Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Břízky

08. 07. 2019
14
32
2058
Autor
revírník

 

Jistě si pamatujete les před tímto suchem a touto kůrovcovou katastrofou. Změnily jej k nepoznání. Zbudou nám už jen vzpomínky.

Ale tenkrát… To býval smrk pánem našich lesů. Umíte si ještě představit, jaké bývalo v pravé poledne šero ve smrkové mlazině? Rostly tam pod hustými chvojkami hříbky tvrdé jako křemínky.

 

Z takového poledního šera na mě znenadání vyjukla bílá bříza. Málem jsem se podivil, kde se tu vzala, dávno jsem na ni zapomněl.

Prohlížím si ji zblízka. Ještě se nad ní vznáší opar klamné jistoty, že všechny okolní stromy přežije, ale zatím z posledních sil bojuje s prstencem tmy, který ji brzy pohltí. Jinak to skončit nemůže. Některé zákonitosti prostě platí a člověk se nestačí divit.

Základní principy lesnictví jsou vlastně jednoduché. Stoletý cyklus tvorby a pěstění lesa uzavíráme s pravidelností každoročních příchodů zim a jar vytěžením zralých stromů. Zároveň načínáme cyklus nový. A vybíráme si. Některé dřeviny se nám líbí, protože jsou hospodářsky cenné, jiné představují nevítanou plevel a líbit by se nám moc neměly. Tak ve stereotypních cyklech boříme a vzápětí stavíme původně věčný les. Již víc než dvě století, od doby, kdy jsme začali s lesním bohatstvím po svém hospodařit, rok co rok těžbou něco končíme a něco začínáme. Co v letokruzích živé zásoby přirostlo, to si uzrálé bereme a v zárodcích nových porostů lesu vracíme. A každým tím koncem a začátkem les o stupínek přetvoříme ke svému obrazu.

Bude vás možná zajímat, že tam, kde jsou podmínky příhodné pro přirozenou obnovu těženého lesa nalétnutím semene žádoucích stromů, jeho vyklíčením a odrůstáním semenáčků, rozhodneme se někdy nabízenou pomoc přírody využít. Záleží na hospodáři. Kdo nemá dostatek trpělivosti, kdo nerad riskuje, koho neláká nejistý výsledek, dá přednost starým osvědčeným postupům: kus lesa jednoduše skácí naholo a po vyčištění paseky od těžebního odpadu založí nový les uměle. Takový hospodář nezištnou nabídku přírody nevyužil. Jiný ve vybraných porostech těží stromy citlivou rukou tak, aby v nich nezanechával otevřené rány – a­ ejhle, když je trpělivý, začnou se mu samy s chutí obnovovat. Tento hospodář je takto citlivou těžbou posedlý. Ovšemže se někdy utne a porost prosvětlí poněkud nepřiměřeně. Potom půda zaroste starčkem, třtinou, maliníkem a kdoví čím vším, co s dravou zarputilostí jehličnatý nálet v krátké době zardousí. Správně posedlý hospodář se ovšem řídí starou moudrostí, že nic nepokazí jenom ten, kdo nic nedělá, a zkouší to vytrvale jinde. Příště se dočká výsledku, až srdce zaplesá. Tam kde se uťal, trochu se stydí a obvykle spěchá zabuřenělý zbytek porostu domýtit a paseku zalesnit uměle. Někdy však nápravnou těžbu z nějakého důvodu odloží. Těch důvodů může být víc. Odklad plánovaných těžeb nejčastěji způsobují různé provozní poruchy a kalamity, po nichž je třeba zasahovat jinde.

Tak se mi to stalo tady. Delší dobu jsem neměl příležitost prořídlé horní patro dotěžit a­ nastupující buřeň pod ním rok od roku bujela dravěji. Nakonec ještě k dovršení všeho zaneřádily ředinu plevelné břízky, jejichž lehounké semínko vítr přivál kdoví odkud.

Potom však jsem se dožil překvapení. Březová houština pod starými stromy utěšeně rostla, a při tom potlačovala, až skoro potlačila přízemní rozpínavou vegetaci.

Stalo se, co bych nikdy nečekal. V humusu, který pod břízkami z odumřelého drnu zbyl, objevila se nová garnitura ježatých smrčků, rozcuchaných boroviček a fešáckých modřínků. U samé země se dokonce tu a tam zaleskly žebříčky vodorovných přeslenů s temným jehličím – p­řevzácné exempláře nejmladší generace jedlí.

Tak mou starou chybu nečekaně napravila mnoha lesníky proklínaná bříza. Ukázalo se, že to není pouhá teorie, ale že bříza je opravdu pionýrskou dřevinou. Tady mi předvedla v praxi jednu ze svých lesnictvem nedoceněných vlastností, tu, že v nepříznivých podmínkách velice ochotně p­řipraví půdu následnému lesu.

