Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jezerní víla

23. 07. 2019
1
1
151
Autor
krahujec0

Jezerní víla

V kraji luhů a hájů, za mohutnými černými lesy, v samém středu vysokých hor, žila mladá jezerní víla. V průzračném jezeře-každý den-proplouvala a promlouvala s rybami. Za východu slunce jim hrála na flétnu a učila se jejich různorodé řeči. Celé jezerní království bylo plné mírumilovných raků, pstruhů, sumců a dalších tvorů. Obzvlášť milovala moudrého sumce Andreje. To on jí naučil rychle plavat a pohybovat se krajinou pod vodou. Byl jejím ochráncem i kamarádem. Nejednou ji uchránil před zlými lidmi, kteří ve zdejších vodách lovili do velkých sítí. V celém království měli z třímetrového sumce Andreje respekt. Lidé už v těchto vodách nelovili, a když se tak občas stalo, každá loďka byla potopena a sítě zničeny.

Malá víla Klárka přišla z nebes. Bohové ji dali tvář člověka. Tady žila pouze s rybami a dalšími jezerními tvory. Nikdo, podobný jako ona, tu nebyl. Jak roky plynuly, zajímala se o okolí jezera a také o to, co se odehrávalo v blízkých lesích a v horách. Když se vynořila na hladinu a plavala ke břehu, uviděla zdejší zvířátka, která se sem chodívala napít. Stáda muflonů a vznešených jelenů s velkými parohy. To vše pozorovala s úžasem.

Jednoho dne uviděla člověka. Pouze z vyprávění sumcova věděla, jak se lidé zle ke zdejším rybám chovají. Byla to pravda. Ovšem to, že i ona je člověkem nikdy neuslyšela. Nyní pochopila, že její tělo, ruce a nohy jsou stejné, jako ty člověčí. Oči, pusa, tváře…byly stejné.

Neznámý se blíží svižnou chůzí a zpívá si.

„Krásné to jezero s čistou vodou. Půjdu si v něm zaplavat.“

Sundává mošnu a usedá. Hledí v zasnění do dálek.

Víla pomaličku plave blíž a sleduje ho na břehu jezera.

Je sám a svléká se. Skáče do vody. Potápí se, vynořuje a je šťastný. Pod hladinou z povzdálí sleduje jeho rychlé plavání. Je tak podobné. Ale vždy se musí po chvíli nadechnout a až potom směřuje opět ke dnu. Odráží se a plave svižně ke hladině.

Víla s úžasem hledí a sleduje jeho překrásné tělo.

On má otevřené oči a hledá na dně perlorodky.

Klárka v průzračné vodě vidí bytost podobnou její samé.

Dostala strach, že je to jeden z těch zlých lidí a bude živočichy ničit. Uslyšela hlas o pomoc perlorodek. Znejistila. On však dno pouze prohlížel. Náhle se vzdálil, odplaval ke břehu, oblékl šaty a odešel do neznáma.

Začalo se smrákat a sumec již netrpělivě čekal na příchod víly Klárky. Obloha se zatáhla a schylovalo se k bouři. Vítr šlehal do vodní hladiny a vytvářel tak vlny, které narážely o břeh. Hromy všude okolo; blesky osvětlovaly hřebeny hor a mohutné dunění se šířilo celým prostorem kousek odtud, kde právě zahřmělo. Andrej vyrazil najít Klárku a co nejrychleji ukrýt do bezpečí. Proplouval rychlostí okolo břehů a ostrůvku, kde si často hrávala s kraby. Nebyla k nalezení. Ptal se všech, dokonce i štiky a úhořů.

„Klárko, kde jsi?“ volal do dálky co nejhlasitěji, jak dovedl.

Nebyla k nalezení. Voda se bouří zakalila a téměř nic neviděl. Všechny ryby a obyvatelé již byli schováni u dna a v různých úkrytech mezi rostlinami.

Sumce napadlo, že by se měl vydat k přítoku, kde se zeptá perlorodek, zda Klárku neviděly. Rychlostí plaval po paměti a čichu k začátku jezera. Uviděl ji před sebou a v tu chvíli si ulevil, že je v pořádku.

„Klárko, poplav rychle za mnou do bezpečí!“

„Ano Andreji.“

Oba směřovali ke dnu, kde se nacházelo jejich obydlí.

„Proč je taková ničivá bouře?“ ptala se vystrašeně moudrého sumce.

„Přichází Zeus, Tvůj otec. Je vládcem všech vod a nebes. Seslal Tě v podobě člověka a poloboha zároveň. Nyní víš, kdo jsi.“

„Přijde si pro mne?“ zeptala se nejistě.

„Ano.“

Všechna voda v jezeře se rozpůlila a prostorem mezi ní procházel mocný Zeus.

2.

