Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Odhalení 6/6
datum / id30.06.2019 / 497198Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno216x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Odhalení 6/6

 

„Jak to mohla udělat, jak může matka dát šestileté dítě od sebe, byť to bylo k vlastním rodičům?“ Janě, která to posuzuje s dlouhým časovým odstupem, to nejde na rozum.

Pokouším se Jarunu omlouvat: „Jen pro zachování klidu. Chtěla dědovi vyhovět.“

To na ni neplatí, lituje Pavlíčka, jaké trauma jsme mu způsobili, že musel být tak dlouho bez rodičů. Pokaždé se jí lesknou oči, když od nás Brňáčci odjíždějí a ten náš dávno dospělý Pavel z­ okna auta mává a mává a vydrží mávat   a­ž do zatáčky a když to jde, vjede v té zatáčce do levé poloviny vozovky, aby nás za sebou viděl ještě půl vteřiny.

A stejně mává až do neviditelna vždycky, když odjíždíme my od nich.

„Má to v sobě, chudák, toho se nikdy nezbaví,“ vyčítá mi Jana, „já vás nechápu, jak jste mu to mohli udělat.“

A já jsem nucen jí dát zapravdu.

„Nechci být hnusná, ale co když to udělala taky kvůli tobě, aby ti ho na čas dala z očí.“

„To snad ne!“ křičím, těžce dotčen.

„Nemohlo to tak být, seš si jistý?“

„Za ten rok přece už musela poznat, že mezi děckama rozdíl nedělám.“

„Třeba si to jen myslíš, mohls být k němu malinko odtažitější, ani o tom nevíš.“

„Ne, já vím, že jsem ho měl pořád stejně rád, po tom kratičkým zakolísání hned, jak mi to řekla, bylo brzo všecko jako předtím.“

„Určitě? Taks to třeba nedával dostatečně najevo.“

„Aha, to je možný,“ připouštím nerad.

„Mohla vycítit něco, o čem tys ani nevěděl, na to má ženská zvláštní schopnosti.“

„Ale já jsem ho měl rád stejně jako Helenku, su si tím jistej, a tak jsem se k němu taky choval.“

„Mohl sis to jen namlouvat.“

„Nestraš, to bych teda byl pěknej sketa.“

Upřímně se snažím vyvolat v sobě ty dávno zasuté rodičovské city a už si sebou tak jistý nejsem.

„Jaruna ale nikdy nenaznačila, že bych se k Pavlovi choval jinak.“

„Já neříkám, že to tak bylo, jenom říkám, co kdyby.“

„Jestli jo, byla by to opravdu hrůza.“

„Tolik si to připouštět nemusíš, hrůza byla, co tenkrát, předtím, dopustila Jaruna.“

Pátrám ve vzpomínkách po něčem, z čeho bych mohl soudit, že mi Pavel přece jenom nebyl tak blízký jako Helenka. Vychází mi stále dokola opak: téměř ve všem mi dělal ne stejnou, ale větší radost než ona, ať se na mě holka nezlobí.

Jenom nás trochu trápil jeho malý vzrůst v pubertě. Před ním jsem to zlehčoval, připodobňoval ho k sobě v jeho letech, kdy mě brášci nazývali zakrslíkem a pak jsem dva nejstarší přerostl. Avšak tajně jsme s Jarunou mysleli na jeho nápadně malou babičku, jak jsem jí ji po našem setkání vypodobnil, to nám starost trochu dělalo.

Je to však dávno pryč, nevyzpytatelnou přírodou vyřešené.

 

Když mě Pavel vyzval k vyprávění o dětství a mládí v našem rodném domku, který na něho krátce předtím přepsal strýček Vláďa při odchodu k církevní kongregaci (na tu výzvu jsem skutečně napsal Horymírku), a ten díl mého života omezil trvalým odchodem z domu, tušil jsem proč. Jen jsem nevěděl, jestli o nejasných okolnostech kolem svého narození si chce upřesnit, co ví od mámy, anebo neví nic a sám od sebe chce těm nejasnostem přijít na kloub.

