Klid domova nadevše

Jednou si strýček usmyslil, že nechá namalovat tetu Marii, svou ženu.

V každé inteligentní domácnosti by měl viset alespoň jeden obraz od malíře, ale lépe, když jich je více. Obrazy, jak je známo, bývají většinou drahé a tak člověk může ukázat nejen svou intelektuální úroveň, ale hlavně to, že na to má, že není jen tak nějaký nýmand, co si vytlačil fotku na domácí tiskárně.

Klid domova nadevše

 

 

 

Jednou si strýček usmyslil, že nechá namalovat tetu Marii, svou ženu.

Napadlo ho to, když seděl v křesle a díval se na protější stěnu v obývacím pokoji, pokrytou rodinnými fotografiemi. Fotografie, to není ono a navíc, každý má doma na stěnách fotografie, ale takový obraz,  pravý.... od skutečného malíře, to je něco docela jiného.

V každé inteligentní domácnosti by měl viset alespoň jeden obraz od malíře, ale lépe, když jich je více. Obrazy, jak je známo, bývají většinou drahé a tak člověk může ukázat nejen svou intelektuální úroveň, ale hlavně to, že na to má, že není jen tak nějaký nýmand, co si vytlačil fotku na domácí tiskárně.

Jako ředitel místního státního statku znal strýček mnoho lidí, už kdysi dávno, čirou náhodou, se v hospodě opil se známým umělcem. Právě ten mu teď přišel na mysl. Co, kdyby oslovil jeho, nabídne slušnou částku a to by v tom byl čert, aby mu ten patlal Marii nenamaloval.

Zavolal mu, malíř si ho i po dlouho době stále pamatoval, takže nebyl problém a domluvil se s ním. V den schůzky vzal na stěně v obýváku jednu z Mariiných fotografií. Nechtěl, aby jí Mistr maloval naživo, to by to pak nebylo žádné překvapení.  Ukáže jí obraz, až ho vlastnoručně pověsí v obýváku, ta bude koukat Maruška... s pusou dokořán,.... zasmál se v duchu, při té představě.

Malíř ho přijal ve svém ateliéru, se zdmi porytými portréty, některé tváře mu přišly povědomé.

„Hele to je Havel... né...a tady to Sagan, ten známej cyklista....tedy Mistře, ten se vám povedl, ten je jako...“ chtěl říci, jako na fotografii, ale uvědomil si, že to není to pravé vyjádření autentičnosti portrétu, protože věděl, že fotografii si může vytlačit kdejaký nýmand, proto po krátké pauze dodal“...jako.... živej...có...“ Mistr pokyvoval hlavou, polichocen strýčkovým obdivem. „ Tak ukažte, kde máte tu vaší paní“.

Strýček vytáhl z náprsní kapsy fotografii.  Mistr si jí prohlížel ze všech stran, ani nemrkl, s chladnou profesionálností řekl“ Dobře, přijďte si za týden, na ceně se domluvíme, uvidíme, kolik s tím bude práce, pak vám to napočítám“. A bylo hotovo, domluveno, ani to nebolelo, získat takový obraz je hračka.

Doma ten týden nemohl strýček napětím vydržet, ale neprozradil, jen naznačil, aby samým přetlakem nevybuchl, že má pro Marii překvapení, něco, co ještě v životě neviděla a pak si vychutnával, jak jí malá očka září zvědavostí, ale neprozradil.

Za týden se šel na obraz podívat, pln zvědavosti, pln očekávání, Mistra zastihl v jeho ateliéru. Ten mu řekl, aby se posadil, pak otočil stojan i s obrazem, který ještě tak docela nezaschnul a strýčkova tvář jemně zkameněla.

Chvíli si dílo prohlížel a pak řekl něco o tom, že si přece jen nemyslí, že by jeho žena měla tak velký nos a tak křivé uši a, že vůbec není takováhle obluda, jak jí Mistr ztvárnil. Ten mu marně ukazoval Mariinu fotografii na důkaz, že je obraz naprosto autentický. Strýček to kategoricky odmítl a nařídil obraz přemalovat, na peníze, řekl, že hledět nebude, hlavně, aby jí ten nos trochu zmenšil a uši narovnal, oko že taky nemá jedno menší a druhé větší. V Mistrovi se prala jeho čest s nabízenou sumou peněz, kterou by zaplatil dluhy,  ta nakonec zvítězila.

Když se strýček šel na obraz podívat podruhé, zdál se mu ten nos ještě příliš velký a tak se to nakonec přemalovávalo ještě třikrát, než měla Marie nosíček jako knoflíček, ouška pěkně souměrná, očka velká pomněnková, hlavně žádné vrásky, na to kladl strýček zvláště důraz, dlouhé blonďaté vlásky a na hrudi dmoucí se poprsí...no, nejméně šestky...

Pánové, řeknu vám, z Marie byla náhle kost, jak modelka z Playboye. Strýček si obraz s pýchou prohlížel,

„Tak to je ono“ liboval si.

Nevadilo mu ani za mák, že se Marie na fotografii, té na obraze ani vzdáleně nepodobala, Mistr  byl rád, že je jeho zákazník konečně spokojen, že dobře zaplatil a o nic víc mu vlastně nešlo. Ten obraz díky bohu už nikdy neuvidí, možná ho bude ještě chvíli strašit ze sna, ale není nic, co by nezpravil panák slivovice před spaním.

Když tak strýček zase seděl v křesle a hleděl na protější stěnu, pokrytou fotografiemi, přemýšlel o tom, že tenhle obraz tu přece jen nemůže vystavit a usmyslel si, že ho sem pověsí až po Mariině smrti, aby měli děti a vnoučata památku. Jinak by hrozilo, že Marie začne na obraz žárlit, podle koho vlastně ho strýček dal namalovat...určitě má na stará kolena nějakou milenku, kanec starý. Tohle by mu ke štěstí ještě chybělo, aby mu Marie začala dělat doma peklo ze života. Raději na stěnu vrátil tu její starou fotografii, na manželčinu otázku, co, že to vlastně chystal za to tajemné překvapení, vytáhl z tašky papuče, stejně už má ty staré prošlapané a takhle bude doma alespoň klid.

---