Zajímá vás, co bylo dál? Jedličky, ty byly předem odsouzeny k zániku, jim blahodárný březový polostín nadlouho neposloužil, objevila je srnčí zvěř a jejich osud zpečetila. Třebaže jsme je natírali zaručeně spolehlivými odpuzovadly, zvěř uštipovala každou nenatřenou jehličku, každý opomenutý pupen a nakonec si zvykla a brala i ty natřené. Brzy se krčily u země jen pestrobarevně mourovaté pahýlky, nadobro zbavené posledních jehlic.

Zlý osud postihl i borovičky a modřínky. Ty zas – v protikladu k pomalým jedličkám – až k zuřivosti provokovaly pánovité srnce svým bujným růstem. Parůžky je mordovali tak, až je všecky poctivě dohladka ostrouhali. Nakonec pod břízkami rostly jen pichlavé smrčky. Těm se dařilo dobře.

Nějaký rok jsem počkal, až nálet pod průsvitným březovým baldachýnem zhoustne a povyroste, a pak jsem dal staré smrky, jedle, borovice i modříny podle tehdejších zvyklostí jedním rázem vytěžit. A břízky – v­e svých osmi či deseti letech už jaksepatří vyspělé – z­novu smrčkům posloužily, když na vlastních tělech schytaly největší nápor padajících a k cestě smýkaných kmenů.

Houževnaté smrčky, jichž se ta drastická těžba kupodivu málo dotkla, odrůstaly pod prořídlými větvemi bříz s neutuchajícím elánem. I břízy se z pohromy brzy vzpamatovaly.

Zanedlouho začaly nejvyspělejší ze smrčků své trpělivé chůvy špičatými vrcholky dohánět.

V jednom časném létě vrostl jeden z nich až do koruny první břízky. Mnoho ostatních ho v několika týdnech následovalo.

­Tím končila idylka dočasného příměří, světlomilné břízy vyhlásily válku všemu, co je hrozbou zastínění v budoucnu ohrožovalo na životě.

Válka probíhala tiše. Bradavičnaté pruty březových košťat se za mírného vánku otíraly o smrkové terminály a obrušovaly doposud měkké jehličky. Při silnějším závanu drsně vyšlehávaly rodící se pupeny, zárodky nových výhonků.

Moc jsem toho sám ještě v přirozených lesních směsích nevypozoroval, nebyly v té době nikde u nás k shlédnutí, proto jsem byl odkázán řídit se nekompromisním názorem starých pěstitelů, který kázal h­ned se s břízami vypořádat. Ani rok jsem nepočkal, jak se situace vyvine, nýbrž ze strachu, abych něco nezanedbal, aby nedošlo k předpovídané hrůze, aby tu nakonec nezbyla jen torza, komolé jehlany, mrzáci zastavení ve výškovém růstu neúprosnými důtkami, dal jsem břízy bez milosti všechny naráz vyřezat.

Zatímco s šuměním dopadaly k zemi a jejich nezničitelné pruty naposled šlehaly smrkové mlází, hnula se ve mně jakási lítost nebo vděk či co, a tuto krasavici jsem ušetřil. Vypínala se tehdy štíhlá vysoko nad smrky.

Byly jich stovky a já ji náhle nechal v hrozbě smrtonosného stínu samotnou. Okolní smrky už ji bezpečně dorůstají. Co nevidět ji zboku překlenou.

Jeden pronikl podél bílého kmene až dovnitř koruny, kam na něho důtky nemohou, roztahuje se tam jako doma a vypadá to, že břízu brzy i on přeroste. A potom ji, vyčerpanou, dorazí nepropustným stínem shora.

Tak tu stojí uvězněná ve smrtícím objetí smrků, jejichž intenzivní růst narozdíl od ní teprve v tomto věku začíná. Stojí tu stále ještě bílá, stále ještě se svým klamným oparem, ale už s bezmocnými větvemi.

Až se naplní čas, nedostatek světla břízu pod smrky s konečnou platností zahubí. Neboť takový je osud osamělých průkopníků.

 

To bylo tenkrát. Ještě jsem zdaleka netušil, co přijde za pár desítek roků.

Dnes tu stojím ohromen uprostřed mrtvého lesa. Všechny smrky v dohledu, ještě před rokem neporazitelné ve vzepětí nejbujnějšího růstu, žalují k nebi větvemi bez jehličí a napůl sloupanou kůrou.

Začíná nová kapitola v životě našich lesů. Jejího konce nedohlédneme.

Vezmeme v jejich výstavbě konečně za vděk skromnými otužilci, třeba i tou doposud pohrdanou břízou?

 


32 názorů

revírník
02. 08. 2019
Dát tip

Svatá pravda, Karle, děkuju za názor.


K3
01. 08. 2019
Dát tip lastgasp

Jardu, dík za další lekci z lesa. Za břízky se přimlouvám, mam je rád. Pořád ještě věřím, že si příroda poradí. Čím míň jí do toho budeme "kecat," tím líp.


revírník
31. 07. 2019
Dát tip

Je to tak. Ani já to nechápu. Lidi jsou nepoučitelní. Trošku se bojím, aby to tak nedopadlo u některých vlastníků lesa i tentokrát. Jen doufám, že to budou výjimky. Už se teď o tom hodně veřejně dozvídáme, včetně, že je pět minut po dvanácté, tak snad bude snaha zachránit, co se dá, čili dát přednost holé existenci lesa před jeho pofidérní výnosovostí. Už se do něj bude jen investovat.


bixley
31. 07. 2019
Dát tip

Viděla jsem v televizi reportáž, kde říkali, že před sto lety u nás zničila smrkové lesy bekyně mniška. A přesto se vysadily znovu. To nechápu.


revírník
31. 07. 2019
Dát tip

Je to ale jehličnan.


revírník
30. 07. 2019
Dát tip

Renato, jen velice stručně. abych nezabředl do přednášky: Je to samozřejmě v pořádku, protože je to přirozená směs v podmínkách severní Evropy, jaks právě poznala, i když velice chudá (jenom dvě dřeviny). Každá směs dřevin, které se vzájemně snášejí a pomáhají si, je dobrá. Naše středoevropské podmínky umožňují směsi bohatší, než jsou na severu, a aby byl náš les zdravý, tak pestřejší směs přímo vyžaduje. Smrkové monokultury, které teď hromadně hynou, nejsou vlastně les, jsou to jen umělé plantáže na dřevo. Tady můžou růst pohromadě skoro všechny domácí druhy, nebudu je vyjmenovávat. A protože se sem rychle blíží podmínky podobné těm na jihu Evropy, je dobré počítat i s dalšímu druhy, jako třeba - namátkou - kaštan jedlý nebo cedr.


bixley
30. 07. 2019
Dát tip

Jardo, a co říkáš té kombinaci břízek a borovic?


revírník
30. 07. 2019
Dát tip Gora, lastgasp

To je pravda, habr vydrží hodně sucha. Však určitě i na něj brzy dojde. Ale monokultury už nikdy, co nejpestřejší skupinovitá směs je vždycky jistější, škůdci nemají tolik možností rozvoje a přemnožení. Ono je víc otužilců z našich domácích dřevin, než jen habr. Třeba dub, lípa, osika, borovice... Ale i plno druhů keřů, i za ty budou lesy a lesáci brzo vděční, když bude suché aridní klima pokračovat tímto tempem.


revírník
30. 07. 2019
Dát tip

Jéje, to sis zažila hezké cestování! A to v krajině pro nás v současném vyprahlém klimatu úplně nepředstavitelné. Je známá věc, že pro existenci lesa je dostatek srážek rozhodující.

A dík, že sis tu zprávu nenechala pro sebe.


bixley
30. 07. 2019
Dát tip

Moc hezky napsané. Teď jsem se po třech týdnech vrátila z ruské Karélie, projížděli jsme spousty neponičených lesů, rostly v nich převážně borovice a břízy... Možná inspirace. Je ale pravda, že tam dost pršelo a určitě tam v průměru prší mnohem víc než u nás. T.


revírník
29. 07. 2019
Dát tip

To mě moc těší, Marie.


Děkuji. Krása.

revírník
20. 07. 2019
Dát tip

Takže taky šťastnou náhodou. To je hezké.


Kočkodan
19. 07. 2019
Dát tip
Tak jako si já nacházím cestu za tvými dílky, tak si ji před lety našla i bříza na zahradu našeho rodného domu.

revírník
15. 07. 2019
Dát tip

Děkuju. Ireno, určitě si bříza zaslouží pozornost od básníků jako jsi ty, ale ještě větší by měla být od mnoha lesníků, kteří ji zatím nedoceňují.


