Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

Myšlienky
datum / id06.07.2019 / 497301Vytisknout |
autorzvedavec
kategorieÚvahy
zobrazeno462x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

To, čo mám v rukách.

Myšlienky

 

 

Myšlienky

 

 

Myšlienky údajne "nie sú naše". Prichádzajú a odchádzajú, či chceme, alebo nie.

Ale môžeme s nimi zotrvávať. Venovať sa im. Tak, ako sa venujeme deťom, koníčkom, športu.

 

Športu.

Ak čosi trénujeme, väčšinou sa v tom stávame silnými. Rastú  nám príslušné svaly. Následne sme schopní určitých výkonov. 

Kým trénujeme jedno, celkom iste nebudeme trénovať nič iné. Ak napríklad budeme robiť len drepy, v tom  čase neposilníme svoje ruky.

 

Celkom podobne je to aj s myšlienkami.

Myšlienky dobroprajné, radostné, vďačné či smelé vytvárajú  v našich mysliach cesty. Čím častejšie po nich myšlienkou prejdeme, tým znateľnejšia bude ich stopa a tým ľahšie pôjdeme tade  aj nabudúce.  Lenže to isté platí aj o myšlienkach zlostných, závistlivých, zhadzujúcich, akýchkoľvek.

Náš čas je cenný. Kým dávame priestor  myšlienkam jedného druhu, tým druhým bránime  vytvárať osvedčené dráhy. Alebo inak povedané, nenarastú nám „svaly“ myslieť určitým spôsobom, ak myslíme inak.

Ak reagujeme v mysli zásadne zlostne, ťažko sa naučíme prijímať veci napríklad s láskavým humorom.

Preto usudzujem, že na mne je, aby som sa k podradnej myšlienke nepripútavala. Zdá sa, že aj o to ide, aby som vyhľadávala ľudí dobrej vôle, čítala, počúvala, sledovala to, čo zušľachťuje.  

 

Lebo čas, strávený s myšlienkou, mení.

Človeka. A aj svet, keďže myšlienka je prvým krokom a nevyhnutnou podmienkou činu. 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

08.07.2019 10:30:16dát kritice tipUmbratica

To ano. Když jsem ji psala, považovala jsem ji za jakési impresionistické dílko. Je autentická, jen jsem na té plastové židli neseděla já, ale někdo z rodiny.  Pro dnešního čtenáře je ale asi ten impresionismus příliš vnějškový a málo hlubinně psychologický,

08.07.2019 10:26:02dát kritice tipUmbratica

En,

jednou z prvotních fází budhistické meditace je pozorování vlastních myšlenek a pocitů z jakéhosi nadhledu, z odstupu. Mohlo by se na první pohled zdát, že třeba poezie dělá něco podobného. Já si ale myslím, že poezie dělá pravý opak. Zachycujeme své pocity a myšlenky, abychom se v nich ještě více utvrdili, ne proto, abychom pochopili zákonitosti jejich existence. ...Možná je dokonce jakousi nepsanou zásadou moderního člověka pouze nechávat všemu průchod, pozorovat to a nic s tím nedělat.Mnozí básníci říkají, že básně se musejí psát samy, bez jejich intelektuální účasti.

08.07.2019 10:23:07dát kritice tipzvedavec

Umbratica - čiastočne sem podľa mňa témou zapadá aj Tvoja báseň "Na chatě"

08.07.2019 10:20:06dát kritice tipzvedavec

PZN - zdravím Ťa

"Ale podle mě ty tvoje příklady nejsou podřadné myšlenky, dávají člověku nějaký signál, kde zrovna je. A dávají mu možnost s nimi „mluvit“ a hledat i skrz ně sebe samého. Zatímco když od nich uteče do nějaké zušlechťující bubliny, tak v momentě, kdy se znovu setká s něčím zraňujícím, to zase úplně stejně nebude „zvládat“, i když by si v zušlechťující bublině mohl myslet, jak se zušlechtil."

lenže je neradím sebe ani nikomu inému, aby s nejakou problematickou myšlienkou ten človek nepracoval, naopak

neradím, aby myšlienku "nech ho trafí šľak" nahradil myšlienkou "všetko je v poriadku", "asi si to zaslúžil", ja by som rada doporučila, aby ten človek našiel riešenie, ktoré nevyvoláva v ňom a pokiaľ možno ani v iných napätie, frustráciu

napríklad jedna z tých svetlých myšlienok by mohla byť položím si niekoľko otázok, aby som pochopila čo sa deje a ako by som to mohla spracovať tak, aby som bola so sebou spokojná a aby to bolo skutočné riešenie, nielen výbuch mojej zlosti s neblahými následkami

---

v texte som riešila ale čosi iné

- zvyk vidieť len zlé a nevšímavosť k dobrému nikomu neprospeje;

alebo zvyk hovoriť si, že svet je zlý, nepokročiť k hľadaniu riešenia;

zvyk hovoriť si, že som neschopná, môj život jue smutný, mám zlé deti, muža, kolegov - možno aj mám, ale ak sa neposuniem k hľadaniu riešenia, budem mať ja sama aj moje okolie naozaj beútešný život

---

a potom sa s tým zlým môžem vysporiadať akokoľvek - je aj také porekadlo - ak mne zdochla koza, nech zdochne aj susedovi - a to mi pomôže? Nepomôže, ale môže mi to napadnúť

ale aj priať podobné veci sa môže stať zvykom a tá atmosféra medzi susedmi bude pekelná

---

a viem, že aj bolesť sa dá pretransformovať v niečo budujúce, tvorivé

 

s týmto nesúhlasím a pripadá mi to pritiahnuté za vlasy: "ten, kdo se chová z něčího pohledu zle, se neprovinil nijak víc než někdo jiný. Ten, kdo nám na naše rádoby citlivý chování odpovídá třeba výsměchem nebo agresí, se neprovinil nijak víc než my." môže to tak  byť a nemusí. Ty si nevyberáš, ako budeš reagovať?  Je povolené všetko, a kam až je povolené zájsť? k vyvraždeniu ľudstva, života na planéte?

a ja keď to nemienim trpieť a mám výhrady, tak to už v poriadku nie je? veď aj na mňa by malo platiť, že " ten, kdo se chová z něčího pohledu zle, se neprovinil nijak víc než někdo jiný. "

 

---

"A možná teda, kdo se přestane tolik upínat na svoje „pojetí dobrého a zlého“, které je do značné míry převzaté, se dokáže aspoň trochu přiblížit tomu, kdo se chová nějak nepatřičně, nějak „zle“."

S úsmevom pozerám na to, že Ti obsah môjho článku nie je ľahostajný. Nehovoríš si, že nevieš, či je moje poňatie obsahu článku dobré alebo zlé. Máš svoj vlastný obraz sveta a toho, ako by to bolo dobré vníímať. Je odlišný od môjho, lebo môj sa Ti nezdá byť až tak dobrý.

Nepísala som o hodnotení ľudí, ale vlastných myšlienok, ktoré som ja sama vyhodnotila ako menej hodnotné. Lebo vyberám si. Mne občas napadne, že "toto by sa dalo ukradnúť". Ale neukradnem, lebo si chránim sebaúctu. Napadne mi, že odpadky by som ohla hodiť na zem, niekde na ulici. Ale potom si poviem, že nevadí, že sa nik nedíva. Pred sebou samou uspejem, keď neodhodím práve vtedy, keď sa nik nedíva (Lebo aké by bolo mesto, keby každý odhodil odpadok kdekoľvek.)

Písala som o tom, že ja sama nezvládam, ak ma obsadí cudzi myšlienka, ktorú mi vtlačí napr. reklama, neustále atakovanie čímsi zvonka.  Obrazy vrážd, neúcty, konzumu a pod.  Všadeprítomnej propagandy.

Z toho, čo mám k dispozícii si chcem vyberať. Ja. NIe nechať situácie vyberať za mňa.

----

Keď budem sedieť pred reklamou na zmrzlinu, tak nemusím rozoberať príčiny toho, prečo mám na zmrzlinu chuť. Stačí odísť od telky a začať napr. plieť záhradu, čítať pútavú knihu, stretnúť sa na túre s priateľmi. Bude to účinnejšie.

08.07.2019 10:18:20dát kritice tipUmbratica

V zásadě souhlas se vším. Jen škoda, že dnes už v básních dávno nejsou myšlenky v módě. V básních jde dalekoo častěji jen o zachycování pocitů nebo o jejich vytváření a myšlenky v básních jsou považovány za přežitek. Tip.

07.07.2019 22:18:53dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

Zvedavec: No, ale ty příklady pomstychtivé a závistivé myšlenky, co uvádíš, to jsou pro mě věty, co pramení asi z nějaké frustrace, zneuznání, bolesti... A ten člověk si asi přeje „cítit se líp“ a zároveň k tomu používá jakousi negativitu a utvrzuje se v pocitu odtržení: „oni“ mu oblížili. Ale prostě základem toho jsou pro mě nějaké pocity. Myšlenka na pomstu spojená s pocitem nějakého zranění. A je otázka: Třeba se člověk, zdánlivě toužící po pomstě, ani pomstít nechce, protože se to dosud nestalo, neví, co ta pomsta v úplnosti obnáší. Ale tu představu potřebuje a může s ní nějak pracovat, třeba přetavit ty myšlenky a pocity v něco jiného. Nebo, ten druhý příklad, to zase může mít všelijaké vztahové podtexty a zase to pro mě vypovídá hlavně o tom, že se ten mluvčí cítí nějak zraněně nebo využitě, nedoceněně, vztekle z toho, že sám to má „tak těžké“. Například. Taky je otázka, jestli ty myšlenky přijdou prudce, v afektu, a teda spíš vypovídají o tom, že člověku chybí něco, co se té myšlenky týká jen zdánlivě, nebo se ty myšlenky vrací a člověk je nějak chladně promýšlí. Ale podle mě ty tvoje příklady nejsou podřadné myšlenky, dávají člověku nějaký signál, kde zrovna je. A dávají mu možnost s nimi „mluvit“ a hledat i skrz ně sebe samého. Zatímco když od nich uteče do nějaké zušlechťující bubliny, tak v momentě, kdy se znovu setká s něčím zraňujícím, to zase úplně stejně nebude „zvládat“, i když by si v zušlechťující bublině mohl myslet, jak se zušlechtil.

Uzavřít se do zušlechťující bubliny vnímám prostě jako určitý únik od světa, od života, od sebe samého, od svýho „stínu“ i od ostatních lidí.

to nepovažujem za nadraďovanie sa, ak niekto koná to, čo sa mu zdá byť správne – Myslím tím to, když má člověk o sobě přesvědčení, že koná správně, a z podobného přesvědčení hodnotí činy druhého, aniž by znal kontext druhého. Takže si to celé uzpůsobuje své představě: On sám se chová správně, a tedy ten druhý, který něco porušil, je posuzovaný podle schématu „správnosti“ toho prvního. Na jednu stranu chceme rozumět druhým, takže nefalšovaně, nepovrchně. Na druhou stranu jejich konání posuzujeme ze sebe (jak jinak) a máme tendence, pokud někdo udělal něco „zlého“ (resp. vybočujícího z našeho pojetí „dobra“), toho člověka resp. jeho činy odsuzovat, nebo rádoby empaticky hledat důvody skrze vlastní zkušenosti a říct si „aha, já jsem kdysi udělal to a to, tak tohle bude něco na ten způsob, rozumím mu, jistě je to dobrý člověk“... A všechno je to mimo, protože tím vlastně jen jedeme v nějakých svých vzorcích. Představa vlastního dobra (a představa, že nám jde jen o dobro) nás odvrací od skutečnýho, nepovrchního soucitu a porozumění. Možná se tím vyloženě nenadřazujeme, ale přinejmenším vzdalujeme.

môžem vysedávať pred televízorom a sledovať film, ktorý ma podľa môjho názoru neobohacuje, možno pohoršuje a nemusím mať silu vstať od obrazovky - podľa mňa, ak cítim, že mi pobyt pred obrazovkou skôr niečo berie, ako dáva, je múdre vstať a robiť niečo, čo ma napĺňa. Lebo následné myšlienky po piatich nezmyselných vraždách na obrazovke a a niekoľkých sériách polhodinových reklám možno budú menej podnetné ako keď sa budem venovať rodine, dobrej knihe, zmysluplnej práci... – No tak to je jasný. Myslel jsem, že píšeš trochu o něčem jiným. Že to, čemu říkáš podřadné myšlenky, je třeba to, co lidi mít můžou, i když se tomu všemu, co považují za smysluplné, věnují. Že ty myšlenky dokonce můžou přicházet i během té smysluplné práce. A že je nesmyslné od nich utíkat a nějak je zahlušovat, ale buď hledat jejich příčiny, nebo je nechat volně plynout a nebát se, kam dovedou, nebo na jejich základě zkusit něco vystavět... I z toho vnitřního konfliktu, kdy si člověk uvědomuje nějakou myšlenku kterou nechce a říká si „tohle přece nejsem já“, může něco smysluplného vzniknout.

Ad „empatie k zlému“. Píšeš: Keby sme to dokázali, ale nedokážeme. Nemáme dosť síl ... – A co nám bere tu „sílu“? Možná jenom nějaké stereotypy, předsudky, strach ze zranění, strach z vyčerpání, pocit nesmyslnosti...? A nakonec je to možná zpráva o tom, že ten člověk, ten zlořád, ty jeho zlovolné myšlenky a chování, nás vlastně nezajímá a chceme od něj hlavně pryč. A to mě vlastně vrací k tomu, co už jsem psal. Že tímhle stylem se může dít leda to, že se lidi uzavřou do svých spřízněných bublin. Když někdo, kdo například srší zlostí nebo takovým tím věčným postojem „všechno je špatně“ a má to v sobě tak zažraný, cítí se asi nějak zraněný a odtržený od ostaních. A nijak mu nepomůže, že se od něj ti ostatní ještě víc odvrací, naopak ho tím v té zlosti ještě utvrzují.

Ten, kdo se chová z něčího pohledu zle, se neprovinil nijak víc než někdo jiný. Ten, kdo nám na naše rádoby citlivý chování odpovídá třeba výsměchem nebo agresí, se neprovinil nijak víc než my.

Možná bychom se tomu mohli přiblížit, kdybychom se tolik neupínali k tomu, co máme zažité, a kdybychom opravdu potřebovali rozumět a cítit s druhým, i s tím, kdo se chová nebo zachoval nějak násilně nebo doplň si cokoli, co se ti příčí. Zatímco většinou je někdo takový hned označenej jako viník, jako někdo odsouzeníhodnej. A ti lidi,  kteří si chtějí připadat „dobře“, nebo kteří mu chtějí „pomoct“, potom hledají, jaký je, co zažil, co cítil, jak si to celé vysvětlit... Je to od nich možná empatický, jenže stejně na to jdou ze svých zkušeností a i ta empatie může být třeba mimo, protože se týká jakoby někoho jiného. Ne toho člověka, kterému se snažíme přiblížit, ale jen obrázku, který jsme si o něm vytvořili. A tohle je místo, o kterým dlouhodobě nevím, jestli se s tím dá něco dělat, nebo ne. Balancujeme mezi dvěma stranami: Nejsme ani v tom člověku, když hledáme jeho myšlenky a snažíme se rozumět, a nejsme ani v sobě. Takže to, že něco mezi námi bude vždycky chybět, nebo přebývat, je asi základní nutnost. A tím by se taky asi vysvětlovalo, proč je něco jako úplná empatie nereálné.

podľa koho sa mám rozhodovať, keď nie podľa toho, čo prežívam, vyhodnocujem ja? Slepo podľa niečoho nezažitého, čo mi niekto určí? Ako mám pritom poznať jeho úmysly, či sú dobré, alebo zlé? – No, o tom to doufám není. Člověk se snad vždycky rozhoduje podle sebe. (Nic jiného asi ani nejde, asi i ten, kdo se slepě k někomu přimkne, to asi potřebuje, ale to je jiný téma). Zároveň to, že se rozhodujeme podle sebe, taky znamená spoustu převzatého. Asi ani nevíme, do jaké míry se chováme podle nějakých vzorců, u kterých jsme uvěřili, že jsou dobré. A když se nad některýma z nich zamyslíme, nemusí být dobré, ale možná jen pohodlné, slouží nám k tomu, abychom „dobře zapadali“ a tím vzniká docela nebezpečnej mýtus – „kdo dobře zapadá, je dobrý člověk“.

A možná teda, kdo se přestane tolik upínat na svoje „pojetí dobrého a zlého“, které je do značné míry převzaté, se dokáže aspoň trochu přiblížit tomu, kdo se chová nějak nepatřičně, nějak „zle“. Ale možná je to nesmysl, protože potřebujeme mít hranice, bez nich by se nám všechno rozsypalo. Každopádně si myslím, že myšlenky, emoce, empatie, jsou dost podstatná témata, tak jsem se asi strašně strašně rozepsal, asi jsem už hodně mimo tvůj text, pardon.

07.07.2019 22:18:44dát kritice tipEntropia

Haijin, ten první odstavec, co píšeš, zní celkem logicky, nerozumím úplně tomu, proč to tak neberou i ti neurologové. Stejně si ale myslím, kdoví jaké síly primárně řídí nebo modulují naše jednání, (ta chemie může být už sekundární), když vědomí a vědomé rozhodování je tak nepatrná část naší psychiky. 

Zvedavec, možná existuje i zcela nevědomé chování, kdy ale sledujeme jakýsi instinkt, který směřuje k chování v zájmu všech. Děje se to zvlášť tehdy, když je vyřazeno konkurenční chování a odněkud se vynoří sounáležitost. Kdysi se tomu říkalo Boží vůle. Nemyslím tím mocenské zneužití toho pojmu třeba k náboženským válkám, ale to, co se vynoří, když konkurenční chování najednou z nějakého důvodu není nutné. 

07.07.2019 22:02:23dát kritice tipzvedavec

Aj ja ďakujem za zamyslenie a diskusiu všetkým

07.07.2019 21:57:46dát kritice tipzvedavec

"Člověk nemusí být dokonalejší, než odpovídá jeho kapacitě, ale může být uvědomělejší. Může znát své slabiny natolik, aby se určitému destruktivnímu chování vyhnul, nebo je transformoval."

zaujalo ma táto Entropiina veta, tiež si myslím, že keby ľudia pochopili všetky súvislosti, dôsledky svojich činov (ako píše Entropia - boli by uvedomelejšími), nehľadali by rôzne skratky - tie "hriešne" alebo "temné" riešenia, pretože by vedeli, že nemajú zmysel. Rozhodli by sa pre dobré riešenie, ktoré s budúcim nešťastím nikoho nie je spojené.

A tiež si myslím, že každá dobrá vlastnosť človeka má aj menej dobrých sprievodcov, ktoré môžeme považovať za negatívne. Napr. ak je niekto milý, možno nevie povedať "nie", podlieha ľahko nátlaku, nevie sa presadiť. Ak je niekto starostlivý, môže zároveň oberať iných o slobodu apod.

07.07.2019 21:30:43smazaný uživatel
smazaný uživatel
07.07.2019 20:55:58dát kritice tipEntropia

Haijin: to nevím, asi probíhají dvě měření, nejsem neurolog, to by ses musel zeptat jich. Prý jim ten subjekt řekne něco jako "teď jsem se rozhodl" a zároveň zvedne ruku, a oni mu řeknou: "ne, váš mozek se rozhodl o půl vteřiny dřív, tady je to na MR záznamu příslušného mozkového centra i s aktuálním časem".

Dýchání, když je vědomé, rozhodne se "já", kdy se nadechne nebo vydechne. Když je nevědomé (což je většinu dne), tak si já ten proces neuvědomuje ani ho neřídí.

K té chemické továrně - asi jsem měla říct, že mozek je chemická továrna. Ale hormony a neurotransmitery vzniklé v mozku řídí v podstatě celý organismus.

07.07.2019 20:39:57dát kritice tipEntropia

Dadik, souhlas. Možná jsou všichni ďáblové jen projekcemi našich "zlých" vlastností, které držíme v tom stínu, jen abychom je neviděli. Ale i když si má člověk uvědomit své "zlo", má svobodnou volbu je nekonat. Nebo taky konat, ale to už v konečném důsledku není na základě svobodné vůle, ale svobodné volby. Svobodná vůle je něčím víc, než svobodná volba, vyžaduje uvědomělějšího člověka.

Člověk nemusí být dokonalejší, než odpovídá jeho kapacitě, ale může být uvědomělejší. Může znát své slabiny natolik, aby se určitému destruktivnímu chování vyhnul, nebo je transformoval.

07.07.2019 20:25:20smazaný uživatel
smazaný uživatel
07.07.2019 20:22:06dát kritice tipdadik

Teď jsem narazila na tohle:

Kde je světlo, musí být i stín. Kde je stín, musí být i světlo. Stín je bytostí do stejné míry zlou a zvrácenou jako jsme my lidé bytostmi konstruktivními. Čím více se snažíme být  dobrými, vynikajícími, dokonalými lidmi, tím jasnější projevuje stín vůli k temnu, zlu a destruktivitě. Pokud se lidé pokoušejí stát dokonalejšími, než přísluší jejich kapacitě, sestupují jejich stíny do pekel a stávají se ďábly. To proto, že v našem přirozeném světě je stejně hříšné, aby se člověk stával něčím víc než je, jako když se stává něčím méně.

K.G. Jung

07.07.2019 19:41:46dát kritice tipzvedavec

haijin - napísal si:

"Tiež, zo širšej perspektívy, jeden múdry pán raz napísal, že celá naša civilizácia, tie jej najskvelejšie výdobytky a diela, je založená na myšlienke "menejcennosti". Niečo v človeku sa necíti dobre. Cítime, že niečo chýba, niečo nie je dosť dobré. A to núti človeka si vytvárať "liečivé fikcie". Niečo tam ďaleko pre nás je, akýsi prísľub šťastia a my k tomu túžime smerovať. Niekto namaľuje skvelý obraz, či sa stane skvelým účtovníkom (ani účtovníctvo nie je tak celkom bezduché a bez istého "prísľubu", hlavne, keď má korene možno už v starom Egypte), či skvelou matkou alebo priateľom..."

to áno, ale to je už tvorivé hľadanie riešenia, za tým, čo sme pokašľali nasleduje snaha niečo vylepšiť

vidíš v tom nejaký rozpor v tom, čo som ja napísala? ja skôr potvrdenie môjho textu

07.07.2019 19:37:15dát kritice tipzvedavec

Entropia - súhlasím s rozkrytím myšlienok a riešením toho, čo je za nimi

lenže napr. zvyk vo všetkom vidieť len problémy a žiadnu nádej (na základe opakovaných mýšlienok) nám nepomôže

rozkryť problém, to áno, vyvstane možno i viac riešení

ale to je už krok od bezvýchodiskového opakovania beznádejnej myšlienky a k tomu patrí aj to, že dám priestor novej myšlienke, že vedome skúsim niečo iné, ako dosiaľ

07.07.2019 19:23:33dát kritice tipzvedavec

haijin - súhlasím s tým, čo si popísal a na čo si ma upozornil - túto časť problémov som proste v texte vôbec neriešila a ani som týmto smerom nerozmýšľala

a zároveň nemyslím si, že sme nejako v rozpore

nie som dnes zástancom slepého pozitívneho myslenia

tiež hlasujem za to, že je dobré ísť do hĺbky pri spoznávaní svojej problematickej myšlienky a nezamiesť myšlienku pod koberec, hľadať odpoveď v sebe a ani neprijímať podsúvané riešenia

toto  je aktívny prístup k "podradnej" myšlienke

a predstavujem si to tak, že spomínaná žena sa nepoddala pasívne myšlienke - "chcem zabiť svoje deti" a za tým nasledovala myšlienka, hľadám iné riešenie,  snáď sú aj iné možnosti a chcem konať inak, hľadám pomoc -  bola to tá myšlienka - smelá

menej odvážna je myšlienka, ak spomínaná žena naďalej v myšlienkach nepôjde a zamrzne pri myšlienke o pripravovanom zabití detí

---

myšlienky nie sú svaly, avšak myšlienkou vytvárame isté nervové spojenia v mozgu - brázdy, ktoré sa prehlbujú, ak myšlienku opakujeme a vydáme sa touto cestou ďalší raz ľahšie, ak sme tade už raz či viackrát prešli - to je fakt (existujú zvyky, zlozvyky, podmienené reflexy, samopresviedčanie sa, že niečo dokážem či nedokážem a pod.)

 

 

 

07.07.2019 18:46:30dát kritice tipEntropia

Taky si myslím, že myšlenky ani emoce nejsou naše, jak už jsem psala jinde, člověk je „chemická továrna“. Dokonce neurologové dokázali nějakým pokusem (je na YT), že mozek dá povel k zvednutí ruky o půl vteřiny (což je z neurologického hlediska hodně) dřív, než se pro to člověk „rozhodne“. Což zavdává důvod k vážným pochybnostem o naší svobodné vůli. Osobně si přesto myslím, že nějakou svobodnou volbu máme. Ukázalo by se to například nárůstem kriminality, kdyby zrušili justici. Ale někde ani to ne. V norské Voldě prý zrušili policii, a nikdo ji tam nepostrádá.

Líbí se mi článek jednoho psychologa, který se jmenuje „Krmit démony povoleno“. Člověk své „zlé“ myšlenky rozkryje, identifikuje, pojmenuje, vytáhne z podvědomí – a tehdy je může transformovat. Zatímco pokrytecká výchova velí potlačovat je. Zpět do podvědomí, kde bují o to skrytěji a záludněji.

Ale rozumím tvému postoji – nedávat sluchu prostředí nasáklému destruktivitou. Bohužel, takové jsou dnes sociální sítě, protože jak říkají moudří, neučíme se „umění vést spor“.

07.07.2019 17:50:06dát kritice tipR. L.
Většinou si řeknu, co potřebuji, zaklapnu klávesnici a nad rozepisováním, nebo dovysvětlováváním už se nevidím, nad tím už zakleju, i opakovaně, jako starý námořník. Ale cítíme se, v čem se cítíme, o.k. Na některé věci jsou tu zřejmě (zcela určitě!) jiní. Jiní ale nezmenají jiní. JINÍ, takhle je to lepší. Haijin myslím právě dost zřetelně poukázal, proč je (mimo jiné...) tady. Chtěl bych mu veřejně poděkovat a smeknout pomyslný klobouk.
07.07.2019 17:10:11smazaný uživatel
smazaný uživatel
07.07.2019 14:05:05smazaný uživatel
smazaný uživatel
06.07.2019 23:12:51dát kritice tipdievča z lesa
skúsme v našom okolí šíriť pokoj a nepokoj ... čo pôjde rýchlejšie? ... pokoj sa dá rozmnožovať príkladom, čo je nekonečne dlhá metóda ... s nepokojom sa dá uspieť rýchlosťou blesku, panika, deštrukcia, zlá vôľa, znechutenie atď sa dostavia, ani nezbadáme ... klobúk dole pred empatickým chovaním, ktoré býva odmenené posmechom, ponížením alebo ignoranciou ... preto sa mi myšlienky od zvedavca páčia, je to pozitívny vklad do komunikácie medzi nami
06.07.2019 21:58:47dát kritice tipzvedavec

:) vďaka za podnetnú reakciu

 

niektoré myšlienky proste prídu, chcem-nechcem, ak sa rozhodnem, že nebudem myslieť na čosi, no tak na to proste myslím o to viac, aká myšlienka príde nie je celkom vecou môjho rozhodnutia

a myšlienky vo mne vyvolávajú emócie

ale dokážem vyprodukovať tiež myšlienku, "ja sa Ti pomstím, aj keby som zdochla" alebo "si z bohatej rodiny, vlastne si nič nedokázal, rodičia sa o teba postarali a si vlastne nadutý úbožiak"

mne sa zdá, že toto sú pomstivá a závistlivá myšlienka - bez akejkoľvek empatie; neviem, nie som psychológ a neviem, ako to oni zadefinovali

---------

ja si myslím, že zušľachťuje nás život, ak s ním spolupracujeme

ak má niekto dieťa, alebo životného partnera, šéfa, kolegu, obchodného partnera, možno i priateľa, s ktorým nesúznie vo všetkom,  tu vidím možnosť hľadať porozumenie; netreba hneď utekať, hľadať to lepšie, ľahšie

avšak všetko s mierou, človek nemá nekonečne veľa síl, ani do studne neskáčem, aby som pochopila, aké je to topiť sa - lebo sa proste utopím...

 

píšeš

"První pozoruje druhého ze svojí perspektivy a svoje hodnoty považuje za hodnoty, druhý je z pohledu prvního překračuje, první se mu snaží rozumět a možná cítí skutečnou upřímnost své snahy. Ale zároveň se nadřazuje, i když o tom neví, nadřazuje se tím, že sám sebe považuje za toho, kdo se chová a myslí správně."

to nepovažujem za nadraďovanie sa, ak niekto koná to, čo sa mu zdá byť správne

"Které myšlenky jsou skutečně podřadné? Asi každá myšlenka nebo pocit má nějaký základ, ať už povrchnější nebo hlubší, dává nám o nás nějakou zprávu. "

môžem vysedávať pred televízorom a sledovať film, ktorý ma podľa môjho názoru neobohacuje, možno pohoršuje a nemusím mať silu vstať od obrazovky - podľa mňa, ak cítim, že mi pobyt pred obrazovkou skôr niečo berie, ako dáva, je múdre vstať a robiť niečo, čo ma napĺňa. Lebo následné myšlienky po piatich nezmyselných vraždách na obrazovke a a niekoľkých sériách polhodinových reklám možno budú menej podnetné ako keď sa budem venovať rodine, dobrej knihe, zmysluplnej práci...

 

"Takže je to do jisté míry sebestředné: Odtrháváme se od druhých, místo toho, abychom se snažili rozumět a nefalšovaně se vcítit do těch, kteří kolikrát jednají tak, jak se vzpírá našemu způsobu vnímání i všemu, co považujeme za „dobré“, a nehodnotit je. Kdybychom dokázali být skutečně empatičtí k lidem, které bys mohla označit za necitlivé, zlostné, závistivé, agresivní, zlé (což všechno jsou ostatně jen nějaká označení o ničem skutečném nevypovídající), mohlo by to nějakým způsobem „zušlechťovat“ všechny, empatizovat. Problém je, že to nedokážeme, ne úplně."

Keby sme to dokázali, ale nedokážeme. Nemáme dosť síl. A platia určité psychologické zákonitosti. Môžeme začať konať len na hranici možného.

K sebestrednosti - súhlasím, sme sebestrední, ale podľa koho sa mám rozhodovať, keď nie podľa toho, čo prežívam, vyhodnocujem ja? Slepo podľa niečoho nezažitého, čo mi niekto určí? Ako mám pritom poznať jeho úmysly, či sú dobré, alebo zlé?

06.07.2019 21:03:49dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

„...Preto usudzujem, že na mne je, aby som sa k podradnej myšlienke nepripútavala. Zdá sa, že aj o to ide, aby som vyhľadávala ľudí dobrej vôle, čítala, počúvala, sledovala to, čo zušľachťuje ...“

Podle mě to, co píšeš, není ani tak o myšlenkách, jako o emocích nebo spojení myšlenky a emoce. Myšlenka nemůže být „zlostná, závistivá, shazující“, myšlenka je bez vlastností, nebo teda si to aspoň myslím. Takže píšeš, že se chceš vyhýbat negativním emocím i těm, kdo je „vysílají“. Pokud věříš, že myšlenky nejsou naše, jak je to s emocemi? Pokud věříš, že ani ty nejsou naše, mohlo by ti to usnadnit cestu, jak „rozumět“ i lidem, kteří s tebou nesouzní a které nepovažuješ za lidi dobré vůle, nebo jak se učit i z toho, co primárně nezušlechťuje.

Podle mě je trochu problém, když člověk sám sebe považuje za někoho, kdo ví, co je dobré, co je zušlechťující, a když sám sebe považuje za člověka dobré vůle. Je to na jednu stranu asi nutnost sebezáchovy: mít nějaké pevné body, nějak rozlišovat a věřit ve „vlastní pravdu“. Na druhou stranu se tím vzdalujeme možnosti skutečně porozumět druhému. Vcítit se do druhého, jehož chování se úplně vzpírá hodnotám toho prvního, jeho pojetí morálky a tak. První pozoruje druhého ze svojí perspektivy a svoje hodnoty považuje za hodnoty, druhý je z pohledu prvního překračuje, první se mu snaží rozumět a možná cítí skutečnou upřímnost své snahy. Ale zároveň se nadřazuje, i když o tom neví, nadřazuje se tím, že sám sebe považuje za toho, kdo se chová a myslí správně.

Které myšlenky jsou skutečně podřadné? Asi každá myšlenka nebo pocit má nějaký základ, ať už povrchnější nebo hlubší, dává nám o nás nějakou zprávu. Některé myšlenky můžou dávat zprávu, že od sebe utíkáme: Aby si člověk zahlušil nějaké pocity nebo zkušenosti, vymyslí si zástupný problém a bude se třeba zaobírat, jak říkáš, podřadnými myšlenkami. Ale v každém případě ty podřadné myšlenky něco znamenají a spíš si říkám, že je dobré si je uvědomit, než z nich utíkat do iluze bezpečí typu obklopit se zušlechťujícími lidmi a věcmi.

Jasně, lidi se asi radši obklopují takovými lidmi, ze kterých pociťují laskavost a dobrou vůli. Možná je to zase nějaká ochrana před sebou samým, před tím, kolikrát jsme se sami zachovali „zle“, a že konfrontovat se s vlastním „zlem“ bychom možná neustáli. Akorát že obklopovat se tím, ke komu (a k čemu) pro nás není těžké cítit nějaké pozitivní emoce, nás ničemu nenaučí, ani tím sami ničemu moc nepřispějeme. Jen zapadneme do bubliny a můžeme se chlácholit, že jsme „ti dobří“, protože v bublině plné porozumění a sounáležitosti není těžké chovat se „dobře“. Takže je to do jisté míry sebestředné: Odtrháváme se od druhých, místo toho, abychom se snažili rozumět a nefalšovaně se vcítit do těch, kteří kolikrát jednají tak, jak se vzpírá našemu způsobu vnímání i všemu, co považujeme za „dobré“, a nehodnotit je. Kdybychom dokázali být skutečně empatičtí k lidem, které bys mohla označit za necitlivé, zlostné, závistivé, agresivní, zlé (což všechno jsou ostatně jen nějaká označení o ničem skutečném nevypovídající), mohlo by to nějakým způsobem „zušlechťovat“ všechny, empatizovat. Problém je, že to nedokážeme, ne úplně.

06.07.2019 20:42:20dát kritice tipzvedavec

Vďaka všetkým za prečítanie a za vyjadrenie názoru (čo sa týka formulácie alebo obsahu).

Ja to vidím v tejto chvíli tak ako som napísala. Možno sú aj lepšie prístupy. Držím sa však toho, čomu ja sama rozumiem.

R. L. - nebudeme naveky len "hodní". Pretože toto je ideál a nie každodenná realita. Ale k mojim snaženiam patrí skôr byť "hodná" ako "zlá".

A "hodného" človeka si nepredstavujem ako kohosi, kto mlčí, keď sa mu niečo nezdá. A ak prípadne mu niečo škrípe na správaní sa kamoša, (alebo aj nekamoša a treba sa niekoho zastať), konformne nemlčí. Pýta sa a vyjadruje vlastný názor. Nepredpokladá o druhom automaticky nič zlé, ale komunikuje. I keď tuší, že niekedy nemusí ísť len o nedorozumenia. Teda aj konflikty môžu patriť do jeho výbavy.

 

06.07.2019 19:45:09dát kritice tipR. L.
Minus tip...
06.07.2019 19:43:25dát kritice tipR. L.
A naveky budeme jenom hodny. Hovno!
06.07.2019 12:51:53dát kritice tipZdenda

Jsou to kecy.

06.07.2019 12:23:39dát kritice tipysslandia

učesaš /opraviť / záver , neviem či nedôslednosť, alebo naopak zámer, ale v tejto polohe mi to nejako vyskakuje - / mení-bodka a Človeka...mala by to byť predsa jedna veta, prípadne ešte lepšou voľbou by bolo učesať to do súvetia. "

Lebo čas, strávený s myšlienkou, mení.

Človeka. A aj svet, keďže myšlienka je prvým krokom a nevyhnutnou podmienkou činu. 

 

06.07.2019 12:10:48dát kritice tipDiana

Také bych to podepsala. Je to velmi logické a velmi pravděpodobné. Díky za to zamyšlení, má to něco do sebe ****

06.07.2019 11:45:30dát kritice tipvesuvanka

Krásně napsané zamyšlení nad myšlenkami, pravdivé :-)))  TIP

06.07.2019 11:38:19dát kritice tipdadik

To máš pravdu

06.07.2019 11:32:01dát kritice tipzvedavec

Vďaka, Dadik. Súhlasím s Tebou. Rozdiely medzi nami sú. Veď už aj gram viac takého či onakého hormónu spôsobuje nesmierne rozdiely. A to sú len hormóny. Čo všetko na nás ešte vplýva.

Ľahko je súdiť. To si hovorím vždy, keď si spomeniem na svoju pažravosť v istých chvíľach a na svoju fantastickú schopnosť odolávať gurmánskym lahôdkam, keď som už prejedená. Nie všetko máme vo vlastných rukách. A možno väčší "hrdina" niekedy je práve ten, kto sa "hrdinom" ani nezdá byť. Lebo nevieme, kto koľko bojov musel vybojovať, aby bol tam, kde práve je.

06.07.2019 11:11:57dát kritice tipdadik

No v zásadě si to taky myslím, všichni jsme si ve své podstatě podobní, to je jasný.. ale asi tam ten rozdíl nějaký bude, v té podstatnosti.. jinak dík ta černý písmo, ale jestli ti až tak vyhovovalo, mělas to nechat :)

06.07.2019 09:45:11dát kritice tipzvedavec

Dadik - nič netvrdím naisto, no nechce sa mi veriť, že existuje niekto, kto ešte v živote nebol vďačný, radostný, nadšený, nesmial sa dobrosrdečne, necítil obdiv a tak. Možno potom dal prednosť novej myšlienke, ktorej venoval viac pozornosti - trénoval napr. podozrievavosť, závisť, strach...

 

06.07.2019 09:34:26dát kritice tipzvedavec

Vďaka Vám všetkým za odozvu (ešte k tomu priaznivú). Farbu textu som kvôli Vám zmenila, inak, ja som sa ťažko lúčila so žiarivo modrou. Ale Vy čítate.

06.07.2019 08:33:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Připojuji se k předkomentujícím i s tou barvou textu:-)

"Posilovna pro myšlenky" je fajn nápad.

06.07.2019 07:47:30dát kritice tipdadik

no jo...bude to tak...

ale má každej příznivý myšlenky, vůbec? :)

jinak - brala bych normál černou barvou ten text :)

06.07.2019 07:10:05dát kritice tipdievča z lesa
napísané s láskavým humorom ... vďaka


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.