Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nechtěná

16. 07. 2019
5
1
637

Nechtěná

 

Horká krev klokotá temnými tubusy lidského metra,

myšlenky se jako vyrušené hejno much rozlétají do dálky,

požár zapalujících se lýtek se snaží uhasit vlhké dlaně

a sucho v krku dává poslední šanci rozmyslet si pohřební řeč.

 

Válka o nadvládu nad štěstím končí ve chvíli,

kdy odsouzenec i oběť v jedné osobě najde sílu na poslední zpověď.

Milování... Milování.... Milování...

Ta slova jež ho usvědčují z citu jsou mu cejchem prokletí.

 

Soudce i kat smutně svěsí hlavu nad osudem nešťastníka,

jež právě spáchal zločin, který se neodpouští!

On... Ta ohavná bestie, jež se nestydí obnažovat své city,

se jediným pohledem do očí KatCe, přesvědčí že prohrál.

 

Ona... Kat, soudCe, oběť, žena,

si nechá spadnout své tmavé vlasy z čela,

aby poskytly zástěnu hnědým očím soudního tribunálu,

by v nich viník nechtěl nakonec hledat zbytky soucitu či lítosti.

 

Kdyby jen měl po ruce pelyněk,

aby mu pomohl přebít tu neskutečnou hořkost,

vkrádající se neúprosně do každé buňky jeho těla.

A je vlastně skutečně ještě jeho?

 

Bestie, chlípník, drzoun a běs v jedné nádobě,

se marně snaží proniknout závojem tmavých rolet,

skrývajících skutečný odraz duše.

V hlavě prázdno. Srdce praská.

 

Tak zas končí přátelstvím, jedna nechtěná láska.

 

Zbývá účet vyrovnat,

káva, voda, hrdost a žluč.

Dohromady, nebo zvlášť?

Zvlášť....

 

Zvlášt... Zvlášť... Zvlášť...

 

Tak končí jeden příběh bolu,

jedna láska prokletá,

tam v kavárně vedle stolu,

dvě duše letí do Světa...

 

 


1 názor

zaujalo, donutilo přečíst do konce i řes moji lenost


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru