Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+5 neviditelných
Cestou na nejoblíbenější místo...
datum / id25.07.2019 / 497727Vytisknout |
autorRadmila Marie
kategoriePovídky
zobrazeno96x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

ze sbírky Já

Cestou na nejoblíbenější místo...

Crrr…Ruka mi vyklouzla z pod teplé peřiny a narazila do budíku, který se převalil, ale zvonil stále dál. Crrr… Konečně ticho! Jakoby se nic nestalo, pokračoval svým tik, tak, tik, tak… a kukačkové hodiny v kuchyni odpovídali tak, tik, tak, tik…

Vyrážím.

Do plic vdechuji prvé loky studeného, čistého vzduchu. Tmu, klenoucí se nade mnou, proráží jako pouliční lampa bílé, studené světlo Měsíce. Hlídá Hvězdy, kterých je jako sedmikrásek na louce. Vše zatím mlčí. Přecházím dva páry kolejí, které hlídá zubožený strážní domeček. Ozdobných skel zbavené rezavé rámy tupě civí na záda nových kabátů plechových drážních pomocnic. V rozbolavěných dásních, na jediném železném zubu, jsou oběšené rozbodané, nahnilé dveře. Zvědavost, sedící na schodech za léta služby vyšlapaných, mne spoutala a vtáhla dovnitř. Pahýly židlí a stolů, vyhřezlé a zetlelé vnitřnosti se povalují všude kolem… Dávno je vyčichlá prolitá krev. Podlaha, která je rozšklebenou dírou ve stropě lhostejně myta deštěm, stopy vrahů již nevydá … Černé pařáty Bolesti a Strachu, ti dlouhodobí nocležníci, se radují a natahují ke mne své roztrhané pařáty… Je mi tu úzko… Oznámení ,,cinkling, cinkling” mne zachránilo z objetí Hrůzy. Vlak je na cestě a bude tu co nevidět. Mrazík si sedl na tváře, nos i uši a štípe. Utíkám i před ním ve zmrzlých otiscích nohou nákladních aut.

,,Ó, jak krásně bezpečně a teple bylo pod peřinou!”

Cesta trochu klesá a po každé straně ji lemuje jehličnatý les. Objalo mne nádherné, syté hrobové ticho. Ničím tu krásu. Ode mne se do všech stran rozléhá lámání, křupání, trhání a bolestné naříkání zmrzačené trávy. Jsem bílá servanou námrazou. Každý vidí, že Já ruším spící les, že Já jsem kat jejich družek i sousedek. ,,Mášš nohy od krve, mášš…” ševelí za mnou.

Na obloze se předvádějí skotačící červánky, jakoby módní přehlídka o nejlepší barevný odstín již započala…

Dříve tekla tímto krajem divoká, nespoutaná Řeka. Břehy se chlubily barvou blatouchů a sytostí trávy. V plné rychlosti přeskakovala ohlazené kameny a zvonivě se chichotala. Vlnky vysoko šplíchaly ušlehanou nadýchanou bělostnou pěnu a podle nálady bublaly vodní nápěv. Vodu měla jako sklo průzračně čistou, dravou a ledovou, že mlynářovy děti měly nožky za malou chvíli do červena vylouhované. Byla domovem hejnům ryb, velkých, malých, tlustých i hubených, spoustě raků a všelijaké jiné havěti. Teď je línou, nehybnou kapalinou, jejíž náhrobní deskou jsou uschlé, pomrzlé, v roztodivné směry a obrazce spojené chuchvalce trav. Zanesenou Bažinu hlídají dva ranění rákosoví vojáci, vzájemně do sebe vklínění, kteří z posledních sil bojují o holé životy… Je pouze otázkou Času, kdy se stane i jejich hrobem.

Řeka byla životem i honosného, velkého Mlýna, který se zhlížel v jejím neposedném toku. Ani on na tom není o moc lépe. Bezretá ústa oken a dveří má jakoby v křeči stále otevřená. Kdokoli může vletět dovnitř i ven a podle své nálady na sotva držících podlahách do nových tvarů rozehnat nebo jinak přeskládat listovou mozaiku. Pokožka dříve bílá jako padlý sníh je nyní napadena různými nemocemi a špínou, hlava je rozčepýřená jako rozervané okraje sopečného kráteru po výbuchu. Nahnilé a místy až na morek rozedřené, kdysi hrdé a pyšné tělo stojí zahanbeně a poníženě v mlžném hávu. Jsou to staří braši, nyní nemocní a opuštění. Mimo vzpomínek a potupy asi nemají jiné hosty.

,,To zbylo z jejich dvouhlasné zpívající chlouby?”

Dní se víc a víc.

Kaluže, které hlídají vchod na louku, mají od mistra Mrazíků nádherně vyšité vzory na kabátcích a kdyby se jen na chvíli mohly vidět, hašteření o lepší výšivku by jistě nebralo konce. Některé mají kulaté vzory připomínající Jidáše, jiné jen bubliny, tlačící se jedna na druhou.

Na východní straně si protřepává světlounce zlatou, bělomodrou, trochu i šedivou čepičku Svítání. Probuzené, neviditelné letadlo narýsovalo do těchto barev růžovou čáru prozrazující kurs letu. Ještě ani hlásek nezazněl, kraj pokojně dřímá.

Zastavím se nad listím, které odpočívá pod svou maminkou osikou. Světlé, tmavé, potrhané i špinavé. Inu děti. Každé je jiné a přitom tak stejné. Jedno opatrně sbírám. Je na něm vidět zásah mistra, který sáhl štětcem do stříbra a svou práci vskutku neodbyl. Kadeřník Vítr jimi proletěl a načechral zájemce. Jsou teď připraveni, aby se co nejvíce blyštily a třpytily v záři Slunce a každý z nich mohl bojovat o titul ,,Nejkrásnější mrtvý list” a stal se vítězem.

Mám nejvyšší Čas.

Ještě se chci zastavit u dvou sester Borovic, k samé patě rozeklaných. Každá stojí z jedné strany cesty, kterou se dá pohodlně vejít do lesa. Hnědé ruce jim rostou od samých kolen, omrzlé a zelené prsty s šiškami, jako drahými prsteny, mají vytočeny vzhůru. Čekají na první paprsky Slunce, aby jim sundalo tu bílou krásu, která tak studí. V dlaních skrývají svá malá tajemství. V každé z nich spí svůj sen malé špičaté semínko. Sousedka, nahá paní osika, má na všech prstících maličké, červené pupeny a jinovatka na nich trčí jako bílé chloupky. Slyším, a teď i vidím pana Strakapouda, kolegu místního lékaře pana Datla. Ošetřuje prvního pacienta.

Východ otevřel oči a Mlha se zředila. Již je přes ni vidět jako na stádo oveček k sobě se tisknoucích Novohradských hor. Probuzený život šumí a jako rozčeřená hladina se pomaloučku pohupuje v rytmu tichounkých ptačích notiček, kterých je najednou všude plno.V tomto čistém ranním čase jejich písně vnímám jako orchestr před premiérou. Nezpívají naplno. Opakují si partie, ve kterých si nejsou moc jisti. Někteří poletují sem a tam a možná na poslední chvíli obsazují nejvýhodnější místa, odkud bude jejich píseň znít nejlépe a nejlahodněji….

Věnuji louce vzorky bot.

Spěchám za osamělou, jako svíčka rovně stojící bílou Princeznou a zaječí bobky prozrazují její nápadníky… ,,Ano, zde a s ní chci prožít první letošní vítání”. Východ se ozářil, jakoby ho někdo kropil proudem zlata. Dívám se přímo do něj. Oči mi slzí a před sebou mám jen krásně barevné mžitky. Uplyne chvíle než znovu jasně vidím. To už ale Slunce sedí na obloze a pokrývá Zemi prvními teploučkými paprsky, které na díle pana Mrazíka spustily lavinu stříbrné, oslepující krásy. ,,K nám, k nám”, šustí vzkaz těch, které stín studí jinovatkou. V dálce slyším pozdrav pana Kohouta. ,,Kykyrykýý, kykyrykýý…”

Jako o život zpívají zpěváčci z plných hrdélek každý svou píseň.…

Brzy bude jaro.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.08.2019 15:47:271 tipů dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Zpočatku mi trochu vadí nadmíra citoslovců, ale buď jich pak ubývá, nebo  se mi na ně povedlo zvyknou, protože mě ten text začíná bavit číst.  Je v něm trocha napětí a jakýsi živelný spád a pohled sem a pohled tam  a kus sebe a kus přírody... a najednou je konec.  Tip.  



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.