Nastalo absolutní ticho. Zeus stál před Andrejem a Klárkou. V moudrých pohledech se díval na svou dceru. Pousmál se a pravil:

„Zdravím Tě, dcero má. Přišel jsem si pro Tebe. Jsem Tvůj otec.“

Podal ruku a Klárka podání opětovala. Byla nejistá, ale energie a poklid probudil pocit bezpečí. Rozloučila se s Andrejem, až několika slz uronila.

Prostoupili prostorem uprostřed vody, jezero se zatáhlo a obloha otevřela. Zeus s Klárkou proletěli bránou a ocitli se nad modrou planetou.    

Ten pocit beztíže a blaženosti zažívala poprvé. Procitla v ní duše poloboha a cítila se nesmírně silná. Viděla obrovské oceány a vysoké hory, nížiny, pouště a velká města. Nad pouští Saharou se zastavili a pohleděli nad vyprahlou, opuštěnou oázou. Stromy a rostliny tu uvadaly. Zeus seslal déšť.

Provazce deště dopadaly na listy rostlin a vyprahlá, písčitá půda vstřebávala život. Ve vzduchu byla cítit voda.

„Podívej Klárko, chceš být bohyní a umět to, co já?“ zeptal se něžným hlasem.

„Nevím otče, jsem ještě maličká. Mám strach- naučit se ovládat déšť a bouřku, vítr, sníh…“odpověděla nejistě.

„Začneme duhou, neboj se dcero má.“

Proletěli celou planetou a zastavili se na Olympu.

„Viděla si tu krásu Řecka. Tu modrou a průzračnou vodu moře, stovky ostrovů a paláců. Chceš tu žít a stát se nesmrtelnou?“

Víla Klárka chvíli mlčela. Zavzpomínala na jezero- na sumce Andreje, na všechny obyvatele a ryby, na štěstí a také na člověka, kterého spatřila na břehu.

„Nevím.“ odpověděla tiše a smutně.

Zeus se na ní podíval a pohladil.

„Vím, bude se ti stýskat, ale své přátele můžeš vidět kdykoli a zaletět za nimi na okřídleném koni Pegasovi. Nebuď smutná, dcero má.“

„Ano otče, budu žít s Tebou na Olympu.“

Klárka byla ráda, že uvidí své jezerní přátele a že se k nim může vrátit. Najednou byla šťastná a hleděla do dálky vysokých hor a k Soluňskému zálivu.

3.

V chrámě již bylo vše připraveno. Ve velkém, kamenném krbu hořel věčný plamen. Mramorovou podlahu pokrýval perský koberec a v prostorném pokoji byla postýlka z oblak; všude plno hraček, plyšových medvídků a panenek. Bylo tu vše, na co si malá Klárka jen vzpomněla. Výhled do obrovských dálek- až k moři- doslova učaroval. Byl právě západ slunce a do okna směřovalo oslňující světlo.

S otcem prošla celým chrámem a rozloučili se.

„Klárko, nyní poletím pro koně Pegase a naučím Tě s ním létat. Budeme tu za rozbřesku, až zlatý kohout zakokrhá. Počkej tu na mne.“

„Ano otče. Budu čekat.“

Proměnil se v orla, roztáhl křídla a odletěl do krajiny.

Ten chrám byl tak smutný a chladně kamenný. Chvilku se ohřívala u krbu a poté prohlížela hračky. Plyšový medvídek se usmíval. Ona však myslela na své přátele z jezera. Tady bylo takové ticho a žádný život. Čas plynul pomalu. Venku již byla tma a oblohou prolétala další božstva. Měla strach, že přijde někdo cizí. Ta samota tolik bolela.

Nakonec usnula v postýlce z oblak a zdál se jí sen o sumcovi Andrejovi.

Ráno, zlatý kohout zakokrhal a Klárku probudil. Vstala a netrpělivě vyhlížela z okna, kdy přiletí otec.

Dostala chuť na jablka, hroznové víno a mandarinky. Vyndala je z mísy a s chutí se nasnídala.

Čeká a hledí do dálek. Už se blíží. Rychlostí větru tu byli oba. Kůň s křídly tu stál před oknem a Zeus sestoupil. Klárka se rozesmála a pocit štěstí hřál u srdce. Věděla, že Pegas ji dostane na kterékoli místo této planety-hlavně za přáteli jezerního království. Kůň se spokojeně na ní zadíval upřeným pohledem a zařehtal.

„Pojď dcero, projedeme se.“ usmál se otec.

„Ano, děkuji Ti.“ Radostně naskočila a začali se vznášet. Proletěli celým pohořím a poté pobřežím, kde pluly malé lodě. V moři skákali delfíni, kteří je zdravili. Jejich řeči také rozuměla.

Zeus začal malou vílu Klárku učit ovládat koně.

„Podívej, stačí obě dlaně přiložit na toto místo za krkem a propojí se s tvou myslí. Udělá to, co mu přikážeš.“ ukázal a najednou směřovali rychle do výšek.

Rychlostí větru letěli, až vlasy vlály a chladný vítr se opíral do tváří. Ve výšce již bylo chladno, avšak u srdce hřálo jako nikdy.

4.

Zastavili se u jezera, kde malá Klárka vyrůstala. Vyměnili si místa a tentokrát přišel čas učení, jak létajícího koně ovládat. Uchopila body za krkem a propojila se myslí. Proletěli nad hladinou, kde hledala svého kamaráda sumce Andreje a jezerní přátele. Vodou hleděla na dno.

„Vidíš Klárko, učíš se rychle. Nesmíš však s koněm pod hladinu. Nemohl by dýchat. Není jako my. Nevydrží pod hladinou.“ poučil vážným hlasem Zeus.

Zastavili na břehu jezera.

„Dcero má, nechám tě tu s přáteli. Do západu slunce přiletím a vrátíme se do chrámu.“

„Ano, otče.“

Víla směřovala do vody a začala vstupovat do nejhlubšího dna, kde bydlel sumec Andrej. Ten spal a ztěžka oddychoval. Byl starý a nemocný. Dvě stovky let tu žil a nyní se blížil konec jeho života. Byl udatným králem, pánem a ochráncem zdejších vod. Nebyl však nesmrtelný, jako bohové. Byl z masa a kostí, obdarován moudrostí, pravdou a vznešeným charakterem.

To vše předal víle. Své poslání splnil. Byl šťastný za to, jaký život žil. Věděl, že Zeus mu délku života prodlouží, ale až nastane den, kdy přijde pro vílu Klárku, zemře.

„Ahoj Andreji, příteli můj,“podívala se smutně a pohladila ho. Co je Ti Andreji?“

„Jsem starý a nemocný. Už nemohu plavat. Nemohu dýchat. Voda v jezeře už není tak čistá a okysličená. Umírám.“ podíval se upřeně těma smutnýma, rybíma očima.

„Pomůžu Ti, můj otec je všemocný, uzdraví Tě a udělá opět mladým a silným.“

„Vím, ale života jsem si užil a jsem šťastný za to, jaký byl. Nemůžeš bohy žádat o život. Nech mě odejít. Jdi! Nechci, abys mě viděla umírat.“ a ztěžka oddychoval.

„Mrzí mě to, Andreji“ a po tvářích začaly stékat slzy.

„Jdi! Staň se nesmrtelnou a žij v nebesích!“

Víla pomalu odplouvala a vzdalovala se. Hlavou ji létaly vzpomínky- na dětství-na čas strávený ve vodách jezera.

Na břehu již stál otec. Věděl předem, co vílu potká. V kamenném výrazu však nebylo poznat pravdy. Chtěl, aby se setkala se smrtí a toužila tak být nesmrtelnou; aby žila po jeho boku na Olympu a vládla lidem.

5.

Odletěli. On v podobě orla a Klárka na létajícím koni. Nad pouští Saharou, v opuštěné oáze, kde právě rozkvétaly zachráněné stromy, bylo opět potřeba seslat déšť. Slunce tuto krajinu sužovalo a jediný, kdo mohl přinést vláhu, byl sám Zeus. Nyní chtěl předat své schopnosti a čáry malé Klárce.

„Podívej, jaká udělám oblaka:“ roztáhl paže, z nichž proudilo modré světlo, a potom se na obloze seskupovala mračna. Tmavo zastínilo celé slunce a nastalo pološero. Rukama zakroužil a byl tu velký vítr; chladný šlehal do tváře a písek v poušti poletoval. Z prstenu na ruce proudily blesky, které směřovaly do celého prostoru.

Byl tu blahodárný déšť; na oba dopadal a stékal po tvářích.

Oblíbená oáza ožila a všechny rostliny zesílily.    

        

„Chceš umět ovládat všechny pozemské živly?“ zeptal se sebevědomě a pohladil po tváři.

„Ano otče, přála bych si umět vše, co umíš vytvořit.“s vážným a upřeným pohledem.

Pověsil Klárce na krk zlatý amulet s modrým, diamantovým kamenem ve tvaru srdce.

„Tento amulet pochází z pradávných dob. Ten, kdo ho nosí, může měnit počasí na této planetě. Je pouze jeden. Jen já mohu rozhodovat o osudu různých míst- kde a kdy a jaké bude počasí.“ promluvil vážně a pohleděl na modré, pověšené srdce na krku. „Začneme duhou.“

Vzal Klárčiny dlaně a udělal oblouk.

V tu chvíli se na obloze objevila velká, překrásná a barevná duha. Oblaka se rozplynula. Opět svítilo slunce. Zpěv ptáků doléhal až k nim a pohled na radostné poletování zahřálo. Ten život, ta radost u srdce…udělala Klárce krásnou náladu. Už nebyla smutná. Rozběhla se do krajiny…mezi květiny a stromy…a zvířátka. Chtěla je všechny poznat. Moc se jí zde líbilo.  

6.

V horách, v Jezerním království, začal panovat nejstarší syn sumce Andreje- Richard. Voda již nebyla tak čistá, průzračná a okysličená. Někteří obyvatelé trpěli nemocemi, špatně se dýchalo a také velký obsah řas ve vodě sužoval; perlorodky, které potřebují čistou vodu, úplně vymizely a raků také ubývalo. Za vše mohl člověk. V okolí jezera dal pást mnoho svého dobytka, stáda ovcí, skotu…a to zapříčinilo znečištění vody. Ti lidé- chtěli ze zdejší krajiny vytěžit co nejvíce, devastovali okolí jezera a lesy, mnoho stromů vymizelo a bylo pokáceno, dokonce i žulová hora měnila tvar a zmenšovala se; na vozech odváželi kámen a stavěli z něj… ulice, domy a vše, aby zvelebili svá obydlí. Přítok jezera byl narušen a částečně odkloněn k lidským obydlím. Jezerní království začalo pomalu a jistě umírat.

Když toto vše Zeus uviděl, zamyslel se a chtěl, aby bylo vše rychle vyřešeno a království zachráněno. Chystal potrestání živly. Nyní chtěl krajinu a jezero před lidmi zachránit a vystrnadit je.

Lidé však v minulosti nevěděli, proč a kdo sesílá povodně, hurikány, zemětřesení, ukrutné mrazy a vánice, a když se tak stalo -vše bylo zničeno- odešli v bídě.

Zeus přiletěl do chrámu, aby vše víle vypověděl. Vešel do komnaty a přistoupil ke Klárce, která se učila číst a psát v řečtině.

 „Ahoj, dcero má, zanech na chvíli učení, rád Ti něco ukážu. Poletíme k jezeru.“ Nasedli na létajícího koně Pegase a za pár chvil prolétali nad hřebeny hor a mohutnými lesy. V dálce se blýskala modrá hladina od slunečního svitu. Letní, voňavý vítr hřál.

U jezera byly všude vykáceny stromy. Krajina dostala úplně jiný ráz. Rozježděné louky, zničené porosty, nespočet velkých ohňů a stoupající kouř. Mezi tím mnoho lidí a zapřažených zvířat. Voli odváželi nařezané stromy…a žulový kámen.

Když tohle Klárka uviděla, málem se rozplakala. Nedokázala ze sebe vydat ani slova. Hleděla a nedokázala tomu uvěřit.

„Vidíš, co dokáže udělat člověk. Celý Tvůj rodný kraj zničil. Tvé kamarády z jezera otrávil a přinesl neštěstí. A víš proč? Pro peníze a bohatství.“

Klárka se rozplakala.

„Neplakej, dcero má, ještě není pozdě. Ještě není vše zničeno. Jsem všemocný, znám kouzla a vím, jak odsud lidi vystrnadit. Nechci jim ublížit, jen jim znepříjemnit život a donutit je k odchodu. Proměním to tu v nehostinný kraj. Sešlu hodně vody. Nic už odsud neodvezou, protože se přes bláto a vodu nedostanou. A v zimě tu bude mráz a mnoho sněhu. Za sto let to tu bude jako dřív. Stromy vyrostou.“

A vyndal čarovný amulet.   

7.

Z modrého drahokamu proudila energie; vycházející, modré provazce světla obklopovaly oblohu, kde se soustřeďovala mračna. Zvedal se vítr a ve vzduchu byla cítit voda. Zeus namířil amuletem na horu, z něhož vyletěl obrovský blesk a narazil do štítu, roztříštil jej na kusy; padající kamení vytvářelo nesnesitelné dunění a kutálelo se k úpatí. Proud vody z mračen dopadal na kamenitou zem a krajinou protékaly potůčky, potoky, které vše zaplavovaly. Lidé a zvířata utíkali. Voda unášela majetek, vozy, nářadí, kusy obydlí…a pokácené stromy. Zeus roztočil hábitem proudící energii a vytvořil větrný vír. Oblohou létaly předměty až nahoru k nebesům.

 

Lidé prchali do hor a blízkých lesů.

 

  


1 názor

Lakrov
13. 08. 2019
Dát tip

Hned v úvodu mě překvapuje výběr jména sumce; je to náhoda?  Tím množstvím postav z různých "říší" (jezero, moře, hory, povětří, poušť...)  se mi to pak dál sice zdá překombinované, ale předpokládám, že autorem  je malá holka, která má dost fantazie a málo zkušeností s předáním pocitů  z té fantazie plynoucích na čtenáře. Nebo se pletu...  


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru