Stella Tenebris

Napsat povídku jsem dostal víceméně za úkol. Tématem bylo "příběh o muži do 30 let". Rozhodl jsem se využít prostoru, které mi toto volné téma nabízelo, a zvolil jsem žánr sci-fi. Věřím, že jde o originální příběh místy s dramatickými částmi, který by snesl i podrobnější a hlubší zpracování. S vyprávěním v první osobě nejsem zcela spřízněn, nicméně pro toto téma se mi zdálo nejvhodnější. Jde o mé první dílo. Mám rád napětí a mystéria. S jakým úspěchem se mi povedlo tyto prvky do příběhu vetknout posuďte sami.

Stella Tenebris

 

               U baru někomu tropila scénu mladá žena. Pod strohým přehozem jí místy probleskly pestré, snad i vyzývavé šaty. Řídký kouř spolu s hudbou vyplňovaly ponuré prostory podniku, jakých bylo ve městě Spacefolk plno. Ani teď nevím název – je to stejně jedno, kam zapadnu. Tep rytmu ladil se světelnou show, která dodávala život jinak líné atmosféře, a slova hádky se mísila se zpěvem linoucího se z reproduktorů. Už bylo pozdě. Unavený barman si nevšímal nedaleko se odehrávajícího výlevu a míchal další drink hostům na opačné straně barpultu. Muž sedící na barové židli, kterému bylo spíláno, mohl mít kolem pětatřiceti. Krátce střižené vlasy, ve světlém triku se pnula jeho široká záda a jednoduchý dress code doplňovaly seprané rifle. Rozhořčené ženě věnoval vždy jen několik slov.

               Můj stůl byl naproti přes celý lokál a několik židlí oklopených na stolech nebránilo sledovat vrcholící drama. Zvedl jsem sklenici s pivem a přihnul si. Dnem proskočil čirý paprsek světla, který tak rozkryl mrzutou skutečnost posledního zbývajícího loku.

               Rozčílená žena přistoupila k muži blíž, její gestikulace rukama přešla v nesourodé mávání, načež muže chytila za rameno. Ten se po ní nevybíravě ohnal, až se zapotácela dva kroky zpět. Její křik se následně utopil v mužově drinku, který jí skončil v obličeji. Její přehoz jen zamával v průchodu, když s hlavou v dlaních vyběhla ven. 'Asi bych měl taky jít', pomyslel jsem si při pohledu na poslední lok přelévající se na dně sklenice, když v tom okamžení k mým uším dolehl něčí smích.

               „Ani není třeba chodit do kina, že? Kam se hrabou italské komedie.“ Promluvil ke mně neznámý. „Můžu si přisednout?“

               „Jistě,“ pověděl jsem. „ale nejsem zrovna dobrý společník. Navíc mám dopito a italské komedie jsou mi ukradené.“ Polkl jsem zbytek piva a chtěl se zvedat.

               „Né, počkej, já ti objednám. Už nějakou dobu tě sleduju a mám pro tebe nabídku. Možná zajímavou. Nepotřebuju se přátelit, pro někoho dělám...“

               Obrátil jsem k přísedícímu pozornost. Tvář mu rámovaly slušivě střižený účes tmavých vlasů a krátký plnovous. Tmavý oblek vypadal téměř jako uniforma a jeho oči potemnělé vlivem slabého osvětlení spolu s přátelským úsměvem na tváři mu dodávali zlověstného vzezření.

               „No tak v rychlosti, o co má jít?“ Levou rukou jsem ze zvyku zkontroloval nůž a peněženku v kapse. Při pohledu na otrapu, který mě chtěl zdržovat, jsem v sobě tutlal vztek.

               „Říká ti něco Stella Tenebris, nebo Zapovězený prostor?“ Muž se ke mně více naklonil. „Byla by tu možnost vidět něco, co naprostá většina lidí nikdy neuvidí.“ Když domluvil, na zlověstné tváři mu vykvetl široký úsměv.

               „Zapovězený prostor mi něco říká. Co je s ním?“ Posadil jsem se zpět a poslouchal výklad neznámého. Dali jsme ještě dvě piva, než jsem cizince zanechal v podniku a konečně se odebral domů. Nabídka nakonec opravdu zněla zajímavě. Zřejmě mi neřekl všechno, ale dostal jsem pár dní na rozmyšlenou. Zítra si to s čistší hlavou přeberu.

               Chůze nočním městem bylo střídání barev oslňujících až hypnotizujících světel s nenadálými prostupy temnoty ve stínech, zastřených zvuků v dálce kontrastujících s ostře znějícími kroky na dlažbě a zvuky motorových vozidel a bzučením spedičních a reklamních dronů.

               Po únavné chůzi jsem nakonec stál opřený přede dveřmi bytu. Pitomá imitace dřeva. Někde jsem našel klíče, co pasovaly do zámku. Nebyl jsem si jistý počtem západů, ani stranou, na kterou otáčet. Asi po třetím pokusu se dveře otevřely a já vpadl do tmy. Vypínač nebyl, kde měl být. Musel jsem chvíli hledat, ale podařilo se mi rozsvítit. Dveře jsem rázem zabouchl, vyzul se, svlékl svršky a v kuchyni se napil vody. Myšlenku na sprchu jsem nemusel ani zahánět, rozplynula se sama. Praštil jsem s sebou do postele a přemýšlel o blikajících světlech a možnostech, které mi byly tento večer nadneseny.

 

               Zdál se mi divný sen. Byl jsem na nástupišti a kolem se to hemžilo dopravními prostředky z celé historie. Vysoko v mracích pluly velké plachetnice neustále pálící z děl. Žebříky z nich visely až na zem, ale všechny byly až daleko na obzoru. Všude okolo byla spousta kolejí a silnice se sbíhaly a rozbíhaly křížené přechody pro chodce. Staré i nové vlaky, starodávné autobusy. Na ostrůvcích kolem stáli lidé, kteří vystupovali a nastupovali. Dlouho jsem se rozhodoval, čím pojedu. Zkusil jsem chytit letadlo – doslova chytit. Přesně tak, jak to dělali ostatní. Vždy, když dosedalo, jsem ho vzal za křídlo, ale v tu chvíli se vzepjalo, vysmeklo se a uletělo mi kolmo vzhůru. Starodávné autobusy se spoustou kloubů – jako obří housenky – přede mnou vždy uhýbaly a mrskaly se pryč jako hadi. Vyskočil jsem na vlakový vagon, abych byl výš, a čekal na další letadlo. Ta už ale kroužila jen vysoko na nebi a nechtěla dolů. V tom křičí z parní mašiny strojvůdce, že už pojedeme, ale že „to“ zavazí. Rukou ukazoval dolů pode mě. Shlédl jsem a uviděl, že vagon má křídla trčící až na druhou stranu nástupiště. Seskočil jsem a začal je lámat. Pod bílou hladkou cukrovou krustou jako bývá na lentilce měly strukturu oplatky. Rozlamovaly se, jak jsem do nich rukama třískal, a vlak se pomalu dával do pohybu. Zbytky oplatek křupaly pod mýma nohama a pod koly zrychlujícího vlaku. Špatně jsem viděl kvůli drobkům v očích – měl jsem je všude, připadal jsem si jako ve sněhové vánici, jen místo sněhových vloček výřily ty suché ostré drobky z oplatek. Chtěl jsem na vlak naskočit, ale vagony mě míjely a nikde nebyly dveře. Běžel jsem vedle kolejí tak rychle, jak to jen šlo, a ohlížel se, jestli nějaké uvidím. Vlak do mě několikrát žduchnul, protože koleje byly zvlněné. Vystrašilo mě to. Jako by měl vlastní vůli. Už jsem to skoro vzdával, když míjel poslední vagon se schůdky na konci. Chytil jsem madlo a skočil do průchodu, když s sebou vlak najednou začal házet, jako by mě chtěl vyhodit ven. Do toho strojvůdce spustil píšťalu. A pískal – a pískal.

               Praštil jsem do budíku, převalil se v posteli na záda a snažil se zklidnit tlukot srdce. Venku se rozednívalo a mě se ještě motala hlava.

„Sakra, že aspoň není sobota...“ Můj hlas prostoupil malými místnostmi bytu, aby ho v okamžiku pohltily stěny malované naposledy snad před dvaceti lety. Vstal jsem a snažil se nachystat do práce. Udělal jsem jen to nejdůležitější a vypadnul. Cestou jsem spal a v práci se nemohl soustředit. Den na nic.

 

               Zapovězený prostor se týkal soustavy Kepler – 1544. Před několika dekádami zde výzkumná výprava navázala kontakt s bytostmi oplývajícími nekonečným věděním. Není jasné, co vše se tam tehdy událo, nicméně skupina se stihla vrátit zpět za pouhý zlomek času předpokládaného pro zpáteční cestu. Systém úpravy pohonu hvězdoletu se stal základem pro všechna další vesmírná přibližovadla. Dal lidstvu hvězdy, s nimi nevyčerpatelné zdroje a členům původní výpravy téměř nekonečné bohatství.

Další výpravy cestovatelů však byly tamějšími bytostmi – vědoucími – jak se jim říkalo, nevybíravě odmítány. Došlo na závažné incidenty a prostor byl Společenstvem Vlád Země zapovězen. Byla to stejně jen formalita, neboť vědoucí svůj prostor uzavřeli sami a po svém.

Stella Tenebris je jméno hvězdoletu, který, jak mi vyložil Thomas – onen neznámý společník – má prý po letech požehnání soustavu navštívit. Proč tyto informace svěřil zrovna mě je mi záhadou, ale už teď vím, že tu nabídku nechci odmítnout. Zajímavé je to i finančně. Naši přepravu a vše s ní související platí člověk, který se touží setkat se stvořením, nebo věcí, od které vědoucí čerpají své vědění. To vše za protislužbu, kdy se přidám k družině jeho osobních strážců a po dobu cesty mu budeme nápomocni. Jestli mu lidi jako já stačí, budiž.

 

               Večer jsem si sbalil a neměl chuť ani nikam chodit. Prostě teď potřebuju mít čistou hlavu. Všechny věci se mi vešly do sportovní tašky s popruhem. Po večeři jsem si jen lehl na postel, koukal do stropu a přemýšlel. Vzal jsem si neplacené volno – na neurčito. Po návratu na mě pracovní místo zřejmě stejně čekat nebude, ale nechci si přidělávat starosti, kdyby ta výprava nevyšla. Šero prostupovalo oknem a stíralo barvy. Nejdřív jsem chtěl rozsvítit, ale lepší bude nechat den skončit. S touto myšlenkou jsem nakonec usnul.

 

               Brzy ráno mi zazvonil budík. Venku bylo stejné šero jako když jsem usínal. Tohle mi drásá duši, zabíjí jakoukoliv formu radosti ještě než se dokáže probrat. Tentokrát jsem rozsvítil a jakmile se žlutobílé světlo rozpilo po okolí, v rychlosti jsem zkontroloval, zda mám vše co potřebuju, a oblékl se. Ignoroval jsem tísnivé pocity, hodil si tašku přes rameno a s jasnou myšlenkou na snídani opustil byt. Při odcházení jsem zaklapl dveře a zamkl. Cvaknutí západky prorazilo ticho prázdného schodiště. Znělo mi jako osudový přepínač, který se překlopil. Nechtěl jsem se vrátit. Přidal jsem ještě jedno vykročil po schodech dolů. Vyšel jsem vchodovými dveřmi a vydal se do ulic pozvolna se probouzejícího města Spacefolku.

               Stánek s rychlým občerstvením šéfkuchaře Lua jsem měl po cestě. Jako vždy jsem se setkal se vřelým přijetím. Luo se usmíval, jako by byl nejšťastnějším člověkem na světě.

               „Zdravím Josi, čím je dnešek zvláštní, že ty tu tak brzo? Práce tě nenechá spát? Co si dáš, ještě nemám roztopíno.“ Nepřestával se křenit naklánějíc se z okýnka málem celou horní polovinou těla. Úsměv jsem mu oplatil.

               „Do práce dnes nejdu, naskočím na koráb a pozdravím se s hvězdami. Měl bys tam nudle s vepřovým?“

               „Jasně, už jdu na to hvězdný cestovateli.“ Luo zapadl do kuchyňky, ze které se po chvilce začala linout vůně koření za zvuku smažení a cinkání kovové naběračky o pánev. Asi po deseti minutách se jeho úsměv opět objevil v okénku a podával mi krabičku s čerstvě připravenými nudlemi.

'Tohle mi možná bude chybět...' napadlo mě, když mi tíha krabičky spočinula v ruce. Druhou rukou jsem mu podal hotovost. Luo to měl takto raději, platba elektronickým převodem nemá ten správný zvuk a chybí jí punc. Přidal jsem mu pořádné dýško a myšlenkou jsem byl opět na cestě.

               „Díky Luo, ať se ti daří.“

               „Jasně, bude, snad se ještě uvidíme.“

               Naposledy jsem mu kývl na pozdrav a pokračoval na místo srazu s mým – vlastně s mým novým zaměstnavatelem – téměř prázdnými ulicemi. Slabý provoz umocňoval pocit ranního chladu. Nad hlavou mi zazvonila uvítací melodie a po mém boku klesl taxi dron.

