Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
Červená zelená
datum / id19.06.2019 / 497003Vytisknout |
autorLuzz
kategoriePovídky
témaHumorné
zobrazeno405x
počet tipů8
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Červená zelená

 

Cosi rozčeřilo vzduch v místnosti.

Zírám do tmy a snažím se zaslechnout nějaký zvuk, který by napověděl více.

Asi se mi to zdálo; zavřít oči a spát, spát, spát.

Vtom se ozve známý hlas: Tak přece jsem tě stihla.“

Zaostřím na přibližující se postavu. Petra si sedá na okraj pelesti: Co tak sama?“

Richard s malým odjel k rodičům,“ odpovídám. Skutečnost, že se tu objevila, teď vnímám jako něco naprosto přirozeného.

Bezva. Alespoň nás nebude nikdo rušit.“

Dostávám strach. Od jisté doby totiž netuším, co můžu od Petry očekávat.

 

Zatímco moje metody sebedestrukce byly nenápadné a nenápadité (nespavost, deprese, alkohol), Petřiny prostředky se vyznačovaly mnohem větší přímočarostí. Navíc je neváhala sdílet s lidmi kolem sebe včetně těch nejbližších.

Ty vole, tys fakt projela tu křižovatku na červenou!“ vřískla jsem. Za námi troubení, nadávky, do toho Petřin nezřízený smích: „Ale no tak, nedramatizuj to. Vždyť víš, že červenou a zelenou nerozeznám.“

Nechápu, že ti ještě nevzali papíry.“

To říká ta, která běžně jezdí se zbytkáčem v krvi?“

No dobře, dobře, má pravdu… Ale do auta s ní už nevlezu.

A do koupelny taky ne, řekla jsem si o pár dní později.

Můžu si dát vanu?“ zeptala jsem se, když jsme se vpotácely do prostorné chodby dvoupatrové vily. Petra opět ten svůj řehot; jako když se sype štěrk. Kvalitní vzorek, jen škoda, že na mě ta tráva nezapůsobila tak, jak na ni… Proč všichni vidí žlutý žáby a je jim každá prkotina k smíchu a mně se chce tak akorát spát? Ještě před několika desítkami minut jsem stála pod košatým jírovcem v parku u kostela, listopadový déšť prosakoval až ke kostem a vítr řezal do tváří. Petra hulákala, že svět je „prostě báječnej“ a mezi pochroumanými lavičkami a přesycenými odpadkovými koši prováděla neskutečné taneční kreace. Trvalo dost dlouho ji přesvědčit, abychom šly k ní domů. Pak jsem se pokoušela zjistit, kudy do koupelny, ale nevěnovala mi pozornost a zmizela ve svém pokoji; dočista na mě zapomněla.

Teplá voda mě zklidnila. Neřešila jsem už, co tu pohledávám; stejně bych došla k tomu, že se jedná o fatální omyl, o politováníhodné nedopatření.

Tady jsi! Hledala jsem tě po celým baráku!“ vylekala mě Petra a tiše dodala: Ty jsi ale krásná.“

Nejsem, ale dobře se to poslouchalo. Studený ruce na mých ramenou. Chtěla jsem se vytrhnout; to, na co jsem byla zvědavá ze všeho nejmíň, byly její citový výlevy, o nichž jsem nikdy nedokázala s jistotou říct, zda byly myšleny vážně.

Nech toho. Už několikrát jsem tě varovala -“

Náhle mě zatlačila pod vodu.

Ty ses zbláznila, chce se mi křičet, pusť mě, pusť mě, pusť! Voda, voda všude, nahoře, dole, všude. Kde se v té čtyřicetikilové feťačce bere taková síla? To by byla hodně blbá smrt, zdechnout tak, že mě ta zhulená kráva utopí…

Petřino sevření povolilo. Znovu se rozesmála.

Ty seš pitomá!“ štěkla jsem a raději z vany hned vylezla a oblékla se; nedbala jsem, že se mi šaty lepily na mokrá záda.

Promiň, promiň mi to… Vždyť to byla jen sranda, ne?“

 

Tehdy jsem se rychle sbalila a utekla jsem. Dnes však nic takového nepřichází v úvahu.

Bojíš se mě?“ přetne Petra moje ticho.

Ne.“

Přitom cítím, jak se mi noční košile lepí na mokrá záda.

Musím ti něco říct,“ pokračuje naléhavě.

Skoro automaticky odpovím „tak do toho“, ale pak se zarazím. Petra totiž moc dobře ví, jak v několika slovech zbourat všechny pracně vystavěný a opečovávaný jistoty, i když poslední roky žije převážně ve svým světě a často jí je zatěžko vnímat realitu.

 

Nebylo to tak vždy, samozřejmě. Když jsme odmaturovaly, ani zdaleka se nepodobala té vychrtlé, věčně sjeté, nevyzpytatelné ženské, která záměrně neplnila sliby, vyžívala se v urážkách a neváhala vytahovat zapomenuté křivdy a prohřešky druhých. Jenže šestnáct let je nesmírně dlouhá doba. Ta holka, která snila o deštivém Irsku i vyprahlé Austrálii, která se chtěla stát uznávanou komiksovou kreslířkou nebo alespoň ilustrátorkou dětských knih, se dávno ztratila. Tak dávno, že mi to přišlo jako výjev z filmu, jehož název jsem si nepamatovala a který mě vlastně ani moc nezaujal. Jakoby těch pár let plných porozumění, dlouhých rozhovorů a chápajících i povzbudivých objetí prožil někdo jiný. Petra se postupně odpoutávala ode mě i od sebe samotné, až se odpoutala definitivně.

 

Právě teď však působí, že je zpět, že je při smyslech. Při všech. Žádnej zakalenej pohled, žádný prťavý nebo naopak obrovský zornice. Hluboký, klidný nádech, výdech. A okamžik bezdeší, okamžik, kdy ji lze ještě zarazit, kdy jí můžu přikázat, aby nic neříkala, aby odešla.

Nechám ho (záměrně?) proklouznout a čekám.

Vždycky jsem tě chtěla dostat… získat… mít.“

 

Něco jsem tušila, ale vědomě jsem to nedokázala zpracovat; tato myšlenka se dosud pouze vznášela ve vzduchu, nepochopitelná a neuchopitelná. Nyní však nabyla zřetelných kontur; jakoby Petřina láska či touha začala skutečně existovat teprve ve chvíli, kdy byla vyslovena.

Takže ona mě chtěla získat. A proč mě v desetistupňovým mrazu zavírala na balkoně, proč mi vyčítala, že její fetování je důsledkem našich spanilých alkoholických jízd (vždyť moje dvě láhve vína denně byly proti jejím pozdějším excesům jen nevinný výstřelek, něco jako kroužek v obočí, případně modrá barva vlasů), proč mě trápila lhostejností a neodpovídáním nebo mi naopak volala ve tři ráno a chtěla rozebírat nějaký nepodstatný úlet nebo nestandardní chování svých milenců a otravovala tak dlouho, dokud jsem jí nevyhověla? A proč se pak najednou změnila v tu láskyplnou a pečující, vlastně docela normální holku, která se zajímala o moje problémy s chlastem a s poruchou hlubokého stabilizačního systému?

 

Příčin jsem se nikdy nedobrala. Tak moc jsem si přála věřit tomu, že její chování je řízeno něčím nadpřirozeným, že náš současný vztah je nejspíš pozůstatkem minulých životů. Samé lákavé nabídky. Jenže to nešlo. Hledání příčin mě unavilo, takže nejvhodnější mi nakonec přišlo považovat naše životy za shluk náhod postrádající jakýkoliv řád i smysl.

 

A teď najednou, teď to vím. A k čemu mi to asi tak je.

 

Ty mi na to nic neřekneš? Žádnej údiv? Žádný otázky? Vždycky jsi jich měla plno,“ vyruší mě Petra; vzadu slyším smutek.

Stejně jsem z tebe nikdy nevylomila odpovědi. A nemyslím, že by se mi to povedlo zrovna dneska.

