Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

Kupé
datum / id22.07.2019 / 497661Vytisknout |
autorlastgasp
kategorieMiniatury prozaické
témaHumorné
zobrazeno63x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Kupé

Kupé

 

         Blížil se konec prázdnin, a mně nezbývalo než se vrátit zpátky do Brna. Do začátku semestru sice ještě zbývalo času dost, ale podal jsem si přihlášku do přípravného kurzu teoretické informatiky podle doporučení nového pana profesora, který nám měl v tomto semestru přednášet.  Problematika teoretické informatiky mě velmi zajímala. Je to náročný obor s širokým rozsahem témat. Na přípravku měly navazovat hned první semináře a semestrální práce. Ze starších ročníků jsme se dozvěděli, že profesor docent Vaněk je přísný nekompromisní, náročný, rád se poslouchá a je ješitný. Nesouhlasit s ním je sebevražedný pokus. Věděl jsem, že studium nebude snadné.

         Rozloučení s tátou a sestrou bylo tradičně smutné. Jeho zdravotní stav se sice zlepšil, dokončoval svoji knihu o problémech biomedicíny. Trápil ho nedostatek pohybu a omezený styk s jeho přáteli, na který byl dříve zvyklý. Sestra mu věnovala veškerý svůj čas a on jí naopak často pomáhal při její překladatelské práci.

         Na Hlavní nádraží jsem přijel taxíkem před devátou hodinou, podle svého zlozvyku, na poslední chvíli. Naštěstí byla u pokladen jen krátká fronta a jízdenku jsem měl zakoupenou brzo. U  tabule odjezdů jsem zběžným pohledem našel svůj rychlík přistavený na druhém nástupišti. Prošel jsem v houfu spěchajících lidí ke schodům a s kufírkem jsem vyběhl nahoru. Na nástupišti bylo živo, spousty pobíhajících lidí se zavazadly, ženy s dětmi a plno křiku s nesrozumitelným hlášením rozhlasu. Šel jsem kolem vlaku a vyhlížel, jestli někde uvidím volné místo. Vlak byl plný. Nastoupil jsem do jednoho vagonu, prodral se uličkou a na druhém konci vystoupil. Byl to obtížný výkon, dostat se přes natěsnanou uličku, naplněnou propocenými těly s kufry, batohy a košíky.

         Vrátil jsem se zpátky ke druhému konci vlaku, a ejhle již přes okno bylo vidět, že u okna je prázdno. Neváhal jsem ani chvilku, nastoupil a hned jsem se usadil do prvního kupé. Do odjezdu bylo ještě asi sedm minut času. Byl jsem rád, že v kupé budu sám. Nerad jsem cestoval s cizími lidmi. Zdvořilostní fráze a téma počasí se mi protivily. Dlouho moje radost nevydržela. Vzápětí se v uličce objevila poněkud objemná cestující, za ní těžce oddechoval štíhlý muž s knírkem a děvče, spíše tedy slečna vzorně upraveného vzhledu anglické lady z Cambridge.

         „Je tu volno?“ s úlevou se zeptala širokoplecí dáma.

         Pochopil jsem, že soukající se rodinka do dveří kupé budou moji spolucestující a nevrle jsem odpověděl:

         „No prosím, jak vidíte!“

         S větší nelibostí jsem snad ani nemohl dát najevo svoji nespokojenost. Když jsem si vzpomněl na přeplněný vlak, byl jsem rád, že budeme v kupé jen čtyři.

         „Děkujeme,“ spokojeně se na mě podívala paní, „ dnes je ten vlak tak obsazený, že jsme se nikam nemohli dostat. To je hrůza.“

         „Ještě že jsme to nezmeškali,“ vyslovil radostný pocit střízlík, který vypadal spíše jako syn, než manžel, „vidíte, a tady je prázdný oddíl. Stačí jen trochu systematicky hledat.“

         „Dobrý den,“ špitla slečna v dlouhé modré sukni a květované halence, „mohla bych si sednout k oknu?“

         Aniž by čekala na odpověď, usedla proti mně a upravovala si záhyby na sukni s vyboulenými koleny. Dva menší kufry a velkou brašnu zručně a s jistotou hodila na police matka, zatímco otec zasedl do rohu s napěchovanou aktovkou.

         „Jede to do Brna, že ano,“ rozvinula řeč starostlivá matka. Dívala se na mě zkoumavě okem samice chránící své mládě. Tušil jsem z jejího pohledu, že měří hlavně mezeru mezi mými koleny a dcery. Nenápadně jsem se zasunul těsněji do sedadla.

         „Ano, jede do Brna!“ s jistotou jsem odpověděl.

         Začala vyndávat z kabely pečlivě zabalené balíčky housek se sýrem a šunkou. Než mi stačila nabídnout, vstal jsem, že odejdu na chodbičku. Nabídnout stačila.

         „Jen se posaďte,“ řekla velmi vlídně, ale tónem nepřipouštějícím žádné odmítnutí, „a vezměte si, jsou čerstvé a dobré.“

         Tomu se nedalo odporovat, ani společensky, ani ze zdravotních důvodů. Vzal jsem si housku a chvíli ze slušnosti čekal, až dostanou ostatní, a uctivě s úklonou hlavy jsem poděkoval. Snědl jsem housku, ubrousek vhodil do odpadkového pouzdra pod oknem. Přitom jsem se podíval na hodinky. Podle času měl vlak již odjíždět, přesněji měl již deset minut po odjezdu. Vstal jsem a řekl nejistě:

         „Asi budeme mít zpoždění.“ 

         Protáhl jsem se kolem taťky, který si četl v nějakých skriptech a dokusoval přitom druhou housku. Vyšel jsem na chodbu a šel na plošinu k záchodu. Zatajil jsem dech a nechtěl věřit svým očím. Měl jsem před sebou pohled na prázdné koleje, na nástupišti stál jen nádražák.

         V tu chvíli mi došlo, proč v tomto vagonu bylo prázdno. Byl to poslední vagon vlaku, odjíždějícího na druhou stranu směrem na Smíchov, asi do Plzně. Trapas. Tak milá paní, hodná dceruška a kliďas tatík. Já je ujistil, že vlak jede do Brna. Co si počnou. Tatík, i když střízlík, mě určitě zabije. Takoví jsou nejhorší, neumějí se ovládat. Rozhodl pud sebezáchovy. Vrátil jsem se do kupé, vzal kufřík a omluvil jsem se, že jsem pozván kamarádem, který mi drží místo vedle. Spěšně jsem vyskočil z vagonu a upaloval po schodech chodbou do haly zjistit, kdy mi jede další vlak do Brna. Kam jela ta oklamaná rodina, jsem se mohl jen domýšlet.

         Bloumal jsem v nádražní chodbě kolem úschovny zavazadel a bufetu a stále jsem se ohlížel. Obával jsem se, že rodinka vystoupila před odjezdem vlaku také a je možné, že podobně hledá odjezd dalšího vlaku jako já. Pro jistotu jsem raději vynechal další dva spoje a přikoupil jsem si doplatek do první třídy. Chtěl jsem mít jistotu, že se s tou rodinou nesetkám. Začalo ve mně vrtat svědomí. Proč jsem jim neřekl, že jde o omyl. Vždyť jsem tím byl postižen stejně jako oni. Vyčítal jsem si svůj útěk jako zbabělý čin.

         Bylo by správné jim to říci, ale jak by se zachovali? Matka byla při síle a razantní chování nasvědčovalo, že by byla schopná zakročit velmi důrazně. Střízlík vypadal sice nenápadně, ale ve vzteku dokáží být takoví lidé nebezpeční a útoční. Od dcerušky bych nečekal žádný odpor, spíše vyčítavý pohled zklamané duše beze slov. Strach. Byl to tedy strach z těch milých lidí a ženy, která mi dokonce darovala obdivný pohled a poskytla občerstvení. Jsem padouch.

         Odpoledne jsem se plížil koridorem ke třetímu nástupišti a pozorně se rozhlížel, abych rodinku náhodou nepotkal. Obával jsem se zbytečně. Bez problému jsem našel svůj vagon a usadil se v kupé. Když zbývalo do odjezdu pět minut, byl jsem přesvědčen, že v celém kupé budu sám. Podařilo se a mimo průvodčího do kupé nikdo až do Brna nevstoupil.