               „Přejete si svézt? Ranní jízdu interměsto se slevou nabízí Royal Sailing Company. Kam jen budete chtít za poloviční cenu.“

               Bylo to menší taxi pro jednu až dvě osoby. Otevřenými posuvnými dveřmi bylo vidět přepychový interiér. Skleněnou část kabiny tvořilo polopropustné zrcadlo zajišťující tak při plném výhledu stoprocentní soukromí a k sezení zvala pohodlně vyhlížející sedadla – spíše křesla – vkusně ladící s celkovým konceptem stroje a na holografickém taxametru prozatím běžel odpočet platnosti zmíněné nabídky. Chvíli jsem zaváhal, ale nakonec nastoupil. Na místo srazu to není daleko, nicméně si ty nudle lépe vychutnám v sedě. Navíc v tuhle ranní hodinu je většina taxi nevytížených a co chvíli bych měl za krkem další. Tašku jsem dal do vedlejšího sedadla namísto do zavazadlového prostoru v zadní části. Taxi kupodivu neprotestoval, ani ty nudle mu nevadily. Jen ladně zavřel dveře, které se zajistily se slabým syknutím, a opatrně vystoupal do provozní výšky.

               „Sdělte prosím adresu nebo místo určení.“

               Protože si nejsem jistý, jak to bude na místě srazu vypadat a kdo tam bude, dám si raději dostatek prostoru pro zhodnocení situace. Nebo alespoň tolik, kolik jen bude možné.

               „Vezmi mě na roh Torresovy a Rozkvětné, nespěchám.“

Taxi se rozpohybovalo a začali jsme míjet sloupy pouličního osvětlení – místy s květinovou výzdobou – a převážně lesklé skleněné stěny budov nebo reklamní poutače hrajícími barvami.

                „Mohu nabídnout nezávaznou konverzaci, nebo nějaký druh hudby?“ ozvalo se z reproduktorů.

                „Ne – nebo, počkej, hudba by se mi líbila. Nemám přesnou představu. Nějaká rocková balada. A ať jsou tam housle. A ne moc nahlas…“

Mně neznámá skladba vyplnila kabinu a já si mohl vychutnávat jízdu. Skutečně to bylo neobvyklé. Taxidrony jsou při výběru zákazníka pečliví. Zjistí, jestli Vás již jejich společnost zná, všímají si, když jedete s dražší nebo levnější konkurencí. Zákazníka si vybírají podle oblečení nebo podle hodnoty věcí, které přímo užívá. Čím bohatší společnost, tím sofistikovanější metody jsou použity. Dokonce jsou taxi drony, které rozpoznají Vaše emoční rozpoložení a podle toho nabídnou částku za jízdu a upravují časový limit trvání nabídky. Vlastně ani nemáte možnost výběru… V neposlední řadě si pamatují, kam jezdíte, proto byla moje volba výstupu o tři bloky dál, než je skutečné místo mojí finální destinace, více než příhodná. Ale nejen to, stávající trasa přímo protínala místo setkání.

Když mě dron nakonec pronesl kolem, udivilo mě, že tam nikdo není. Byl to snad vtip? Přece nás mělo být několik. A navíc zde měl být přítomen člověk, který nám celou tu cestu zaplatil – respektive zaplatit teprve má. Minimálně ten by tu měl být. Je blbost, abych tady byl první. Myšlenky mi v hlavě vířily jedna přes druhou. Opravdu ze mě udělali pitomce?

                Z rozčílení mě na chvíli vytrhlo zpomalení dronu, jak sklesal zpět k chodníku. Přes ulici byla kavárna. Měl jsem stále dost času a pocítil jsem neodbytnou potřebu vzpruhy, jakou dokáže šálek dobré kávy nabídnout. Zrovna měli otevírat a podávat snídani. Tu už jsem měl za sebou, ale kafe by bodlo. Taxi aspoň ke své spokojenosti dostane informace o mém cíli cesty a algoritmus ji zpracuje jako běžnou trasu.

                S otevřením dveří mi z účtu zmizel náležitý obnos. Byla to sice poloviční cena, ale i tak to byla pálka. Úplně zbytečné – skoro, jako by Royal Sailing Company tušila, že na delší dobu opouštím město a chtěla mě právě ona na poslední chvíli obrat o co nejvíc peněz. Při výstupu jsem si nezapomněl tašku a chystal se vyrazit směrem ke kavárně.

„Dekujeme, že jste využili služby společnosti Royal Sailing Company a budeme se na Vás opět těšit.“ Řeklo taxi, zavřelo dveře a pomalu odklouzalo směrem do centra města.

Chodník byl místy zvlněný a s až příliš mnoha nedokonalostmi na těch pár metrech, které zbývaly k podniku. Zřejmě byl za dobu své existence několikrát na různých místech rozebrán a opět složen. Ve vzniklých prohlubních se za deště držela voda. Když pak kaluže vyschly, zůstaly po nich nečistoty a prach, které se smyly z okolí. Ze zvyku jsem se prohlubním vyhýbal, jako by to byly hluboké propasti.

‚Možná jsem tu opravdu hodně brzy‘, napadlo mě, když jsem vcházel do kavárny, nyní již prosycené vůní čerstvě mleté arabiky. Musela to být některý sladší druh kávy, zacítil jsem lískové oříšky. Uvnitř už sedělo několik hostů, většinou listovali ve svých terminálech, zřejmě si pročítajíc nejnovější aktuality. Já měl svůj v tašce, ani mě nenapadlo ho vytáhnout. Můj příchod nebyl ladný, jak bych si přál. Taška se mi kvůli nezvyku ji nosit zasekla o druhé křídlo dveří, nicméně jsem vzbudil menší pozornost pouze u personálu. Vybral jsem si volný stolek v rohu místnosti, tašku šoupl ke stěně, posadil se a zkusil se více uvolnit. Brzy přispěchal barista, rovnou jsem si poručil cappuccino a pak si jej asi čtvrt hodiny vychutnával. Než jsem opět vyrazil dokončit svoji cestu, dal jsem si ještě jedno. Kdo ví, kdy se k pořádnýmu kafi zase dostanu.

Na místě srazu stále nikdo nebyl. Sedl jsem si na svou tašku – mé náhlé rozčílení a již déle trvající frustraci pozvolna vystřídalo pobavení z celé situace. Měl jsem aspoň krásnou vycházku, taxikářské firmě jsem dal vydělat – proč ne. Už jsem chtěl odejít, když mě někdo oslovil.

„Hej, pane.“ - pobuda, který se schovával v průchodu vedoucímu k obytnému bloku, takže jsem si ho dřív nevšiml. „Jeden chlápek mi říkal, že mi dáte padesátku, když Vám dám tohle, pane.“ V ruce držel přeložený kousek papíru. „Pane, dejte mi tu padesátku.“

Vstal jsem a natáhl se pro papírek. „Ukažte.“ Muž pustil vzkaz a stál v očekávání odměny, kterou mu kdosi slíbil. Na papíře byl vzkaz:

„Dej mu tu padesátku, přijeď do doku 3 a staň se inženýrem. Inženýr má za uchem psací potřebu.“

‚Takové fóry kvůli odletu, honit se za papírky… Ale stejně – dnes nemám nic lepšího. Třeba to opravdu bude mít smysl.‘ Trochu jsem nad vzkazem přemítal, jestli v něm nenajdu nějakou další šifru než ono jednoduché sdělení, ale nic víc než instrukce, jsem v tom nepoznal. ‚No, dobrá,‘ řekl jsem si, vytáhl peněženku, kde jsem měl vždy nějakou hotovost, vyndal drobné a pobudu vyplatil. Stokrát poděkoval, odšoural se zpět do průchodu a já se opět vydal na cestu. Tentokrát jsem nastoupil do silničního dronu pro hromadnou přepravu a doufal, že má alespoň slušný software, aby průjezd městem zvládl za rozumnou dobu. K orbitálním dokům je to skoro hodina cesty – hlavně teď, kdy se ulice začínají plnit.

 

Orbitálním dokům vévodila vysoká budova společnosti Deep Space Engineering, ústředí společnosti budující hvězdolety a obytné oběžné stanice. Kolem dokola čnělo k nebi pět nepravidelně rozmístěných vzletových ramp pro astroplány. Jedna z nich byla větší – pro start těch objemnějších nákladních. Létalo odsud vše, co rampy zvládly odbavit. Velké hvězdolety se budovaly až na oběžné dráze. Nebyly navržené pro pohyb v planetární atmosféře, protože to postrádalo ekonomický a také konstrukční smysl, nehledě na otázku bezpečnosti. Přísun pasažérů a některých druhů nákladu zajištovalo mimo jiné přilehlé letiště.

Dok číslo 3 tuším patřil k té nejmenší rampě. Vestibul byl prázdný, pouze za pultíkem seděla žena ve středních letech. Jemné, ale nevýrazné obličejové rysy spolu s vlasy pevně staženými do drobného drdolu ji dělaly nezajímavou. Posadil jsem se do křesla a dal si za ucho propisovací tužku. To upoutalo její pozornost.

„Nejste náhodou inženýr?“ zeptala se zastřeným hlasem.

„Ano, to jsem. Nepochybně.“

„A kdy jste se jím stal?“

               Chvíli jsem se zamyslel, co na tohle odpovědět. ‚Asi mě měla poznat, tak tedy pokračujme…‘

               „Zřejmě nebude chyba, když Vám povím, že právě před chvíli.“

               Žena se pousmála a pokynula mi. „Můžete dál, ostatní už na Vás čekají v astroplánu. A nezapomeňte si věci!“

               Usmál jsem se, vrátil se pro svoji tašku a pak prošel dlouhým průchodem až ke dveřím stroje. Vstoupil jsem dovnitř přechodovou komorou, za chvíli se zorientoval a zamířil do kabiny pasažérů. Uvnitř sedělo několik lidí. Poznával jsem jedině Thomase – ten jeho tmavý oblek byla opravdu uniforma. Stejnou měli i starší muž – mohl mít kolem padesáti – a žena sedící mu naproti u okénka se stolkem a hubeňour vzadu, který soustředěně hleděl do nezvykle vypadajícího terminálu. Zbytek lidí – další tři muži – měli oblečení běžné a u nohou batohy. Thomas mě hned se svým snad věčným úsměvem pozdravil.

               „No čau, tak ses nám nezatoulal. Město už je asi trochu ucpané, co?“ Ani jsem nestihl odpovědět, moje pokrčení rameny mu postačovalo a pokračoval. „Vem místo a poslechni si, co nám poví starý pán.“

               Sedl jsem si do nejbližšího křesla – všechna měla popruhy, kterých zatím nebylo třeba a zavazely. Odsunul jsem je do stran.

               „Zase tak starý nejsem Thomasi, řekněme v nejlepších letech, mám pravdu drahá?“

               „To jistě.“ Odvětila žena s medovým hlasem. Starší muž se usmál a pokračoval.

               „Chlapci, právě teď je poslední možnost vycouvat. Pokud si nejste jistí, jestli se chcete výpravy účastnit, prosím nyní odejděte.“ Na chvíli nastalo ticho. Do popředí se dostalo tiché hučení klimatizační jednotky. Nikdo se nezvedal, tak dal starší muž pokyn Thomasovi. Ten se na to odporoučel z kabiny cestujících a zamířil do přední části astroplánu.

               „Dobrá – jak Vám již Thomas nastínil, poletíme navštívit vědoucí. Osobně na tom mám eminentní zájem. A nejen to, musím se ke Draku vědění dostat jako první. Já a moje žena. Mně můžete říkat Schmidt. Výlet platím a Vás vezmu s sebou. Není to výlet bez rizika, a to už ze své podstaty. Vědoucí nám umožnili přístup, ale je složité s nimi komunikovat. Potřebuji s sebou několik očí, uší a rukou navíc. Kdyby se něco dělo, budete poblíž. Uvidíte, uslyšíte a případně zakročíte. Po dobu zrychlování hvězdoletu Vám Thomas sdělí další detaily. Zatím si zavazadla dejte do nákladového prostoru a pak se připoutejte, budeme startovat.“

               Během Schmidtova monologu bylo slyšet klapnutí zámků přechodové komory a astroplán se mírně pohnul. Poté, co jsme se všichni upoutali, zabraly motory, přetížení nás zabořilo do křesel a vysokou rychlostí jsme opouštěli Spacefolk směrem vzhůru.

               Po dobu, co jsme se blížili k hvězdoletu, jsme se já a tři další chlapci vzájemně seznamovali. Lubor, trochu hromotluk, dříve pracoval někde na údržbě. Byl zvyklý dávat pozor, aby vše zůstávalo v chodu. Podle jeho vyprávění často řešil věci nekorektně. Hlavně, když to fungovalo. Řekl bych mistr technické improvizace. Navíc měl dost sílu, kterou si na strojích a mechanismech nejednou vynutil poslušnost. Alexej byl střední postavy. Něco jako já, ale hbitější. Měl rád sport a jeho největším koníčkem byla sportovní střelba. Byl vytrvalost sama. Když zkoušel něco nového, vždy vytrval a zajistil si tak téměř pokaždé úspěch. Přišlo mi, že pro dosažení cíle byl schopen obětovat vše, což mě trochu znepokojovalo. Lukas byl spíš tichý, rozvážný člověk. Vypadal nevýrazně, ale když promluvil byl vždy věcný – doslova pragmatik. Pokud jste chtěli vědět, na čem skutečně jste, mohli jste se zeptat Lukase.

               Od konverzace nás vyrušil blyštivý objekt venku, který bylo vidět okénkem – majestátní hvězdolet zářil v plném slunci.

