Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
DENÍK (3.)
datum / id19.07.2019 / 497574Vytisknout |
autorwittgenstein
kategorieOstatní nezařaditelné
zobrazeno40x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
DENÍK (3.)

 

15 ]

 

Následovala potom včera cesta pěšky dolů kopcem do vesnice o 2 kilometry blíže betonovému přístřešku venkovské železniční zastávky, z níž jsem potom přesně v 15:03 odjížděl do Těšína nazpátek.

Ale ještě předtím, nežli mi zahoukal motorák, jsem strávil zhruba půlhodinu s knězem, který mi pár dnů předtím neodpovídal na maily, aby tu teď uvnitř za prahem fary lamentoval, že jsem ho takto s jakouže drzostí nenadále navštívil bez příslušejícího se ohlášení.

Dával mi svou místní převahu povýšeně vyžrat, na moje případné otázky, pokud jsem se k nim vůbec dostal, nedopovídal, do kostela k sochám Panny Marie Lurdské a svaté Bernadety mi vstup zakázal, a že od zákazu ustoupí teprve až tehdy, až mu doručím povolení církevních památkářů.

Poněvadž cosi takového dostatečně razantního se mi povedlo obstarat celkem kluzce už dvakrát, děl jsem mu, že snad totéž dokážu i napotřetí.

Tahle moje jistota mu na chvíli sebrala dosavadní taktovku, takže mě začal cepovat jinou metodou – vytáhl odkusi z regálu šanón naplněný evidenčními listy všech hmotných památek a sakrálních předmětů patřících ke vnitřnímu inventáři místního kostela zasvěceného shodou shod jako patronu nositeli dárků svatému Mikuláši, aby mi schválně rychlým listováním nedal málem ani nakouknout.

Jenomže já byl dostatečně bdělý, takže jsem na mžik zahlédl fotografii zachycující svatou Bernadetu v oné jiné mi doposud naprosto neznámé ikonografické verzi: stojící, oblečenou v tmavém klášterním řádovém hábitu, který vypadal, zachycen mnou v půlvteřinové otočce dílčího evidenčního listu, jako po celé výšce svisle pruhované pyžamo. Nebo dokonce i kostým po vzoru švýcarské papežské gardy.

Nestyděl jsem se přiznat nahlas tuhle svou neznalost, na což kněz povýšeně nebo zavile opáčil, že cosi takového přece stojí v každém kostele.

Budiž, pominul jsem jeho tón a zeptal se, zdali by mi mohl poskytnout aspoň tuto fotografii.

Ihned nabyl a nakynul a začal se vytahovat, že celou tuhle obrazovou dokumentaci má nahranou na cédečku, načež já ihned naléhal, zda by mi nemohl poslat aspoň tenhle obrázek v co největší velikosti mailem. To zejména proto, abych jej mohl případně použít jako dokládající ilustraci ve kterémsi příštím blogu.

Ale tohle jsem rozkurážněnému faráři neřekl, naopak, jako bych při zpovědi radši z opatrnosti zatajil, abych nezjitřil již dostatečně rozjitřené, a jeho jako nějakého Noeho nad vodami čímsi neopatrným ještě víc nerozčílil.

Takže jsem celou tuhle situaci ukočíroval do výsledku, že mi kněz slíbil, že jestli doručím ještě další památkářské potvrzení o mém bezúhonném zájmu, že mi patřičné fotografie potom někdy podaruje.

Cestou dolů z kopce na vlakovou zastávku jsem se víceméně po celé délce utvrzoval, že hned na prvním následném místě s dostupnou wifinou se počítačem neseným v modrém baťohu připojím k internetu, abych zadal do okénka oblíbeného vyhledávače pokyn saint Bernadette statue.

Poněvadž však ani na Síti nebyly obrázky stojící svaté Bernadety zas až tak časté, jak se jevilo líčenému knězi, ten nejblíže podobný mému včerejšímu letmému dojmu zde dnes ve středu alespoň pro ukázku přidávám, pam, pam, dam.

 

16 ]

 

Vejdete-li dovnitř prostoru areálu stylizovaně přírodní lurdské jeskyně v Hlubokých Mašůvkách, stejně jako Bohutice nalézajících se na Znojemsku, vstoupíte-li zprava k návštěvě určenou pěšinou, jako já učinil letos 20. února, když všechno okolí bylo ještě bezlisté – návštěvník jakoby vcházel do dtředu ulity prostoru přírodního amfiteátru nebo obloukem po zatáčce pěšinky sestupoval po obvodu dovnitř kráteru.

Prostorové dispozice tedy stejně divadelní jako v těch již popsaných Bohuticích vzdálených necelých 40 kilometrů, tedy v dispozici ne až tak nedostupné koňskou bryčkou, bohutický farář se měl odkud učit, dokonce možná cestou ještě i v Horních Dunajovicích. Poněvadž všechna tahle tři místa jsou si sobě vnějšími dispozicemi poutnicky podobná, vzdálenostmi mezi sebou ne až tak odlehlá.

Přičemž nikde jinde na území Moravy a Slezska se s takovými raritními skalními kompozicemi případný zájemce nesetká.

Celá inspekce tam a nazpátek mezi těmito třemi body by se dala koňmo stihnout za jediný letní den.

Nebo za stejně pouhé dva při případném přespání na kterési přátelské faře.

Pokoušel jsem se i o cosi jako případnou časovou osu, jenomže od místních kronikářů nebo z úřadů farních nebo obecních nebylo v mé moci se o původu lurdských jeskyní v Hlubokých Mašůvkách a Horních Dunajovicích cokoli dozvědět, takže jedinou nadějí v takovéto nouzi možná je, že se mi někde po souborech, zapomenuty uvnitř neprobádatelné jeskyně noutbuku, válejí údaje tohoto druhu došlé už hned letos na jaře na mou e-mailovou adresu ze znojemského okresního archivu.

Bílý venkovní oltář jako v Bohuticích, stejně pár laviček pro případné diváky, sochy Panny Marie a Bernadety osnlivě bílé, z kamene vytesané, umístěné do prostředí skaliska nad horizont obvyklých pohledů diváků, zářící svítivými povrchy prostými nánosů barevnosti.

Výsledný dojem spojen s jakýmsi mihotáním, jakoby bylo viděno na nejzazší vnější straně již nastupující entoptické iluze.

Ještě jsem tenkrát na konci letošního února neznal podobu reliéfu na podstavci kostelní groty českotěšínské, a proto je možné, že se mi teď o prázdninách v dávném C. K. městě Teschen bílá postavička Lurdské Panny Marie ze středu její kompozice, s ikonograficky nepatřičným Hadem pod šlápotou, jakby podobá kamenné postavě zevnitř skaliska v odlehlých Hlubokých Mašůvkách.

Kdoví, jestli dokonce též ne ve propěch všeho světa triumfující stojící na beznohém pekelném Plazu.

Neboť mi připadá, že se by se prostřednictvím takové metafory jednalo o jakési nějak nebo čímsi navázané vizualizující spojení.

 

17 ]

 

Ze způsobů projevů jednání jednotlivců okolo mne je mi už tak leda setrvale na zvracení, takže déle už nežli celý den zamčen uvnitř jednopokojového nájemního bytu jsem se včera navečer jen tak rekreačně prošel pouhou předzahrádečkou rodných širých teralánů internetu, a ve výsledku zrekonstruoval prozatím zejména mně chybějící onu dílčí časovou řadu.

Horní Dunajovice – 1. pouť k lurdské jeskyni založené slečnou Monikou Kuchynkovou se zde konala již 8. září roku 1897.

Kdy sem byla umístěna socha svaté Bernadety, není možno dohledat, stejně jako datum, kdy byla v dobách bolševika odsud ukradena.

Bohutice – zdejší lurdská jeskyně vymyšlena páterem Antonínem Práškem byla vysvěcena 22. července 1928, což znamená že za několik dnů by bylo možno připomenout si výročí.

Hluboké Mašůvky – poučena předchozími, tažena k výsledku elánem kněze Josefa Parmy, zdejší lurdská jeskyně byla vysvěcena 10. října 1948.

Tedy víceméně v termínu, v němž tenkrát zrovna čerstvě vstoupily v platnost o/Občanské průkazy, okolnosti jejichž jednoho exempláře, vráceného mnou před roky tomuto genocidně zločinnému státu, mě za pár dnů dostanou do stavu vynuceného trvalého hladu – neboť jakákoli oprávněná občanská neposlušnost (jako způsob projevu elementárního lidského odporu) musí být v každém prostředí kolaborantů s totalitním vrahounstvím po zásluze ztrestána.

Přičemž na bankovních účtech vedených u České(!) spořitelny, z nichž mi je bez předložení o/Občanského průkazu zapovězeno vybírat, mám uloženo mnohem více nežli by činila suma částky na zřízení dnešního exempláře lurdské jeskyně vystavené z pravého mořského kamení, s oběma ikonograficky nutnými sochami instalovanými uvnitř.

 

18 ]

 

Klamu veřejnými vůdci velhávané naděje, že příští vývoj v této zemi k čemusi kloudnému tentokrát povede, jsem se zbavil někdy v polovině června roku 90. – neuplynulo tedy ani 7 měsíců od oné mnou dodnes si uvědomované chvíle, v níž jsem tenkrát večer v pondělí 20. listopadu zahajoval stávku v gottwaldovském Divadle pracujících,.

Co už tehdy málem před 30 roky mi bylo jasné, byť možná, že jen tušené, dodneska do hlav okolních, vyčalouněných uvnitř všemi možnými chamtivými rezidui jim různě prospěšného bolševismu, ještě dlouho nedoputovalo; když je možné, že ani v eónu dalších 300 let do nich nevmíří.

Navenek zdánlivě svobodné tehdejší časy mi ovšem přinesly jedno putování, když někdy v roce zhruba 92. jsem jednoho večera zhlédl televizní film o cestě dvou mládenců odkudsi za Španěl křižmo Evropou až snad do Budapešti, na motorkách, ve stylu filmu Easy rider, od galerie ke galerii, od jednoho obrazu zpodobujícího Umučení svatého Šebestiána ke kdesi následnému.

Hledání rozdílností těchto dílčích klasických mistrovských variant splývalo zcela samozřejmě s tím, čemu se až zde dá říci: svoboda.

Jistě, jistě, měl jsem tuhle vzpomínku kdesi za ušima utkvělou při mých letošních pěších cestách od jedné lurdy postupně až k více nežli sté, ale to je tak asi všechno, co mě spojovalo s tamtím dávným televizním ustrnutím starým málem 30 let. Cestoval jsem víceméně z nudy, bez propracovanějšího záměru, prostě jen tak polehku z toho asi nejzákladnějjšího důvodu, že jsem o tématu vůbec nic nevěděl.

A co se taky už s nějakou obdobně utkvívající plností už nikdy nedozvím.

Času na nějaké nové výpravy je totiž přede mnou už málo, a vůbec nezbude na případně doplňující a rozšiřující ono letos původní, ve smyslu dosažené, ještě nějakými dalšími příštími nově účelově nabývanými poznatky, vždyť, například, dneska ráno, po zakoupení chlebů na několik příštích dnů, mi zbývá v mincích různých nízkých nominálních něco málo přes 100 korun, pak už jen až do cíle mé existence setrvalý hlad.

Zřejmě ponejvíce vleže. Na gauči. Na němž vylehávám už někdy od roku 1964 – nebo o rok či dva dýl.

Než mě sežere státem vynuceného půstu krokodýl.

 

Tři dny po návštěvě obsáhlé poutní lurdy v Mašůvkách jsem se tenkrát v únoru vetřel do kostela ve valašské vsi Zašové, kde mají stylizovaný boční oltář lurdské jeskyně umístěn na zdi nalevo od vstupního vchodu. Cosi takového jsem viděl poprvé, navíc i s klečící Bernadetou, o níž jsem tenkrát naprosto netušil, že zrovna o ní a jejích předmětných variantách se budu jednou zanedlouho později takhle košatě rozepisovat.

Pouhý půlrok obvykle přináší v případě kohokoli zcela nové postoje a stanoviska, proto pouze jen dodám, že tenkrát před necelým půl rokem, jsem se nepřiblížil co nejblíže nacvakat nějaké, například, dejme tomu, dívčí profily – a třebaže jsem tedy komponoval dokumentaci v celcích, zvládaje takto pokaždé překvapen celost tématu objevovaných lurdských grot, a proto bez ohledu na nějaké ty případné detaily, barevnost oděvu zašovské sochy svaté Bernadety se mi snad (kvůli příštím porovnáváním) i tak povedlo zachovat.

Opět i zde, v tomto rozporu mezi původním záměrem jako účelem a souvisejícím výsledným užitím, tedy platí, že totéž viděné (podle jakýchsi kritérií jednoznačně stanovené) lze posléze vidět, očima použít, i jinak.

 

19 ]

 

Po několika příštích dnech a prohlédnutých lurdách s neúplnou ikonografickou výbavou posléze následovala ještě v poslední únorový den navštívena jedna přírodní lurdská jeskyně zřízená v roce 1946 z vděčnosti za zachování života v době nedávno skončené války.

Nalézá se víceméně ve středu průsečíku silnic, cyklostezek a turistických pěších tras vzdáleném pokaždé zhruba 16 kilometrů od okrajů měst jako jsou Frýdek-Místek, Frýdlant nad Ostravicí, Frenštát pod Radhoštěm, Kopřivnice, Nový Jičín a snad i Příbor, což všechno, až na Frýdlant a Kopřivnici, jsou místa, na jejichž katastrech se v nějakém způsobu dochovaly lurdské kaple.

Píšu tedy o lurdě stojící nahoře v hustém lese na Myslíku v Palkovicích, kdo nezná cestu, na trase s chybějícími ukazateli leda tak zabloudí.

No a v takovéto divočině opravdu jen pro hodně otrlé bicyklisty stojí ta lurda, která se oproti mnohým jiným nevydává za starší, a tak nám podoba sochy tamní svaté Bernadety může posloužit dopříště coby nějaká porovnávací metrika.

Poněvadž více se o této lurdě nedá prozatím napsat, nezbývá, kvůli délce příspěvku, nežli pouze přidat jednu dívčí portrétní fotečku.

Třeba při jejím shlédnutí (s ohledem na minulé obrázky) kohosi do časů ještě pro mne zhruba 2 měsíce budoucích cosi souvisejícího napadne.

 

Pokud snad dojde ze zvůle státu na tohle nejzazší, zuby si přesto budu jako doposud čistit dvakrát denně, jenomže kvůli absenci jakékoli hotovosti starými, dávno už nepoužívanými, do měkka opotřebovanými kartáčky, mám jich, všechny se žlutými umělohmotnými držáčky, zachovánu celou sadu – a co se týče případného používání zubní pasty, vyhladovělému chrupu cosi takového už vůbec netřeba.

Někdy příště pojednám o vitamínech, nutných obdobně samotářským polárníkům zejména jako prevence proti paradentóze, anebo v případě členů posádek oplachtěných mořských korábů vůči kurdějím.

Snad mi i bez pravidelného nutričního přísunu čehosi takového prostřednictvím nákupů v supermarketech můj chrup sestavený z dosavadních 31 kusů zubů, z nichž pod korunkami počtyřikrát už jen pouhých ½, vydrží až do už hodně blízké genocidně zločinný státem smrti.

Letos v půlce dubna jsem si ve víceméně skvělé poutnické kondici odžil 72 let.

 

20 ]

 

Poslední české noviny jsem si koupil někdy v půlce června roku 1990.

Ovšem s příležitostí, jak a kdy, třeba při zevlování v nádražních vestibulech, projeví se u mne recidíva zlozvyku pojící mě s chronickým minulem: nacházím-li se poblíž pultu novinového stánku, letmo seskenuji pohledem titulky na případných prvních stranách tuzemského denního tisku – včera, v pondělí 15. července 2019, při přestupu v Přerově okolo 7. ranní, jsem si všimnul, že nejdůležitější vnitropolitickou, ba možná i světovou, událostí jsou 80. narozeniny zasloužilého národního umělce Karla Gotta, jinak také agilního antichartisty, jak i třeba, mám ten dojem, agenta StB.

Víc se v této souvislosti o veřejných intelektových poměrech obyvatelstva v genocidně zločinném státě šířit snad ani netřeba.

 

Jak snad dostatečně ozřejmuje včera posléze pořízená fotografie, já jsem včera přes ten Přerov cestoval za zase mým jubileem, které souvisí s tamtím úterkem horkého letního dne s datem 15. července 1982. To už jsem byl tenkrát déle nežli rok na volné noze, před StB utečený na několik měsíců do Polešovic, to jest vesnice s největším barokním kostelem na celém uherskohradišťském okrese.

Jindy činívám obvykle v Nedakonicích, včera jsem však vystoupil na perónu vedeném jako Moravský Písek zastávka, a s baťohem na zádech zamířil nazpátek okreskou podél lesa Kladíkova. Celé ty zhruba 2 kilometry jsem se rozhlížel po dvojím: po případných vitamínech visících ze stromů a keřů zdarma, takže postupně požil ani ne půltucet kusů meruněk spadlých do trávníků a větší hrst dozrávajích mirabelek přímo čerstvě utržených z obecních stromů, vědom si, že takto trénuji na případný příští můj budoucí veliký hlad. Jdoucí poté stále podél lesa Kladíkova jsem se snažil z cesty vhlédnout dovnitř každou světlinou neudržovanými houštinami, jestli nezahlédnu místo, kde se tenkrát před 37 roky nacházel na východní straně pletivový plot ukončující rozhlehlou plochu lesní školky.

Nakonec jsem takto pasivní nevydržel, vbloudil mezi ostružiní a jiná pohybujícímu se tělu překážející křoviska, a podél drátěnky pletiva po straně jižní dorazil až na roh plotu, kde jsem marně chvíli hledal místo, které už nebylo. Jakoby kdosi za ty roky celý areál záhonů sazenic semenáčů a stromečků posunul o nějakých zhruba 300 metrů dál doprava na východ.

Přesto jsem uvnitř lesa Kladíkova asi tak 20 metrů vně od rohu plotu nafotografoval cosi, co mi dávné místo mírnou vybouleninou připomínalo, jist si ovšem ihned, že se zřejmě nejedná o totéž.

 

21 ]

 

Na zastávce v Moravském Písku jsem včera z břeclavského osobáku vystoupil něco před 8. ranní.

Tenkrát v roce 1982 jsem, pozván, nasedl před pekárnou u Bučků do dvojmístné kabiny rozvážkového robura zhruba v 10 dopoledne, a když potom dorazil a vystoupil na křižovatku s okreskou dole u polešovické Salajky, mohlo být tak 10 hodin a 10 minut. Tehdy jsem pak vyrazil pěšky na Moravský Písek směrem k tomu jednomu z nejbáječnějších koupališť mého života.

Stejnou cestou jako včera, nepořádným krajem asfaltu nalevo nalevo, takže jsem si včera začal přát jdoucí po téže cestě po zrcadlově levé krajnici vozovky, abych sám sebe potkal.

Nestalo se, nebylo mi splněno, a napřesrok se mi už nepovede, musel bych se totiž včera schválně loudat, navíc dokonce kvůli čemusi tak nemožnému jako stínu přicházejícímu v protisměru, jenomže já ještě mínil stihnout polešovický hřbitov, a potom co nejdříve na perónu nádraží v Nedakonicích nasednout do osobáku směrem na Hulín, abych odpoledne ještě svedl zdokumentovat jednu doposud oficiálně neregistrovanou kapli zasvěcenou Panně Marii Lurdské, která stojí asi kilometr pořád mírně dolů od nádražíčka v Loukově, nacházejícího se hned první stanici od Bystřice pod Hostýnem.

A předešlu pro ty s vetknutým kvítkem naděje zdaru téže příští případné rekapitulace, že uvnitř této kaple žádná socha svaté Bernadety nebyla.

 

Zatímco polešovický hřbitov najdete na táhlém kopečku, mám dojem, že se tam pomístně říkávalo Suchý řádek, zhruba půldruhého kilometru pěšky napravo od místa tamté křižovatky u Salajky, v jejímž okolí jsem včera sám sebe po 37 letech nepotkal.

Nepotkal jsem na tom hřbitově ani ji, Světlanu, s níž nás tenkrát spojil příběh vně tamtoho plotu.

Hodně později jsem se dozvěděl, že zemřela v roce 89., předpokládám, že na rakovinu děložního čípku, bývala postupně obzvláště promiskuitní, holka jedna nešťastná.

Tak jsem obešel všechny polešovické hroby, potkal se s několika dávnými známými vedenými na náhrobních deskách, na památku po dávné Světlaně ovšem nenarazil.

V průběhu včerejšího dopoledne, jen tak mimochodem, mi párkrát na plátně obraznosti naskakovaly bdělost poodvádějící dílčí filmové obrazy, přesto jsem se snažil být pozorný, neminout, takže nakonec jsem mohl shrnout, že na tamtom hřbitově se nacházejí Světlany dvě, 2!, značím, jakoby to takto zapsané pro představivost znamenalo cosi jako 2 faktoriál, a pokračuji, že obě, jako z udělání, zemřely v 89. roce a a narodily se rovněž současně v roce 1964.

Ani jedna ovšem nebyla vedena na nápisu pod příjmením, pod nímž jsem ji znal.

Jedna dokonce měla na pomníku přilepenu oválnou leptanou fotografii, vůbec mi nepřipomínala tu dávnou podobu, jak jsem doposud vídával ve vzpomínkách, vždyť pro mne odjakživa nosívala vlasy po francouzském způsobu ostříhané nakrátko, zatímco tamta z elipsy náhrobního medajlonu na pomníku je měla nepokojně venkovansky kudrnaté.

Ale když jsem potom scházel po klikatící se cyklostezce ty 3 kilometry směrem k nedakonickému nádraží, víc a víc se mi zdálo, že tamta z pomníku po způsobu z plochy hnědé vývojky průběžně postupně vyvolávané fotografie by mohla být ona, za jejíž vzpomínkou jsem se včerejšího dne s týmž datem 15. 7. vypravil.

Nakonec potom, za oním Loukovem, v pondělí na sklonku odpoledne už úplně cestou nazpátek, jsem se rozhodl, že zítra, to jest ve středu, vyšlapu ráno před 8. z nedakonického nádraží k tomu polešovickému hřbitovu znovu, je to, ostatně, stále pořád do mírného kopečka, jak má každá správná pořádná křížová cesta vlastní pamětí být.

 

 

.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.