Třeba jo… Zeptej se. Na cokoliv.“

Krátce zaváhám, ale pak se odhodlám: Proč jsi nakonec začala fetovat? Dokud jsme spolu jen chlastaly, bylo to v pohodě.“

V pohodě to bylo pro tebe. Mně to nestačilo.“

Prázdná, nanicovatá odpověď! Jako když jsem se kdysi ptala svýho otce: „Proč tak hrozně piješ?“ a on: „Abych to tady přežil.“ Větší klišé snad ani nemohl vyblít. Tehdy jsem se k další otázce nebo naléhání neodvážila, ale v Petřině případě se nemíním nechat odbýt.

Proč?“

To tvoje věčný proč… ten tvůj analytickej mozek… zjistit co nejvíc informací, zvážit všechny možnosti, vyhodnotit silné a slabé stránky, příležitosti a hrozby; seřadit, klasifikovat a nakonec vypracovat závěrečnou zprávu s možnými variantami řešení dané situace.“

Jasně, jasně, namáhám se zbytečně, to se dalo čekat.“

Všimla sis někdy, že ve slově závislost je obsaženo slovo závist?“

Překvapí mě to, ale neodpustím si rýpnutí: „Zajímavej lingvistickej objev.“

Ona se jen usměje: Když jsem viděla, jak mě opouštíš, jak se couráš po světě, jak máš pořád jednoho a toho stejnýho kluka, kterej je navíc úplně normální; žádnej psychopat jako většina těch mých... vzpomínáš třeba na Marcela? Jo, ten, co pobodal svou babičku kvůli šesti stovkám… anebo ten magor Erik, vzpomínáš, jak nás jednou překvapil v té hospodě, aby se přesvědčil, že ho nepodvádím, že mám sraz doopravdy s tebou a ne s žádným chlapem… no prostě když jsem viděla, jak makám od osmi do šesti, protože mě na ten zasranej umprum nevzali, a ty vysoká, postgraduál, zahraniční stáže, tak… Nejdřív jsem si říkala – zkusím to dělat jako ty, jenže ani tu grafickou vošku jsem nedokončila… Lukáš se mnou měl trpělivost a asi by všechno bylo jinak, kdybych nešla na ten potrat… a tobě se narodilo tak nádherný dítě… Prostě se to podělalo, jak mohlo… Nejsnadnější bylo schovat svou závist do závislosti.“

Odmítám uvěřit zjevnému, proto se pouštím do pseudoracionálních a zjednodušujících úvah: Vidělas to blbě. Cestování byl zběsilej únik před sebou samotnou a všechny ty školy jen snaha dokázat rodičům, známým a hlavně sobě, že na to mám.“

Mně jsi nemusela dokazovat nic.“

Hm… Jenže… víš, jak to v mým případě vždycky bylo… a je. Většina těch, o který stojím já, nestojí o mě, a ti, kteří o mě stojí, o ty zas tak moc nestojím já. Nekonečný míjení se, jen vzácný okamžiky kratičkýho setkání… Jako kulečníkový koule; na zlomek vteřiny se střetnou a pak zase každá jinam.“

Máš pravdu, i my dvě jsme se míjely. Ale nebylo to tak vždycky, že ne?“ reaguje Petra, v hlase naděje.

Nebylo. Třeba tenkrát, když ses dopotácela na mý promoce. Nebo když jsem tě navštívila v léčebně. To bylo relativně nedávno; už v době, kdy jsme se sobě ztrácely z dohledu. Ale ten radostnej údiv v tvý tváři nezapomenu. Naše setkání sice zakalily tvoje jízlivosti ohledně Richarda (cože? ty sis nabrnkla svýho studenta? to seš na tom tak blbě, že šukáš s klukem o šest let mladším?), ale nakonec jsi mi upřímně popřála hodně štěstí. Odcházela jsem tehdy s pocitem, že se naše přátelství vlastně nezměnilo a že k sobě zase najdeme cestu. Sentimentální náladu jsem pak zalila dvěma lahvemi merlotu a přísahala si, že tě budu víc podporovat, že se pokusím tě zachránit, ach ano, ta opojná směs síly, odvahy, pýchy a neochvějné jistoty, že to dokážu. Po vystřízlivění mi ovšem došlo, že podstatnou část této směsi tvořila dosud netušená naivita.

 

Tohle ti však neřeknu.

Bylo. Míjely jsme se skoro ve všem,“ odpovídám; trochu proti své vůli, trochu vzdorovitě.

Je mi líto, že to tak vnímáš… Ta stejná vlna byla pravděpodobně jen jednostrannej pocit.

Krčím rameny a přemýšlím, jestli k ní ještě něco cítím. Nic, asi nic… Všechna láska a sounáležitost (pokud tady kdy byla; pokud to nebyl jen sebeklam) vyprchala.

Už půjdu. Ráda jsem tě viděla. Pozdravuj Richarda a – jakže se jmenuje ten malej?“

Petr.“

Objetí na rozloučenou. Ano, to jediné ti dovolím.

Nakonec v její dlani uvidím malý zelený deníček a pousměju se. Petra jakoby na to čekala, evidentně ji to těší: Tvoje oblíbená barva, že jo. Ale podívej se do něj až ráno, je to plný zoufalých výlevů a naivních příběhů,“ a schová ho do prostřední zásuvky v nočním stolku.

 

Střih a ráno a slunce a pocit, že to byl fakt dost divnej sen. Přece jen narychlo kouknu do šuplete (co kdyby). Krém na ruce, papírové kapesníky, rozbité zrcátko a spousta dalších nepotřebností. Nic zeleného.

V tu chvíli část snu odplula, zapomněla se mi.

 

Petra. Možná bych ji měla najít.

Naposledy jsme se setkaly před dvěma lety v jedné relativně civilizované hospůdce. Přišel s ní přítel, který do sebe vyklopil osm piv a pak se do mě navážel (seš převzdělaná a sebestředná kráva a mateřství z tebe udělá totálně vygumovanou, vykojenou, tuctovou bečku). Měla jsem na krajíčku, hladila svůj sedmiměsíční buben a celý večer tajně doufala, že se mě Petra zastane. Jenže ta byla zrovna natolik mimo, že se jen smála a nakonec z ní vypadla jen kousavá poznámka o mým zdánlivě dokonalým životě.

Už dlouho před tímto setkáním mě to neustálé míjení unavovalo, ale i tak jsem jí sem tam zavolala; marná snaha vzkřísit mrtvolu našeho přátelství. Tentokrát však to (po)minutí bylo dokonalé. Dvě mimoběžky. Kdyby alespoň rovnoběžky, ty, ač se nikdy nestřetnou, jdou v určité vzdálenosti vedle sebe, často sobě na dohled… Jenže naše životy mi najednou připadly jako dvě naprosto odlišné reality.

 

Dnes však cítím, že jsme se sobě opět přiblížily.

Hledám její číslo a doufám, že ji zastihnu v použitelném stavu. A taky doufám, že si to na poslední chvíli nerozmyslím.

Mobil vyzvání (uleví se mi; je téměř rozhodnuto), ozve se ale mužský hlas. Starší bratr.

Jo, vzpomínám si… Poslyš, asi bude lepší, když se sejdeme a vysvětlím ti, co a jak.“

Petra už pět měsíců leží v kómatu. Předávkování. Nevíme, co bude. Někdy jakoby vnímala, zrychlí se jí tep… Když třeba přijdou naši nebo já… Nikdo jiný za ní vlastně nechodí.

Takže žádnej z jejích kamarádů nebo milenců. Pravděpodobně se taky málem ufetovali k smrti.

 

Petra leží na posteli. Bledá, prázdná, vzdálená.

Viděla jsem ji častokrát sjetou, opilou nebo obojí, hysterickou i klidnou, viděla jsem ji zvracet a řvát nadšením a brečet, viděla jsem ji nepřátelsky naladěnou i přehnaně příchylnou a překypující energií…

Tehdy byla Petra přítomná. Různými (i nezvyklými) způsoby, ale přítomná.

Teď tu není.

Zázraky se nedějí, ale ten den se jeden stane. Petra těsně před mým odchodem otevře oči. Nic neřekne. Já i její bratr čekáme, co bude. Společně se bojíme. Po několika vteřinách Petra zas usne.

Měla bys přijít znovu,“ poprosí mě její bratr. Možná se to bude opakovat a možná se nakonec probere, snaží se mě přesvědčit, ale já opět cítím, jak se nemocniční pokoj plní vůní odcházení.

 

Během následujícího týdne párkrát napíše i zavolá, přemlouvá mě, ať do nemocnice zajdu. Jenže já fakt nemám sílu. Ani vůli. Malé mystifikace pomáhají návštěvu oddálit.

Čas od času si však vzpomenu na ten zvláštní sen.

Přichází přirozeně, nevtírá se. Vidím ji sedět na pelesti, slyším slova o závisti a závislosti, slyším svoji větu o míjení, slyším, jak se Petra ptá na jméno mého syna, slyším sebe, jak odpovídám, a pak se páska přetrhne. Pokaždé v tomto místě.

Něco přece muselo být dál, něco, něco…

Osmý den navečer se zase vrátí. A konečně pokračuje.

Petřino objetí a malá zelená věc v její dlani – ano, to je ono, tohle je to, co chybělo. Dárek jako symbol smíření. Vyhlédnu z okna; nad městem duha. Zítra se za Petrou zastavím.

 

Když vycházím z domu (na krku červené a zelené korálky, co mi Petra darovala k devatenáctým narozeninám), zazvoní telefon. A když vidím jméno jejího bratra, tak vím.

Petra v noci zemřela, oznamuje mi stručně. Možná slyším chlad, výčitku, možná je chci slyšet, podvědomě na sebe vzít vinu za její smrt. Nezvládla jsem ji zachránit. Nedokázala jsem to.

Jenže k čemu tohle sebemrskačství asi tak je. Pokud by má přítomnost přece jen mohla něco zvrátit, nešlo by o nic jiného, než o hru náhody. Ostatně jako vždy.

 

Pomalu zpátky. Zavřít se do ložnice. Znovu ten sen. Znám ho celý, do posledního detailu. Dokonce vím, že ten sešitek vložila do prostřední zásuvky.

Otevírám ji. Proč vlastně. Opět lichá naděje na základě nevysloveného a nevysvětleného?

Vtom spatřím něco, co určitě není moje, něco cizího a přece tak blízkého.

Malý červený deníček.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

12.07.2019 11:00:48dát kritice tipStargazer

Psychologicky propracované. Češtinářskému zpracování a stavbě textu není příliš co vytknout. Skvělé dialogy a vnitřní monolog vypravěčky. Za mě je to také o stupeň výš, než je zdejší průměr.

Jen jsem se bál, aby Petra v závěru neprocitla a nenapravila se - ale to se naštěstí nestalo.

Autorce závidím její sebevědomí, ale falešná skromnost je prý horší než sebechvála.

 

 

 

 

10.07.2019 15:05:31dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Humorné mi to moc nepřípadá, doplním ještě k mému předchozímu komentáři po shlédnutí hlavičky..

10.07.2019 15:03:22dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Přestože si od prvních řádků uvědomuji, že tu povídku čtu už podruhé,  mě začátek celkem zaujal (možná proto, že si z prvního čtení vybavuju  jakousi depresivní náladu, ale ne, jak to dopadlo).  Asi tak do půlky se to čte dobře, má to spád, napětí a je to takové  "moderně drsné". Od přehoupnutí do té retrospektivní části už to začíná  být zdlouhavé (aspoň pro mě), ztrácí se ten předchozí spád...  Jde z toho na mě dojem jakéhosi umírání, k němuž se to ale nakonec dopracuje,  takže napsané je to asi dobře, jen se to (stylem, jímž je psána druhá polovina) vymyká mému vkusu.  

06.07.2019 08:04:19dát kritice tipK3
redaktor prózy

Tak to by byl asi ideální komentář ke každé povídce: Akorát nevím, co bych k tomu napsal:).

05.07.2019 22:29:08dát kritice tipLuzz

všem díky za návštěvu.

akorát fakt nevim, co bych k vašim komentům napsala.

 

(pravdu má samozřejmě Vigan a částečně Janina. i další tipující. text je prostě skvělý, K3 a Lakrove, smiřte se s tím.)

 

 

 

 

05.07.2019 21:36:43dát kritice tipK3
redaktor prózy

Vigan. Já vím, že jsem se k povídce dost nešetrně vyjádři, ale chci si ji přečíst ještě jednou, protože, zvlášť po přečtení ostatních děl, jsem si uvědomil, že má docela hloubku a něco ve mě zanechala. Po přečtení jsem napsal, co jsem si v tu chvíli myslel. Luzz má určitě právo být na mě naštvaná, ale jak jsem se zmínil, na jedné kritice to nestojí.

Jinak si naopak myslím, že je dobře vyjádřit se i ke kritice, proč ne, dílu to neuškodí, naopak. Ale taky si myslím, že rozporuplný názor také neuškodí.

05.07.2019 10:05:23dát kritice tipVigan

Já komenty ke kritikám nepíšu, ale teď si to neodpustím.

Jani, je to tak, jak píšeš, ta povídka je o level výše než většina zdejších povídek, je osobitá, vyhraněný styl, výborná práce s českým jazykem, líbí se mi o ty odborné vsuvky,o kterých píšeš, jimiž prokládá ty "živé scény, rozhovory", ona suchopárnost s tím chladným konstatováním věci, vztahu, která balancuje na hraně. Úplně vypouštím, jestli to autorka zažila nebo nezažila, pro mě je to vedlejší, důležité je, co si z toho textu odnáším..skvělý čtenářský zážitek..a přemýšlení..

K3, odpusť, ale deníček to fakt není..není to plané pseudofilozofování, což se tady poslední dobou s povídkami vysypalo, ověnčené vznešenými názvy povídek, ale když si to člověk přečte..měchuřina, o ničem, tohle je dobrý text, propracovaný, neumělý. Autorka ví, co říká a proč.

04.07.2019 17:25:49dát kritice tipJanina6

Jo, jo. I na tuhle si pamatuju. (Na tvůj tehdejší nick ne.) Nevím, co jsem ti k povídce psala tenkrát, teď to cítím takhle: převažuje ve mně nadšení – zajímavé, psychologicky silné, ke všemu umíš dobře česky a člověk tedy nemá místo čtení chuť začít dělat pravopisné korektury… Co je tady nejsilnější a nejpůsobivější, jsou konkrétní situace (scéna v koupelně…) a dialogy. Paráda, nádhera. Co mě spolehlivě zchladí a místy až naštve, jsou (poněkud suchopárné a větnou stavbou dost složité na čtení) poznámky typu „Petra totiž moc dobře ví, jak v několika slovech zbourat všechny pracně vystavěný a opečovávaný jistoty, i když poslední roky žije převážně ve svým světě a často jí je zatěžko vnímat realitu.“ Tedy poznámky vysvětlovací, doplňovací, které nahrazují akci. Poznámky působící místy až odborně, jak z deníku psychologa (nebo psychiatra), které nám o postavách říkají, sdělují, jaké jsou, místo abys nám to v ději naživo ukázala. Tady se síla textu rozmělňuje, myslím si. I tak je to ovšem o ligu výš než většina zdejších povídek.

03.07.2019 08:26:36dát kritice tipK3
redaktor prózy

Dost těžké téma a dost se mi i špatně četlo. Tohle čtení asi spíš ocení opačné pohlaví. Skoro psáno jako opravdový deníček. Dvě láhve vína denně, to už musí zanechat následky a k tomu ještě další fet... Zdá se mi to dost rozvleklé, vzpoměl jsem si na část Malého prince o alkoholismu. Je tam vlastně totéž v několika řádcích. Ani mě to nepříjde humorné, spíš tragické a hrozně smutné. Ale konec se mi líbí.

Asi jsem tě nepotěšil, ale na jedné kritice psaní nestojí:).

01.07.2019 14:03:43dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Od začátku mám dojem, že tahle povídka už tu před časem (koncem roku '16)  byla zveřejněná, ale jelikož je pryč, netuším jaky byl můj tehdejší postoj  a komentář k ní. Teď si říkám, že začátek mě rozčiluje... a dál zatím nevím.  