               Hvězdolety vypadaly zvláštně – trochu jako radiátor nebo spíš keramický izolátor. Nejvýraznější byly sady pospojovaných plochých talířů mechanických deflektorů nařezaných a opracovaných z železných asteroidů, na jejichž okrajích byly pravidelně rozmístěné silné generátory elektromagnetických polí. Ta musela být pro možnost příletů a odletů astroplánů a podobných plavidel vypnuta. Osu tvořil v jednotlivých sekcích různě tlustý tubus – v porovnání s talíři tenká střední osa, ke které byly talíře surového železa uchycené na otočných prstencích. V přední sekci za prvním nejmenším deflektorem byl válec s řídícím stanovištěm. Tubus probíhal dále skrze první deflektor, kde byla na úplné špici hvězdoletu umístěna observatoř. Ještě v první třetině tubusu – v sekci za řídícím stanovištěm byl věnec s přechodovými komorami a kotvícími svorkami následovaný automatickým dokem, kde bude náš astroplán po dobu cesty do cizí hvězdné soustavy uložen. Zhruba uprostřed za poslední sadou deflektorových talířů byl situován další větší věnec s osmi tlustými obytnými válci.

               Pokud hvězdolet letěl setrvačností nebo obíhal kolem vesmírných těles, byly válce nastaveny kolmo k ose hvězdoletu a věnec se točil, čím simuloval gravitaci. Válce byly v rovině otáčení mírně šikmo, aby se co nejlépe vykompenzovala Coriolisova síla. Pokud letěl, složily se válce podél osy a gravitaci zajišťovalo rovnoměrné zrychlení hlavního pohonu. V následující sekci za obytnými válci byly na hlavní ose dva ohromné válcové skladovací prostory. V prvním byl užitný materiál, jako voda, minerály, sklad kyslíku, dusíku a ostatních plynů, ze kterých se míchala atmosféra uvnitř. Dále sklady náhradních dílů a surové univerzální stavební hmoty. V dalším byl sklad paliva. Všeho bylo desetinásobně více, než bylo skutečně potřeba, pro případ nehody a ztráty části životně důležitého nákladu. Od motorové sekce a kuželu pohonu odděloval přední část hvězdoletu prohnutý stínící talíř – stejně široký jako deflektory. Na trupu se v různých místech dále nacházely menší řídící trysky a senzorové a komunikační věžičky na výsuvných ramenech, které mohly sahat dle potřeby až daleko za hranici talířů.

               Vnitřní prostory hvězdoletů bývaly pěkně barevné. Lesklé kovové odstíny většinou střídala lesklá bílá barva. Každá sekce byla specificky tónována, takže jste vždy věděli, kde se zhruba nacházíte. Za běžný let jste se s barevnou mozaikou mohli dobře seznámit. Hvězdolet musel pokaždé asi měsíc zrychlovat, než mohl přejít na hvězdný skok – a na opačné straně zase asi měsíc brzdit. To byla doba, kterou mohla osádka hvězdoletu trávit dle libosti. Někteří uléhali rovnou do hibernace – hlavně aby ušetřili, jiní třeba sportovali, četli knihy... dva měsíce pro to nejsou tak dlouhá doba. Nicméně během skoku bylo lepší vstoupit do hibernační komory, jinak jste prý na druhé straně mohli mít až týden trvající skokovou kocovinu, což nebylo nic příjemného. Během skoku v hvězdoletu čas neplynul, takže bylo rozumné si nepříjemnosti s kocovinou ušetřit.

 

               V astroplánu během přiblížení panoval beztížný stav.

               „Tak, budeme kotvit,“ pronesl Thomas po krátké rádiové komunikaci s řídícím stanovištěm hvězdoletu. „Kapitán nás pozdravuje a vítá.“

               „To vřelé uvítání mají v předpisech“, uchechtnul se Schmidt, který levitoval vedle Thomasova pilotního křesla.

               „No, chlapi, stejně doporučuju připoutat se v kabině cestujících, než budeme ukotveni. Nikdy nevíte...“

               „Jasně Tome.“ pravil jsem. Při odchodu jsem plácl do rámu průchodu pilotní kabiny a rozloučil se tak se spektakulárním pohledem na majestátní hvězdolet, který venku pozvolna narůstal, a odplul prostorem za ostatními. Schmidt mě po chvíli následoval. Všichni už jsme měli nové uniformy, do kterých jsme se nasoukali asi na půl cestě mezi Zemí a hvězdoletem. Hubeňour – jak jsme mu skutečně začali říkat – nám k nim přidal i lodní interkomy, které usnadňovaly vzájemnou komunikaci.

               „Vše zajištěno, veď nás na párty.“ Odvysílal Schmidt, když si zacvakl popruhy křesla. Pohlédl na svoji ženu, vzal ji za ruku, zavřel oči a vypadalo to, že relaxuje. Každý jsme se uvolnili po svém a vyčkávali, než uslyšíme cvaknutí zámků přechodové komory. Manévr trval asi půl hodiny. Počáteční znepokojení z cesty, o kterém jsem se raději nezmiňoval, ze mě už dostatečně opadlo. Pozvolna jsme začínali utvářet tým a těšil jsem se na nové prožitky. Na hvězdoletu jsem nikdy předtím nebyl. A to vlastně ani ve vesmíru.

               Po průchodu přechodovou komorou nás uvítaly pracovníci obsluhy. Opustily jsme zlatě vybarvený vstupní prostor a byli vedeni tubusem podél střední části s výtahem do našich ubikací. Na nové terminály nám byly automaticky spolu s bezpečnostními pokyny přidány plány hvězdoletu, takže prohlídku jsme si po převzetí kajut mohli každý rozvrhnout po svém. Ubikace byly jednoduché, účelně zařízené a plné světla. Snad každý předmět jako zrdaclo, regulátor jasu a teploty, pohovku i stolek, podsvěcely diodové pásky. Barvu si bylo možno natónovat podle chuti. Každý den tu mohl být jiný. Ve stěně jsem ještě objevil skříň a na druhé straně pokoje ukrytou koupelničku. Okno tu chybělo, což byla škoda. Bylo by sice mírným rizikem, ale stálo by za to.

               Po rychlém vybalení těch pár věcí, co jsem měl v tašce, jsem se na rychlý průzkum vydal. V každém obytném válci byla restaurace, různá odpočinková a společenská centra a zahrady. Jinak šlo vesměs o technická zázemí s recyklačními jednotkami a kajuty. Co chvilka jsem potkal příslušníka údržby, nebo někoho dalšího z personálu ve vyfešákovaných stejnokrojích. Střihem byly stejné, navozovaly dojem dynamiky a soustředěnosti, ale tónovány byly do barev jednotlivých sekcí, kam který pracovník patřil. Ve svojí uniformě jsem si v porovnání s nimi rázem připadal jak někdo z úklidové čety.

               Schmidt se svou ženou měli velký apartmán. Potkal jsem je v asijsky laděné restauraci, kam, jak se nakonec ukázalo, nakonec zamířili všichni.

               „No skvělé.“ zvolal Thomas, když mě uviděl přicházet. „Tak si ve stručnosti projdeme plán našeho programu.“ Prstem ťukal do svého terminálu a něco prohlížel.

               Přišel jsem za nimi v rohu jídelny a posadil se. Někteří ze skupiny již měli dojedeno, já si teprve vzal jídelní lístek a začal si ho pročítat. Zároveň jsem čekal, co nám Thomas poví.

               Schmidtova žena Dorota – jméno jsem se dozvěděl při odbavení ve vstupní části hvězdoletu – pouze popíjela barevný hutný koktejl. Vypadala o něco mladší než Schmidt, a co jsem ji vídal, tak bývala usměvavá. Celkově působila pohodovým dojmem. Co jsem jen mohl soudit, měla velké charisma a dokázala vyvážit atmosféru už jen svojí přítomností. Byla jako ztělesnění hřejivého krbu za chladného večera, nebo třešňové zmrzliny v horkém letním dni. Moji pozornost poutal jeden z řádků v menu. Byly to dezerty. Třešňovou zmrzlinu tu měli také...

               „Takže chlapi,“ pokračoval Thomas, „protože to může být při výsadku náročné, je třeba, abyste zapracovali na fyzičce. Alexeji, tobě to samozřejmě říkat nemusím.“ Mrkl na vysportovaného společníka po mé pravici. Alexej pouze lehce přikývl a očima těkal po ostatních. „Jako další krok dostanete osobní zbraně. Máte za úkol naučit se obstojně střílet, nezastřelit sebe nebo někoho jiného z týmu.“ Vzhlédl od terminálu a přejel nás pohledem, jestli dáváme pozor.

               „Máme tu střelnici Thomasi?“ podivil jsem se.

               „Jistě.“ Na Thomasovu obličeji se rozzářil úsměv. „Stellu Tenebris renovovala naše firma. Přidali jsme pár vylepšení, které posouvají možnosti našeho hvězdoletu na vyšší úroveň.“

               Schmidt se nahnul dopředu. „Vím, že tě to těší Thomasi, ale dopodrobna toto rozebírat nebudeme. Teď na to není správný čas.“ Pro všechny ještě dodal: „Prostě má teď Stella více osobitosti. A dále, není to přece náš hvězdolet...“ Opřel se zpět na židli a nechal Thomase pokračovat.

               „Alexeji, chtěl by sis to se mnou vzít na starost? Pro všechny případy potřebujeme tyhle amatéry naučit zacházet se zbraní.“

               „Jo, jasně. Už to vypadalo, že bude cestou nuda. O jakou jde výzbroj?“

               „Později Alexeji, v soukromí si ji prohlédneme.“ Pak promluvil k nám všem. „Moc se o tady tom nešiřte. Máte status osobní ochranky, ale ostatní pasažéry by mohli muži s pistolemi znepokojovat, a to by se zase nemuselo líbit kapitánovi.“

               „No jo, rozumím.“ Pověděl jsem a usmál se na servírku. Usměv mi byl krátce oplacen a svoji obchůzku nasměrovala směrem k naší společnosti. Ostatní také přikývli a dále už pokračovala jen nezávazná debata. Objednal jsem si jídlo, ostatní pití a seděli jsme dlouho do večera. Umělého večera na palubě Temné Hvězdy – Stelly Tenebris.

 

...

 

               Na střelnici mi to postupem času šlo lépe a lépe. Alexej byl nejlepší, rád soutěžil s Thomasem, ať už šlo o přesnost s rychlostí střelby, nebo o rozborku a sborku zbraně. Já si během cvičných střeleb vysloužil přezdívku. Povedlo se mi postupně rozstřílet pět dronů nosících terče – víceméně nechtěně. Začali mi říkat Ničitel.

               Dostal jsem do ruky poprvé automatickou karabinu. Značku a detaily jsem si pořádně nezapamatoval. Měl jsem z ní respekt. Při pomyšlení, že bych někoho neopatrně střelil mi běhal mráz po zádech. Zásobník nebyl moc velký, kompaktností ladil se zbytkem zbraně. Munice byla tvořena kovovými kulkami v jejichž tvrdém jádru byla nevelká dutina. Dutinu vyplňovala hnací směs. Nábojnice tedy nebyla třeba a zásobník tak pojmul více střel. Protože šlo vlastně o malé kovové rakety, bylo možno zášleh při výstřelu vést nastavitelnými písty do čtyř směrů kolmo k ose zbraně – takže karabinu bylo se cvikem a opatrností možno užít i ve vesmíru.

               Nejprve jsme se učili střílet z leže. Po střelách na statický terč jsme si měli vyzkoušet palbu na pohyblivý cíl. Alexej klečící vedle mě mi dal instrukce.

               „Jakmile uvidíš ten dron, pal dle libosti.“

               V napětí jsem čekal, ze kterého místa vyletí. Brzy se objevil. Vystoupal z poza umělého zákrytu ve vzdálenosti asi padesáti metrů a relativně pomalu pokračoval na druhou stranu střelnice. Zbraň jsem měl přepnutou na automat a při krátkém stisku spouště stihly vyjít dvě rány. Alexej nás nutil přivyknout výstřely počítat, abychom věděli, kolik jich v zásobníku ještě zbývá. Písty zbraně byly zavřené, takže měla větší zpětný ráz a zároveň udávala projektilům více energie. Dron dostal přímý zásah. Praskl v půli a jeho kusy třískly na zem, kromě jednoho z rotorů, který vylétl kolmo vzhůru a rozsekal se o strop.

               „Pěkná trefa“ pochválil mě Alexej. „Ale měl si trefit ten terč, který nesl.“

               Ohlédl jsem se na něj. Nevypadal naštvaně, spíš pobaveně. „Dobré vědět.“ řekl jsem a opět zaujal pozici. Sice jsem udělal chybu, ale hrozně se mi líbilo, jakým způsobem se ten stroj odporoučel. Zjistil jsem, že se usmívám. Měl jsem chuť se rozesmát, ale přišlo mi to neprofesionální. Nasadil jsem opět vážnou tvář a soustředil se na další dron – respektive na malý terč, který nesl.

               Další střelby mi šly dobře. Na velkou vzdálenost jsem nebyl z nejpřesnějších, ale do sta metrů jsem se v naší skupině neztrácel.

               Druhý dron jsem zlikvidoval na konci jednoho dne výcviku. Na střelnici jich bzučelo deset, různě se mezi sebou proplétali a my měli ve skupině za úkol rozebrat si cíle, trefit je, a naopak minout modré terče, kteří byli kamarádi. Byla to pro nás spíše zábava a soutěž, než dril. Líbilo se mi, jak se zlepšuju. Když Thomas zahlásil konec, nebyl jsem si jistý, jestli mám prázdný zásobník, tak jsem chtěl naprázdno zmáčknout spoušť se zbraní namířenou před sebe do země. Na prázdno to nebylo. Rána, která vyšla, se odrazila od země asi dvacet metrů přede mnou a vlétla do roje dronů, kteří se právě začali vracet do dokovacích stanic. Spadly dva...