         Vyšel jsem před nádraží a uvítaly mě první rozsvícená světla večerního Brna. Povečeřel jsem naproti v  KFCéčku a šalinou číslo 12 jsem dojel na kolej ve Veveří. Šel jsem brzy spát, abych zapomněl na trapný příběh v Praze. Po několika dnech jsem již na událost z vlaku zapomněl a věnoval jsem se přípravě na první přednášku, která se měla konat na fakultě informatiky v Botanické.  Sešlo se nás tam kupodivu dost a všichni jsme se jen bavili o zkušenostech starších studentů s přednáškami ale hlavně se zkoušením a zápočty pana profesora, docenta Vaňka.

         Přednáška byla určena do posluchárny 2 v levém křídle budovy D. V deset hodin jsme již byli všichni usazeni a čekali zvědavě na příchod pana docenta. Byl důsledný. Na minutu přesně vstoupil do místnosti, přišel za katedru a rozhlédl se nahoru. Všichni jsme povstali a on mlčky pokynul rukou, jako když nám dává rozhřešení.

         Já jsem ztuhnul a naskočila mně husí kůže. Nemohl jsem odtrhnout oči od pana docenta, střízlíka z vlaku, před kterým, jsem se na nádraží ukrýval. Jeho rozhřešení bych určitě v tu chvíli potřeboval. Seděl jsem v šesté řadě na pravé straně, takže zatím jeho pohled tímto směrem nepadl. Začal jsem se nenápadně přikrčovat a přemýšlel jsem, jestli by šlo nenápadně odejít. To nešlo.

         Pan docent otevřel na katedře několik spisků, představil se a řekl:

         „Abychom se poznali, budu číst vaše jména, vy se mi ohlásíte a laskavě povstanete!“

         Nečekal, jestli jsme porozuměli a hned začal. Při prezenci jsem uslyšel i já své jméno. Snažil jsem se vypadat pokud možno nenápadně a oproti ostatním jsem nevstal, naopak jsem se při ohlášení spíše přikrčil. Moje jméno se ale ozvalo znovu a pan docent zvedl hlavu výše a sundal si brýle. To už jsem věděl, že jeho pozornosti neujdu a odevzdal jsem se osudu. Propadl jsem věčnému mlčení nekonečných prostorů Pascala, které mě začaly děsit.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.07.2019 23:25:24dát kritice tiplastgasp

Lakrov - velké díky. To je úplná hrůza, když to teď čtu. Hned na to vlítnu.

24.07.2019 15:01:11dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Začátek je trochu těžkopádný, hodně popisný a zároveň z nej mám dojem, jako by tady tahle povídka už někdy byla...  ale nebyla, dochází mi, když dočítám k dalším dějovým zvratům.  Taky nacházím určité jazykové nepřesnosti:  ...začala společensky povinnou debatu s náhodně setkaným člověkem...  ...Vstal jsem a řekl: "Asi budeme mít zpoždění," řekl jsem nejistě a...  Pointu začínám tušit od začátku poslední stránky a přesto, že je očekávaná  (pointa), celkem pobaví.  

23.07.2019 15:33:32dát kritice tiplastgasp

Jano, dky za tip a čtení. Některým náhodám člověk prostě neuteče. V povídce jsem nemyslel vagon odpojený, ale zařazený na konci vlaku jedoucího opačným směrem. 

23.07.2019 15:03:15dát kritice tipvesuvanka

Přemku, povídka je moc pěkná, vtáhne do atmosféry místa i děje... Tolik "práce" sis dal, abys střízlíka s rodinou nepotkal v dalším vlaku, a náhoda Ti ho přihrála na přednášce...  TIP

Rádi jsme jezdívali v posledním vagónu (vzadu byl pěkný rozhled na ubíhající koleje a krajinu). Odpojený vagón jsme jednou zažili na Masarykově nádraží (tenkrát Praze střed), ale měli jsme štěstí na pečlivého průvodčího, který včas před odjezdem vlaku vagón zkontroloval, zda tam někdo není. Od té doby jsme byli s posledním vagónem hodně opatrní a nastoupili jen tehdy, když tam bylo víc lidí.

22.07.2019 15:58:18dát kritice tiplastgasp

Jardo, já bych ji odprosil a vrátil bych ji housku se sýrem a šunkou. Díky ti za přečtení a tip.

 

22.07.2019 15:49:04dát kritice tiprevírník

Stejněs měl štěstí, žes pak musel mlčet jen s panem docentem. S paní docentovou, kdybys ji byl potkal, by to bývalo bylo o něco méně úsměvné.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.