Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

Páka
datum / id27.06.2019 / 497170Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídky
témaRodinné
zobrazeno167x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Páka

Páka.

        

         V pohádkách často začíná příběh – bylo, nebylo. V případě páky vše bylo, i když se zdá, že jde o pohádku. Událost je z doby dávné, kdy dostat devizový příslib a výjezdní doložku k pasu do země, kde se platilo dináry a všichni říkali, něma problema, bylo něco výjimečného. Dá se říci, že šlo o vysněnou dovolenou, Jugoslavie. Ke všemu s novým autem Škoda 120 GLS. Co lepšího si přát. Ani zlatá rybka by nemohla splnit krásnější přání.

         Mezi jinými krásnými místy dalmatského pobřeží, které jsme navštívili, patřil i Dubrovník. Brzy ráno jsme sjeli z magistrály kolem hotelu Hilton ulicí Iza Grada a dojeli na placené javni parkiraliště. Po chvíli jsem našel v řadě aut úzkou škvíru a vůz tam opatrně zaparkoval. Celé dopoledne jsme věnovali prohlídce starého města, procházeli se po hradbách, obdivovali podvodní svět v mořskému akváriu, a vydali se na krátkou plavbu na výletní lodi. Pochutnali jsme si na výborném obědě v přístavní taverně Arsenál a odpočinuli si při kávě.

         Krátce po poledním zvonění zelenců na městské zvonici jsme se rozhodli odjet zpět do našeho kempu v Mlini Plat. Ještě jsme si na náměstí Luža sáhli na vyleštěný nos Marina Držiče a vyšplhali jsme po schodech nahoru k parkovišti.

         Požádal jsem manželku, aby mě navigovala při couvání mezi dvěma auty a vecpal jsem se za volant. Nastartoval jsem, podíval do zrcátka a zařadil zpátečku. Stop. Nezařadil, protože mi zůstala řadicí páka v ruce. Torzo, které se na konci blýskalo zrnitou ploškou.

         Vypnul jsem motor, položil zbytek páky na vedlejší sedadlo, upachtěně jsem vylezl z auta, poodešel vedle pod vysoký fíkovník, zapálil si cigaretu a zápasil s infarktem. Na dotaz manželky co se děje, jsem obrátil oči v sloup, mávnul rukou ve znamení kříže a ukázal na auto. Chtěl jsem tím vyjádřit, že s autem i s námi je amen.

         V duchu jsem hodnotil situaci. Bylo to naprosto beznadějné, zoufalé, kritické. Zpočátku jsem vůbec nevěděl co dělat.  Moje myšlení bylo úplně ochromeno. Na koho se obrátit, kdo by mohl pomoci, kam zavolat. Chorvatsky umím ještě tak pozdravit a poděkovat. Jsme tisíc tři sta kilometrů od domova, čtrnáct hodin jízdy. Do našeho kempu v Mlini Plat je to po magistrále necelých patnáct kilometrů. Snad by šlo stopovat. Jít to pěšky v tom horku by byl pěkný nápor. Co teď?

         Zapálil jsem si další cigaretu a snažil se usilovně vymyslet něco rozumného. Ne, mozek nezabíral. Žádný nápad. Myšlení naprosto selhávalo a tuhlo.

         Na rozdíl od mé nerozhodnosti a zoufalé pasivity, manželka projevila úžasnou aktivitu. Vecpala se do auta, vytáhla brašnu s vercajkem a něco začala kutit v autě. Chvíli jsem ji netečně pozoroval, přičemž jsem byl v jejím případě něčím naprosto  jistý. Opravit to nemůže. Co tam tedy dělá?

         Zapaloval jsem si třetí cigaretu a pokoušel zahnat myšlenky na to, že auto zůstane nepojízdné na veřejném parkovišti, kdoví jak dlouho. Jak se vrátit do kempu Tigar v Mlini Plat? Tam by nám možná Mišo Radkovič poradil. Spousta otázek se mi honila hlavou, odpovědi nepřicházely.

         Po čtvrté cigaretě se pravděpodobně moje psychika vzpamatovala natolik, že jsem se odvážil přijít k autu a podívat se, co tam manželka kutí. Podívala se na mě očima šelmy, rozhodnuté zaútočit. Šel z ní strach, v ruce držela šroubovák. Předmět v tomto případě veskrze nepoužitelný a k opravě zlomené řadicí páky nepotřebný. Viděl jsem, že se snaží bezvýsledně šťourat kolem torza domečku šaltpáky.

         Neměl jsem sílu odrazovat ji od zbytečného snažení, ale cítil jsem se zahanben svým ochrnutím a zástavou myšlení. Velmi opatrně jsem naznačil, aby mě pustila do auta, že bych něco zkusil. Přitom jsem vůbec nevěděl, co bych měl zkoušet. Manželka s gestem opovržení odhodila šroubovák a vysunula se z auta. Obdivoval jsem její statečnost. Každá normální žena by na jejím místě brečela, kvílela a vyčítala. Citlivější by omdlévaly. Moje žena ne. Přivedlo mě k vědomí její rázné:

         „Co budeš dělat?“

         Nikoliv, co budeme dělat, ale co budeš dělat! Já páku zlomil, já jsem netvor, který ohrozil naši dovolenou, já ji ohrozil na životě. Chtěl jsem se odreagovat a odpovědět jadrně sprostým výrazem. Možná by mi to pomohlo, ale bál jsem se celou tristní situaci zhoršovat. Odpověděl jsem jen: „Hm!“

         Sedl jsem si do auta a rozpačitě se podíval na zbyteček páky trčící z koženkové krytky. Začal jsem krytku pomalu snímat a objevil jsem víko na převodovce. Z vercajku, který měla manželka na sedadle, jsem vyjmul vhodný klíč a mechanickými pohyby s pocitem objevitele neznámého tajemství jsem začal odšroubovávat několik matek. Najednou šlo všechno snadno. Sejmul jsem opatrně víčko, vyjmul zbytek páky z kloubu a podíval se na manželku sledující mě přes okno.

         „Tak vidíš, že to jde spravit,“ řekla kvapně s uspokojením, jakoby tím naše situace byla vyřešena. Raději jsem mlčel, protože atmosféra byla stále napjatá a každé nerozvážné slovo hrozilo výbuchem. Jak jsem jí měl říct, že se nejedná o spravení, ale jen o pouhou demontáž.

  Auto jsem zamkl, vzal oba kousky páky a bláhově jsem navrhl, abychom se pokusili najít nějakou jejich Mototechnu nebo autoservis. Na návrh manželky, jestli by páka nešla něčím zdrátovat, jsem opět raději mlčel. Potlačil jsem množství sprostých výrazů, které se tlačily z úst, a nezdvořile řekl:

         „Neplácej nesmysly a raději mi řekni, kolik máme u sebe dinárů.“

         „Nebuď na mě hrubej, já tu páku nezlomila,“ bránila se statečně, „to budeme muset páku koupit novou?“

         Něco se ve mně lámalo a vynucovalo si to dekompresi. Výbuch, uvolnění, začal jsem podléhat těžké frustraci, která se dotazy a výroky manželky násobila. Vyšel jsem z parkoviště a přes cestu sešel po schodech do ulice vedoucí přímo pod hradbami. Manželka šla uraženě pár kroků za mnou. Na konci ulice stála ve stínu skupinka taxikářů v družném hovoru. Chopil jsem se této příležitosti, taxikáři to zde přece musí znát a jistě poradí.

         Když jsem je pozdravil a ukázal zlomenou páku, zpozorněli a začali mezi sebou živě rozprávět. Jeden si dokonce ode mě půjčil oba kousky a znalecky je dával k sobě. Z jeho slov jsem jen porozuměl, že to nije dobro, nije dobro. To jsem věděl také, ale nepomáhalo to. Na dotaz, kterému dobře porozuměli, kde je servis, jsem zase porozuměl já. Servis Škoda je ve Splitu. V ten moment mi napadlo jen, jak se tam dostat. Dvě stě padesát kilometrů. Taxíkem? Vyloučeno. Na to nemáme.

         Jeden z taxikářů mi přece jen ochotně, pomalu hláskovaným způsobem, poradil. Vyrozuměl jsem, že kousek nad parkovištěm jsou hasiči, vatrogasci. Tam by nám mohli pomoci, ať to zkusíme. S předstíraným úsměvem jsem poděkoval a rozloučil se. Chvala. Skutečně vedle parkoviště vedla ulice Zagrebačka a v její horní části jsme nalezli Vatrogasni dom s nápisem Dobrovački vatrogasci. Nesměle jsme vešli, ale nikoho nenašli. Prázdný dvůr, prázdné místnosti.

         Větší odvahu projevila manželka: „Je tu někdo?“ zeptala se směle. Kdyby tu někdo byl, asi by tomu stejně nerozuměl. Nikdo se však neozval.

         Ticho. V zadní místnosti se ozývalo chrápání. Přece jen někdo. Zapomněli jsme, že v poledne se vše uklidní a odpočívá se, než přejde velké vedro. V rohu místnosti, připomínající malou šatnu, ležel na kavalci muž. Po našem vstupu se probral a pozdravili jsme se. Ukázal jsem mu smutné oči a zlomenou páku a řekl:

         „Nije dobro!“

         Přes svoji rozespalost, pochopil hned, co ten zdrcený človíček od něho potřebuje. Zdrcený jsem byl doopravdy, to jsem nemusel předstírat. Vzal si ode mě oba kousky páky. Ucítil jsem, jak ze mě spadla tíha odpovědnosti, teď je situace v rukách vatrogasce. Prohlížel si důkladně plošky zlomu. Větší část páky několikrát pouštěl na zem a poslouchal, jak zvoní. Měl jsem obavy, aby se zbytek páky ještě dále nerozlomil na další menší části, ale jeho pokusy to vydrželo.

         Přešli jsme do vedlejší místnosti, což byla pěkně zařízená dílna. Hasič vytáhl z ponku šuple a začal se tam dlouho přehrabovat mezi elektrodami. Pochopil jsem, že náš zachránce není zkušený jen v cákání vody na oheň, ale že se vyzná i ve sváření. Situace se začala slibně vyvíjet. S výběrem patřičné elektrody si dal práci. Když našel tu správnou, podíval se na mě s úsměvem a spokojeně na mě mrknul.

         Snažil jsem se mu odpovědět úsměvem. Jak při tom vypadala moje tvář, stále ještě ztuhlá zoufalstvím, jsem nevěděl. Uklidnění ještě nepřicházelo. Manželka vypadala klidně. Dokonce se mu snažila při výběru elektrody pomáhat.

         Přešel s kousky páky k brusce, která vzápětí zakvílela, a kolem něho zavířil ohňostroj jisker. V místě zlomu páku obrousil. V duchu jsem se loučil s pákou, protože jisker přibývalo tím víc, jak páky ubývalo. Jiskry ozařovaly místnost a já dostal strach, jestli něco nezačne hořet. Byla by to tragédie, kdyby začalo hořet u hasičů. Ulevilo se mi, když brusku vypnul.

         Konec páky s kuličkou z umělé hmoty zabalil do mokrého hadru a s druhou částí vložil do svěráku, který uzemnil svěrkou. Do kleští upevnil elektrodu, spustil elektrický agregát a skryl se za ochrannou masku. Profík. Nezaváhal ani na moment. Několikrát se rozsvítilo se sykotem zářivé světlo, nad hlavou mu vystoupal modrý dým a bylo hotovo. Jen zasyčela voda v nádobě, když do ní vložil svařenou páku. Začal jsem mít pocit, že všechno má dobrý konec. Konec ještě nebyl. Opět spustil brusku, která zase zakvílela, a kolem znovu vířil ohňostroj jisker. Jako na oslavu, že se oprava zdařila. 

         Hasič páku prohlédl a spokojeně mi ji podal.

         „Musíš polahko! Move olako,“ dobrácky upozorňoval, abych s pákou zacházel jemně a lehce.

         Já jsem jen opakoval: „Chvala, chvala, chvala!“

         Zalovil jsem v peněžence, ale byl jsem jasným posunkem odmítnut. Nic za svou práci nechtěl, jen mi klepal na rameno a ptal se, odkud jsme. Když se dozvěděl, že z Prahy, rozzářily se mu oči a zavzpomínal:

         „Sve lijepo! Bio sam u Pragu. Dvorac Radčana, Zlatna uličica, Karlov most, sve lijepo!“

         Podali jsme si ruce a alespoň nabízených deset tisíc dinárů si vzal. Ještě znovu připomněl, abych s pákou hýbal polahko. Rozloučili jsme se s velkou radostí a nadšením, že jsme se setkali s tak báječným, ochotným a šikovným člověkem. Nevím, co bychom si bez něho počali.

         Vrátili jsme se na parkoviště a já jsem velice snadno za asistence manželky páku namontoval zpět a vyzkoušel zařadit jednotlivé stupně. Chodilo to bezvadně. Rozhodli jsme se pro návrat do kempu. Řízení se ujala manželka s odůvodněním, že má jemnější cit v rukách než já ve svých lopatách. Já jen povzdechl, že jsme měli obrovské štěstí, a po třiceti minutách od zlomení páky jsme mohli odjet s opraveným vozem.

         Se svařenou pákou jsme polahko jezdili v Jugoslávii ještě dalších deset dní. Vraceli jsme se přes Maďarsko, Balaton a Budapešť do Prahy. Páka svařená ochotným vatrogascem vydržela. Já jsem pro jistotu k řízení připuštěn nebyl.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

10.07.2019 20:53:22dát kritice tiplastgasp

Lakrov - díky za přečtení a zastavení. Příhodný dotaz, jak by to dopadlo dnes? Nemohu posoudit. Byl jsem tam od té doby několikrát a naštěstí vždy i další páky vydržely. Každopádně člověka potěší, když se v bezvýchodné situaci setká s ochotným a schopným člověkem a nemusí jít zrovna o páku. 

10.07.2019 15:06:26dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Přiznám, že po první stránce se mi chtělo text odložit, ale náhle se objevil  údaj ...čtrnáct hodin jízdy..., který mě připměl k zamyšlení (tak málo?)  a k polemice, takže čtu dál... a najednou zjišťuji, že mě to docela baví.  Hezký, obyčejný a prostupně napsaný příběh s dobrým koncem se vyklubal  z tohohle vzpomínkového vyprávění, po jehož dočtení ve mně vyvstává otázka:  Jak by to dopadlo dnes (a nezamýšlím se jen nad sofistikovanější úrovní techniky). 

04.07.2019 13:19:14dát kritice tiplastgasp

To je príma titul! Šup s ním do šuplíku rodových znaků! Bratr katastrofík, jak vznešené a trefné. Díky a hezké sváteční dny.

04.07.2019 06:15:28dát kritice tipSilene

Přemku, ano, to je přesně ono :). Potom dojde od tvého díla adresné oznámení o publikované odpovědi, jednotlivě pak víme, že jsi zareagoval. Když tak neučiníš, nemusí čtenář o ničem vědět, nevrátí-li se sám od sebe nahlédnout pod dílo znovu, jen tak na blind. Ono hlavně u starších děl, co nejsou na aktuálních stránkách, tzv. nic netušíme.

Tobě se avíza našich "kritik" posílají automaticky, vyšle je sám systém, neboť jsi autor. Určitě o to neříkám pro nějakou "buzeraci", jen si myslím, že je to tak lepší, jestli se lidi pod dílem zapovídají, dávat si vědět.

Jo, na mě pozor, dělám to co chvíli!:))

Krásný den, bylo mi ctí takové setkání s bratrem katastrofikem z naší tajné sekty. (žert, jak jinak)

03.07.2019 21:04:39dát kritice tiplastgasp

V mém věku už přežiju všechno. Co to je posílat avíza nevím. Píšu to do toho čtverečku "Přidat vlastní názor - kritiku" a posílám šťournutím do obdélníčku "odeslat". Teď to zkusím přímo adresně k tvému jménu. Katastrofy jsou mým údělem, takže jedna navíc by mi nevadila. Hezký večer!

03.07.2019 05:55:09dát kritice tipSilene

Realizaci rekonstrukce nám nedoporučuji, jsem permanentní magnet na zaručené katastrofy! :))

(Přemku, nedocházejí mi od tebe avíza, je možné, že je systematicky neposíláš? Nebo zase nějaká tradiční žába na mém kanále.) 

A jsem samozřejmě ráda, žes návštěvu mé podivínské autorské stránky ve zdraví přežil. Tedy doufám!

02.07.2019 08:33:51dát kritice tiplastgasp

Silene, horko pominulo a protože jsem spravedlivý katolík a demokrat, připouštím, že mohlo dojít k unáhlení v odhadu času potřebného ke zpojízdnění auta. Přesnější údaj by bylo možné získat v rekonstrukci celé události. Navrhuji setkání koncem srpna na parkovišti kolem poledne. Je mi velmi sympatické, že používáš také slovo cígo (Neznaboh a neučenec), které vyvolává příjemné asociace.

02.07.2019 08:03:14dát kritice tipSilene

Přemku, čistě pro zajímavost, při prvním čtení mi vznikla subjektivní představa asi dvouhodinového dramatu, se vším tím děním okolo. Nijak jsem svůj dojem nekontrolovala, ani teď druhou četbou -

Vzhledem ke své vláčné povaze jsem v kompromisu ochotna slevit na hodinu a půl! 

(legrácka)

29.06.2019 21:11:50dát kritice tiplastgasp

Stando to máš pravdu. Dnes se o tom snadno vtipkuje. Díky za zastavení a hodnocení.

29.06.2019 13:34:51dát kritice tipKvětoň Zahájský

S odstupem času nám právě ty nejdrsnější okamžiky přijdou, jako ty nejlepší.

29.06.2019 13:23:16dát kritice tiplastgasp

Je možné, že to trvalo hodinu, ale půlhodina lépe vystihuje tu šťastnou náhodu pohotové opravy a zpojízdnění auta.. Děkuji  za zastavení a zhodnocení.

29.06.2019 12:12:30dát kritice tipSilene

Jak jen si cením okamžiků, kdy se nic nerozbije!

V úvodu mi maličko přišlo líto této přívlastkové repetice, asi jak jsem dávala ještě hodně pozor a málo se strachovala o páku a váš osud v dalekých vedrech. 

Ani zlatá rybka by nemohla splnit krásnější přání.

         Mezi jinými krásnými místy dalmatského pobřeží,

A tedy nechce se mi věřit, že se celé to soukromé drama zvládlo odehrát v jediné půlhodině, to vážně? No ale ani nekouřím, ani nesvařuju, půl hodiny bych si jen zoufala.

28.06.2019 20:50:16dát kritice tiplastgasp

Přátelé, děkuji za zastavení a přečtení a hodnocení. Někdy je dobré zavzpomínat.

28.06.2019 17:41:46dát kritice tipvesuvanka

Moc pěkně a poutavě napsané. Ještě, že jste narazili na skvělého a ochotného vatrogasce, a vše dobře dopadlo :-))) TIP

28.06.2019 11:59:27dát kritice tipzeleda

Přemku, moc pěkné. Připomnělo mi to naši cestu po serpentinách ze svateho Jury  ze 1700 metrů dolů k moři s poškozenou nápravou. V chorvatské opravně jsem taky byl, měl jsem to jednodušší o to, že jsem chorvatštinu docela slušně ovládal. Ušetřilo mi to fůru peněz, když jsem mohl s místními kecat o všem možném v jejich řeči. Je dobré, když řídí oba manželé, jako ve vašem případě. My jsme najezdili se ženou po Evropě tisíce kilometrů a střídali jsme se taky. 

Připomněl si mi Dubrovník, procházku po hradbách, i tu krásnou atmosféru Jadranu. Ode mne tip.

28.06.2019 10:17:08dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pobavilo, Přemku...ostatně - ukázalo se, že manželky mohou reagovat praktičtěji, než se obecně předpokládá:-))

28.06.2019 07:55:30dát kritice tiprevírník

Kruci, to bylo dobrodružství! Úplně se do tebe dokážu vžít, taky mě cosi podobného občas potkávalo, tak moc dobře vím... A ten tvůj popis hledání pomoci... Člověk jen trne napětím, co bude, jak se z toho dostanete. A ty si ještě do toho zavtipkuješ s jiskrami u hasičů. To jak se ti už pomalu ulevovalo. No, není divu, když se odpovědnosti ujme takový chlapík. Tak přece nakonec sve lijepo.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.