Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
Zelená mříž 03
datum / id22.07.2019 / 497648Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
upřesnění kategorielesní
zobrazeno138x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Zelená mříž 03

 

Chlapec

 

„Nerozhodne-li ovšem člověk jinak,“ řekl kdosi nablízku. Pohlédl jsem tím směrem.

Asi jsem učinil dost neopatrný pohyb, neboť drozd, který tady pokojně seděl na hnízdě, vyrazil tak prudce smrkovým závěsem, až v něm na vteřinu zůstalo okénko. V hnízdě se zamodrala hrst obnažených vajíček.

Strnul jsem: Vedle mě stál Radek. Překvapením se mi sevřelo hrdlo.

Byl to skutečně Radek? Není možné, že tam k hnízdu přišlo jen moje mládí?

Musel to být on, neboť když jsem stále mlčel, pokračoval sám, jako bychom se naposled viděli včera: „Vždyť víš, jak lidé rozhodli tam na tom vyprahlém jižním svahu. Nejdřív padl starý les, a když vyplenili celou stráň, prostříleli se žulou až dovnitř Hory.“

Živou mocí jsem se nemohl vzpamatovat. Bezpochyby tomu napomáhala i nečekaná starost o hnízdo s opuštěnými vajíčky.

Radek klidně přistoupil až k hnízdu, odhrnul větvičku, co z jeho strany bránila spočítat vajíčka, a spokojeně na mě mrkl.

Ani tato samozřejmost, s jakou mě přivítal, neuvolnila mi sevření v hrdle. Mlčky jsem se na něho díval. A za toho mlčení jsem viděl, jak se mu v úsměvu rozšiřují oči, jak úžasně rostou, až se v nich celý ztrácím. Náhle jsem se octl zpátky. V čase i prostoru. Znovu jsem pocítil totéž ohromení z poznání, že teď, tady v těch dávno zapomenutých lesích našich prvních toulek, kam jsem se tak znenadání dostal, přichází chvíle, kdy jeden před druhým už neskryjeme ani tu nejtajnější myšlenku. Tonul jsem v průzračnosti známých křišťálových pramenů dětství. V těch lesních končinách v tom čase je jich ještě nespočet.

Jakási studánka zrcadlila vysokou zelenou klenbu s modrými útržky nebe a ten obraz se mi zdál ještě hlubší, ještě pravdivější než samotná klenba a samo nebe.

To již zajisté přicházela doba, v níž mi mělo být souzeno žít dva životy, jeden běžný, získaný bez vlastního přičinění, a druhý zrozený z touhy.

Na špičce smrku se rozezpíval drozd. Znovu jsem před sebou uviděl skutečné oči a úsměv.

Radku, tak jsme se přece našli! Nevím, jestli mě slyšel, nevím dokonce, zdali jsem vůbec něco řekl.

„Tak jsme se našli.“ Měl prošedivělé vlasy, ale usmíval se stejně jako před patnácti, dvaceti, jako před třiceti lety.

Drozd na smrku šrouboval své melodické proklínání do nemožných poloh.

„To nadává mně, slyšíš, Radku?“

„Proč tobě, jsme přece dva.“

„Je to ale krásné nadávání!“

Zatímco jsme se smáli podivnému shledání, pohnulo se něco ve větvích. Shora se spustila samička, a jako by se nechumelilo, rozkročila se na hnízdě. Chvilku jí trvalo, než spočítala svých šest pokladů, potom namířila zobáčkem na nás, ocáskem na doubek v osičí a zavrtěla se tak hluboko do hnízda, že kromě dvou nápadných perliček byla od té chvíle úplně nenápadná.

„Tak vidíš, bál ses, že je nechá zastudit.“

Nemůžu tvrdit, že nás neposlouchala, ale chovala se k nám tak nevšímavě, jako by tady spolu žádní dva lidé nemluvili.

 

 

Les, voda a skála

 

Stáli jsme na vrcholu Slunečné a všechno jsme měli před sebou. Kamkoli jsme se podívali, vlnily se kopce Radkových lesů. Řadily se za sebe jako nízké kulisy. Na mnohých místech nad les vyčnívaly kytice mohutných smrků, jedlí, modřínů a borovic. Radkovo přirozené zaměření v lesním hospodářství bylo všude na první pohled patrné.

Jen jihovýchod doširoka otvíral mírně zvlněnou pahorkatinu, z jejíchž polí vystupoval pouze tu a tam lesík.

Teď jsme byli blíž přítomnosti než tam u hnízda. Přímo pod námi se prudce svažovala kamenná pustina. Až k nám z ní stoupal tetelivý van.

Oč těžší to mají lesní stromy zde! Vždyť na počátku není svěží půda, nýbrž mrtvý kámen a nemilosrdné salvy sluneční výhně. Kámen by se měl teprve křísit k životu.

Nepřejme si znát ten zdlouhavý postup, když země se vším začínala! Od prvohor, od jednobuněčných řas a primitivních lišejníků. Kdybychom měli čekat, až tito otužilci, podnikající výpady z prohlubinek velikosti vydroleného zrnka slídy, rozdrobí a zúrodní žulu, nikdy bychom se lesa nedočkali. Jeden lidský život je v takovém procesu pouhá vteřina. Dokonce i pro samu dnešní přírodu je takové průkopnictví zaostalé. Na ně byl čas před stamilióny let, a ty má chválabohu za sebou. Dnes už je hlína i les. A obojí na dosah.

Trochu hlíny déšť naplavil do štěrbinek, o semena se postarali ptáci s větrem. Ve skalních štěrbinách vypukl nelítostný boj o špetičku prsti mezi trpasličími bylinkami, později keři a nakonec stromy. Teď už je jisté, že i zde bude les, tak jako kdysi. V hloubce skály, kam se natahují mladé kořínky, tam je při našem klimatu přes všechnu hrůzu povrchového suchopáru dostatek vláhy, a to je rozhodující. I sluneční úpal je možné při zásobě vody vydržet. Místy se celé skupiny bříz a osik rozkládají vysoko nad hladinou keřů. Také tři jehličnaté druhy se předhánějí, který z nich nakonec zahalí šedomodrou nahotu žuly. Každý stromek, jen co se prodere nad trnitou hladinu tuhého nízkého ostružiní a uhladí rozcuchané přesleny větví, začne kvést a plodit. V hotovém lese by to bylo starým stromům k smíchu nebo pohoršení, tady je to normální a dokonce nezbytné. Les bude náš, vyhrožuje borovice svými širokými větvemi smrčkům a modřínům, neboť vypadá nejmohutněji. Je to však omyl. Modříny se chovají uhlazeněji než nepořádné borovičky, ale jejich růst není o nic pomalejší. Pomalé jsou zatím jenom smrčky. Jejich čas teprve nastane. Přijde rozvážně, až se modříny s borovicemi vybouří.

Nakonec bude dost místa pro všechny, i pro vtroušené listnáče.

Příroda i zde míří jednoznačně k lesu. Voda, hlavní podmínka, je splněna.

„Les a voda, to je jako tělo a krev,“ vyjádřil to stručně Radek.

Tam, kde je málo vláhy, zastaví se vývoj u suchomilných bylin nebo keřů a vznikne step. Avšak nesporné je, že i step má v sobě utajenou potřebu naplnit celý vývoj. Proto neustále směřuje k lesu.

„Směřovala by k němu i poušť, kdyby se změnilo klima.“ Radek vždycky myslí dál než bych si dovolil pomyslit já. „Víš, co všechno by už dnes člověk dokázal, kdyby chtěl?“

Dovedl jsem si to představit, nechal jsem však mluvit Radka. Nejprve nazval les „nejvyšším společenským řádem v přírodě“. Potom přírodu přirovnal k umělci-tvůrci, který, jakmile dospěl až k lesu, nemá již se svou posedlostí tvorbou kam pospíchat a všechnu svou dokonalost soustřeďuje na nekonečné proměny, nekonečné dotváření lesa. Zvlášť mě zaujalo, když řekl, že občas příroda o krok ustoupí, aby mohla zpovzdálí změřit dílo a detaily spatřit ve všech souvislostech. Tehdy prý se „drolí kra zemské kůry, vybuchují sopky a planou požáry. A vzápětí všude tam, kde její kroky zpátky zkrátily lesu dech, začne rány pozvolna zahlazovat náplastmi nových lesů“.

„A co člověk?“ zeptal jsem se.

V odpověď nazval Radek přírodu matkou a člověka synem. „Lidské dílo se může podobat požáru i zemětřesení. Je však daleko důležitější, že člověk je také schopen přírodu následovat. Pochopit, že dospělým a moudrým se nestane zapřením své matky, ale zdokonalováním díla té, jež ho učinila vším, čím je. Příroda se od začátku vyvíjí k lesu, člověk k moudrosti.“

Mezitím, co jsme takto filozofovali, něco se změnilo.

Obyčejná nebeská kupa vyrostla nad námi v bouřkový mrak. Temně namodralá šeď toho, co jsme z něj viděli, dávala tušit obrovskou masu bouřkové věže kdesi nahoře, gigantický kotel vařících se vodních kapek a kousků ledu, fontány, vyletující do mnohakilometrové výše a clony ledové chumelenice, řítící se odtamtud zpět do závratné hloubky. Ještě dno kotle neprorazily. Zatím země svými stoupavými proudy vítězila a vždy znovu led a vodu vracela nahoru.

Bylo nám jasné, že to nemůže dlouho trvat. Rovnováha pod narůstajícím tlakem ledových spoust bude narušena. Ani sebevětší sluneční žár ji nemůže udržet, někde se to musí protrhnout.

Přesto jsme neodešli. Něco takového nám ani nepřišlo na mysl. Věděli jsme, že musíme být až do konce při tom.

Vzduch nabyl pohádkové průhlednosti. Za jihovýchodní nízkou pahorkatinou se v nesmírné dálce zjevil osamělý kus flyše, vztyčený z jihomoravské roviny. Nebe nad Pálavou bylo modré, bez jediného mráčku.

Obrovský mrak se náhle snížil a zakryl celou oblohu. Teplá země pod jeho půlnočním stínem vychládá a stoupavými proudy se přestává bránit. Vzdává se bouři.

Je přítmí. Jenom na jihovýchodě bije do očí čára jasného světla těsně nad horizontem. V té přízračné sluneční záři zřetelně vidíme kolos kamenné ženy ležící na vápencovém katafalku uprostřed úvalu. Ještě stále se dá nad úvalem tušit neposkvrněný blankyt.

Mezi modravou černí nahoře a zelenavou černí dole je obzor sevřený jako v pekelných čelistech. Všechno světlo od nás mrak vytlačil tam na kraj světa, a tam je oslnivě zahustil do jednoho úzkého pruhu. Nemůžeme se odvrátit, jsme hypnotizováni neuvěřitelným světlem uprostřed tmy.

Radkův pohled do hlubiny světla vedle sebe pouze tuším. Myslím si totéž co on: země nám nemohla na oslavu podivného shledání přichystat nic závratnějšího, než je tahle nastávající bouře, co visí pod nebem těžká napětím, co mezi svými nabitými póly země-mrak drtí kus atmosféry, zhuštěný k zalknutí.

Potom z mračna studeně fouklo, až nám vlasy sletěly do čela. A tu jako v onom dávnu, do něhož jsme byli tam dole u hnízda prostřednictvím svých očí vtaženi, udělali jsme to nejlepší, co se dalo učinit, dokud byl ještě čas: svlékli jsme se donaha, všechno sbalili do malých uzlíků a schovali v suchu pod kameny.

Temné čelisti probila tříštivá střela žlutofialového ohně. Zasyčela jako miliónkrát zesílené roztržení mírové smlouvy. Dno kotle bylo proraženo, proudy vody naráz začaly padat. Letěly k zemi jako těžké závěsy. Za toho letu se ledové krupky stačily roztavit ve vodu. Země se dočkala. Radostně, vyzývavě všemi lesy zaduněla v odpověď.

Všechno se utápělo v houstnoucí šedi vodního přívalu, jímž se černý mrak spojil s černou zemí. Ztratila se sluneční čára za spící ženou na obzoru. Kde je země a kde mrak, dalo se tušit jen podle rozsvěcení a zhášení třepotavých klikatin blesků.

Pohlédl jsem na Radka. Jeho opálený obličej zářil mokrým smíchem.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.08.2019 17:08:11dát kritice tiprevírník

Ano, myslím si, že je potřeba to číst popořadě. A děkuju za vyjádření.

07.08.2019 15:03:28dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Zajímavě zahájena je tahle povídka (či snad kapitola? zjišťuji po závěrečném odhlédnutí na začátek ke jménu autora /jež tuším/ a názvu. Poutavě, tak že čtenáře nutí přečíst  aspoň pár dalších vět, aby se dozvěděl, o co jde, a najednou je vtažen.  I dál jse v tom textu kus magie založené na obdivu hraničícímu s úctou  k přírodě. Obzvlášť se mi líbí pasáž o postavení člověka v přírodě  přirovnávanému k matce a synovi.  A koukám, že je potřeba to číst popořadě...  Tip.  

04.08.2019 10:42:32dát kritice tiprevírník

Děkuju ti.

04.08.2019 09:28:46dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ano, příroda je umělec. A ty to umíš krásně vyjádřit. T.

25.07.2019 10:33:22dát kritice tiprevírník

Díky. Jestli to byl zážitek, tak to se dozvídám rád.

25.07.2019 10:21:59dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, ukázkově krásné... díky za zážitek.

24.07.2019 11:37:57dát kritice tiprevírník

Musel být překvapený, že mu nevyšel tón, a chvilku se styděl, proto ta zámlka.

24.07.2019 11:27:36dát kritice tipvesuvanka

Krásně a poutavě napsané, díky za krásný zážitek :-))) TIP Často přemýšlím nad tím, jak rostliny osídlují nehostinnou krajinu.

Při čtení o zpěvu drozda, se mně vybavila příhoda se zpěvem slavíka, o kterou se musím podělit:  Při jednom květnovém výstupu na Lovoš, kdy mírně pršelo, mě zaujal zpěv - přímo křik ptáků - zdálo se, že si déšť pochvalují. V tom křiku nejvíc vynikal slavík, který se postupně "rozjížděl" svými začátečními čtyřmi tóny. Při jednom "rozjezdu" mu čtvrtý tón ujel dolů, slavík okamžitě zmlknul a znovu začal až za chvíli. Bylo mně to k smíchu, ale zároveň jsem si uvědomila, jak mu záleží na tom, aby jeho písnička byla dokonalá

22.07.2019 15:58:21dát kritice tiprevírník

Ano, a nelituju toho (veselý smajlík).

22.07.2019 15:36:47dát kritice tipKočkodan
Na psaní svých dílek jdeš často od lesa, což není špatný postup. (nezamračený smajlík)
22.07.2019 15:07:52dát kritice tiprevírník

To mě těší.

22.07.2019 13:26:52dát kritice tipAlegna

je to opět krásné a poutavé 

22.07.2019 11:26:22dát kritice tiprevírník

Tož takové rozhodnutí, milé děvče, ti můžu jen chválit.

22.07.2019 10:13:57dát kritice tipdievča z lesa
ten pridaný život zrodený z túžby si chcem odteraz oveľa viac uvedomovať a starať sa o ňho ... vďaka
22.07.2019 08:42:18dát kritice tiprevírník

Tvé nadšení se mi líbí.

22.07.2019 07:25:43dát kritice tiplastgasp

Mohu jen navázat na předchozí díl. Umíš čarovat se slovy vyznání lásky k přírodě a vztahu k Radkovi. Jsem nadšen.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.