Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Odhalení 4/6

27. 06. 2019
8
18
1467
Autor
revírník

Když jsem přišel domů, v kuchyni skomírala stolní lampa pod útokem bílého letního rána, jež se sem dralo oknem. Jaruna seděla u stolu s otevřenou knihou, úplně oblečená, nažloutlé světlo žárovky jí zimomřivě polévalo obličej; prozrazovalo bezesnou noc.

Zhasla, zavřela knihu a vstala. Odkašlala si a věcně se optala: „Tak na cos přišel?“

Ta přímost m­ě málem odzbrojila. Žádné okolkování, vyptávání, kde jsem byl, co jsem dělal. Jde jí o totéž oč mně, touží po pokojné domluvě.

„Počkej, prosím, chvilku, jo?“ řekl jsem.

„Dobře.“

„Jdu pod pumpu.“ A začal jsem se svlékat.

„Usmažím ti vajíčka, chceš?“

„Budu rád.“

Svlékl jsem se do trenek a bosý vyběhl před dům.

Zatímco jsem se osvěžoval nárazy ledových proudů do zad, nohou, stehen a chrstal si je dlaněmi vzhůru na prsa a do obličeje, letělo mi hlavou: Č­eká odpověď! Hned! Znám už tu správnou?

Cvičil jsem v rose na zahradě navyklou ranní sestavu a zároveň zadýchaný hledal jasnou odpověď na jasně položenou otázku. Na co jsem vlastně v tom lese přišel? Vím to?

Po rozcvičce znova pod pumpu, v koupelně z chodidel opláchnout písek, utřít se a obléct. Poprvé jsem si v zrcadle prohlédl bouli. No, to jsem tomu dal! Ještě že ji můžu trochu schovat. Rozprostřel jsem přes opuchlinu vlasy a pokud to bylo možné, načechral je. Tak.

Kuchyně byla provoněna vajíčky smaženými na špeku. Po zmařeném včerejším obědě jsem měl hlad, sliny se sbíhaly.

Uvařil jsem čaj pro oba, tak jak jsem to jen sám uměl – Jaruna se mi do toho nikdy nepletla – a­ když jsem s tím byl za jejího trpělivého čekání hotov, sedl jsem si se svým hrnkem ke stolu. Jaruna přede mě položila talíř s voňavou snídaní, zdánlivě klidná, dokonce se pokusila o vstřícný úsměv.

„Co ty?“ všiml jsem si, „pro sebe nemáš?“

„Stačí mně ten čaj.“

Ukrojil jsem si chleba a dal se do jídla.

„Dneska je to tady jak ve svátek,“ poznamenal jsem. Kdy naposled se mi ráno takto věnovala? Většinou se ani nesejdeme, při jejich vstávání bývám dávno pryč.

 Pořád měla něco na práci, na chvilku se nezastavila, ale to mi neušlo, že mě pozoruje. Ostatně, tak jako já ji.

Dojedl jsem, poděkoval a usrkl čaje, který přirozeným chladnutím právě dosáhl té správné teploty k pomalému vychutnávání. Ó, jak já miluju chuť neslazeného černého čaje! Ovšem, jen když je dobře připravený, tak jak mě to Bobina učila. Někdy se mi o ní i zdá, o té chuti. Někdy neodolám, vyberu z konvice špetku spařených lístků, žvýkám je a spolu se vzpomínkami z nich nadšeně ždímám tu koncentrovanou chuť. Jaké blaho!

S hrnkem takového čaje se cítím svým pánem. Jako teď.

I ona držela svůj hrnek, hřála si o něj ruce. Čekala.

Hlavně v klidu, emocí bylo dost.

Ležela mi v hlavě ta půda, to, jak jsem ji vylekal.

„Mrzí mě tamten tyátr,“ řekl jsem, „byl jsem na tom hrozně, zdálo se mně, že dál nemůžu…“

Zavrtěla hlavou, o tom chce taktně pomlčet.

„Navečer, když ses dlouho nevracel, šli jsme tě hledat.“

„Hledali jste špatně,“ řekl jsem, „kam bych já asi tak šel, když si nevím rady se životem? Jenom do lesa.“

„Pomohlo to?“

„Přišel jsem na to, že časem se s tím, co se stalo, jistě vyrovnám, protože…“

„Vyrovnáme,“ přerušila mě s náznakem prosby v hlase.

O to lehčeji jsem načatou větu dokončil: „…protože já si život bez děcek vůbec neumím představit.“

Cukly jí koutky, ale jen mě napjatě sledovala.

„Jsou to naše děcka,“ potvrdil jsem, na co čekala. „To změnit nemůžu, ani kdybych chtěl.“

„Opravdu to tak cítíš?“

Pokrčil jsem rameny: „Narodily se nám… obě, jsme rodina, ne?“

„Nemyslels teda tak doslova, cos včera řekl,“ chtěla se ujistit.