20.06.2019 23:12:34dát kritice tipZdenda

ostatni se pridaj

20.06.2019 22:51:11dát kritice tipLuzz

egil je jen jeden. potřebuju aspoň čtyři výběry. a co jsem jen zběžně koukla na ostatní redaktory, tak mám pocit, že by ordovik ani břidlice nedocenili.

20.06.2019 22:41:19dát kritice tipZdenda

napiš něco o ordovických břidlicích v bohdaleckém souvrství, dej echo egilovi - a výběry se pohrnou

20.06.2019 22:25:13dát kritice tipLuzz

to by mě v životě nenapadlo. co se týče vkusu, tak si samozřejmě o každém čtenáři myslím jen to nejlepší. akorát mě pořád udivuje, že moje prozaický veledíla nejsou hned ověnčena alespoň dvaceti tipy, čtyřmi výběry a výhradně obdivnými komentáři.

20.06.2019 17:52:16dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

avi PM - a díky

20.06.2019 17:34:12dát kritice tipZdenda

Nikdo jinej tu nemá vkus.

20.06.2019 15:15:32dát kritice tipVigan

Děkuji uctivě..:-)

 

20.06.2019 13:57:23dát kritice tipLuzz

všem dík za návštěvu.

goro, mně tebou uváděný rozpor "slečny na úrovni" - fetování/chlastání - schopnost vyjadřovat se a mluvit v dlouhých větách jako rozpor nepřijde... ony určitě nebyly sjetý furt... takže měly občas i světlé chvilky... ale chápu tvou námitku.

agáto, ď, věřit nebo ne... myslím, že to není až tak podstatný :)

zdendo. zas mi to komplikuješ. nikdo jinej s tím začátkem neměl problém.

vigan, těší mě tvůj koment... i když úplně nesouhlasím s tím, že "žensky nehysterčím" :D klidně nominuj :)

danny, i tobě dík, kouknu.

 

19.06.2019 17:08:36dát kritice tipDanny
dobře napsané, zajímavé, i s pěknou pointou, kterou jako barvoslepý dobře ocením :) (jestli chceš, přečti si moje dílo Barvoslepost, kde rozebírám, jak vidím barvy)
19.06.2019 12:22:20dát kritice tipVigan

Luzz, že mi dovolíš povídku nominovat do PM? Že jo?..:-)

19.06.2019 12:19:39dát kritice tipVigan

Skvělé skvělé. Výborně jsi zachytila tu hranici, ten balanc mezi silným přátelstvím a až milostným vztahem, tady mezi ženami. Píšeš, jakože věci "pouze" konstatuješ a je v tom všechno, co jsi chtěla říci, co nejde popsat přímo, protože by to ztratilo to kouzlo, ten šarm, zachytit ten okamžik, kdy hranice praskne. Žensky nehysterčíš. Konec lakonicky vzpupný, ať.

A začátek je náhodou fajn, když zírám do tmy a stropu, tak přemýšlím a bilancuju a bojím se..

19.06.2019 12:13:46dát kritice tipZdenda
Takhle nezacinat. To je proste neunosny, jak furt vsichni ziraji do tmy a naslouchaji necemu neurcitemu. O kolik lepsi je zacit necim urcitym.
19.06.2019 11:38:45dát kritice tipagáta5

moc pěkně sepsaný, bavilo mě to a věřím :)

19.06.2019 09:02:03dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Spíš psychologické než humorné, to asi kvůli "odlehčení"?...

Těžko se k takovému námětu vyjadřovat.Nicméně napsalas to dobře, ale třeba ten dlouhý monolog, který začíná:  Když jsem viděla, jak mě opouštíš,.. je pro mne těžko představitelný v reálu. Vlastně i celý příběh - dvě dívky "na úrovni" a pijí a fetují skoro k sebezničení, to ano,stát se určitě může - ale to, jak jim to "stále myslí" - pokud jsou v takových stavech, je dost neuvěřitelné.

Až k tomu dlouhému odstavci - monologu - jsem byla zvědavá na pokračování příběhu, pak jsem se v tom už trochu ztrácela. Konec zase zajímavý, i když se to vlastně dalo čekat, k čemu život drog.závislé Petry směřuje. Motiv deníčku je dobrý, i koncept příběhu.

 

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.