Beránku

Na stromě již jablka stínů 
po stole rozlil se den
jakoby opilý malíř včera v noci 
poslepu stáhnout chtěl všem hvězdám knot
a převrhl láhev absintu
merde 
dát si tak panáka světla 
hřálo by lépe než staletý koňak 
který chutná stejně jako ty mon amour 
a rozlilo by se mým tělem namísto krve
a srdce by se proměnilo ve slunce
jež v protuberancích tepu pod kůží střech
dává život vitrážím a neonům 
jimiž zvěstujeme, že je čas noci a posledních tramvají
které neviditelná ruka navléká do náhrdelníků odjezdů a příjezdů
za nichž se líbají opilé holky, co voní opiem
a pak zrcadla se shlížejí v našich tvářích
když sejmuti z křížů vyplouváme k hladině jako ryby 
a zkoušíme se spatřit
a zdravíme vdovy venčící psy, jež píší po hřbitovních zdech 
své básně fenám
navzdory všem obojkům a vodítkům
kterými jsme se spoutali navzájem
a dáme pak žebravým turniketům své poslední drobné 
neb pokorně prosí svými displeji 
a počítačový hlas se za nás pomodlí své zdrávas a dveře se zavírají
však jaký smysl mají květiny půlnoční květinářky
než aby bylo co položit pro lásku či na rakev
a tělo než aby bylo kam vdechnout duši
když tvá ústa jsou horká jako brána pekel
a sladká jako cukrová vata z kolotoče
beránku můj