„V té chvíli myslel, to jo, a nemůžeš se divit. Potom v lese – měl jsem na přemýšlení dost času – mně vyšlo, že se toho kloučka nemůžu vzdát, jak bych žil? Bez něho si život vůbec neumím představit, to fakt ne. Pět roků je můj, a najednou by nebyl? To nejde. Narodil se nám, jenom my jsme jeho rodiče.“

„To tedy znamená?“

„Že se pokusím – n­e zapomenout, to se nedá –, a­le nepřipouštět si to, nemyslet na to, nepřipomínat.“

„Jestli to dokážeš, budu ti vděčná, pro děcka to rozhodně bude nejlepší.“ Vzala ze stolu můj prázdný talíř, a když ho odnášela a ve dřezu myla, všechny její pohyby prozrazovaly velkou úlevu. Tu jsem cítil i já.

Teď bych se měl vyjádřit k nám dvěma. Nedává nic znát, ale možná na to čeká.

To bude těžší.

Ještě ne. Nespěchej. Někdy, snad.

Zatím si tuto budoucnost představit neumím. Do té doby, dokud tu její čerstvě odkrytou minulost nevstřebám.

„Ale s ním, s tím…,“ hledal jsem přiléhavé pojmenování a na ni se při tom nedíval, „s ním si to ještě vyřídím.“

Odpověď nechala moudře viset ve vzduchu. Věděla jako já, kdo je viník, kdo někoho zradil. I já jsem věděl, ale šel jsem po cestě usmiřování a zakázal jsem si to připouštět. Pro mou pomstychtivost tedy zbýval on.

Tak jsme se v to časné ráno potkali na rozhodující křižovatce.

Napořád? Kdo ví? Dopředu nikdo z nás neviděl.

 

Historku své pomsty zkrátím na minimum: sedl jsem na motorku, v rakouském pohraničí Vysočiny našel vesnici a dům, kde vyrůstal, a tam mi maminka, která mě překvapila neobyčejně malým vzrůstem, oznámila, že se Slávek oženil a jako lékař slouží v psychiatrické léčebně až v severních Čechách, v Horních Beřkovicích. Vydával jsem se za kamaráda, tak mi s hrdostí ukázala svatební fotografii. Poprvé jsem viděl jeho podobu. Sám jsem se podivil, jak lehce jsem to přijal, dokonce s úlevou: Hlavně že není žádná zrůda, vypadá docela k světu.

To ovšem byla malá náplast. Když ho nemůžu zmlátit – k­vůli tomu jsem přišel –, pomstím se mu jinak.

Do dopisu, který jsem po návratu domů napsal, vložil jsem pak celou svou zlobu. Nepsal jsem jemu, ale jeho ženě, to bude mít větší dopad.

Jestli dopis četla, a p­ochybuji, že ne, dověděla se, že její manžel má u mě „n­a vychování“ pětiletého synka. A­ť se zeptá na pionýrský tábor Žirovnice-Počátky, na nějakou Jarunu, on už bude vědět. Kdyby ji zajímalo víc, má možnost. Uvedl jsem plnou adresu.

Nikdy se nikdo neozval, ale já jsem si po ten krátký čas, kdy to bylo hodně živé, vychutnával sladký pocit mstitele. Spravedlnosti bylo dosaženo. Ať si i on užije trochu pekla v manželství.

Je to podlé a hnusné? Souhlasím, ale to jsem si tehdy v té bojové náladě málo připouštěl.

Pochlubil jsem se s tím Jaruně. Neříkala nic. Chtěli jsme spolu žít v porozumění, proto jsme se k včerejšku nevraceli. Však ani ta zeď, jež se mezi námi tentokrát tyčila, zdaleka neměla rozměry a trvání t­é, co mě ničila po návratu z vojny. Život s dětmi nás naučil. Zmoudřeli jsme.

Vrátili jsme se k tomu jen jednou, mnohem později, kdy už vyčpěla všecka hořkost a žili jsme jako dřív. Tehdy se zapřisáhla, že až přijde správný čas, a to bude nejdřív v Pavlíkových patnáctinách, přizná se mu, mám to nechat na ní.

Jestli se svěřila rodičům, že už vím, jsem nepoznal. Neptal jsem se a z jejich strany o tom nikdy nepadlo jediné slovo.

 


18 názorů

revírník
28. 06. 2019
Dát tip

Děkuju, to je hezké přiznání.


Silene
28. 06. 2019
Dát tip

No tak dobrá, přiznám se. V prvním díle jsem zlatovlasému Pavlíkovi trochu záviděla stavebnici merkur, v tomto pak hodně prima tátu Jardu.


revírník
28. 06. 2019
Dát tip

Já vím, Honzo, je to nudné, ale příští a pak poslední kousek této kapitoly už se bude týkat i toho, o koho tu taky kromě nás dvou jde. Tak prosím o trpělivost. (Pro pořádek připomínám, co jsem napsal v úvodu, že jsem sem pro tento účel vybral právě tu kapitolu ze své poslední knihy, která může objasnit cosi z knihy předešlé. A ta že se taky týkala jen osudů mých a mně blízkých.)


zeleda
28. 06. 2019
Dát tip

Tvé líčení začíná být příliš jednotvárné. Vše se točí jen kolem vztahu dvou lidí. Čekal bych větší dějovou rozmanitost. Ale je to tvůj život. každý bychom se v podobné situaci zachovali asi různě. Tyto poslední díly už nejsou takové, jako první polovina tvého příběhu. Ztrácí to na zajímavosti. Promiň, Jardo, ale dívám se na to s hlediska literárního a v tom případě je jedno, jestli jste se smířili, nebo ne. Neustále zužuješ dějovou linii a to není dobré. A přitom je fůra možností, jak děj oživit - tvá práce v lese, kontakt s dětmi, kontakt s okolním světem, ale píšeš stále jen o vás dvou a svých emocích. A to je trochu málo. 

Je mi jasné, že jsem se svým názorem zde zcela sám, ale nemohu jinak. Cením si hodně tvé osobní výpovědi, ale skutečně se ve svém díle zabýváš hlavně sám sebou.To je pro dobrou literaturu trochu málo. 


revírník
28. 06. 2019
Dát tip

Díky.


Čudla
28. 06. 2019
Dát tip

Pěkné /*


revírník
27. 06. 2019
Dát tip

Renato, tak by to bylo lepší, aspoň z mého dnešního hlediska, ale bojím se, že to tak nebylo. Tvůj dobrý úmysl se mi ovšem líbí.


bixley
27. 06. 2019
Dát tip

Pokud jde o tu pomstu, brala jsem to tak, že sis potřeboval ulevit. Ale je možné, že když jsi to napsal manželce, že mu to ani neřekla, že ten dopis dostala, prostě mu to utajila, třeba proto, že to brala jako pouhou pomluvu a nevěřila tomu apod., takže jeho to ve skutečnosti nezasáhlo. Ale těžko říct.


revírník
27. 06. 2019
Dát tip

Přemku, píšeš mi to velmi ohleduplně, a tak se  mi to i dobře čte. Děkuju.

Gabiko, ty sis mě už dostatečně naštudovala, a tak je tvůj rozbor fundovaný a já před tebou můžu jen sklapnout paty.

Lído, ze mě tu potřebu taky život a okolnosti ošoupaly, už bych to víckrát neudělal.

Všem vám děkuju za laskavost i trpělivost.


Alegna
27. 06. 2019
Dát tip

jak moc chápu tu potřebu pomstít se, kolikrát jsem ji měla a dělala trapnosti, že bych si teď myslela, že jsem to nemohla udělat.....čas a život ze mě tu potřebu ošoupal, nesouhlasím s ní, ale patří k živtu


mali by sme hodnotiť spôsob , akým píšeš, ale ten sme už všetci vychválil toľkokrát...tak teraz čiste osobne...premýšľam nad tebou, aký si bol živel, ako si sa dostal do varu a dokázal niečím šmariť, rozbiť vec...ale nikdy si nesiahol na bytosť(možno v nejakých chlapčenských bitkách, to sa neráta) a rovnanko ako si vyletel, dokázal si sa sám vpratať do kože, len si potreboval čas...páčia sa mi takýto impulzívni ľudia, neskrotní, ale nemal si to sám so sebbou ľahké a ani tvoji najbližší...tá pomsta Slaávkovi cez jeho manželku,,ktorá v tom bola absolútne nevinne a navyše v čase,keď teba Jruna podviedla, ona ešte zrejme Slávka ani nepoznala, tak jej mohlo byť šumák, čo kedy s kým, tak to bolo dooosť trápne, ale tu už dávno vieš aj ty, Jarko, Jardo, revírník


lastgasp
27. 06. 2019
Dát tip

Čtu to, od začátku, opakovaně a rozjímám. To je úplně studijní případ průniku do myšlení (hlav) dvou lidí, které spojuje mimo formální vztah i láska a odpovědnost za výchovu dětí. Pomsta je sladká a myslím, že tehdy pomohla k určité rovnováze v obtížné cestě k návratu. Dobře to píšeš Jardo, dobře.


revírník
27. 06. 2019
Dát tip

Děkuji, Jano.


vesuvanka
27. 06. 2019
Dát tip

Také mám radost, že jste se smířili. TIP


revírník
27. 06. 2019
Dát tip

Dávno ani já s ní nesouhlasím. Ale co už se mnou...?


Gora
27. 06. 2019
Dát tip

Je moc dobře, že jste se smířili. Jen s tou "pomstychtivostí" nesouhlasím...tedy je mi cizí jako vlastnost.


revírník
27. 06. 2019
Dát tip

První jistě ano, z druhého tak dobrý pocit nemám. Je to ale pryč, dávno promlčené.


bixley
27. 06. 2019
Dát tip

Moudré rozhodnutí. Pokud jde o děti i o Slávka. T.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru