On-line

Strašidlo na hradě Sümegi

         Využil jsem pozvání přátel, kteří tábořili v kempu Castrum Balatongyorök u Balatonu. Velmi si tam pobyt pochvalovali, hezké prostředí, hlavně koupání a dobré víno. Neodolal jsem a vyrazil na výlet. Vyhříval jsem si zrovna tělíčko v termálních lázních v Sárváru a k Balatonu po osmdesátčtyřce to bylo sedmdesát kilometrů jízdy, typicky rovinatou krajinou, jako když ji nalinkuješ.

         Přibližně v polovině cesty, kousek za Jánosházou, se uprostřed jednotvárné maďarské roviny vynořil kopec. Taková nepatřící sem hromada. Jenže to byla pěkná nepřehlédnutelná hromádka. Byl to strmý vrch s hradem Sümegi. Skoro všechna auta přede mnou na začátku obce odbočovala vpravo na velké parkoviště. To se jen tak nevidí, takovou příležitost si nedám ujít. Odbočil jsem také.

         Z parkoviště jsem došel k cestě se stoupáním, které připomínalo výstup na střechu. Postávaly tam skupinky turistů a čekaly na příjezd džípu, který nahoru návštěvníky vozil. Nechtělo se mi čekat a platit dvě Eura za odvoz a vydal jsem se s větší skupinou pěšky. Byla to túra až k bráně, kde jsme zaplatili šest Euro za vstup. Pokračovali jsme až k padacímu mostu a vešli do vyklenuté hradní brány, kde jsme se zařadili do zástupu. Na konci brány nás uvítala cikánka, alespoň mně to tak připadalo podle oblečení, a zvala nás do prostorné tmavé místnosti, asi strážnice. Místnost byla přeplněná středověkým nábytkem, prapory a závěsy, zbraněmi, brněním a štíty.     

         Bylo nás asi deset a hned se kolem nás točilo několik pohotových dívek, oblečených do podobných středověkých kostýmů. Rozdávaly nám přilbice, meče a štíty, halapartny, píky, palice s okovanými koulemi. Začaly nás různě rozestavovat a doplňovat naše oblečení koženými pláštíky a rukavicemi. Ženám dávaly suknice, čepce, nářadí a kuchyňské náčiní. Dívali jsme se na sebe udiveně až přiblble, protože dívky při tom mluvili maďarsky, čemuž jsme vůbec mimo oukej nerozuměli.

         V rohovém výklenku se rozsvítila barevná světla, která vytvořenému prostředí dodala tajemný, pohádkový ráz. U vchodu jsem uviděl cikánku, která držela v ruce kabelu s peněženkou a začala vybírat poplatek za skupinovou fotografii, kterou se chystal pořídit pán v černém plášti, stojící za stativem s fotoaparátem. Tím představení končilo, protože nesourodá skupina několika evropských národů začala středověkou zbroj odkládat a jednotlivci začali odcházet. Pochopili jsme, že došlo k omylu a vítací společnost nás měla za zájezd, který se nechá zvěčnit na památku.

         Vstoupil jsem do velkého, pečlivě udržovaného areálu hradu, kde mě překvapila domácí zvířata, pekárna, obydlí čarodějnice, kovárna a další atrakce pro děti i rodiče. Ani jsem nestačil prohlédnout všechny prostory celého hradu. Krásný středověký hrad oživlý atrakcemi, lidmi, prodavači, řemeslníky. Úžasný zážitek. Pokochal jsem se nádhernou vyhlídkou po okolí a domníval jsem se, že jsem zahlédl i Balaton. Připomnělo mi to původní záměr, navštívit své přátele v kempu.

         Vracel jsem se k bráně a zahlédl malou cikánku. Vešel jsem do strážnice, ze které jsme odešli jako nesourodá skupina a domluvil se fotografem, že se nechám zvěčnit jako strašidlo, abych měl na středověké zážitky vzpomínku. Oblékli mě do bílého hávu s kabalistickými znaky, na hlavu jsem dostal zvláštní čepici s chocholem a do ruky pastýřskou hůl. Kosu jsem odmítl. Mezitím, co mě jedna z dívek stavěla do zvýšeného výklenku. Vešla do strážnice početná rodina s dětmi. Další díky se jich hned ujaly a začaly je oblékat a vyzbrojovat podobně jako naší skupinu.

         Příprava k fotografování se začala komplikovat. Děti se odmítali oblékat do helmic a kyrysů, pobíhaly mezi skříněmi a truhlicemi. Nejmenší chlapec začal křičet, co křičet, začal řvát, jeho starší sestřička ječela, že kopí nechce, že chce panenku. Otec řval také a začal některé děti pohlavkovat. Maminka je bránila a neopatrně zakopla o soudek a spadla do truhlice, která za ní s bouchnutím zaklapla. Toho využil nejstarší kluk a vyběhl ven vyzbrojen přilbou a mečem. Polekal stádečko koz pasoucích se opodál a hnal se k popravčímu špalku. Začali se sbíhat turisté, domnívající se, že jde opět o nějakou ukázku maďarského folklóru.

         Mamince se podařilo vylézt z truhlice, jen si přitom roztrhla kalhoty na choulostivém místě. Otci se stále nedařilo uklidnit děti a rozestavit je k focení. Pohlavky jen lítaly. Holčička schovaná za rytířským brněním ve snaze vyhnout se pohlavku plechového zbrojnoše porazila a fotograf, sice zakopl o přilbu, ale se štěstím odnesl stativ o kousek dál. Já stál jak sloup, v bílém hávu ve výklenku a nabyl jsem dojmu, že se na mě zapomnělo. Nevím, co mě to napadlo, ale při představě, že jsem strašidlo, začal jsem se natřásat a řvát: „Hu, hu, hu, - bu, bu, bu!“

         Na hu, hu, hu se nic nedělo, ale zabralo bu, bu, bu. Normální české, pohádkové bu, bu, bu zaúčinkovalo okamžitě. Děti ztuhly a nechaly se obléknout do středověku i rozestavět podle přání fotografa. Rozsvítila se barevná světla a bylo hotovo. Teprve teď si fotograf všiml, že chci také fotku. Po odchodu rozptýlené rodiny se podařilo odchytit i chlapce s mečem a vše se uklidnilo. Fotografii jsem dostal i s věnováním zadarmo s nabídkou, jestli nechci zůstat s nimi a pracovat jako hradní strašidlo.