Gora
14. 07. 2019
Dát tip

Bříza je strom mého srdce... a tobě díky za krásné podnětné vypravování, Jardo!


revírník
12. 07. 2019
Dát tip

To je dobře, Přemku, že tomu věříš. Něčemu věřit musíme, kam bychom jinak přišli?


lastgasp
12. 07. 2019
Dát tip

Jardo, díky ti za krásný příběh břízek. Jsi kumštýř, který dokáže odbornému textu dát působivý lyrickoepický pohled. Své zkušenosti umíš  vnímavě předat svým čtenářům s nevtíravým poučením a optimismem. I já věřím v naději, že se najde dostatek vůle a ptostředků k záchraně zeleného bohatství, na kterém závisí náš život. 


revírník
11. 07. 2019
Dát tip

Děkuju, Jano. Určitě ještě pozdě není, jen se do toho dát. A dovolit přírodě, aby v zalesňování sama pomáhala, nevyřezávat žádnou přirozeně nalétnutou dřevinu, ale vážit si jí a zapojit ji do tvorby lesa k těm uměle vysazeným, ať roste v co nejpestřejší směsi.


vesuvanka
11. 07. 2019
Dát tip

Krásně napsaný smutný příběh, bohužel reálný. V závěru je i trochu naděje. Snad by pomohla  jiná skladba lesa, kde by byly víc zastoupeny odolnější listnáče. Snad ještě není pozdě... TIP


revírník
09. 07. 2019
Dát tip

Jano, to bude možná tím, že tu naději v sobě i ve svých pokročilých letech pořád mám. Ale že na tebe i mé smutné psaní tak působí, z toho mám věru radost.


Janina6
09. 07. 2019
Dát tip

Jardo, to se tak dobře čte. Vždycky ve tvých textech nacházím naději. Dokonce i když píšeš o smutných věcech.


revírník
09. 07. 2019
Dát tip Gora

Vím, Honzo, je to známý vývoj, ta odvěká sinusoida, a my k rychlosti toho současného pádu hojně přispíváme svým nezměrným obohacováním zemské atmosféry oxydem uhlíku. Schnoucí lesy ve velkém jsou jedním z důsledků, ale zároveň novou, další příčinou oslabování vazby vzdušného uhlíku fotosyntézou do neškodné, bezpečné pevné hmoty - dřeva. Tady už nejde o houbaře, ale o víc. Pravdu má Entropia: začíná chybět zeleň, jakákoliv. A já dodávám: živé dřeviny, jakékoliv, už bez ohledu na jejich scestnou "ekonomickou výnosnost".


zeleda
08. 07. 2019
Dát tip

Jardo, možná i to klima a umírající lesy jsou součástí střídajících se klimatických a civilizačních period v historii. U nás se tímto tématem velmi podrobně zabývá profesor Bárta, ředitel Egyptologického ústavu a světová vědecká kapacita. Měl jsem tu čest, že jsem mohl osobně sledovat jeho přednášku při svém studiu na Univerzitě 3. věku na pražské filozofii. Po tisíciletí zpátky se dají vysledovat údobí vzestupu a pádu národů aby na troskách civilizace zničené vyrostla civilizace nová ve vyšší kvalitě. Je zajímavé, že je to spojené i s klimatickými cykly. Archeologové dělali rozsáhlé výzkumy v tomto problému a prostřednictvím hlubokých vrtů zkoumali klima v minulých tisíciletích a dávali vše do souvislosti s koncem vyspělých civilizací. Tam, kde je dnes Lybijská poušť, jako součást Sahary, byla dříve kvetoucí země a města. Zcela jiné klima měl i egyptský Sinaj a oblast Předního východu. Profesor Bárta tvrdí, že naše civilizace je právě teď na své sestupné linii. Je to jak sinusoida. 

Nás ale  pochopitelně zajímá stav současný. A houbaře určitě mrzí pusté a pomičené lesy. tebe, jako lesního odborníka, musí tento stav mrzet dvojnásob. 


revírník
08. 07. 2019
Dát tip

Ano. Jsem rád, že si rozumíme.


Entropia
08. 07. 2019
Dát tip

Když jsem šla na dovolené do svého oblíbeného lesa, naskytl se mi apokalyptický obraz holých větví, suchých borovic. Za chvíli budeme rádi za tu "plevelnou" zeleň, teda vůbec za nějakou zeleň. 


revírník
08. 07. 2019
Dát tip

Jsem moc rád, když můžu částečně rozšířit obzor - doufám, že dost pochopitelně. Ano, silná je a bude určitě. Jen abychom to taky my v ní přežili.


Alegna
08. 07. 2019
Dát tip

buřeň, ředina ... pro mě dříve neznámé pojmy, zase jsi mi rozšířil obzory, díky

doufejme, že se člověk poučí a nebude vše přizpůsobovat sobě a příroda, že bude silná....... 


revírník
08. 07. 2019
Dát tip

Přesně to říkáš, Josefino, líp bych to neuměl. Nestejnověká multikultura po malých skupinách je východisko. A věřit přírodě, následovat ji.


Josephina
08. 07. 2019
Dát tip
je mi smutno, ale asi i pro les je opravdu nejlepší multikulti, a stejné druhy stromů po malých skupinách u sebe?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru