Oči

V tak úmorném vedru se mi snad vaří i krev v žilách.

Pulzuje mnou povědomý pocit.

Myslím, že vím, kdo je viník.

Shlíží na mě shora.

Cosi vyzařuje z jeho přítomnosti, cosi v jeho strnulém výrazu, ale nedokážu to identifikovat.

Jen vím, že to důvěrně znám.

Snažím se nehledět mu do očí, jenže už nevím, kam uhnout pohledem.

 

Tik tak, tik tak.

Hypnotizující zvuk nástěnných hodin mě vytrhává z mělkého spánku.

Co že se mi to zdálo?

Myslím, že to byl ten samý sen ,co se mi vrací už šest let.

Zase tam byl, zase na mě upíral svůj prosebný pohled.

 

Přitahuji si k sobě větrák.

Hučí mi do ucha, ale za ten pocit to stojí.

Nechávám konejšit svou rozpálenou kůži chladivým vánkem.

Na maličký okamžik zavírám oči a zase ho vidím.

To už mi opravdu nedá nikdy pokoj?

Budu do konce života muset snášet vzpomínku na jeho výraz bez známek života?

Jen ty oči jako by byly stále naživu, plné strachu.

Všude kam půjdu, ponesu si sebou jejich poselství.

---