Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Odhalení 2/6
datum / id23.06.2019 / 497091Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno182x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Odhalení 2/6

„Jar – k­u!!“

Dva ostré tóny, šílený výkřik zbarvený zoufalstvím, jaké jsem u Jaruny nikdy nepoznal, pronikl do černé prázdnoty.

Co je? Kde je? Kde jsem to já?

Ucítil jsem znova tu pachuť a otevřel oči. Jaruna stála v šachtě na schodišti, jednou rukou nad sebou zvedala poklop, druhou se opírala o podlahu právě pod sloupcem světla z vikýře, blyštěl se na ní snubní prstýnek. Vytřeštěně na mě hleděla, jako by viděla smrt.

Pocítil jsem bolest v temeni, sáhl tam – aha! Nahmatal jsem bouli, byla ukrytá v husté kštici. Snad si jí nevšimne.

Jak jsem se pohnul, Jaruna ruku s prstýnkem zvedla a s nesmírnou úlevou do ní vydechla: „Jarku!!“

„Asi jsem usnul,“ breptal jsem a zvedal se.

Vlezla na půdu, zahákla padací dvířka do otevřené polohy a šla ke mně.

„Co tady děláš? Jak to vypadáš?“ Chtěla mě zblízka prohlížet, ale já jsem mávl rukou: „To nic, to bude dobrý.“ Vstal jsem a oprašoval se. Motala se mi hlava, všechno se skrývalo v mlze. Jak dlouho jsem spal? Pohlédl jsem na hodinky, ale čas na nich zas hned zapomněl.

„Hledáme tě. Pojď za náma, děcka se po tobě ptají. Zabavila jsem je, ale pojď radši dolů za náma. Půjdeš? Pojď,“ prosila.

„Co bych tam dělal?“ odbyl jsem ji.

„V klidu si promluvíme, pojď,“ chtěla mě vzít za paži, ale já jsem uhnul.

„Nemám náladu na mluvení. Bože, jaks mně to mohla udělat!“ zaúpěl jsem, „jak mám žít! Nevíš? Víš? Já ne. Nemělas mně to říkat, radši sis to měla nechat pro sebe, až doteď byl klid.“

„A já? Co já?!“ zvýšila hlas, hned se však ovládla: „Promiň,“ přinutila se do klidu, „ty nevíš, co já denně zažívám, jak mně je, kdykoliv se na toho kloučka podívám. To já mám jeho podobu pořád před očima,“ dostávala se opět do varu, „to já ho denně vidím, jeho, rozumíš?! Je to k nevydržení. A jsem na to sama. Tak pochop, pochop to prosím, jaký peklo denně zažívám, už roky. To se nedá vydržet, já jsem něco musela udělat, už jsem dál nemohla…“ Mluvila vzrušeně a já jsem ji nechal a jen s odmítavým, pobouřeným výrazem poslouchal. Znělo to příliš naléhavě, nešlo to, abych neposlouchal. Chvátala, aby všechno, co v sobě doteď držela, co ji, soudě podle toho vodopádu slov, pálilo a ničilo, vrhla mi pod nohy, napospas mému milostivému přijetí či odmítnutí, aby to udělala teď hned, dokud je příležitost. „ se ptej,“ horlila, „ptej se , jak s tím mám žít! Já nevím, já to vůbec nevím, protože… Protože ono teď záleží taky na tobě! Na tom, jestli tyto mý útrapy pochopíš.“ Nadechoval jsem se, ale ona mi do toho skočila, zřejmě ve snaze zabránit, abych pověděl, co četla v mém výrazu: „Ne, ne, ještě nic neříkej, prosím.“ Pohlédla na mě očima plnýma naděje, a­ mé pobouření na tom pohledu ztroskotalo. Ty oči! Zas ty tvoje oči!

Přesto jsem odmítavě pokrčil rameny: „Co se stalo, to změnit nemůžeš,“ a vykročil jsem ke schodišti.

„Já vím, ale něco snad přece bych mohla,“ řekla tiše, pro sebe, a jala se sestupovat přede mnou. Jak jsem nad námi zavíral poklop, nenápadně jsem překontroloval bouli. Nerostla, nijak zvlášť nebolela, ani krev na ruce se neukázala. Doufám, že vlasy ji dost kryjí, o zbytečný řeči nestojím.

Pavlíček s Helenkou si pokojně hráli vpředu na zahrádce. Přijali, že nás vidí spolu a nedali se rušit. Jaruna je pochválila a viditelně si oddechla. Bylo však znát, že i v té chvíli je tu přítomná ta naše společná známá, co s námi léta žije pod jednou střechou, ta její nikdy nekončící bolest hlavy.

Stále toho byla plná, v kuchyni pokračovala: „Ty nevíš, co já celý dny zažívám, za co ten můj život tady stojí, co pro mě znamená přežít každej další den. Zkus se do mě vžít, zkus si představit, jak těžký je nemoct se svěřit, nikomu, ani tobě. Celý roky to v sobě dusím, tak už to dál nejde. Tys nikdy nenaznačil, jestli něco tušíš, dávala jsem si pozor, ale ty nic, nikdys nedal najevo sebemenší podezření, neptal ses – a­ já jsem o tom až doteď sama nemohla začít. Věř mně, jsou to šílený stavy, nikomu je nepřeju.“

Poslouchal jsem a začínal rozumět: toto žalování, tyto výčitky, nic z toho nemíří ke mně, ani k ní samé, ba ani už ne k němu, jenom tu prostě jsou, stále přítomné, palčivé, neopravitelné, nemůže se jich zbavit, musí je jen trpně snášet. A je na ně sama.

A přece jsem si myslel vzdorně: Možná je mi tě i líto, ale milost ode mě nečekej, mě zas pustoší představa, že budu napříště i já hledat v našem synkovi podobu vetřelce, co se mně vklínil do života. Ach, jak já jsem tenkrát žárlil, kdyžs mi o něm psala! Na tvou duši jsem žárlil, ne na tělo. Na to, že duši komusi zaprodáváš a mně se vzdaluješ. Na tělo jsem nezažárlil ani vteřinu, tak jsem ti věřil – a­ tak se mýlil. Taky toho je mi líto, tohoto zklamání v tobě.

A ona zatím dál ze sebe sypala, čeho se potřebovala zbavit, dokud to bylo čerstvé a dokud jsem poslouchal. Hledala porozumění, velmi jí záleželo na smíru.

Poslouchal jsem a odhaloval v ní ženu napůl jinou, než co se mnou dodnes žila. Zaujalo mě to, vítal jsem každé znamení té změny, každé přeřeknutí, zajíknutí, zalapání po dechu. B­ylo mi blízké, že i ona musí zápasit s emocemi a cenil jsem si teď její bezprostřednosti, upřímnosti, touhy po nápravě, starostlivosti o naši budoucnost. Přitahovalo mě to, jak jí záleží na nás, na mě, na rodině, jak chce, jak strašně si přeje, aby její rodina její vinou víc už neutrpěla. Vážil jsem u sebe to její starostlivé ženství a mateřství, tu touhu po zachování domova. Lhala mi šest roků, ale teď mluví pravdu. Lituje, zachraňuje co se dá, chce udržet naši malou společnost, tuto svou rodinu, bojuje za ni.

Měl bych se k tomu nějak vyjádřit, třeba říct, že jsem na její straně, možná na to čeká.

Ach, copak můžu? Copak jde pustit z hlavy byť na minutku, čím se provinila?!

„Milovalas ho?“ neomaleně jsem se zeptal podruhé na totéž.

Otázky se nelekla, ale s odpovědí nespěchala, potřebovala si to sama ujasnit. Až po chvíli řekla:

„Byl to takovej lehkomyslnej kluk, šířil kolem sebe bezstarostnost, věčně dobrou náladu, tím si všechny získával. Bylo mně s ním vážně dobře,“ poněkud se zapýřila, „dávali nás dohromady, mysleli si, když nás tak často vídali spolu, kdoví co.“

Ach, ty krutá upřímnosti! Málem jsem zalitoval, že se ptám, avšak ona zaníceně pokračovala:

„Ale já jsem ho brala jen jako študáčka o­ tři roky mladšího, jenom jako příjemný rozptýlení. Byla jsem s ním ráda, to jo, zvedal mně náladu, když se nahromadily starosti, to on uměl, ale ničím víc pro mě nebyl… taky si nic nedovolil… celou dobu… až do toho večera…“ Tu úplně změnila výraz, zaúpěla: „A já mu v poslední chvíli naletím! Zítra jsme odjížděli, víc bych o něm v životě neslyšela!“ Prudce zavrtěla hlavou a čelem se opřela o zeď, o tu kamennou zeď staré myslivny, která tak příjemně chladila, a­­ zůstala tak stát, ubohá, hodná politování. Pak se k mému krutému uspokojení ozvalo od té zdi tlumené: „To si nikdy neodpustím.“ To byla teprve voda na můj mlýn, bez slitování jsem řekl: „V tom ti nepomůžu, děvče,“ ale zároveň s bodnutím u srdce mě napadlo: Co když ho přece milovala?

A copak to není jedno? Co by bylo jinak? Byla by ta zrada horší?

Byla, znamenala by, že už nemilovala mě. A taky, že mi ještě teď lže.

Proč to musíš vědět? Proč si potřebuješ za každou cenu hrát na čistou pravdu? Je to šest let! A teď tě miluje, to přece víš, nebo ne?

Vím, ano, myslím, že vím.

„Dala bych nevím co za to,“ řekla náhle, jakoby v odpověď, „kdybych se mohla vrátit před tamtu noc.“

To právě nemůžeš, má milá, měl jsem chuť říznout do rány. Ale její kajícnost byla tak opravdová, že bych ji spíš měl politovat.

Ne, zatvrdil jsem se. Co udělala, to žádnou lítost nezaslouží.

Neřekl jsem nic, neudělal nic pro první krůček k odpuštění, na nějž čekala, nechal jsem ji tam samu, ženu, která zradila a nezaslouží soucit, odvrátil jsem se od ní, vyšel z domu a po dlážděném chodníčku před oknem své kanceláře zamířil k venkovní brance, slepý a hluchý k okolí. Pavlík, ten náš blonďatý Pavlíček, co si tam hrál s Helenkou a srnečkem, zavolal za mnou: „Kam jdeš, tati?“ A já nic, já jsem nemohl, ve strašné deziluzi jsem se i od toho děcka odvrátil, mlčky prošel brankou a zabočil doprava, k lesu. Prchal jsem před životem, jehož součástí měla už natrvalo být tato živoucí připomínka její zrady, té zrady k neunesení.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.06.2019 11:21:55dát kritice tiprevírník

I tobě dík, Čudlo.

28.06.2019 10:29:10dát kritice tipČudla

/*

25.06.2019 09:13:49dát kritice tiprevírník

Děkuju.

25.06.2019 09:00:41dát kritice tipSilene

Život je cestou ztrát a nálezů bez zpátečních jízdenek.

A nedá mi to, Jardo..., i sem se hodí.

http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jaroslav-seifert/pisen-postovni-holub.html#axzz5rqBo4pPK 

24.06.2019 17:07:06dát kritice tiprevírník

Aha, rozumím. Ale asi to potřebovala říct právě mně.

24.06.2019 16:54:52dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, asi v tom, co jsem napsala, došlo ke zkratce. Chtěla jsem napsat, že pokud si svatbu rozmýšlela kvůli těhotenství a pak ji nezrušila a vzala si Tě a toto tajemství ji po narození syna tížilo, měla se svěřit někomu blízkému a neříkat to Tobě. Ale těžko někoho soudit. Jak se říká: kdo jsi bez viny, hoď kamenem. 

24.06.2019 11:09:18dát kritice tiprevírník

Renato, souhlasím s Ireninou odpovědí. I s tebou, že takovou kamarádku neměla. Taky nevím, jestli by jí byla něco platná. Rozhodovaly ty okamžiky na schodišti hotelu před sňatkem.

24.06.2019 10:24:42dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To samozřejmě chápu, ale mohla se tedy svěřit nějaké blízké kamarádce. Tu ale asi taky neměla...

24.06.2019 10:03:39dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Renato, ona by tu svatbu nezrušila, když se obávala těhotenství - svobodné matky to v té době měly velmi těžké, a zvlášť ve své rodině by neobstála!

Jardo, promiň ale musela jsem reagovat...

24.06.2019 09:15:53dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tak trochu se vžívám do ní i do Tebe. Stejně si myslím, že pokud měla pochybnosti, měla tu svatbu tenkrát zrušit. Pro Tebe to ale muselo být o hodně těžší, když sis uvědomil, že budeš mít navěky připomínku její nvěry, navíc kluka, který Tě bere jako tatínka a má Tě rád. Dávám tip nejen za literární zpracování, ale i za Tvůj přístup. :-)

24.06.2019 07:04:08dát kritice tiprevírník

Přemku, strašně ti děkuju za tvé otázky a tvá zjištění i s odpověďmi. Přesně tak jsem to v těch chvílích prožíval. Asi jsme se opravdu v takové situaci kdesi sešli, asi máš stejnou zkušenost. Tím víc jsem teď zvědavý, až se do toho dáš a nám předložíš. Ne nedočkavý, porotože tě nechci honit, takové dílo se nedá uspěchat, ale zvědavý. A děkuju.

24.06.2019 06:49:14dát kritice tiplastgasp

Hořké zklamání bolí, odpuštění nehojí, jen utlumí. Čím více jste se milovali a byli spojeni ve svých citech, tím zranitelnější jste byli. Kus života byl ztracen, ohlédnutí byla ostrá bolest. Obraz vytvořený jednoho v druhém potemněl, duše se roztřásla. Útěk se zdá řešením. Přestane trápení? Jsem zrovna tak slabý, jako ty? Mohu jednat stejně? Rovnováha ve vztahu klid nepřinese, jen rozmnoží útrapy. I s bolestí ji můžeš milovat, snad litovat, ale ponechat si vše ostatní v co si věřil a jemně se vracet. Jardo je to těžký.

24.06.2019 06:39:25dát kritice tiprevírník

Tak mi to, Lidunko, promiň. Děkuju.

23.06.2019 17:45:17dát kritice tipAlegna

tys mi dal, měls napsat, že si mám na čtení vzít kapesník..

každý si zaslouží odpuštění, často říkáme "odpouštím ti, ale zapomenout ti to nemůžu", ale i zapomenout se má a netahat to životem s sebou...no uvidíme...

23.06.2019 13:06:55dát kritice tiprevírník

Možná to později, doufám, že ještě do konce kapitoly, poznáme.

23.06.2019 11:43:03dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, muselo to být pro Tebe, ale i pro Jarunu hodně těžké. Souhlas s Irenkou, že i když budeš chtít odpustit, něco zůstane i ve vztahu k dítěti. TIP

23.06.2019 10:38:12dát kritice tiprevírník

Já vím, Ireno, že je těžké k tomu něco poznamenávat, proto ti moc děkuju, žes přece poznamenala.

23.06.2019 09:17:22dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, minule jsem ani nebyla schopna něco k tomu napsat - tak se otevřely staré rány... a dnes jen, že i když chceš odpustit, něco zůstane - a bohužel i ve vztahu k onomu děcku...aspoň, co já vím...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.