Brány dokořán

Vědci, kteří to způsobili, se namísto uznání dočkali jen krutého lynčování a smrti. A přesto se dá říci, že vlastně měli štěstí. Lidstvo se totiž dočkalo něčeho mnohem horšího. Proč, to je otázkou; mnozí říkali, že je to boží trest, a další zase tvrdili, že Bůh neexistuje, protože něco takového by nemohl dopustit. Jiní jsou toho názoru, že když to vše Bůh viděl, lekl se a odebral se jinam, daleko odsud. Víra zkrátka začala vyhasínat. A naděje, naděje též. A nebyla ta naděje vlastně už od začátku falešná?

*

Míjel jsem přeříznutou budovu a vydal se na procházku kolem rybníka. Nebylo už slyšet žádný radostný štěkot, nebylo vidět žádné nadšené vrtění ocasu. Šel jsem po černé trávě a pohled na okolní lesy, respektive to, co z nich zbylo, už mě vůbec nelákal. Zamyšlený jsem kráčel stále vpřed, až mi došlo, že se nacházím kousek od místa, kde předevčírem chytili souseda Rybáři. S vědomím, že nechci skončit jako on, jsem odbočil a vydal se k nedaleké lavičce. Sedl jsem si a zadíval se na klidnou hladinu rybníka. Voda zatím byla stále stejná, ale možná ji také čeká nějaká změna.

Čekala.

*

Televizi už bych nejraději nesledoval, ale bylo to nutné pro přežívání. Na jednom televizním kanále říkali, že brzy přijde další pokyn, a na druhém moderátor s hosty řešil, jaký způsob sebevraždy je nejlepší. Ti lidé už žádnou naději neměli, já ještě ano. Nebo jsem si to alespoň nalhával. Přepnul jsem na další program, kde zrovna dávali nějaký romantický film. Horory, thrillery ani další žánry, v nichž se vyskytovalo mnoho negativních věcí, už nikoho nezajímaly. To samé se týkalo i knih a vlastně umění všeobecně. Umělci se nyní snažili lidi povzbudit a rozveselit, ale bylo to marné, navíc u nich samotných hrozilo riziko sebevraždy nejvíce. Kolik lidí už ji vlastně spáchalo? Byla to skutečně ta miliarda, jak se šeptá v ulicích? A kolik dalších ji ještě spáchá? Hlavou mi začaly kolovat další myšlenky, ale já raději přepnul na další program, kde právě běžely zprávy.

A já měl tu smůlu je slyšet.

*

Díval jsem se z okna na prázdné dětské hřiště. Bylo na něm zase bláto, ale mou rohožku už žádné páry botiček nezašpiní. Tento svět stejně není pro děti a drtivá většina lidí už je tak ani mít nechce. Našli se dokonce i tací rodiče, kteří své děti raději zabili, než aby je nechali trpět. A některé děti svůj život raději ukončily samy. Aby ne, když se v některých školách učily o tom, jak si vyrobit rakev a vykopat si hrob. Když psaly slohové práce na téma Moje smrt. Když chodily na exkurze do márnic a na hřbitovy.

     Ale člověk nemusel chodit do márnic, když chtěl mrtvé vidět zblízka. Některá města jich byla plná a nikdo je tam nesbíral. Obyvatelé oněch prokletých měst už se odstěhovali tam, kde si byli jisti, že je Vozy nepřekvapí. Kosy, které měly Vozy po stranách, projely vším. Lidmi, sloupy, ale i celými domy. Ten den, kdy se Vozy objevily, působily jako zjevení, ale nakonec to bylo z toho všeho to nejméně zvláštní. Jakkoli tyto smrtící stroje působily podivně, přesto se daly nějakým způsobem vysvětlit. Ale to, co přišlo pak, už odporovalo úplně všemu.

Ovšem pouze do doby, než nám došlo, jaký je náš úděl.

*

Co bude z nebe padat zítra? Pomyslel jsem si při pohledu z okna. Někdo by mohl říci, že sněží, ovšem v červenci přece sníh nepadá. Pravda, teď, když svět je jiný, už by klidně mohl, ale ne, skutečně nepadá. Místo něho padá něco jiného a všichni už dobře vědí co. Když se tak nad tím člověk zamyslí, smrt uhořením možná nebude nakonec tou nejhorší. To si alespoň říkám vždy, když sleduji snášející se popel, jehož většinou napadne několik centimetrů. Možná se v této podobě jednou snesu z nebe i já, ale ne, nechci si představovat, jak ta podivně vypadající končetina zvedá střechu domu a…

     Ne, nechci si to představovat. Namísto toho si představuji, jak to všechno skončí. Jak už se nebudeme muset bát toho, že Rybáři na nebi z nás vytáhnou neviditelnou udicí naši duši. Jak si dáme polévku, aniž bychom se strachovali, že z ní vystřelí chapadlo, které nás stáhne dolů do hlubin. Jak půjdeme na záchod bez obav, že se dveře promění v zeď. Svět totiž určitě zase bude jako dřív. Vědci nějak zařídí, aby po světě opět pobíhali domácí mazlíčci. Vegetace postupně změní svou barvu z černé na zelenou a stromy už nebudou jen hroudami tmavého bahna. Dokonce ráno opět uslyšíme zpěv ptáků. Naše životy budou opět krásné.

A budou trvat věčně.

*

Ptáte se, jak to vlastně začalo? Odpovím vám. Začalo to v den, kdy vědci zjistili, jak otevřít ty brány. Nikdo nevěděl, kam vlastně vedou ani co z nich může přijít, ale lidská zvědavost tehdy opět vyhrála, a tak je lidé otevřeli. Někteří si mysleli, že vedou do minulosti, jiní tvrdili, že do budoucnosti, a našli se dokonce i tací, co byli přesvědčeni, že vedou do ráje. Nakonec měli pravdu ti, co říkali, že vedou do jiné dimenze. Ta dimenze se na první pohled nezdála být až tak jiná, ale záhy jsme zjistili, že svět v ní je nad naše chápání i smysly. A tak se vědci rozhodli brány do něj raději zavřít. Udělali to, ale brány se po nějaké době opět otevřely. Vědci si zprvu mysleli, že se jedná o nějakou poruchu techniky, ale pak tuto možnost vyloučili. Záhy totiž přišli na to, že brány byly otevřeny z druhé strany. To bylo velmi zvláštní, protože jakkoli byl svět na druhé straně nepochopitelný a těžko vnímatelný, žádná civilizace v něm objevena nebyla. Po nějaké době se sice brány zavřely, ale pak se otevřely znovu. A otevíraly se dál, ovšem otevřené zůstávaly jen krátkou dobu.

I to ale to stačilo.

*

Alkohol už jsem všechen vypil a na další jsem neměl peníze; jeho ceny se totiž vyšplhaly do závratných výšin. Antidepresiva, nejsilnější, která jsem mohl sehnat, mi pomalu docházela a na další také nebyly peníze. Stejně jako ostatní i mě nesmírně ničilo žít ve světě, kde smrt a trápení číhaly naprosto všude, ale stále jsem se mohl těšit například jídlem a dalšími věcmi. To zatím ještě stále bylo. Nicméně jeho chuť už mi přišla trochu jiná. A co se týče chuti žít, dokud existovala naděje, že se brány podaří zavřít, nebyl důvod to vzdát. Pravda, ta naděje byla malá, ovšem byla tu.

     Po chvíli uvažování jsem si lehl na postel a pustil si rádio. Chvíli hrála nějaká hudba, ale vzápětí zmlkla. Nastražil jsem uši a čekal další mimořádné vysílání, ale zatím bylo slyšet jen šum. Už jsem chtěl rádio vypnout, když v tom jako bych náhle něco zaslechl. Nějaký hlas. Zaposlouchal jsem se a uslyšel ho znovu. Tentokrát byl zřetelnější. Nerozuměl jsem, co říká; jazyk jsem nepoznával. Bylo to zvláštní. Proč by někdo-

A pak mi to došlo. V tu chvíli mě zachvátila hrůza, načež jsem chtěl rádio vypnout, ale zvědavost mi to nedovolila. Musel jsem slyšet vše. A slyšel. Slovům jsem nerozuměl, ale tomu smíchu už ano. Smíchu mnoha hlasů, desítek, stovek, či snad tisíců. Smíchu, který skutečně mrazil. Jako omámený jsem ho ještě nějakou chvíli poslouchal a pak jsem rádio vypnul. Třásl jsem se po celém těle a přál jsem si, aby se mi to zdálo. Slyšet už byli a co kdyby…

Televizi jsem ten den raději nezapnul.

*

Voda se změnila. Je černá jako vegetace či naše životy. Pohled na rybník nebo oceán tak už nepřináší nic pozitivního. A dívání se na západ slunce už také není ono. Zdá se mi totiž, že se dny krátí a noci prodlužují, a tak mám obavu, zdali jednou slunce nezapadne navždy. Ovšem kromě toho mě trápí i hvězdy v noci. Mám pocit, že nějaké ubyly a že to něco symbolizuje. Všechny tyto zlé myšlenky se sice snažím zahnat, ale nejde to; jako by je snad něco nutilo, aby se v mé hlavě míhaly pořád dokola.

A kromě toho chvílemi cítím, že ve své hlavě nejsem sám.

*

Nové pokyny přišly odpoledne. Když jsem si je poslechl, šly na mě mdloby. Úkolem tentokrát bylo sníst ostatní zaživa a pak sníst části svého těla. A to vše se samozřejmě muselo vysílat živě. Nikdo se na to samozřejmě nechtěl dívat, ale nikdo se jim též nechtěl stavět na odpor. Všichni jsme si totiž dobře pamatovali ten den, kdy jsem se stali prakticky bezbrannými. Tehdy na nás měli ani ne hodinu času, ale i za tu dobu se jim povedlo zničit téměř všechny armády světa. Jak přesně se jim to povedlo, to se úplně neví, ale povídá se, že kromě vyspělých technologii v tom hrála velkou roli magie. Vojáci po celém světě byli totiž jakousi neznámou silou roztrháni zevnitř, scvrkli se anebo jim zmizelo vše uvnitř těla a jejich kůže pak ležely na zemi jako vypuštěné balónky. Co se týče vojenské techniky, ta se jednoduše rozpadla v prach. Mysleli jsme si, že se v něj brzo rozpadne i naše civilizace, ale ne, to oni nechtěli.

Oni nás totiž potřebovali.

*

Vůbec nechápu, jak se jim to mohlo podařit. Zařídili, abychom přišli o jeden z našich smyslů. O chuť. Určitě se nějak museli dostat do našich hlav. Vím to. Musela v tom být určitě nějaká magie nebo možná ještě něco úplně jiného, něco, co je stejně nepochopitelné a nevnímatelné jako jejich svět. Ovšem na tom nezáleželo; podstatné bylo to, že ostatní smysly nám zatím stále ještě zůstaly.

Kdybychom ale věděli, co všechno nás ještě čeká, raději bychom o ně přišli.

*

Byli nesmírně vyspělí. Vše nám to promítli do našich hlav, do nichž se jim podařilo nějakým záhadným způsobem proniknout. Viděli jsme, o kolik jsou v technice napřed. Ale nešlo jen o techniku. Slyšeli jsme jejich hudbu, proti níž ta naše nestála vůbec za nic. Vnímali jsme všemi smysly jejich obrazy, které by nikdo z našich umělců nedokázal nikdy namalovat. Ovšem oni měli více druhů umění.

A jedním z nich bylo i mučení.

*

Jakkoli byl nyní svět okolo mě šílený, té zprávě jsem stejnak nevěřil. Pravda, byli ohromně vyspělí, ale skutečně by dokázali něco takového? Teoreticky jsem to mohl vyzkoušet na sobě, ale proč bych to dělal? Proč, když jsem věděl, že to je lež a že ještě stále existuje naděje?

Anebo, anebo jsem to nechtěl udělat proto, že něco uvnitř mě věřilo tomu, že to je pravda a já se té pravdy bál?

*

Ano, byla to pravda. Přemohli smrt. A brány již není možné zavřít. Navíc nám už vzali všechno, co nám mohlo činit nějakou radost. Máme sice stále svobodu dělat si, co chceme, ale ono není co dělat; není totiž proč. Můžeme si povídat, ale už najednou jeden druhému vůbec nerozumíme; můžeme se milovat, ale už při tom necítíme žádnou slast. A takto je to se vším. Nyní se pouze strachujeme, co bude dál. Naše existence už pro nás nemá žádný smysl.

Ale pro ně bohužel ano.

*

Dnes se k nám rozhodli sestoupit, aby mohli naplno pokračovat ve svém uměleckém díle, které pojmenovali Trýzeň lidstva. Jeden ze zástupců té civilizace právě stojí přímo přede mnou. Sundává si přilbu a já v tu chvíli nevím, co je horší; zdali skutečnost, že všichni budeme navždy trpět, nebo to, že se na mě škodolibě usmívá člověk.

Dítě.