O křehkosti bytí

Ach, pan Stalin…

Ta osiřelá letenská pláň, ta poušť. Ach, kdyby tu tak s námi stále byl.. mocný pan Stalin. Snad by v tomto sadu kvetly i granátová jablíčka, dívky by se netvářily kysele a dost možná by odtud vedly eskalátory až na Měsíc. A zatím v duších žal a stín. Ach, kdyby tu s námi stale byl, náš pan Stalin.

Bavič Weiss

Už halasí na chodbě, čekají na hlavní líčení. Na zdejší poměry dost hlučná společnost. Obhájci, obžalovaní a jiní podobní. A mezi nimi znalec lidských duší Weiss. Patrně je baví historkami o podivnostech sexuality. Třeba tou o mladíkovi, který se vzrušoval mačkáním igelitového pytlíku naplněného hovny. On je ten smích při vyhlašování rozsudku přejde.

Vševědi a jiní jurodivci

Můžou si v knihkupectví pořídit třeba knihu Tomáše Marvana Realismus a relativismus, pojednávající o otázce, zda existuje na lidských reprezentacích nezávislý způsob, jímž je svět. Ovšem z nějakého neznámého důvodu lidé dávají přednost bruslím, plechovce sladkého piva nebo lelkování na houpačkách. Patrně již o světě vše vědí, anebo jim připadá jen málo zajímavý.

O křehkosti bytí

Na Florenci nakládají starou paní do sanitky. Šestero modrých očí tiše a naléhavě koulí svou zprávu o křehkosti člověka. A z útrob metra ocelové schody dál chlístají lidi, kteří se rozejdou každý za svým; někdo si ještě zapálí cigaretu, někdo koupí ledovou kávu. A uvnitř auta se zatím rozhoduje o bytí a nebytí.

Ludmila ztěžka dýchá

Svatá Ludmila dýchá ztěžka, ten pocit zná, tuší bouřku. Snad ještě vlaštovky, ostatní Vinohrady ale stále žijí horkem a sluncem a bezednou žízní. A pak se to spustí a všichni budou překvapeni až na kůži.

Továrna na spravedlnost

Je tu klid, tenhle provoz není příliš hlučný. Lidé na chodbách řeší, jak by spravedlnosti taky pomohli na svět, jak by získali účast na tom jedinečném podniku. Často ale vyjadřují skepsi, někdy i láteří. A pak, vyvoláni rozhlasem, vstupují do dílny Iustitie. Je tam chlad a příšeří. Ještě se snaží zvrátit neúprosné těžiště vah na svou stranu. A pak už jen slyší zvonit hranu.

Japonky

Plouží se městem, stíny turismu. Bledé a lesklé, jakoby potřené máslem. Utopené v kloboucích, populárním ryšavém přelivu a nepadnoucích hadrech. S bezúčastnými pohledy a hladovými fotoaparáty. Japonky. Podivné postavičky z divadla Nó. Po světových metropolích je rozesel potměšilý loutkář, a teď se opilý doma směje nad hrnkem saké.

Tady to začíná

Nábřeží, právnická fakulta. Tady to všechno začíná. Tady se vyučí řemeslu. Jak žalovat, soudit, hájit neobhajitelné. Jak množit slova na hlavičkovém papíře, každé za dva halíře. Taky recept na úspěch ve věci: pár zaklínadel v latinské řeči, kilo štěstí a dva zuby dračí. A definice spravedlnosti od profesorů, které rozfouká vítr prvního zlého rozsudku.

Svědkyně

Povolal je do služby už před devátou. Mocným hlasem poručil: Vstávat a na Hradčanskou! Tak teď stojí ve vestibulu metra u stojánku s časopisy, dvě skromně působící ženy, služebnice Jehovovy. Lidem jejich čtení moc po chuti není, raději sahají po plátku z jiného stojanu. Ony se ale nezájmem odradit nedají, trpělivost přijaly jako pozemské břemeno. Stejně jako Jeho věčný hněv nad zbylými výtisky.