               Tentokrát jsem si připadal jako pitomec a Thomasovi jsem posloužil jako exemplární případ pro kázání o způsobech, jakým se má a nemá zacházet se zbraní. A proč se některé věci zkrátka nedělají. Kdyby tím směrem byli lidi, asi bych to neudělal, ale byla to prostě neopatrnost.

               O osudu dalších dvou dronů se rozšiřovat nebudu. Už to nebylo nic tak hrozného, spíš šlo o přijatelné ztráty. Lubor měl alespoň co spravovat.

               V polovině cesty jsme šli do hibernačních mrazáků. Bylo to dost nepříjemné. Už když tam jdete, cítíte všude chlad. Nejvíc na mě zapůsobilo, když jsem uviděl v mrazáku Dorotu. Připadalo mi to nepatřičné, aby tak vřelá osoba vyzařovala fyzicky takový mráz. Nechtělo se mi tomu věřit – tomu, jak ledově vypadala. Pak jsem šel kolem hibernační komory Lubora a srdce mi zasáhl příval strachu. Vypadal jako ledový obr, kterého víko komory dlouho nezadrží a až jím prorazí ven, bude všude rozsévat ledový hněv a zkázu. Padla na mě samota a chvíle, kdy jsem se při vstupu do své hibernační komory před personálem rozklepal, mi přišla nanejvýš trapná. Nevypadalo ale, že by pracovníci viděli něco nezvyklého.

…

 

               Bylo to jako lusknutí prsty. Obsluha mrazáků mi zmizela před očima. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ti lidé, co stáli před mým mrazákem, pouze odešli v době před hvězdným skokem. Alespoň jsem doufal, že už jsme na druhé straně cesty a můžeme ven. Po chvíli přišel zdravotník a odvedl mě na prohlídku. Nepřipadal jsem si unavenější ani odpočatější, než když jsem do komory vešel. Jen jsem skoro neměl cit. Zdravotník mi na jedné z ošetřoven změřil teplotu – 15°C. Vykulil jsem oči.

               „To je v pořádku. Než vyprchá hibernační gel, budete mít nižší tělesnou teplotu. Máte v sobě dostatek excitační látky, aby udržovala orgány v chodu potřebnou dobu. Nic nejezte a zůstaňte bez zátěže. Námaha vás v této fázi může zabít. Jakmile nabudete běžné teploty, můžete se chovat jako obvykle.“

               Pomalým tempem jsem se odšoural do své ubikace a lehl si na pohovku. Světla naladil na oranžovou barvu. Přál jsem si být u ohně a opékat kukuřici – a všechno, co se vůbec opékat dá. Po rehabilitaci se život vrátil do běžných kolejí. Tréninky, jídlo a pití, zábava, družba. Nebyli jsme neustále spolu. Každý z nás měl své soukromé oblíbené činnosti. Lubora jsem často potkával cestou do tělocvičny.

               „Zdar Ničiteli!“ Pravila hora svalů. „Jdeš na věc?“ Stál a s veselým pohledem očekával odpověď.

               „Jasně, no a co ty? Máš skvělou náladu.“ Usmál jsem se na hromotluka.

               „Jo, těším se až vypadneme ven. Jo a chlape – moc se mi nevysiluj. Možná na to půjdem dřív. Mluvil jsem s Thomasem. Starej taky vypadá netrpělivě. Tak já jen – abys věděl...“

               Trochu mě to překvapilo. „Super, díky za info.“

               „Thomas se ti ozve, já se teď jdu něčeho pořádnýho najíst.“

               Rozloučili jsme se a vazoun zmizel v chodbě.

               Už teď jsme byli vzhůru dřív než většina pasažérů, protože jsme se budili zároveň s posádkou. Hvězdolet Stella Tenebris již brzdil v cizí soustavě přibližujíc nás kýženému cíli. Pokud bychom měli vyrazit dřív, nestihneme si nacvičit zbylé prvky taktického přesunu, které byly na zbývající týden naplánované. Možná na tom nesejde. I v případě, že nacvičíme vše, co je v plánu, jsme stále jen banda amatérů. Plusem je, že už aspoň víme, co od sebe můžeme očekávat, a to by nám mělo v zásadě stačit. Co mě však začalo znepokojovat byl způsob, jakým chce Schmidt předhonit ostatní. A proč taky? Být první – jasně. Ale odletět na planetu vědoucích, když Stella ještě brzdí, to může být nebezpečné. Zbytečně nebezpečné.

               Vyrazil jsem na návštěvu za Thomasem. Od něj jsem se dozvěděl, že startujeme již zítra. To byla pro mě opravdu překvapivá informace. Kapitán nám prý hvězdolet na moment otočí, aby se minimalizovalo riziko při opouštění kotviště. V životě jsem snad nebyl více ohromený, ale budiž. Pokud to má jít a riziko bude minimální, tak tedy dobrá. Je to vlastně jedno – doma mě nic zvláštního nečeká. Takhle to bude aspoň víc zajímavé. Touto myšlenkou jsem přeřadil na pozitivnější vlnu, na které jsem se snažil udržet.

               Druhého dne ve smluvenou dobu jsme již čekali u přechodové komory. Obvyklý personál dohlížející na odbavení chyběl. Nejspíš ještě spí? Jako poslední na místo srazu dorazili Schmidt a jeho žena.

               „Tak chlapi, máte všichni své talismany? Ať tam neletíte nadarmo.“ Usmál se od ucha k uchu. Jeho žena s sebou nesla malou taštičku a oči jí zářily vzrušením.

               Fungovalo to tak: Drak vědění Vám dal odpověď na otázku, kterou jste mu položily. Nebyla to odpověď jednoznačná jako ano, nebo ne, případně přesné číslo, které bude v příštím losování soutěže výherní. Byla to odpověď univerzální, nelze to nazvat lépe než věděním týkající se věci, na co jste se ptali. Bylo moudré dobře si otázku zvolit – a také jste před tím museli draku obětovat svůj amulet. Něco, co pro vás mělo velkou cenu a osobní význam, čeho jste si vážili. Podle významu, jaký pro Vás amulet měl – mohlo to být cokoliv – pak bylo poskytnuté vědění hluboké. Alespoň tolik říkaly legendy.

               „Josefe, jsi v pořádku? Máš talisman?“ Promluvil na mě Thomas. „Jdeme na věc.“

               „Jo, jasně, sorry. Trochu jsem se zamyslel...“

               Propluli jsme přechodovou komorou a postupně jsme v astroplánu vzali místa. Nikde jsem neviděl Hubeňoura. Celý let ho nebylo moc vidět, ale myslel jsem, že s námi půjde. Ukázal jsem na prázdné křeslo a s tázavým pohledem jsem pohleděl na Thomase.

               „S námi nejde. Potřebuje něco dopracovat a odlétáme dost na rychlo. Má v plánu jít sám s další skupinou. Přímo ho pro výsadek nepotřebujeme, tak jsem mu dovolil zůstat.“ Pokrčil rameny a odplul do pilotní kabiny. Opět mnou prostoupila vlna znepokojení – nebo vlastně vím co to bylo. Šlo o Thomasův výraz, který měl, když mluvil. Co jsem ho znal, byl vždy velice veselý. Asi ne vždy upřímně, ale choval se přátelsky. Teď byl nezvykle vážný. Chvíli jsem nad tím přemítal. Možná je z tohoto druhu odletu taky nervózní – a to by mohlo znamenat, že riziko při odpoutání je větší, než nám se Schmidtem namluvili. 'Ach jo... No, uvidíme.' Stačil jsem ještě pomyslet, než bylo slyšet cvaknutí zámku přechodové komory.

               Jak manévr vypadal netuším, ale pěkně to s námi trhlo. Pak ještě jednou a síla zrychlení nás zatlačila do křesel. Na to se Thomas se ozval ve sluchátku.

               „Tak pánové, jsme bezpečně mimo proud pohonu hvězdoletu. Chvíli poletíme bez brždění, tím si nadeženeme asi dva dny a pak budeme s přestávkami brzdit při dvojnásobném přetížení. To budete mít místo cvičení.“ V jeho hlase byl opět znát veselý tón, což mě uklidnilo. Před námi byly tedy ještě asi čtyři dny cesty, než konečně započneme sestup na místo určení.

 

…

 

               Řítili jsme se v astroplánu na planinu nejblíže k jeskyni, kde sídlila ona zvláštní bytost. Atmosférické turbulence byly příjemnou změnou po dvou dnech brzdění při dvou g. Během té doby jsme studovali mapy a zvažovali nejrychlejší přístupovou cestu. Vše se ale mohlo změnit od času, kdy tu byl poslední návštěvník. Trasu jsme měli vytyčenou a měli bychom ji zvládnout za den, možná den a půl, takže se náš tým dostane k Draku vědění chvíli před tím, než hvězdolet skutečně dorazí na orbitu. Schmidt i se svojí ženou vypadali spokojeně. Na ostatních členech – když nepočítám Thomase – byla vidět nervozita. Na mě asi taky. Jak jsem mohl v životě tušit, že se dostanu až takhle daleko. Měl jsem smíšené pocity, byl jsem šťastný a zároveň vyděšený. Náš tým si byl ale vzájemně slušnou oporou. Zvládneme všechno – možná ne dokonale, ale půjde to. Všeobecně u nás vládlo nadšení pro věc a těšili jsme se až vstoupíme na půdu neznámé planety.

               Uslyšeli jsme zvuk raketových motorů, které se užívaly při dosedání na krátkou dráhu. Uvnitř astroplánu to znělo jako slabé syčení. Astroplán se zhoupl a pak jsme ucítili dosednutí. Odepli jsme si pásy a začali sbírat výbavu na cestu terénem. Jeskyně byla v boku hory, takže to bude trochu výšlap. Počítali jsme s tím a všechno jsme měli přichystané.

               „Tak chlapci, vyrážíme.“ Řekl Schmidt. „Ať už dojde k čemukoliv, udržujte klid. Vědoucí Vám většinou neublíží, když jim nedáte důvod. Další podstatná věc je, že mají oproti nám vždy navrch. Nejsme tady proto, abychom s nimi bojovali. Nicméně jsou nevyzpytatelní. Když by opravdu k něčemu došlo, je nás tu dost, aby na nás hned nevpadli. Mám s nimi zkušenost, že se snaží nezvané návštěvníky spíš vypudit. Náš cíl je dostat se do jeskyně, takže kdyby si to cestou ti chytráci rozmysleli, že nás tam najednou nechtějí, chci po vás, abychom byli zatvrzelí a pokračovali, dokud nedosáhneme svého. Je to jasné?“

               Ozvaly se souhlasné výroky, a to už u přechodové komory čekal Thomas. Pokynul, abychom ho následovali. V přechodové komoře nás ovanul chladnější vzduch cizí atmosféry. Měl trochu jinou vůni, na kterou jsem rychle uvykl. Na svědomí ji měly spíše zvláštní lesy kolem než složení směsi vzduchu. Aroma se míchalo se spáleninou od trysek a trochy spálené vegetace na jinak štěrkovém a pískovém podloží, kde náš astroplán spočinul. Sestoupil jsem po žebříku a seskupil se se zbytkem týmu. Thomas astroplán zajistil. Jeden ze dvou klíčů předal Schmidtovi a pak jsme společně vyrazili k pěšině vedoucí do hor. Thomas s Lukasem byli na špici kousek před námi, Já s Luborem jsme doprovázeli Schmidta s paní, kteří kráčeli mezi námi a Alexej kousek za námi skupinu uzavíral.

               U skalní stěny před námi, za kterou se pěšina stáčela, stála stříbrná postava. Vzpomněl jsem si na dávné rytíře v brnění. Zjitřily se mi smysly. Vše bylo ostřejší, barvy a kontury, pachy, až se mi to zdálo nepřirozené. Zvuky jako by měly jasné hranice a obraz ztratil jakékoliv podbarvení nebo zrnitost. Stálým tempem jsme se blížili ke dvojici našich lidí, kteří zůstali stát asi deset kroků před vědoucím.

               Vypadal – jak jinak než nezvykle. Celý v lesklém brnění, robustní postavy, nápadně široký v ramenou. Nohy měl kratší než člověk a na rukou měl jeden kloub na víc – pokud to nebyl jen přidaný manipulační mechanismus na konci paže. To nešlo odhadnout. Celé brnění na sobě mělo plastické ozdobné ornamenty a na hranách místy vyčnívaly vějíře krátkých hrotů. Široká helma splývala s rameny a dávala jen malý prostor pro pohyb hlavou. Temné hledí, jako dva obsidiánové obdélníky, nechávalo tušit, že na nás hledí dvěma očima, a v místě, kde by mohl mít ústa, byla složitě spletená mřížka, jako by měla helma zabudovaný dýchací přístroj. V ruce držel kovovou hůl – žezlo. Bylo nepravidelně zvlněné a zkroucené a připomínalo přírodní tvar kmene stromu bičovaného větrem ze všech směrů. Spíš jakoby vyrostlo, než by bylo vyrobeno. V jeho horní části seděla zářivá koule měnící barvy.

               „Tak chlapci, jestli se teď otočí, je všechno skvělé a můžeme ho následovat.“ Pravil Schmidt a nedával na sobě znát jakékoliv vzrušení.

               Z koule na žezlu začaly za praskavého zvuku vystupovat malé modré blesky jako malí střapatí hadi. Větvili se a ztrácely v prostoru kolem. Postupně rostly až se nás začaly dotýkat. Celý jsem ztuhl, srdce mi bušilo a nemohl jsem se rozhodnout, co udělat. Náhle jsem ucítil trhnutí u pouzdra se zbraní. Ta z pouzdra vylétla a poskakovala na konci jednoho z blesků. Dělo se to každému z nás. Pak se zablesklo a naše zbraně odletěly daleko do všech směrů. 'No, tak střílet se už nebude.' pomyslel jsem. Když bleskání ustalo, pohlédl jsem na Schmidta. Ten v klidu promluvil.

               „No, za pokus to stálo. Něco podobného jsem čekal vážení. Nenechte se znepokojovat.“

               Vědoucí se pomalu otočil a kráčel dál po pěšině.

               „Pokračujeme.“ Pravil Thomas. Teď už jsme se drželi víc při sobě. Pořád jsme mezi sebou drželi rozestupy, ale už ne tak velké. Mohli jsme si povídat bez vysílaček, ale do řeči nám nebylo.

               Šli jsme dlouho jen s krátkými pauzami, až jsme po hodinách cesty zastavili na větším prostranství na kraji hory. Byl odsud úžasný výhled. Mé ohromení opět zažehl pohled na obzor, kde byly v dálce vidět špičaté věže šikmo trčící k nebi. Musela to být stavba – ohromná stavba. Škoda, že mě nenapadlo koupit si na výpravu kameru. Obraz působil znepokojivě, šikmé masivní tmavé věže a malebná krajina spolu vytvářely ostrý kontrast. Co jsme odpočívali, snažil jsem si výjev co nejlépe zapamatovat. Na okolí začínalo padat šero a ochladilo se. Vědoucí seděl stranou kousek před námi, vypadal teď jako stříbrný mechanický brouk. Co je vůbec vede k tomu dělit se o své vědění? Můj rozbíhající se proud myšlenek přerušil Thomas.

               „Tak chlapi, dnes už se prý dál nejde. Vyčkáme na světlo dalšího dne. Nevím, jak dlouho tu přesně trvá noc, nutně se však musíme pohlídat. Alexej a Lubor má první hlídku, po dvou hodinách já a Josef, po dalších dvou Lukas a Alexej. Dál budeme vidět, dokud se nerozední.“

               „Myslím Tome, že to bude stačit.“ Usmíval se Schmidt, který se svou paní seděli pod mírným převisem u skalní stěny, kde rozbili svůj minitábor. Z batohů už si stihli vyndat termoizolační fólie a svačinku. Když jsem je viděl, dostal jsem taky hlad a sáhl po svém batohu.

               Thomas pokračoval: „Další věc, která vás určitě rozveselí. Jsme rychlí a delší část cesty jsme už zdolali – alespoň tak se to jeví. Takže se posilněte, odpočiňte si a zítra pokračujeme.“

               Chlapci na to vítězně zvolali „Jo!“ Opožděně jsem se přidal a vyndal jsem si jídlo. Nemohl jsem se nacpávat, protože jsem si chtěl nechat rezervu pro případ, že bychom zde uvízli. Když jsem dojídal, už byla skoro tma. Lukas s Alexejem po obvodu našeho tábora rozmístili několik malých svítilen, které se s příchodem noci samy zapnuly a rozlévaly bílé světlo na blízký terén. Chvíli jsem nebyl spokojen se svou volbou místa pro nocleh. Ležel jsem nejblíže ke svahu a cítil se být hodně na ráně. Pod převisem by mi bylo příjemněji. Lukas taky ležel sám opodál, tak jsem své znepokojení nechal přerůst ve vzrušení, které mi nejdříve bránilo usnout. Ale kolem bylo ticho, batoh, který jsem měl namísto polštáře, byla nejměkčí věc široko daleko, až se mé myšlenky vymkly realitě a přišel spánek.

               Nebyl jsem si jistý, co mě probudilo dříve, jestli Luborův příchod, nebo poblikávání, které mi prostupovalo skrze zavřená oční víčka, jako tomu bývá při silné bouřce, když řádí blesky.

               „Vstávej Ničiteli, střídačka.“

               Pomalu jsem se celý rozlámaný posadil. Můj zrak spočinul na vědoucím. Seděl pořád stejně, co jsem se jen dokázal rozpomenout, ale z jeho žezla blýskal proud světla, který vysokým obloukem mířil směrem k místu, kde jsem viděl zvláštní stavby. Nic slyšet nebylo, kromě nesrozumitelného mumlání, jak spolu Alexej a Thomas opodál něco rozebírali.

               „Co to je?“ zeptal jsem se Lubora.

               „Nevím, před chvílí začal z ničeho nic blýskat, třeba je to normální.“ Pokrčil rameny a pomalu odešel ke svému batohu a plácl s sebou na zem. Usnul snad dřív, než ulehnul – nepochopitelné.

Alexej taky zalehl. S Thomasem jsme na sebe jen mávli. Zůstával hlídat půlku tábora blíž k vědoucímu, tak jsem dával pozor na tu druhou. Moje představa, že si s Thomasem trochu popovídáme nebyla naplněna. Občas jsem na sebe mávli, a to bylo všechno, než nás vystřídala další hlídka.

               Ráno mě vzbudily šustivé zvuky. Polovina z nás už měla sesbírané věci a chystalo se vyrazit. Vědoucí stál na pěšině koukal na nás. Jeho netrpělivost jsem si jen představoval. Kopl jsem do sebe trochu vody, batoh na záda a do ruky tyčinku, která mi suplovala snídani. Thomas dal pokyn a já, stále celý rozlámaný z tvrdého lože, vyrazil spolu s ostatními dále po cestě k Draku vědění.

               Po několika hodinách jsme stanuli před jeskyní. Vědoucí rozzářil žezlo a bez meškání jako první vešel dovnitř. Průchod byl prostorný, vedl asi padesát metrů do hory, kde na jeho konci dolů do temnoty vedlo široké schodiště. Zapnul jsem baterku – spíš proto, abych zjistil, jestli stále funguje – a sestupoval s ostatními dolů. Cestou nás provázely zvuky našich kroků znásobené ozvěnou. Zněly ostře a mokře. Ze stěn prosakovala voda. Taková místa mě odrazují. Koutkem oka jsem zahlédl nějakého tvora, jak se na kraji u stěny snaží vyškrábat na schod. Aspoň, že tu nic nelétalo. Posvítil jsem na strop a ten byl čistý. Jistota, že na mě se shora něco nespadne, mi přinesla úlevu. Šli jsme v tichosti stále hlouběji. Za chvíli bylo z hlubiny vidět světlo. Zpočátku jen slabou záři, která postupně sílila a nakonec prosvětlovala celý tunel. Na jeho konci pak zvala do prostorného sálu.

               Postupně vešli jsme dovnitř. Bylo to tu ohromné. Po celém obvodu rozlehlé dutiny vedl ochoz. Vědoucí se zastavil před nejbližšími schody, které vedly z ochozu dolů na písečný plac, kde byl uprostřed místnosti svítivý kulový objekt. Jak asi vypadá kulový blesk? K tomu by se to snad dalo připodobnit. Objekt vypadal jako ohromná bublina, která s měnící se frekvencí kmitala nad plochou lesklou snad kamennou deskou. Kolem dokola byl v písku vyznačen kruh. Z koule švihaly krátké pomalé blesky – podobně jako z té na žezlu vědoucího – a nesahaly dál než do míst, kde byla kruhová hranice vyznačena.

               „No Ničiteli, vypadá to, že jsi první na řadě.“ zasmál se Thomas.

               Otočil jsem se a zjistil, že jsem ke kouli nejblíže ze všech. Valibuk Lubor zůstal stát u vchodu do sálu. Thomas stál nahoře u schodiště stejně jako vědoucí, který upíral zrak na nás dole. Alexej a Lukas zůstávali u Schmidta s jeho paní, kteří stáli za mnou a kousek stranou. Ani si nevybavuju, že jsem schody sešel.

               „Uf“, polkl jsem a vytáhl talisman – moji oblíbenou knihu, která se mnou zůstávala celý život. Byl to příběh z dávných časů o muži, který prchal před rádoby spravedlivostí, když byl odsouzen za skutky, které neprovedl. Několikrát utekl z vězení, cestou poznával skutečný chod světa, lidi a postupně došel k poznání, co je na světe vlastně nejdůležitější. Byla v ní spousta filosofických myšlenek a poznání – alespoň já to tak chápal. Chtěl jsem si ji ještě jednou přečíst, ale pro všechny přípravy na výsadek na to nebyl čas.

               Přikráčel jsem ke kruhu, naposledy si prohlédl přebal a hřbet. Uvnitř byla ještě stará mnou vyrobená záložka. Pohlédl jsem na blýskavý povrch koule měnící barvy a opatrně napřáhl ruku s talismanem za vyznačenou čáru v písku. Jeden z líných blesků přeskočil na knihu a střapatě se kolem ní omotal. Rukou jsem ucukl a zíral na knihu, která se rozzářila a jako by vrstva po vrstvě padala na povrch kmitající koule, pod kterým zmizela.

               Z hladiny se vypoukla menší bublina modré záře o velikosti asi fotbalového míče a zrychlovala směrem ke mně. Reflexivně jsem ustoupil, ale o něco jsem zakopl a padl do písku. Modrá bublina mě praštila do hlavy a na chvíli jsem měl pocit, že padám volným pádem.

               Když jsem otevřel oči, skláněl se nade mnou Lukas.

               „Dobrý chlape?“

               „Jo, asi v pohodě.“ Zkusil jsem se pohnout. Cítil jsem se odpočatý, jako bych za sebou neměl ty kilometry chůze, které jsme sem museli vážit. „Jak dlouho jsem byl mimo?“

               „Pár sekund, ale vystrašils nás.“

               Ohlédl jsem se. Celou dobu mi věnovali pozornost všichni ze skupiny. Zasmál jsem se a ukázal jim zdvižený palec. Pak se zvedl z písku a smetl ze sebe zrnka, co mi ulpěly na oblečení. Vrátil jsem se pod schodiště, kde jsem chtěl počkat až budou všichni hotovi. Když jsem předával talisman, zapomněl jsem se soustředit na odpověď, kterou jsem chtěl znát, ale vypadalo to, že je vše v pořádku. Už teď jsem měl jasnější myšlenky ohledně toho, co mě trápilo. Věděl jsem. Ne okamžitě, ale cítil jsem, že jakmile to budu potřebovat, budu také vědět.

               „Tak co tomu říkáš drahá?“ Zeptal se Schmidt. „Chceš jít další?“

               „Trochu mě to vystrašilo Otto, ale jo, jdu do toho.“ Pravila a vytáhla z taštičky opravdu krásný šperk. Snad nějaký náhrdelník.

               „Jestli chceš, půjdu s tebou.“

               „Ano, to bych ráda. A – můžeme jít spolu?“

               „Nevím, proč bychom nemohli. Bude to v pořádku.“

               Vykročila tedy směrem k Draku vědění a Schmidt ji následoval. Když už byli skoro u koule, uslyšel jsem za sebou Thomase, jak volá: „Pozor!“

               Pohlédl jsem ke schodům. Vědoucí měl nakročeno směrem dolů a byl teď otočený směrem k Tomovi, kterého v tu chvíli obklopily blesky z jeho žezla. Snad během vteřiny se od vchodu rozběhl Lubor a skočil nohama napřed vědoucímu do zad. Ten se zřítil ze schodů a jeho žezlo mi padlo k nohám. Okamžitě jsem po něm sáhl a vzal ho do ruky. Thomas už také ležel na zemi vztahoval ke mně ruku.

               „Ne! Neber to!“ a pak se jeho bolestný výraz v obličeji změnil v údiv.

               Vědoucí se začal zvedat a obsidiánově černé průzory mi hleděly do očí. Byla to jen myšlenka, ani ne konkrétní, ale žezlo se mi v tu chvíli v rukou rozzářilo, načež z něj vyrazil fialový blesk a zasáhl vědoucího do hrudi. Za praskavého zvuku blesku jeho brnění na několika místech puklo a blesk pronikl dovnitř. Po pár vteřinách jsem vycítil, že je hotovo. Žezlo pohaslo a vědoucí padl na zem. Helma odskočila a do písku se začala líně vsakovat hutná tekutina, která z brnění vytékala. Všichni mlčeli, až nakonec prolomila nastalé ticho Dorota. Vypadala šokovaná tím, co se odehrálo. Když jsem ji uslyšel, začal jsem vnímat svoje tělo. Nohy i ruce mě brněly a trochu jsem se začínal třást.

               „Sakra chlapi, bylo to nutné?“

               Otočil jsem se ke dvojici. „Byli jsme v nebezpečí.“ a pokrčil jsem rameny.

               V tom se opět se ozval Thomas. „S tímhle jsme přece počítali. Vědoucí jsou nevyzpytatelní. Mrzí mě, co se stalo, ale my se jen bránili. Pokračujte, ať můžeme odejít.“ Pak se obrátil ke mně a řekl polohlasem: „Díky Ničiteli, kdo ví, jak by to mohlo dopadnout, kdybys nezasáhl. Lubore, skvělá práce, běž dál hlídat vchod.“ Mezi tím si mnul a zkoumal bolestivá místa po těle.

               Pomyslel jsem na okamžik, jak mi bylo skvěle poté, co jsem se probral na zemi u Draka vědění. Žezlo prsklo, na chvíli zazářilo a prostoupil mnou opět klid. 'Zajímavé,' pomyslel jsem. 'Proč asi Thomas nechtěl, abych se ho dotýkal?'

               „Pojď drahá, spěcháme.“ řekl Schmidt. Pohlédl jsem opět směrem k nim – už byli u kruhu. Jakmile se Dorota otočila zpět k zářící kouli a chtěla napřáhnout ruku se šperkem za kruh, Schmidt jí žduchl do zad a poslal ji tak za vyznačenou bariéru. Leknutím vyjekla.

