručněji vysvětlit. Poslouchal, mrkl na toho druhého a vrátil mi dokumenty s upozorněním: „Tady nemůžete spát. Od toho jsou hotely.“

„Nebo noclehárny,“ řekl ten druhý.

„Vždyť jen čekám na vlak, to při tom nesmím spát?“

„Nesmíte ležet na lavičce.“

„Tak pardon.“

Přesunul jsem se na opačný konec nádraží a uložil se ke spánku na kousku zelené trávy u jakéhosi plotu. Tam za mnou nešli. Za chvíli jsem usnul.

Probudilo mě denní světlo. Podíval jsem se na hodinky a rychle vyskočil. Měl jsem právě tak čas nastoupit do rychlíku, už tam stál. Když jsem neučesaný, neumytý, v pomačkané uniformě, s opaskem v ruce a bez pokrývky hlavy běžel přes nástupiště, přál jsem si být neviditelný. Hlavně nepotkat žádného lampasáka!

V Budějovicích jsme byli coby dup. Na nádraží ze všeho nejdřív jsem hledal vodovodní kohoutek. Našel. U něj dokonce otlučené zrcadlo. Zhrozil jsem se, jak vypadám. Svlékl jsem pomačkanou blůzu své svatební uniformy, umyl se, jak to v těch podmínkách nejlíp šlo, pokusil se utřít do velkého vojenského kapesníku, zbytek nechal osychat, učesal se a oblékl, to všechno před procházejícími lidmi. Dívali se na mě jako na zběha.

Teď sebou hodit! Nazpátek bych pro případ nepředvídaného zpoždění na trati rád stihl už ten rychlík před desátou.

Jen aby tam ředitel byl! Jenom on může o mém osudu rozhodnout na počkání, jinak jsem jel zbytečně. Na to raději ani nemyslet. No co, chlácholil jsem se, aspoň jsem udělal, co bylo v mých silách, stejně je všechno v rukách osudu.

Paní sekretářka mě poznala, třebaže mě viděla jen jednou, před rokem. Tenkrát jsem jí při nástupu musel své jméno hláskovat, slyšela je v těchto končinách poprvé, stejně jako dnes ten policajt. Přátelsky se na mě usmála: „Podívejme, pan inženýr Veškrna! Vítám vás. Máte štěstí, soudruh ředitel je tady.“ A uvedla mě k němu.

Ředitel mi podal ruku, ukázal na křeslo a posadil se za stůl s otázkou, co pěkného mu nesu. Zůstal jsem stát a soukal ze sebe své trable s manželkou a jejími rodiči. Bylo to strašně trapné. Neodpustil jsem si upřímně se přiznat, že jsem se zpátky k nim těšil a že jsem doufal, když se ožením, že tu seženu byt a možná v budoucnu místo polesného, ale věci se udály jinak… Tak jsem mu to podrobně líčil, ale on, jako by to hlavní, proč jsem tady, přeslechl, přidržel se jen toho jednoho.

„Tos doufal správně, soudruhu inženýre, my potřebujeme mladý lidi, kteří mají chuť do práce a na naše pohraničí se nedívají skrz prsty jako na nějakej zavšivenej, prokletej konec světa. Manželka se určitě uchytí, čekají tu na učitele jako na smilování, vybere si školu, která se jí bude líbit.“

„Jenže já, soudruhu řediteli, jedu celou noc k vám, abych požádal o uvolnění, protože já se sem vrátit nemůžu! To bych měl z manželství peklo. Já musím odtud pryč! O to vás právě prosím.“

„Ty manželku nedokážeš přemluvit?“

„To se nedá, ta sem nepůjde. Chce být blízko rodičů, tak co mám dělat!“

Jistě jsem se tvářil dost zoufale, neboť pronesl zamyšleně: „Zdá se, že je to vážné.“

Vstal a začal přecházet kanceláří.

„Tak co s tebou, hm?“ řekl po chvíli. Díval se na mě, jako bych mu mohl poradit.

Nebylo těžké se do jeho situace vžít. Musel jsem uznat, že to vůbec nemá lehké, každého člověka tak potřebuje – a­ já mu tady škemrám o uvolnění, ještě jsem ani nenastoupil.

„Jo, peklo v manželství, to znám, o tom už jsem slyšel,“ drbal se za uchem. A po chvilce: „To tě asi budu muset, člověče milá, doopravdy pustit! Co ty na to?“

Já jsem jen trnul napětím a neodvažoval se ani mrknout.

„Škoda, velká škoda! Věř mi, hochu, dělám to ne-rad, moc nerad,“ nespokojeně vrtěl hlavou, tvářil se kysele, ale mně už padal kámen ze srdce. Vrátil se za stůl, zvedl telefon a nechal si zavolat lesní závod Kaplice, soudruha ředitele Lebedu. Řekl mu, že u něho po vojně nenastoupím, že to musí bohužel dál bez jednoho technika na polesí vydržet. Přestože bylo cíle dosaženo a mohl bych se jen radovat, cítil jsem se při tom hovoru jako nahý na pranýři. Hanba mě fackovala, když musel podnikový ředitel nechápajícímu řediteli závodu po lopatě vykládat mou trapnou historku. Nakonec řekl, že povinnost jich obou jako komunistů, na to položil důraz, je udělat všecko pro mladou začínající rodinu, třebaže oni sami můžou mít jiný názor.

Byl jsem rád, když skončil, bál jsem se, abych ještě já nemusel něco do telefonu vysvětlovat.

Zavěsil, zavolal sekretářku a nadiktoval rozvázání pracovního poměru „na vlastní žádost z rodinných důvodů“. Podepsal, mladá paní mé záchranné lejstro orazítkovala, vložila do obálky a podala mi je.

„Nevím, jak vám mám poděkovat, soudruhu řediteli, moc děkuju,“ blábolil jsem.

Podal mi ruku s přáním, abych v novém zaměstnání měl úspěch, a já jsem plný studu odcházel. Když jsem svou uličkou hanby prošel a byl už mezi dveřmi, dobráckým hlasem za mnou vyslal radu:

„Manželce domluv. Ať se tolik neváže na rodiče. Vzala si tebe, teď už není jen jejich dcera, je taky tvá žena.“

Tak vida, toto mi musí říct ředitel krajské správy lesů! Přitom i on je komunista. Nejsou všichni stejní, zdaleka ne. Kývl jsem, pokrčil omluvně rameny, něco zabreptal a s deprimujícím pocitem ponížení odcházel.

Za dveřmi jsem si oddechl. Když jsem dával sbohem paní sekretářce a zavíral vnější dveře, chtělo se mi jásat.

Dorazil jsem na nádraží. Zbývala chvilka času. V bufetu jsem se opožděně nasnídal.

Vyšlo to tak, že se cestou do Opavy můžu na pár hodin stavit v Jihlavě. Zajdu k nim. Jaruna by měla vědět, jak jsem dopadl. A oni? Je dobojováno, vzruchy snad opadly a v klidu mě vyslechnou. Měli by se radovat. Vnucovat se ovšem nebudu, když ne, tak ne, otočím se a odjedu nejbližším vlakem. Za tyto tři dny jsem už zažil dost, o další hádání nestojím. No, snad pozvednu náladu i jemu. A když má ty styky, jistě mu nebude dělat potíže sehnat dceři někde v podnájmu ještě bydlení. To už bude jeho starost, ať je rád, že mu neupláchne do horoucích pekel.

Mně už zaměstnání zajistil, soudruh dobroděj. Schází mi něco? Přijdu si k hotovému.

Pohříchu jsem ve své únavě, ochablosti a touze po klidu zapomněl, v jakém duševním stavu – s­vém i jejich – j­sem je v noci opouštěl. Že ještě před dvanácti hodinami vřela v Jihlavě zpěněná krev a že taková doba je příliš krátká, aby u nich mohl zavládnout mír. Tak jsem ve dvě odpoledne klidně zazvonil u domovních dveří.

Přišla otevřít rozezlená Jaruna.

„No počkej, ty to od našich schytáš!“

„Co je? Nesu dobrou zprávu!“

„Tu radši neříkej. Nebudou na tvý zprávy zvědaví. Uvědomuješ si, cos udělal?“

„Ne, co proboha?!“ Na výskok z okna jsem doteď opravdu upřímně zapomněl.

„Ani se neptej. Hned se to dozvíš.“

Když otvírala byt, zaslechl jsem horečný šepot a Blanka s Hankou mizely za dveřmi svého pokoje.

Otec dobroděj seděl v křesle s rukama na opěradlech a z toho trůnu sršel blesky jako hromovládný bůh Perun. Paní matka stála u okna, ruce zkřížené přes prsa. Vstoupil jsem a slušně pozdravil. Matka zalomila rukama a zakvílela: „Táááková ostudááá!“ a dala se do neartikulovaného křiku. Pláč to nebyl, byly to zvuky jen vzdáleně pláči podobné. Otec povstal a s ohledem na nežádoucí uši za zdmi bytu vší silou tlumil své hromobití: „Takhle se nám odměňujete?! Za tu dobrotu, za všechnu snahu!? Chováte se jako cirkusák! Ale tady není cirkus! Toto je slušná rodina ve slušným bytě, u nás se z vokna neskáče!“

Chtěl jsem se zasmát, namítnout, že já v tom takovou pohromu nevidím, ale smích mě přešel. Matka sebou cloumala v jakémsi záchvatu a křičela: „Jéééstli vás někdo viděééél!!! Co si teď myslííí!!! Nikdy už nevyjdu z domu! Ta hanbááá! Ta óóóstudááá!“

„Copak to je tak zlý, že jsem nechtěl nikoho budit a vyskočil voknem? Jel jsem vyřídit, co jste chtěli.“

„V noci? Když všichni pořádní lidi spí? To se nedá ničím omluvit,“ soptila hlava rodiny, „vy jste neměl ze žádnýho vokna skákat. My jsme vážená učitelská rodina! To u nás netrpíme! Jestli se u vás leze voknem,“ a jak byl v té ráži, neovládl se a napřáhl ruku ke dveřím, „tak si táhněte, vodkud ste přivandroval!“

Pro mě to bylo jasné gesto a upřímně jsem je uvítal. Proč sem znova lezu, co ještě v této vážené učitelské rodině pohledávám!

Otočil jsem se a vykročil ke dveřím. Jaruna si mě chtěla přidržet za opasek a na otce se obořila: „Taťko! Nestačí, cos vyváděl ráno? Už toho nech! Doopravdy přeháníš!“ Ale já jsem jí tu ruku z opasku odtrhl a vypochodoval z bytu. Šel jsem chodbou a ona za mnou volala:

„Kam jdeš?! Tak Jarku! Slyšíš?!“ A vyběhla za mnou.

„Na nádraží, kam jinam?“

„Máš dost času, ještě nejezdi.“

„Tady nebudu,“ otvíral jsem dveře do ulice.

„Na mě se ale nezlobíš, nebo jo?“

„To nevím, budu vo tom přemýšlet, mám fůru času.“ Už jsem byl venku a nechával dveře napospas patentu „zavírá samo“.

„To se spraví, nikam nechoď,“ volala za mnou zužující se škvírou, doběhla, prudce dveře otevřela a vyšla ven.

„Já vo to nestojím. Tak to bude lepší.“ Ale přece jsem se zastavil, něco jí dlužím.

„Aspoň ty bys měla vědět, kde jsem byl a proč. Sháněj podnájem, ať máme kde bydlet, až přijdu z vojny.“

„Ty se tam nevrátíš?“

„Ne, propustili mě.“

„Tys tam byl?“

„Jo, u kováře, jak říká soudruh otec.“

„Nebuď protivný.“

„Taky říkal, že mně zařídí zaměstnání, ať seš mu co nejblíž, chorému tatíčkovi, tak ho popožeň.“

„Nemohl by ses ovládat?“

„Nemám na ovládání náladu.“ Vzal jsem její levou ruku a pootočil ji tak, abych viděl prstýnek. Byl tam. Blyštěl se vedle mého a byl legračně malý.

„Hm, ještě ho máš. Tak se měj,“ otočil jsem se, že půjdu.

„Počkej,“ řekla spěšně, „jenom chvilku, já se hned vrátím.“

Čekal jsem.

Přišla oblečená na ven: „Máš se vrátit, že prý to tak nemysleli.“

„Mysleli to tak, víš to dobře.“

„Tak co uděláš?“

„Teď jdu na nádraží. Ty chceš jít se mnou?“ ukázal jsem bradou, jak je oblečená.

„Můžu?“ pokusila se očima zakoketovat. „Zašla bych s tebou na to nádraží.“

„Jestli chceš,“ řekl jsem bez odezvy na její chabý, a hlavně pozdní pokus.

Cestou jsem jí ve stručnosti vylíčil svá dnešní dobrodružství. Slíbila, že do doby než přijdu, podnájem sežene.

Nechala se formálně políbit a počkala do odjezdu vlaku. Když se hnul z místa, zamávala mi, už nečekala a odešla z nástupiště.

Odjíždím od ženy, co se mi odcizuje, vstříc tupým týdnům pokleslé morálky mazáků, co stříhají metr a mají to za pár. I já to mám za pár, ale nemám nač se těšit, už vím, že z každého těšení jenom zlo a zklamání pochází.

Padla na mě lhostejnost. Ale možná jenom ta nekonečná únava.

Usínal jsem v poloprázdném vagónu vtlačen do rohu u okénka, zády – zcela p­roti svému obyčeji – v­e směru jízdy, obličej přikrytý špinavým závěsem a bylo mi najednou dobře, nic mě nesužovalo, pravidelné cvakání kol na spojích kolejnic mě uklidňovalo. Splnil jsem svůj prozatímní úkol, abych hned na začátku zabránil rozpadu čerstvě uzavřeného manželství, o němž jsem si přestal dělat iluze už hezkou chvíli před oním osudným ano a přesto se do něj řítil a násilím ji na tu radnici přivlekl. Proč? Jen pro to své zakořeněné přesvědčení, že co se uvaří, musí být snědeno do posledního sousta.

Do otupujícího spánku jsem se ponořil s jasnou myšlenkou, že konec tohoto příběhu už jednou musí vést ke štěstí, když jsem se v něm tolik angažoval.

V Opavě jsem byl zbytečně brzy. Z vlaku jsem vystupoval s jakousi palčivě neukončenou myšlenkou a bez odpovědi na ni se coural ke kasárnám.

Kluci se divili, že už jsem ze své vlastní svatby zpátky, když mám volno do půlnoci, ale mně nebylo do řeči, nikomu jsem se nepokoušel nic vysvětlovat.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.06.2019 06:26:52dát kritice tiplastgasp

Jó ty konce.

13.06.2019 21:15:27dát kritice tiprevírník

Jsem moc rád.

13.06.2019 20:48:33dát kritice tipČudla

Rád Tě čtu. /*

13.06.2019 19:40:01dát kritice tiprevírník

Jo jo, to by bylo něco.

13.06.2019 18:49:23dát kritice tipKočkodan
Je to holt zatraceně důležité, aby člověk řekl ono nepříliš dlouhé slůvko tomu pravému (zahrnuje obě pohlaví). A nejde o oddávající.
Horymírka by se mi líbila i jako film nebo seriál.
13.06.2019 17:09:36dát kritice tiprevírník

Ne, rozhřešení od nikoho nečekám. Vlastně by mě nic takového ani nenapadlo. Na nikoho (na vyšší moc, Boha nebo čtenáře) nic nesvaluju, všechno jsem dělal za sebe a s plným vědomím odpovědnosti, i když jsem často správně neodhadl následky. Čili zdravým rozumem jsem se opravdu vždycky neřídil, v tom ti dám, Honzo, za pravdu.

13.06.2019 16:13:04dát kritice tipzeleda

Jardo, nechci příliš komentovat. Na rozdíl od předcházejících dílů, mají tyto poslední díly velmi překvapující průběh, který mi s předcházejícím příliš nekoresponduje. .

Vzpomínám si na jednu větu z novely francouzského romantika Reného Chateaubrianda Atala, která je možná charakteristická pro tento případ :

"Ale což ví člověk vždy, co chce a je si vždy jist tím, co myslí?"

Naše mladistvé kroky se ne vždy řídí rozumem. Tip za tvou upřímnou zpověď. Skoro by se mi chtělo napsat, že čekáš rozhřešení, jak při zpovědi v kostele. 

13.06.2019 09:33:38dát kritice tiprevírník

Renato, Jano, ano, takový ten mladý byl a nic na tom já už teď nezměním. Děkuji za porozumění.

13.06.2019 09:02:39dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, kolik obětí ještě Jaruně přineseš... Je to až neuvěřitelné, co všechno kvůli ní jsi protrpěl a stále věříš ve štěstí v tomto manželství... TIP

13.06.2019 08:56:12dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No to jsem zvědava, co bude dál. Jarunu beru a její rodiče vnímám jako typické manipulátory. Ty přitahují hodní lidi, jako jsi Ty. Tip za napětí. 

13.06.2019 08:35:18dát kritice tiprevírník

Ireno, prosím ještě o kousek shovívavosti a pak už to bude.

13.06.2019 08:28:08dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, tehdy jsi byl muž činu - tipovala jsem, že jedeš zažádat o bleskový rozvod...a vůbec bych se ti nedivila.

Příběh už má znaky thrilleru, bohužel - pro tebe.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.