„Co myslíš, řekla mu to, nebo ne?“ ptal jsem se Jany a pak jsme bouřlivě debatovali, dohadujíce se podle skutečných nebo jen zdánlivých známek v Pavlově chování: ví to, nebo spíš neví? Nesmírně mě to trápilo. Nevěděl jsem, jak přesně se k Pavlovi chovat a on při své málomluvnosti mi to neulehčoval.

Jana by mi od té mé nejistoty ráda pomohla, ale sama do toho taky nemohla zasahovat.

Tak jsme čekali na zázrak.

Ten se pomalu připravoval.

Pavel se dal do p­átrání po minulých životech, v té době dosti rozšířeného. Jenže, ouha, narazil na potřebu znát ne datum narození, ale den a nejlépe hodinu početí, to je prý směrodatné. Chodil kolem toho jak okolo horké kaše, nenápadně naťukával. Má tvrdošíjně se opakující odpověď „Po opušťáku na začátku května jsme se s mamkou potkali jen jednou, až uprostřed srpna“ ho však neuspokojovala.

To už bylo zřejmé, že se od mamky nic nedozvěděl.

„A není možný, žes zapomněl?“ dorážel, „žádná dovolenka, žádnej opušťák? Vzpomínej, nesešli jste se v červenci?“

„Chlapče můj, víš, jak jsem na té vojně trpěl, že se s Jarunou nemůžu vidět? Znáš to i ty, stejnýs to měl se svou vojnou a s Janinkou. Na to přece nemůžeš zapomenout.“

Neodvažoval se víc ptát, a já se neodvážil víc říct, copak to na něho jen tak, málem ve čtyřicítce, můžu naložit? Ještě počkám, on stejně pokoj nedá, nějaká vhodná příležitost se jednou naskytne.

Tak vše zůstávalo při starém.

Janu trápilo i to, že od Pavla ani Hely nikdy neslyšela oslovení „táta, tatínek“, znala u nich jen „děda“ nebo nic. Je sice hrozné, k čemu se opakovaně musím přiznat, ale to jen potvrzuje, že jsem nikdy nebyl vzorný otec, že rodina byla v mých prioritách až na třetím či kolikátém místě. Jak takového otce mají jeho děti oslovovat?

 

Zlom v té nejistotě přišel v roce, kdy Pavel oslavil dvaačtyřicetiny. Tehdy se ukázalo, že na zjevení pravdy nikdy není pozdě.

Pavel nás přemluvil, abychom společně podnikli okružní cestu po Čechách: na chaloupku do Neveklova ke Kantorům a do budějovického kláštera za Vláďou. Tam i tam nás rádi nechají přespat. Souhlasili jsme, dávno nás lákalo Chodsko, konečně bude příležitost navštívit také Baarovo a Vrbovo Klenčí.

Bylo divné, jakou důležitost kladl Pavel na první den toho cestování, kdy máme projít místa jeho raného dětství v Jihlavě a okolí; k této části cestovního programu se až nápadně upínal.

První byl na řadě Pávov. Obcházel školu, prohlížel, já dva kroky za ním. I zadní bránou na dvůr a do zahrady jsme vnikli.

On i já jsme se snažili vrátit čas o desítky let, dychtiví rozpomenout se, něco z atmosféry místa zachytit, možná na nás zapůsobí původní silou. A ano, vše se dost podobalo starým představám, bylo to tu téměř jako tenkrát. Jenom již uplynula řeka času a hledané okamžiky – neboť všechno dobré a zlé se odehrává v okamžicích – viděli jsme teď s odstupem, a nic, vůbec nic to s námi nedělalo.

Vyšli jsme ven a vrátili se k autu, kde ty dvě čekaly, nechávaly nás našim dojmům.

„Zkusíš najít, kde jsme bydleli v tom podnájmu a kde bydleli staří Poslušní?“

„Pokusím se.“

Jeli jsme do jihlavské čtvrti, kterou si Pavel na rozdíl od školy pamatovat vůbec nemohl.

Po chvíli jsem ten dům Poslušných našel a ukázal mu – to ho nejvíc zajímalo – z­ kterého okna jsem tenkrát po svatbě vyskočil, zmořený soustředěným útokem Jaruniných rodičů i jí samé, abych to vyřešil hned, a uprostřed noci jsem se rozjel vlakem do Budějovic dát z lásky (nebo slabosti?) proti své vůli výpověď z práce v pohraničí.

Ó, kdybych to byl věděl! Žil bych a pracoval dál v pohraničí, třeba s jinou životní láskou?

Ne, žádné kdyby není. Je jenom život, a ten je jeden, skutečný: minulý a přítomný. Proto taky mám tohoto svého synka.

Ještě chtěl vidět, kam jsme ho vzali z porodnice, kde s námi coby miminko bydlel. I ten dům se mi po delším hledání podařilo najít.

Pavlova Janinka, která neměla tušení, o co mu jde, se trochu mračila, že zdržuje, ale „velká“ Jana to věděla, vciťovala se do něho a přála mu, aby konečně mohl zahnat svou noční můru, aby už dnes měl ve svém životě jasno. A já jsem trnul, jak ten můj chlapec tu pravdu, k níž se zřejmě schyluje, přijme.

Čekal jsem na jeho rozhodnou otázku, a on ji stále nepokládal. Blížili jsme se k autu, naše ženy seděly uvnitř, ještě jsme byli sami, ještě nebylo pozdě.

Zbývalo pár posledních kroků, když se konečně zeptal: „Kdy přesně byl ten tábor v Žirovnici?“

Všechno měl zřejmě spočítané, teď si to jen ověřoval. Už byl z­ralý přijmout mé nikdy nezměněné tvrzení, že naposled jsem byl s mamkou na jaře a potom až sedmnáctého srpna.

 „Od začátku července,“ odpověděl jsem, „trval tři týdny, skončil někdy po dvacátým.“

„To vychází akorát,“ řekl a významně čekal, co já na to.

„Vychází,“ podíval jsem se na něho ze strany – a­ už to ze mě s nesmírnou úlevou padalo. Konečně přišla řada na jasnou řeč.

„Tys to tušil?“ ptal jsem se s pokusem o lehký tón.

Jen se usmál a já jsem v tom úsměvu vyčetl trochu vzrušení a hodně smíření.

„Známá věc,“ řekl po chvilce, „čteme o tom každou chvilku, stávalo se to i ve šlechtických rodinách s dlouhým rodokmenem.“

„To se mně líbí,“ řekl jsem, šťastný, že jsme u cíle a že to vzal právě tak.

„Mamka ti o tom neřekla?“

„Ne. Měla?“

„Chtěla ti to říct, až ti bude patnáct. Asi nenašla odvahu, odkládala to, nedivím se jí. Až bylo pozdě. Ale to jí odpustíme, ne?“

„Hm…“ protáhl, pak se zeptal: „Tys to věděl od začátku?“

„Ne, až když ti bylo pět let.“

„Ptal ses jí?“

„Neptal. Sama se mně zničehonic přiznala.“

„Tušils to?“

„Vůbec ne. Byl to šok.“

„Jaks to přežil?“

„Bylo to těžký.“

„Jana o tom ví?“

„Ví, doufám, že ti to nevadí.“

„Ne. Kdo ještě to ví?“

„Už nikdo.“

Stáli jsme těsně za autem, uvnitř seděly Jana a Janinka. Opíral jsem se o kufr, ty dvě si povídaly, neslyšely nás, ale mně by to v té povznesené chvíli ani nevadilo. Kéž je už všechno venku, přál jsem si.

Ovšem Janinka by se to měla dozvědět za lepších okolností, aspoň trochu připravená.

Až to povím Janě – u­ž se nemůžu dočkat –, b­ude šťastná, že je mezi mnou a Pavlem jasno. Dávno se na ty naše ohleduplné okolky nemohla dívat.

Měl bych mu říct něco hezkého. Hezčího než potvrzení jeho obav.

Jak se velkému chlapovi říkají hezké věci?

No přece rovnou.

„Jistě nepochybuješ, cos pro mě vždycky znamenal – a­ pořád znamenáš,“ vyklopil jsem hrdinně, snad i úsměv jsem vyloudil aspoň trochu podobný tomu, co jsem právě měl v sobě, „ty víš, že tě mám rád. Vždycky jsem měl. Přišlo to tenkrát znenadání a rána to byla veliká. Ale jenom prvních pár hodin jsem na tom byl tak, že jsem si skoro zoufal a chtěl tě odmítnout. To přešlo a měl jsem tebe, svýho jedinýho synka znovu rád, to se změnit nedalo. Věříš mně?“

Stál přede mnou dospělý syn, velký chlap, otec rodiny, a já jsem to přece ze sebe dostal. Byl jsem se sebou spokojený.

Vzápětí se dostavila odměna, ten jeho pohled, ten úsměv, ty už stály za to.

Než zasedl za volant, položil jsem mu ruku na rameno a zeptal se: „Seš schopen dál řídit?“

„Jo,“ řekl s jistotou, a už se tam soukal.

Nic, co jsme dál toho dne a dny následující zažívali, nepřekonalo už ten můj prvotní pocit úlevy. Myslím, že ani Pavlův. Konečně tajemství padlo. Dalo si ale načas!

Jana byla šťastná, že ze mě spadla stará tíha. „Kdyby ses teď viděl! Úplně záříš.“

Každou chvíli jsme ty hraniční události znovu probírali a šťastní prožívali.

Všechno se změnilo. Konečně se s Pavlem při setkávání a loučení neobjímá jen Jana a před lety získané sestřičky Táňa, Milka, Martina, ale i já, a není v tom objetí žádný ostych.

Začal se zajímat o toho, kdo se zasloužil o jeho existenci. Pátrat mohl jen po stopách, které jsem byl schopen mu poskytnout já, víc neměl. To mu stačilo. Zjistil, že tragicky zahynul, a to hrozným způsobem, pádem do výtahové šachty, bylo mu málo přes čtyřicet let. Takový úděl mu nikdo z nás ani v nejšílenějších představách nepřál. Pavlovi zanechal mladší sestru. Ještě se nesešli, ale pátrání pokračuje. V končinách zvaných Česká Kanada na jihu Vysočiny nás cestou z jedné návštěvy u strýčka Vládi v Budějovicích zavedl k jeho hrobu. Tam nám oznámil své rozhodnutí, že je načase, aby řekl pravdu rodině. Udělal nám radost.

Také už k tomu došlo – a­ nic se nestalo, jen chvilka úžasu, další chvilka potřebná na vzpamatování – a­­ život jde dál, přesně jak jsme od doby spojení mé a Janiny rodiny navyklí: žádné pokrevní či nepokrevní příbuzenství se u nás neřeší. Všichni jsme svoji.

Pro nás s Janou je to dar. A nejlepší lék na stáří.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.07.2019 08:30:24dát kritice tiprevírník

Dobře, rozumím.

19.07.2019 23:28:31dát kritice tipKočkodan
Jardo, kdybys třeba našel odvahu a poslal mi ve zprávě tvou mailovou adresu, tak bych ti poté já zaslal zvukovou ukázku. Ta by vydala za dva tisíce slov popisování. Měl bys velmi plastickou představu o hlasivkách mého sčotu. Poraď se s Janou a dej mi vědět.
17.07.2019 06:37:00dát kritice tiprevírník

Luboši, vítám tě zpátky u tvého mluvícího PC. Řeknu ti, že to mě moc zajímá. Já jsem dost velký PC negramota, a tak mě fascinuje, že ti někdo z psaného textu čte a není to nikdo tvůj (já to totiž znám jinak, sám nahlas čítávám své Janě, ona o to moc stojí). Je to hlas umělý, nebo známý člověčí?

16.07.2019 19:19:50dát kritice tipKočkodan
Snad sis, Jardo, nemyslel, že jsem po prvním dílu náhle zahořel nezájmem o tvůj život. Jen dovolená v rodné polabské vsi bez mého mluvícího PC přervala proces čtení a reagování. Po návratu jsem se do pěti dílů na jeden zátah sluchově ponořil a teď tady ze sebe vysoukám celkové poděkování a pochvalný mruk. Například za tu obrovskou maxišpetku otevřenosti. V té bych ti nesahal ani po kostrč.
Jak říkáme my Germáni – mach‘s gut.
06.07.2019 11:07:41dát kritice tiprevírník

Ano, Jano, umřela po třiatřicetiletém manželství se mnou. Tobě děkuji.

06.07.2019 10:38:14dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, byl to velmi silný příběh z Tvého života, krásně napsaný. TIP

„Chtěla ti to říct, až ti bude patnáct. Asi nenašla odvahu, odkládala to, nedivím se jí. Až bylo pozdě. Ale to jí odpustíme, ne?“... Z těchto vět jsem tušila, že Jaruna asi umřela.

Také jsem se trochu ztrácela ve jménech, a tak děkuji i za podrobnější vysvětlení v komentáři Renatě.

01.07.2019 15:52:28dát kritice tiprevírník

Ty mi to tak hezky píšeš, Ludmilko. Děkuju ti za to. A jsem moc rád, jestli pomáhám otvírat vrátka. Tak už neplač...

01.07.2019 15:00:44dát kritice tipAlegna

...tak jsem si dobrečela. Předoslední díl byl hodně silný ve svém smutku, hezky píšeš a otvíráš pro nás vrátka, která máme mnozí pevně zavřená a ty nám je pomáháš otevírat

01.07.2019 08:33:47dát kritice tiprevírník

Ty jsi holt takové neviňátko, za nic nemůžeš, Kytičko.

30.06.2019 22:30:30dát kritice tipSilene

Jardo, je mi to jasné, že i další holčička by byla vaší radostí, to jsem si jen tak drze a potutelně pošťouchla, nevím, jak vylíčit, že jsem se tu při své bujné představivosti culila nad tím přeskupeným sledem slůvek -

Jak vidíš, je výhoda mít dost dcer a vnuček. Konečně kluk!

V mé hlavě vznikají skoro vždycky takovéhle lumpárničky. Nemůžu za to, přísahám. :)))

Melanie mě nenapadla!

30.06.2019 18:28:18dát kritice tiprevírník

Nedělej si z toho těžkou hlavu. Důležité je, že my to tak máme a je nám jasné, že takové vztahy jsou výjimečné, ale pro nás je to veliký dar.

30.06.2019 18:16:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tak teď z toho mám hlavu jako balón - jen chápu, že Jany jsou dvě - manželka a snacha. A dvě dcery jsou vyženěné. To mě stačí ke spokojenosti. Četná pravnoučata Ti moc přeju a k tomu kopu zdraví a štěstí. Howgh.

30.06.2019 18:02:05dát kritice tiprevírník

Nikoli, Hani, Melanie. Co se týká "konečně kluka", kdepak, nevadila by mně vůbec další holčička pravnoučátko.

Renato, já vím, že se těžko dá v těch jménech vyznat. Házím jimi jen tak od oka, to je moje slabost. Asi souvisí právě s tím, že mezi těmi "původně svými" a "původně Janinými" dcerami a syny nerozlišuju, protože jsou mi všichni stejně blízcí. Ale abych tobě dál nepletl hlavu, tak: o dceru skutečného Pavlova otce tady v tom vyprávění nejde vůbec, ale vůbec, Pavel jen zjistil, že jakousi sestru kdesi má, víc (snad zatím) skutečně neví. A my s Janou tuplem ne. Důležité jsou ony tři "před lety získané" jeho sestry, to znamená dcery mé Jany, s níž jsem se po smrti Jaruny oženil. Přesněji dvě dcery a jedna snacha, což my taky moc nechceme rozlišovat. Proto tři dcery - jak je tam ta řeč o objímání. Janinka je Pavlova žena (další naše "dcera"), spolu mají Martina a Lindu, no a Lindě se před sedmi měsíci narodilo to naše nejstarší pravnoučátko Melinka. Druhé pravnouče Hanička je pouze virtuální - veď vieš, Gabikiné vnúča -, třetí, Růženka, se narodilo Kateřince, to je dcera původně jen Janiny, ale už dlouho i mé dcery Táni, toho kluka porodí Eliška, dcera Martiny a Káji, tedy Janina (a už dlouho taky mého) syna. Ještě je toho o hodně víc, ale co se týká pravnoučat, tak snad všechno. Tak. Snad jsem to hlavní vyčerpal. Stejně to zas zapomeneš, tak jen pro pořádek. Jistě uznáš, že do beletristického vyprávění takové vysvětlování nepatří, tak jsem to tam zkracoval na minimum, vlastně až do nepřehledna. Amen.

 

30.06.2019 16:43:42dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Uf, to jsem ráda, že jste si to konečně vysvětlili a že to Pavel přijal tak rozumně.

 

jenom se trochu ztrácím v těch jménech, občas by mi pomohlo "moje snacha Jana" nebo "můj bratr Vláďa", ty tři holky byly dcery toho skutečného Pavlova otce?

30.06.2019 16:26:31dát kritice tipSilene

Jardo, to je mi, panečku, mláďátek v revíru :).

Všechna jména krásná a Melinka tuplem zajímavá, napadla mě nahonem jen Amélie, že z té by se dala odvozovat.

A prý... konečně kluk! :))) Jste všici stejní ;).

30.06.2019 15:04:20dát kritice tiplastgasp

Uf!

30.06.2019 13:43:25dát kritice tiprevírník

Silenko, už trojnásobným: 1. Melinka, 2. tato řečená Hanička, 3. Růženka (oficiálně Rosálie). Čtvrtého (konečně kluka) čekáme za pět týdnů. Jak vidíš, je výhoda mít dost dcer a vnuček, najednou se to pak může s pravnoučátky takto sejít.

30.06.2019 13:32:46dát kritice tipgabi tá istá

vím nevím, dobre sa to číta a je to také nedeľné pohladenie pre mňa od teba

30.06.2019 13:19:46dát kritice tipSilene

gabenka, to já musím, musím, mám už takovou povahu - navíc ty víš, že jsem velikým fanouškem i tvých vyprávění, tudíž nelze nevědět :).

30.06.2019 12:56:40dát kritice tipgabi tá istá

Silene, to je mileeeee, že registruješ, že si postrehla, že ma Jarko adoptoval a tým sa stal pradedečkom našej malej Hany

30.06.2019 12:30:36dát kritice tipSilene

Tak vida, Jardo, to už jsi tedy nejmíň dvojnásobný pradědeček, jestli správně počítám! Jednou u Pavla, podruhé u Gabenky, mrk.

30.06.2019 12:02:55dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky za informaci, kdybys neodpověděl, chápala bych... ale lámala bych si hlavu...

Přeju ti hezké dny a pevné zdraví!

30.06.2019 12:00:56dát kritice tiprevírník

Honzo, asi se ti nedivím. Ale už asi jiný nebudu.

30.06.2019 11:59:42dát kritice tiprevírník

I já jsem rád, Ireno, že to mám za sebou (to vyprávění). Jaruna před Vánocemi 1992 umřela, bylo jí sedmapadesát. Byly nám osudné ty nešťastné prášky proti bolení hlavy, kterých se nechtěla (nemohla už?) vzdát, vyvolaly prý nakonec rakovinu žaludku a postupně dalších orgánů.

Hani, myslím, že nebudeš daleko od pravdy, co se týká té Pavlovy rodiny. Navíc jsou s Janinkou už sedm měsíců přešťastnými prarodiči.

30.06.2019 11:30:26dát kritice tipzeleda

Píšeš pěkně, ale velmi těžko tvoji, až intimní zpověď stravuji. 

30.06.2019 10:10:52dát kritice tipSilene

Pavel myslím patří k tomu vzácnému typu mužů, kteří těžkosti vlastního dětství produktivně přetransformovali do vnímání značné hodnoty nejužší rodiny vlastní, již sami založili. A to je mi tou nejlepší zprávou ze všech dobrých zde.

30.06.2019 09:39:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky, Jardo, za dovyprávění.

Jen mne napadá - co se stalo s Jarunou? 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.