               „Otto, co to kruci děláš?!“ Otočila se, ve tváři zlostný výraz, který vystřídalo zděšení, když zjistila, že z poza bariéry nemůže ven. „Otto!“ Blesky obkroužili její tělo a zvedly ji ze země. „Otto, kruci pomoz mi, pálí to! Otto!“

               Její poslední výkřik prostoupil sálem a vrátil se v ozvěně. Rozzářila se a pomalu se začala rozplývat. V té chvíli Otto Schmidt s klidem pronesl: „To ty, má drahá, jsi to nejcennější, co mám. A já potřebuji vědět vše.“

               Byl jsem klidnější, než bych čekal. Koule na žezlu mi zářila, už nikdy jsem ho nechtěl dát z ruky. Sledovali jsme, jak malá zlato-stříbrně-rudě zářivá koule vylétla z draka vědění a trefila Schmidta do hlavy. Ten bezvládně padl na zem – asi jako předtím já. A pak dlouho nic, ticho. Až po chvíli zazněl Thomasův hlas.

               „Teď jsem na řadě já pánové, když dovolíte.“ Pronesl a vydal se směrem ke kouli, kde se zatím Otto sbíral ze země.

…

 

               Cestou zpět k astroplánu jsem se dozvěděl, že Schmidt je jedním z lidí, kteří se účastnili poslední z expedic, co se sem na planetu Vědoucích ještě před věky dostaly. Poté, co se vrátil na Zemi, naznal, že chce vědět víc, ale vědoucí k Draku vědění nikoho podruhé nepustili. Proto prý teď vypadá jinak. Má mít za sebou plastickou operaci kvůli změně podoby. Otto totiž už po své první návštěvě mimo jiné věděl, na jakou otázku má chtít znát odpověď a také, co musí obětovat, aby získal vědění co nejobsáhlejší a nejhlubší. Celou dobu čekal jen na tuto příležitost. Sny se stanou realitou, pravil, když jsme opouštěli sál s Drakem vědění.

               Během návratu jsme nikoho nepotkali. Na Lubora nedávné události dolehly asi nejvíc, protože se venku zhroutil. Museli jsme ho nadopovat stimulanty, aby se s námi dostal k astroplánu. Těžko bychom ho odnesli a já nechtěl užitím žezla poutat možnou pozornost – nehledě na to, že jsem si ještě nebyl stoprocentně jistý, jak s ním zacházet. A tento den to ještě nebylo vše. Při návratu na hvězdolet mě čekalo další překvapení. Namísto kapitána se nám ozval Hubeňour.

               „Vítám Vás zpět, jak dopadla expedice?“

               „Stoprocentní úspěch.“ Pravil Schmidt. „Co u tebe?“

               „Měl jsem tu dost práce.“ Jeho hlas zkresloval reproduktor, nebo možná méně kvalitní mikrofon jeho terminálu. „Kapitán i zbytek velení už krouží někde venku a brzo spadnou do atmosféry planety. Co jen vím, máte volný vstup. Většina pasažérů ještě spí a zbylí jsou zamčení v kajutách.“

               „Perfektní, já už je získám pro svoji věc. O ty, kterým se to nebude zamlouvat, se vhodným způsobem postaráme.“

               „Rozumím, nachystám nějaké hibernační komory.“ Hubeňour ukončil spojení a my se chystali zakotvit.

               „Co máte dál v plánu?“ zeptal jsem se Schmidta. Ten se na mě spokojeně usmál a pravil:

               „Chci vládnout vlastní civilizaci. Sám si ji vybuduji. Bude lepší, silnější, krásnější než ten náš bývalý zaplivaný svět. Pro ten je v mém plánu také místo, ale o tom možná později. A vy, chlapci, mi moji civilizaci pomůžete vybudovat – tedy, pokud máte zájem.“

               „Vybudovat civilizaci, to může nějakou dobu trvat.“ konstatoval jsem.

               „Jistě, ale teď máme hvězdolet. Ten nás dopraví na planetu předků vědoucích, kde budeme mít nekonečně času. Bude to velkolepé.“ Celý zářil nadšením, ale já se na jeho vlnu nemohl – nechtěl naladit. Možná jsem trochu ztuhl. Donutil jsem se pokračovat v rozhovoru.

               „Takže tam poletíme?“

               „Ano,“ přikývl Schmidt vesele, „ale nejdřív se musíme vrátit k Zemi. Zničit hrozbu, která by mě mohla chtít zastavit.“

               „Rozumím.“ Zalhal jsem. Naše konverzace skončila a já si třídil myšlenky, než jsme zakotvili a opět se nalodili na hvězdolet.

               Po nalodění jsem zamířil jsem rovnou do své kajuty, stejně jako Lubor a Lukas. Ostatní se odebrali se Schmidtem do řídícího centra. Nepotřeboval jsem vědět, co chce Otto našim vězňům odvysílat, byla to jeho věc a jeho boj a – v duchu jsem se uchechtl – jeho civilizace. Já si to potřeboval všechno urovnat v hlavě.

 

…

 

               Když jsme dobrzdili k planetě Zemi, seděl jsem s ostatními v řídícím centru. Na rozkaz Schmidta jsme odmítly veškeré pokusy o komunikaci. Spustili jsme nouzové vypuštění hibernačních komor s množstvím pasažérů, kteří se nechtěli Schmidtova velkolepého plánu účastnit. Mělo to něco do sebe – nový začátek – ale nelíbilo se jim to. Tak jako tak jsme měli ještě náklad spáčů, kteří nebyli u Keplera 1544 probuzeni a nedostali možnost volby. Schmidt byl přesvědčen, že nakonec budou nápomocni jeho věci.

               „Tak, začali je sbírat.“ otočil se Thomas k ostatním.

               „Dobrá,“ pravil Schmidt. „Tohle je na potřebnou chvíli zabaví. Marko, vem nás nad Evropu.“ Hubeňour nastavil počítač pro výpočet souřadnic a manévru. Za pár sekund se hvězdolet pohnul ze svojí pozice.

               „A teď důvod, proč tu jsme. Ve Spacefolku je i zbytek lidí z mojí původní skupiny, se kterou jsme poprvé vědoucí před léty navštívili. Nebudu riskovat, že překazí nebo naruší moje plány. Město jsme opustili v co nejlepším utajení, ale nejsou to tupci. Pro všechny případy jim musím zabránit dostat se k vševědoucím.“

               „Jak to chcete provést?“ Zeptal se Lukas.

               „Nesmí se dostat už nikam. Je třeba je zlikvidovat. Věřte mi nebo ne, ale jsou nebezpeční. Stejně jako já. Ale já mám teď hvězdolet. Oni ne. Seděli na zadku namísto aby se trochu zasnažili. Kdybych je nechal žít, byl bych stejný hlupák jako jsou oni.“

               „Jak je najdeme?“ zeptal se Alexej.

               „Dost těžko, takže je hledat nebudeme.“ Schmidt upřeně pozoroval monitor kde pod vrstvou mraků prosvítal starý kontinent. Nejednou se od stanoviště radarových a ochranných systémů Stelly ozval Thomas.

               „Otto, manévr vzbudil až moc pozornosti. Z doků vyrazila loď orbitální bezpečnosti.“

               Schmidt se k němu otočil. „Vypni elektromagnetické pole.“

               „Pustíme je dovnitř pane?“ Zeptal se Hubeňour.

               „Nikoliv, Marko, zpřístupni Ničiteli konzoli pro zbraňové systémy. Vezmeš si to na starost, Josefe?“

               Chvíli jsem zaváhal. Jednou jsem ale členem týmu, tak jakápak zdrženlivost. „Jasně, cokoliv bude třeba.“

               Obrazovka na mém stanovišti se přepla do módu pro výpočty zásahů a volbu zbraní. Ovládání se zdálo intuitivní. V automatickém režimu to mohl ovládat zdá se kdokoliv. K mému překvapení jsme měli – „Směrové nukleární střely?“ Otočil jsem se tázavě na ostatní.

               „Jak jsem říkal, Stella má teď víc osobitosti.“ Pravil Schmidt a Thomas se do široka usmál. Zřejmě byl pyšný na práci, kterou při renovaci hvězdoletu odvedli.

               „Mám zaměřit plavidlo bezpečnosti?“ Zeptal jsem se a doufal, že v mém hlase nebylo znát mírnou nervozitu.

               „Ne, naším cílem jsou všichni společníci mé první výpravy. Zaměř Spacefolk a ať je ten zásah důkladný.“ Pravil rázně Schmidt.

               Skoro se mi zastavilo srdce, jak mi zatrnulo. Pár sekund mi trvalo, než jsem opět nabyl smyslů a než mi naskočily myšlenkové pochody. Krátce jsem se zamyslel. Nad tím, jestli jsem stále ten stejný člověk, co město před několika měsíci opustil. Nevím, necítil jsem se tak a co je hlavní, nechtěl jsem se jím znovu stát. Myšlenka na důkladný zásah mi poletovala vědomím spolu s tím, co mi odhalil Drak vědění. 'Vždyť je to jedno.' Pomyslel jsem a nechal ji přehlušit vše ostatní. Dál už jsem se soustředil jen na nastavení parametrů pro střelbu.

               „Vše připraveno.“ zahlásil jsem po chvíli.

               „Skvělé, palte.“ pokynul Schmidt.

               Po stisku tlačítka se hvězdolet mírně otřásl. Střely jím při opuštění šachty hnuly a Hubeňour na svém pultu rychle změnu vykompenzoval. Na bitevních plavidlech se toto dělo automaticky. Grafika ukázala, jak z dokovacího prostoru hvězdoletu vylétly tři hvězdy a v trojúhelníkové formaci mířily k planetě.

               „Zatím žádná odezva z plavidla bezpečnosti. Buď si toho nevšimli, nebo nevěří vlastním očím.“ Pravil s posměškem Thomas.

               Střely se rozzářily, jak vstoupily do atmosféry. Jejich povrch je dokonale chránil před účinky tření. To jim bylo dáno do vínku kvůli bojům mezi vesmírnými plavidly, ke kterým byly primárně určeny. Když už k Vám zamířily, nešlo je zlikvidovat ochranným laserem. Při výbuchu byla téměř veškerá energie směrována do různě širokého kuželu ve směru letu – dle nastavení. Vlastně to byla paprsková zbraň na jedno použití. Při přímém zásahu způsobila střela vážné poškození nebo i kompletní destrukci podle toho, jak blízko se k cíli dostala. Ve vesmíru šlo o bezpečnou zbraň, protože v odpovídající vzdálenosti se paprsek kužele rozptýlil, kdežto vypuštěný běžný kovový projektil by devastoval na jakoukoliv vzdálenost.

               Záře jaderného výbuchu se na Zemi objevila asi po minutě.

               „Potvrzuji zásah.“ zahlásil Hubeňour, který akci pozorně sledoval.

               „Dobrá, je čas zmizet.“ zavelel Schmidt. Okamžik na to už nás zrychlení zatlačilo do sedadel.

               „Plavidlo obrany zvýšilo rychlost, stíhá nás!“ zakřičel Thomas.

               „Ničiteli, uvolni miny!“ Štěknul Schmidt.

               Vypadá to, že se ze mě stal zbraňový operátor. Vyhledal jsem příslušnou ikonu a spustil program pro automatické vypuštění. Miny se rozprostřou do prostoru a zastaví je. Přimknou se k jejich lodi a když nevypnou motor, vletí miny do jejího pláště a explodují. Kdo se někdy koukal na filmy, tak to zná.

               „Jsou v síti“ informoval nás krátce na to Thomas. „Než se jim povede miny zneškodnit, budeme mít služný náskok a budeme moci zmizet.“

               „Skvělá práce hoši.“ Pochválil nás Otto. „Ničiteli, vypusť ještě dvě sady, ať krouží kolem. Pak máte všichni volno – ale buďte připraveni, kdyby se něco dělo.“

 

…

 

               Pro jistotu jsme zůstávali po celou dobu zrychlování vzhůru. Schmidt nám vyprávěl o planetě, na kterou poletíme. Má být plná technologických zařízení předků vědoucích. Také jsou tam uchovány veškeré jejich znalosti z doby, než postupně přesídlili k Draku vědění. Nejvíc jej zajímala neutralizace stárnutí. Když bude žít dostatečně dlouho, opravdu se mu může podařit novou civilizaci vybudovat. Během doby do hvězdného skoku jsme cvičili nové rekruty, kteří se nechali zlákat sliby a dary, které jim Schmidt skutečně mohl splnit a dát. Já si začal psát deník a přemýšlel, jak nejlépe naložit se svojí budoucností.

               Od bombardování už uplynuly dva týdny. Na radaru nebylo vidět, že by nás někdo stíhal. Miny už mohli stihnout zneškodnit, ale asi jsme napáchali dost škody, abychom je zaměstnali a tak nás zřejmě zatím nechali být. Směrové nukleární nálože jsou určeny pro přesné údery, ale malá hvězda, co se zažehne v atmosféře, nadělá vždy dost problémů kolem místa, kde vzplane. Občas mě napadaly myšlenky, jaké to asi bylo v tu chvíli ve Spacefolku. Jestli si ti lidé stihly něčeho všimnout. Když Vás zasáhne proud energie rychlostí světla... Nejspíš si to nestihnete do důsledku uvědomit. Kužel jaderného paprsku byl nekompromisní. Hrozné a efektivní. Myšlenku jsem zahnal. Zabil jsem svoji minulost, jak nejlépe to šlo.

               Bylo pozdě a po náročném dni jsem se chystal večeřet ve své kajutě. Stál jsem u stolku, když se otevřely dveře. Postava v černé kombinéze s přilbou na hlavě vstoupila do místnosti a mířila na mě zbraní. Zarazil jsem se. 'Přepadové komando ze Země. Sakra...' napadlo mě. Museli nás stíhat s vysokým přetížením a pak se provrtat skrz plášť.

               „Mám Ničitele, v rohu místnosti mimozemský artefakt.“ Popsala krátce nastalou situaci.

               Ten člověk myslel moje žezlo, které jsem vzal vědoucímu. 'Jen mi ho seber, dotkni se ho.' prolétlo mi hlavou. Škodolibá myšlenka. Thomas mě chtěl tehdy v sále varovat, abych se žezla nedotýkal, protože když se žezla dotkl někdo jiný než vědoucí, kterému žezlo patřilo, byl tím žezlem zabit. To jsem v tu chvíli netušil. Ukázalo se, že to neplatilo vždy. Zřejmě ho vědoucí v tom fofru nestihl zamknout. To já však udělal pokaždé, když jsem žezlo odkládal.

               „Co teď bude?“ zeptal jsem se neznámé osoby, jejíž tvář se skrývala pod černým hledím přilby.

               „Ty se teď ani nehni! Ty a tvoji přátelíčci se teď můžete těšit! Jste zatčeni za únos hvězdoletu a za ten zkurvenej atomovej útok na Spacefolk!“ Zakřičela postava a následně si strhla přilbu z hlavy.

               Byla to mladá žena, s krátce střiženými tmavými vlasy. Byla rozzuřená, čemuž jsem nerozuměl. Mátlo mě to – nikdo ze zásahových jednotek se takhle nemá chovat. Možná šlo o nováčky, co byli někde na nácviku a měli to k nám nejblíže. Zřejmě si takovou skupinu troufli na hvězdolet poslat, aby ho zajali. Přece jen to bylo stále civilní plavidlo. Nedbal jsem jejích hrozeb a udělal krok k ní. Bylo to hodně riskantní, ale kdyby nás měli za úkol zabít, už bych tu nestál. Srdce mi mlátilo, to ano, ale snažil jsem se o klidný projev.

               „Uklidněte se, vůbec nemáte tušení o co tu jde.“ Tohle byl prostě blábol, kterým jsem se s ní snažil navázat kontakt. Mluvit s ní a stát se pro ni reálnou a lidskou osobou.

               „Měla jsem ve Spacefolku rodinu ty hajzle!“

               Vypadala opravdu děsivě, zároveň ně z ní polévalo horko a běhal mráz po zádech. Žena se začala klepat, zřejmě jí v krvi začal docházet adrenalin. Ještě trochu a mohla se zhroutit.

               „Vidíte,“ pravil jsem. „Škoda, že jste tam nebyla taky, byla byste tohohle všeho ušetřena.“ Vycítil jsem její slabost a změnil rétoriku.

               „Proč kruci, proč?! Jak jsi to mohl udělat?!“

               Bylo mi divné, jak mě může znát. Jak může vědět, že zrovna já jsem vypustil střely? Museli nás nějak odposlechnout. Tohle by se na skutečné bitevní lodi nestalo. No – odpověděl jsem jí.

               „Dlouho jsem byl dobrým člověkem a nic mi to nepřineslo. A teď? Při nejmenším jsem si nijak nepohoršil.“ Co nejvlídněji jsem se na ni usmál a mírně pokrčil rameny.

               „Z tohohle tak snadno nevyjdete! O to se já postarám!“ sklonila zbraň a zmáčkla spoušť.

               Bolest nejdřív nebyla tak velká. Už jsem ale nemohl stát, noha se mi podlomila a já se svalil na zem. V tu ránu z poklopu na stropě vpadl do místnosti kulatý strážní dron. Všechno se dělo zpomaleně. Téměř jsem vnímal, jak dron vyhodnocuje bezpečnostní situaci. Obrátil se k ženě a vypálil z kanónu. Kajutou zaznělo tlumené brrrrrrrrrum. Nejprve zasáhl její ruku se zbraní a ta se rozprskla na milion kousků, které se částečně vypařily a částečně rozstříkly po místnosti. V další vteřině dron provedl to stejné i se zbytkem jejího těla. Ani nestihla vykřiknout. Postupně jsem začínal jasněji slyšet hučení dronu a vnímal svůj dech. Zíral jsem na špinavé šmouhy na zdech kolem a dělalo se mi špatně. Opravdu nevím, jestli to bylo střelným zraněním, nebo tím, co jsem viděl. Proč mi kruci neřekli, že mám v kajutě takové příšerné zařízení?! Pocítil jsme vztek a s nadávkami se snažil doplazit k žezlu, zatímco dron hlídal ve dveřích. Pak svět zhasnul.

               Probral jsem se na ošetřovně. Stáli u mě Thomas a Schmidt. Prý jsme již byli v cíli cesty. Musel jsem spát dlouho. Chtěl jsem se posadit, ale nešlo to. Tělo reagovalo se zpožděním a dost ztěžka. Jako bych byl z olova.

               „Jsi ještě pod sedativy, vydrž tak hodinu, než dostatečně vyprchají. Pak už se budeš moct pohnout.“ promluvil jeden z nich.

               „Zachránil jsi nás. Viděli jsme ze záznamu bezpečnostního systému, co se stalo. Drony se synchronně aktivovaly na všech palubách. Nikdo ze zásahové jednotky neměl šanci.“

               'Á – super. Samozřejmě jsem to udělal všechno úmyslně.' Pomyslel jsem si a překvapilo mě, když jsem si tu situaci najednou nemohl vybavit. Věděl jsem, že se něco stalo, ale co přesně... Nechal jsem to prozatím plavat. Někdo mě střelil. To mi zatím stačí. Zkoušel jsem se podívat na nohu, ale ani to mi nešlo.

               „Jo chlapi, díky za podporu,“ vychroptěl jsem ze sebe. „Jak budu moct, přiběhnu za váma. Mám chuť se napít.“

               „Jasně Josefe, zajdem spolu, už se těším.“ '… Thomas, tohle řekl Thomas...'

…

               Vzpomněl jsem si na příběh o jednom letci z druhé světové války. Sloužil na bombardéru jako zadní střelec. Létali z Anglie bombardovat cíle v Německu. Hezounek – tak se tomu střelci říkalo. Byl to fešák a našel si v Anglii přítelkyni. Letci byli mezi holkama velice oblíbení. Jednou to při návratu domů nad mořem schytali od německého stíhače. Toho stíhače tehdy sestřelil, ale byl při tom raněn. Jeho kamarád – pilot onoho bombardéru – chtěl, aby posádka skočila padákem, protože měli v pumovnici zaseklou odjištěnou zápalnou bombu, kterou si tak nechtěně vezli nazpět. Bylo riskantní s polorozbitým letadlem, a navíc s tímhle nákladem, nouzově přistávat. Kluci vyskákali ven. Hezounek ležel v trupu letadla na nějaké lavici a vnímal jeho pohyby. Padák na zádech měl rozstřílený – nemohl vyskočit. Myslel, že ho všichni opustili, ale nebylo tomu tak. Jeho kamarád v letadle zůstal a dál ho pilotoval. Poznal to po chvíli podle chování stroje. Někdo ho stále řídil a byla jediná možnost, kdo to mohl být. Nouzové přistání se povedlo. Vysoukal se ven z letadla a chtěl utéct pryč, ale vzpomněl na kamaráda, který stále nevycházel ze dveří, tak se pro něj vrátil. Nevěděl, že kamarád už vyskočil z bombardéru skrze okénko kokpitu na druhé straně letounu. Ve chvíli, kdy strčil hlavu do dveří, bomba vybuchla. Přišel o obličej, a tak vlastně o všechno. O svou lásku, o svůj starý život. Ale věřil, že se z toho dostane. Bojoval a žil dál.

               Já se cítil podobně. Chtěl jsem získat a spíš jsem ztratil. Ale co vlastně? Ne. Neztratil jsem nic, protože nebylo co ztratit. Už od začátku, co jsem opustil ten byt. Ale ten pocit je tak neodbytný... Možná je to tím, že jsem chtěl něco získat a nezískal. To bude ono. Je to horší, než pocítit ztrátu. Je to zklamání. Po tom všem úsilí a nadšení, které jsem pro výpravu měl... Přistihl jsem se při chmurných myšlenkách. Ty jsou ve skutečnosti největším nepřítelem. Rozhodl jsem se nechat vše plynout a vyčkat, co mi život dál přinese. Kdybych tak věděl – usmál jsem se. Co jsem vlastně čekal, že mi Drak vědění prozradí za blbou knížku. Teď – teď už bych věděl, na co se zeptat – a co obětovat. Tak, jako to věděl Schmidt.

 

…

 

               Na planetě Nový Úsvit, jak ji Schmidt pojmenoval, bylo celkem vzato pěkně. Odměnou za mé zranění jsem si nechal plavidlo, které zbylo po zásahové jednotce. Byl to astroplán s hibernačními komorami a spoustou dalších vychytávek, které ty civilní nemívaly. Vcelku bez obstrukcí mi ho svěřili. Bez obstrukcí možná také proto, že jsem měl žezlo a oni se nechtěli s tou silou případně potýkat. Ve výsledku to není to důležité. Schmidt ke mně nikdy nebyl moc přátelský. Ne, že by mi zrovna na jeho přátelství záleželo, ale vypadalo to, že mě vnímá jako hrozbu a to se mi nelíbilo.

               Hlavní tábor byl založen v sušší oblasti, v blízkosti pradávných staveb, podobných jako jsme viděli na planetě vědoucích. Většina týmu věnovala čas průzkumu nalezených artefaktů a ruin. Slovo ruina vlastně neodpovídá stavu většiny budov. Vesměs byly zachovalé, spíš jen zaváté pískem nebo zanesené sedimenty zřejmě z dob, kdy tu více pršelo. Pár budov skutečně spadlo, nebo byly ve stavu, že hrozilo zřícení. Planeta byla geologicky aktivní, což se na zdejších komplexech podepsalo, ale celkově vzato byly v pořádku. Z počátku mě objevy zajímaly. Stále častěji se však ukázovalo, že většina nálezů je spjata s dlouhým bádáním a snahou o interpretaci informací, které se podařilo o artefaktech získat. Schmidt se zajímal jen o určité věci a podružnostmi se zaměstnávat nenechával. Já se tak stále raději vydával na průzkum přírodních zajímavostí planety, u čehož mi bylo pohodlněji. A nejen planety. S astroplánem jsem navštívil i blízký měsíc, kde jsem pradávné stavby objevil také.

               Lidé, co s jsme unesli, když zůstávali na hvězdoletu v hibernačních komorách, se postupně se svým osudem smířili. Na vybranou stejně moc neměli. Schmidt potřeboval pracovní sílu a lidé potřebovali přežít. Mnozí k němu začali vzhlížet a sympatizovat s jeho úsilím. Komu se to nelíbilo, zůstal sám, až nakonec nezměnil názor. Odpor neměl jak vzniknout, ploty nebyly třeba. Z tohoto konkrétního místa by bylo i tak těžké odejít. Kilometry polopouště střídané suchými lesy a místy malými oázami v malých údolích a propadlinách. Mezi těmito místy putovala menší stáda zvířat, která se nezřídka potýkala s místními dravci. Vycházka beze zbraně se rovnala velkému riziku. Fauna se nám cizincům sice téměř vždy klidila z cesty, ale jak dlouo to může vydržet? Vypadalo to tu podobně jako na Zemi, nebo na planetě Vědoucích. Zřejmě v podobném prostředí najdete podobné věci. Efektivní evoluční selekce pracuje zřejmě na stejném principu bez ohledu na to, kde se ve vesmíru nacházíte. Kyslík – stromy, zvířata s červenou krví... Život, vypadá to, je tím pádem všude zhruba stejný. Stejně krutý a nespravedlivý. Jiný by mohl být pouze tehdy, kdyby byl založen na jiných principech, než je právě evoluce. Skoro jsem toužil vyrazit takový život hledat – jestli vůbec existuje. Takového poznání bych si skutečně cenil.

 

…

 

               Roky ubíhaly. Za tu dobu jsem nashromáždil spoustu nanejvýš zajímavých informací o zdejším divokém životě. Nikdy jsem se ale nepřestal dívat na hvězdy s myšlenkou, jestli je tam někde i něco jiného. Když se Hubeňourovi podařilo rozluštit jazyky vědoucích, pomáhal jsem opět i s výzkumem artefaktů a technologií předků vědoucích, protože se to rozjelo ohromným tempem. Měli zvlášť jazyk pro technické odvětví, pro kulturu a také zvlášť jazyk pro běžný sociální styk. Možná bychom se s nimi časem dokázali i dorozumět. Na základě nově získávaných poznatků Schmidt s Lukasem postupně zaváděli nová technologická řešení a vynálezy. Mimo jiné jsme prakticky nestárli, díky formuli, kterou Hubeňour spolu se Schmidtem upravili pro lidskou fyziologii. Ukázalo se, že vědoucí můžou být staří i tisíc let. Jednoduše, na rozkrývání a objevování toho bylo dost a dost na celé věky. Dny už dávno začaly být všechny stejné, když se mi přihodila událost nového charakteru.

               Byl jsem zrovna v zahradě, kterou jsem za tu dobu sám před svým domem vytvořil, když jsem v dálce uslyšel výstřel. Pomyslel jsem si, že si někdo z bezpečnostních oddílů vyrazil s kamarády na lov. Zdejší býložravci – podobní malým koňům platili za dobrou zásobárnu jídla. Očividně jim zde přibyl nový predátor. Zdroje z hvězdoletu obíhajícího na orbitě jsme se totiž snažili šetřit, jak jen to šlo.

               Vrátil jsem do místnosti, abych zkontroloval počasí a zjistil, jestli nejsou nové zprávy z objevů. Když jsem vzhlédl od terminálu, rázem jsem se lekl. V místnosti stála žena ve špinavé kombinéze s jednoduchým pracovním účesem tmavých vlasů stažených do ohonu. Měla jemné rysy a hleděla na mě tmavýma očima, vytřeštěnýma, jako má dítě nachytané při krádeži sladkostí. Byla menší postavy a zdála se hubená. Kombinéza na ní plandala, jako by nebyla její. Ani se nehla, jako by zamrzla na místě.

               „Můžu Vám nějak pomoci?“ zeptal jsem se. Oči jí zvlhly a chvíli zrychleně dýchala, jako by předtím zadržovala dech.

               „Já – já bych chtěla odejít. Pustíte mě?“

               „Nikam Vás nepustím!“ odpověděl jsem rázně. Mohlo to znít i rozčíleně. Opravdu mě pěkně vylekala. Pár kroky jsem přešel po místnosti. „Nikam Vás nepustím, dokud mi neřeknete, kdo jste a co tu chcete.“ Pokynul jsem jí, ať se posadí na židli za stolem. Vzdychla a posadila se. Všiml jsem si, že zírá na žezlo v rohu místnosti.

               „Vy jste Ničitel.“ řekla jako by doprostřed stolu upustila kámen a teď svůj zrak upírala pro změnu na mě. Vypadala nervózně a připomněla mi něco z minulosti.

               „Ano, tak mi říkají.“ Posadil jsem se naproti ní. Ukázal jsem palcem za sebe, ven ze dveří. „Slyšel jsem střelbu. Myslel jsem, že si chlapci vyšli na lov. To honí Vás?“ Žena se sevřenými rty přikývla.

               „Nemohla jsem tam zůstat.“ Na chvíli se odmlčela. „Co – teď uděláte?“

               „Nevím, nejsem vševědoucí.“ Odvětil jsem a skutečně si moc nevěděl rady.

               „Ale byl jste u nich.“ Po místnosti se na chvíli opět rozlehlo ticho. Zdálo se mi ale, jako bych v jejím hlase pocítil zaujetí. Nejspíš to byla i nepatrná změna ve výrazu tváře a chvilkové uvolnění.

               „Ano, to byl.“ Seděli jsme a koukali na sebe. Pak mě v hlavě dozrála myšlenka. Dosti podlá, ale ty já měl vždy nejraději. „Možná bych Vám mohl pomoci. A třeba trochu i sobě.“

               „Jak to myslíte?“

               „No, v tuhle chvíli opravdu nevím, co dělat. Co se tak podívat ke vědoucím? Chtěla byste?“

               Chvíli na mě třeštila oči. „No, asi ano.“ odpověděla nejistě. „Když se odtud dostanu pryč...“ Sklopila oči a sledovala svoje roztřesené ruce.

               „Tak se trochu upravte a můžeme vyrazit.“ Usmál jsem se na ni.

               „Co? To jako vážně?“ nevěřila. Zřejmě si představovala docela jiný vývoj situace. Dlouho jsem nikoho neviděl tak ohromeného.

               „Ale jistě. Docela dobře se tu beze mě obejdou. A bez Vás zřejmě taky.“

               „Tak jo.“ pověděla po chvíli mlčení a odběhla do koupelny. Za čas vyšla ven a nevypadala o mnoho lépe než před chvílí.

               „Já Vám ale nevěřím. Nemůžu Vám věřit.“ Zněla její další slova. Chvilkama pokukovala ke vchodu, jako by čekala, že vkročí někdo z bezpečnostních oddílů.

               „Nedivím se Vám, ale zkuste to. Jak se jmenujete?“

               „Líza,“ špitla po vteřinách váhání.

               „Já jsem Josef.“ Vzal jsem žezlo a vyšel před dům. Zběžně jsem prohlédl okolí, jestli se poblíž nenachází některý z domnělých lovců zvěře a pokynul dívce, aby vyšla ven. Dům jsem zamčel a společně jsme vyrazili k mému speciálnímu astroplánu. Nezajímalo mě, jestli si nás někdo všimne, nebo ne. Nemají mě jak zastavit. Cestou jsem se Líze omluvil za svoji neomalenost, kdy jsem ji jako hosta u sebe doma vlastně zapomněl pohostit. Myslel jsem to i trochu žertem a vše jsem napravil po odletu z Nového Úsvitu.

               Cestou jsme si vyprávěli o svých životech, o tom, co máme rádi. Vyměnily si náhled a názory na Schmidta a jeho plán. Já mluvil také o výpravě za Drakem vědění. Co se týkalo mé osoby, pověděl jsem jí vše. Netuším, co si o mě mezi sebou obyvatelé Nového Úsvitu říkali, co všechno mohla slyšet. Za ta léta už to musel být příběh ne zcela odpovídající skutečnosti, kterou jsem prožil. Ale i přes to, co jsem udělal, to vypadalo, že si ve mně našla jisté zalíbení. Stejně tak jako já v ní. Už jsem nevěřil, že mi v životě bude na někom záležet. Vlastně se mi Líza i líbila. Počáteční sympatie přerostla v něco hlubšího. Byla krásná nejen jako žena, ale i jako lidská bytost. Černá vojenská kombinéza, kterou jsem jí nabídl místo té ušmourané, jí náramně slušela. Když jsem byl s ní, hřálo mě to u srdce, ale snažil jsem se držet si určitý odstup.

               Hibernační komory na astroplánu speciálních jednotek byly skvělá věc. Trávit celé čtyři měsíce povídáním si s druhým člověkem, hraním deskových her a četbou knih, by nakonec mohlo být peklo vzhledem k malému prostoru na astroplánu. Protože měl sloužit i k mezihvězdným letům, byl vnitřní prostor rozdělen na čtyři otočné sekce. Při zrychlování tak byly poskládané nad sebou. Tedy vzadu/dole ošetřovna a hygienické zázemí, nad ní zbrojnice a sklad, potom pohodlné strategické pracoviště rozvržené tak, že se zde mohli sejít všichni členové jednotky a připravovat se na úkol. No a úplně vepředu/nahoře místnost se šestnácti hibernačními komorami. A pak samozřejmě kabina. Může se to zdát jako velký prostor, ale když nemůžete ven, působí to jinak. Před hvězdným skokem jsme šli spát a automat nás vzbudil asi dva dny před koncem brzdného manévru u planety vědoucích. Krátce po probuzení jsme se sbalili a nachystali na cestu. Líza neměla žádný talisman, ten jsem měl jenom já. Řekl jsem jí, že se potřebuji dozvědět opravdu hodně a že dám Draku vědění svoje žezlo. Nakonec ji napadlo vzít svoji starou kombinézu – šťastnou kombinézu, do které se navlékla, než utekla za snad lepším osudem.

               Druhý den, jakmile jsme dobrzdili na orbitě, jsem zahájil sestup. Za tu dobu, co jsem s astroplánem létal, se ze mě stal skvělý pilot. Vedl jsem ho po podobné křivce, jako řídil před léty sestup Thomas. Místo přistání jsem ale vybral jiné. Plac, kde jsme tehdy tábořili, byl k jeskyni podstatně blíž, než pláň, kde jsme dosedali předtím. Mohl jsem si to dovolit, protože můj astroplán měl oproti Thomasovu citlivější řízení a dokázal bezpečně dosednout na plochu stejně velkou, jakou sám zabíral.

               Krátce po přistání, jen co se rozptýlil prach a kouř, Líza vstala z křesla a přilepila se na sklo kabiny.

               „Venku někdo je.“ otočila se ke mně se strnulým výrazem. „Vědoucí – a ne jeden, je jich spousta.“

               „Neboj, to zvládneme. Tohle nám pomůže.“ Usmál jsme se a pozvedl žezlo. „Jdeme?“

               Líza se také opatrně usmála a společně jsme opustili astroplán. Než se vědoucí stihli přiblížit, pomyslel jsem na bariéru – něco jako ochranný deštník. Žezlo zaprskalo a rozzářilo se. Z koule vyšlehl blesk, který se nad námi ohnul a jeho oblouk se dotkl země několik metrů před námi. Následoval ho další a další, až jsme byli pod spojitou kopulí. Bylo skrz ni vidět, jen všechno tónovala do fialova. Vydali jsme se směrem k jeskyni. Vědoucí nám zkoušeli zahradit cestu, ale před štítem nakonec ustoupili. Začali na nás ze svých holí chrlit blesky, ale s bariérou to ani nehnulo. Po chvíli toho nechali a už nás jen doprovázeli. Jejich bezmoc mě až pobavila. Proč se tady vůbec šikovali? Vždyť museli vědět, co udělám. Že by se na mě chtěli podívat? Neuvidí nic, co by už neviděli předtím. Pokračovali jsme po trase a fialové podbarvení ochranné bariéry mě začalo zmáhat.

               „Chceš něco vidět?“ zeptal jsem se Lízy. Ta přikývla. Za chvíli začal náš štít hrát všemi barvami světelného spektra. „Nějak takhle to vypadá na konci duhy.“ Líza se rozesmála a přátelsky mě plácla po rameni. Byl jsem rád, že jsem jí při výšlapu mohl vylepšit náladu.

               Šli jsme spolu asi tři hodiny v kuse se zástupem vědoucích za námi, až jsme dorazili k jeskyni. Lízu tenhle výlet zdá se nikterak nezmohl. Znovu jsem ji musel obdivovat. Do hlavy jsem jí neviděl, ale působila na mě klidným dojmem, sebejistě, uvědoměle. Musel jsem o ní takhle přestat přemýšlet, do očí se mi draly slzy. Ani už si nevybavuju, kdy jsem naposledy slzu uronil. Tak jak tak, teď se to nehodilo. Kýchl jsem do rukávu, promnul si oko a pokračoval. Vedl jsem ji dovnitř a po schodišti dolů až k sálu, kde byla koule Draku vědění. Vědoucí byli stále za námi a já je v sálu nechtěl. Řešení bylo na snadě. V průchodu jsem žezlo zabodl do země tak, aby jej štít vyplnil a nepustil nikoho dovnitř. Pak jsem se ohlédl na Lízu. Vypadala vzrušeně, v náruči tiskla svoji starou kombinézu a hleděla na zářivou kouli uprostřed. Z kapsy jsem vytáhl kousek papírku a něco do něj poznamenal. Toho si stihla všimnout.

               „Co to píšeš?“

               Usmál jsem se na ni. Její oči hleděly tak pronikavě. „Jen něco, abych nezapomněl... Chceš jít první? Nebo mám jít s tebou?“

               „Pojď se mnou – jestli teda můžeme jít spolu.“

               „Zajisté.“ Pokynul jsem směrem dolů z ochozu a násldoval ji.

               Sešli jsme schody a kráčeli jsme doprostřed sálu. Mrtvý vědoucí, kterého jsem tu před léty zabil, už tu neležel. Ohlédl jsem se a zkontroloval naše souputníky. Byli stále za bariérou, takže jsme měli soukromí. Když jsme stanuli u kruhu v písku, otočil jsem se k Líze.

               „Ještě něco jsem ti nepověděl. To, jak přeně přišel Schmidt ke svému velkolepému vědění.“ Líza zpozorněla. Pohledem zabloudila k mým prázdným rukám. Stáli jsme kousíček od sebe. „Jeho talisman, který draku vědění obětoval, byla jeho žena.“

               Ta slova na Lízu dopadla jako kladivo – uvědomila si, že Schmidtova žena tu tehdy musela stát tak, jako ona nyní. Těžce zadýchala a upustila svoji kombinézu do písku. Začínala plakat. Zavřela oči, setřela první slzy a pak se na mě opět zahleděla.

               „Co? Josefe…“

               „Ano, byla to nejdražší, co měl.“

Nečekal jsem, že ta chvíle bude tak těžká. Lízu zradily nohy a kecla s sebou na zem ke své kombinéze. Plakala, a ještě chvíli se na mě dívala, než svůj zrak nakonec odvrátila. 'Zklamání, to je ten nejhorší pocit v lidském životě.' pomyslel jsem si. Sklonil jsem se k ní a naposledy ji pohladil po tváři. Když se na mě znovu podívala, bylo to se zamračeným výrazem se špetkou zlosti a zoufalství. Přes všechny ty slzy mě nemohla vidět ostře.

               „Říkám to proto, abys znala význam toho, co se chystám udělat. Záleží mi na tobě.“

               Papír s poznámkou jsem ji vtiskl do dlaně, ale nesevřela ho, tak hned vypadl do písku. Vlastně na něm nesejde. Připravil jsem se k akci. Teď už nebylo kam ustoupit a váhat nemělo smysl. 'Tohle teď slušně zamíchá kartami.' Pomyslel jsem a překročil kruh vyznačený kolem koule vědění.

               Líza jen hekla překvapením. Blesky mě chytili a omotaly se kolem mě. Kruci, fakt do dost pálilo. Ještě jsem s těží mávnul na rozloučenou a pak se mé vědomí začalo rozplývat. Jak teď naloží se svým věděním se nedozvím, ale... .. .

 

...

 

               Vesmír tepal rychlostí kauzality. Energie vakua, která kdysi protla časoprostor a vysrážela se ve hmotu, spěla nevyhnutelnou posloupností dějů ke svojí podstatě a vytvářela tak živou realitu všeho co známe včetně poznání samotného.

Ze soustavy Kepler 1544 odstartoval astroplán a zamířil neznámo kam, nicméně s cílem jasným jako právě zrozená hvězda.

 

---