Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
DENÍK (5.)
datum / id31.07.2019 / 497868Vytisknout |
autorwittgenstein
kategorieOstatní nezařaditelné
zobrazeno14x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
DENÍK (5.)

 

29 ]

 

Navštívíme Choryni.

Zajezdit si na svini.

S občasným připomenutím si slov téhleté dětské říkačky jsem prošel dotyčnou ves po okresce směrem od Lhotky nad Bečvou na Kelč, v zahradě zámku a později kláštera si udělal pár fotografií tamní sochy svaté Bernadety uvnitř lurdy, zaťukal na její korpus, a rázem mi bylo jasné, že se jedná o sklolaminát, a tedy výrobek dodávaný v dnešních časech firmou zřízenou pro distribuci devocionálií ve slovenské Trnavě.

Na tělo tamní sochy Panny Marie Lurdské, z obav o její svátostnost, jsem už radši ani neťukal.

Mezitím však, co jsem procházel tamtou vsí Chroryní, napsal mi do mailu tamní pan farář následující:

kdy byla vystavěna lurdská jeskyně nevím, nepodařilo se mi to vyhledat a v tom čase jsem tady nepůsobil.

Sochy byly zakoupeny mezi roky 2009 - 2016. Přesně si to nepamatuji a upřimně - nemám moc času na vyhledávání.

Zkuste se obrátit na křížové sestry v Kroměříži, jestli si to nepamatují alespoň přibližně.

 

Moje a knězovy cesty se možná minuly zrovna v té chvíli, co jsem nakukoval skrz mříž jím obhospodařovaného kostela stojícího přes ulici naproti parku kláštera, tak 200 metrů pěšky od lurdy, a já i nadálku zahlédnul uvnitř napravo od oltáře sochu Panny Marie Lurdské.

Která ovšem není vedena v tom seznamu moravských lurdských soch instalovaných v roce 1897.

 

 

Pak jsem tedy kráčel nazpátek tou rýmující se Choryní, po nějaké vzdálenosi od kostela (asi 600 metrů) udiven, že jsem minul další 3 sošky Panny Marie Lurdské, to je tedy nejvíce v jedné vsi, co si pamatuji doposud, takže se vlastně jednalo o kýmkoli prozatím nevysvětlenou raritu.

Přičemž jedna z nich, ta uvnitř kapličky ve stylu stolařského dizajnu prvního desetiletí 20. století, má dokonce zachován na podstavci zcela čitelný zlatý francouzský nápis názvu původu.

 

Poněvadž jsem však takto i jinak okouněl, zejména při postpném trhání brobných plodů mirabelek ze stromů podél příkopů, na nádraží ve Lhotce nad Bečvou mi přímo před očima ujel vlak osobák zdola od Hranic, takže jsem se kvůli nejblíže příštímu navazujícímu přípoji rozhodl těch příštích 6 kilometrů k valašskomeziříčskému nádraží ušlapat za hodinu pěšky.

S pěšími cestami předtím do Choryně a zpět to znamenalo, že jsem za dopoledne ušel nejméně 13 kilometrů, poháněn pevným palivem necelé třetiny bochníku bílé veky zkousané (a zapíjené vodou) hned začerstva ještě před čtvrtou ranní v Těšíně.

 

19/ Ťukejte na sochy, a nejednom na ně, nejedná-li přes všechen jejich věkovitý vzhled a zdánlivou ikonografickou (a jinou) solidnost jednom pouze o zcela obyčejné podvody z naaranžovaného umělohmotného sklolaminátu!

 

30 ]

 

Z tamtoho Valmezu, kam jsem dorazil z Choryně včera před polednem pěšky, jsem se potom vydal vlakem do Bystřice pod Hostýnem, odsud pak po svých přes příkrý svah ve Chvalčově za Panenkou na vrcholek Hostýna.

Jistě, nikdo mě po cestě vzhůru nepředešel, taky jsem splnil předsevzetý časový plán – pouze v tom kopci jsem se musel párkrát zastavit, dokonce si několikrát sednout, což se mi přihodilo poprvé.

Zřejmě se už začal hlásit nedostatek potravy v posledním období.

Takže toho musím co nejvíce stihnout napsat, z hladu naprostého potom tak zhruba za necelých 14 dní pak už zřejmě nebudu mocen.

Jen pouze zmíním ze včerejška cosi obecněji zásadního: že jsem se opět zastavil před nedávným pomníčkem na památku těch členů skupiny Hory Hostýnské, který taky ani jeden z nich neměl občanku.

Což se ovšem na pamětní desce pomníku nepřipomíná, ani jinak nepíše.

Pár jich tenkrát estébáci zastřelili, několik stát popravil, jiné zase ubili.

Časy před tím pomníčkem tady se tu nemění...

 

Nástěnou kompozici uvnitř hostýnské baziliky obstupující sochu Panny Marie jsem už párkrát viděl, ale nikdy si ji nezařadil mezi možná zpodobení lurdské jeskyně, až teprve před pár dny.

Nástěnná malba, až snad na ten vodní pramen napravo, nezpodobuje nic z lurdské reality, klanět Světici se tam přicházejí jiné postavy, dokonce adorující v organizovaných davech jakby v tradici ohlasů jakési hankyády rukopisu Královédvorského nebo Zelenohorského. Tedy i v jejich případě rovněž zpodobení působných v atmosféře falešného patosu.

Kterému ovšem holdují v dnešních davech zrovna ti, kteří se nikdy nezajdou postavit před tamten mnou vzpomenutý pomníček opodál.

 

Samou hostýnskou patronkou je ovšem ta v zatmavělém pozadí vymalovaná s Ježíškem a blesky v rukou na hlavním oltáři, a nikoli zpodobena sochou Panny Marie Lurdské stojící uvnitř vžrazně vysvíceném výklenku po vnějším obvodu obloženém vzácným bílým mramorem.

Co se nabízí blíž, nežli pravý význam, to nás obvykle více ovlivňuje, a víceméně nutí, a tak možná proto ani není divu, že se v císařskými vlaky dosažitelném širokém kraji pod staroslavným Hostýnem (viz i kámen z něj v základech Národního divadla, i jednu přiživující se báseň o něm v Hankových Rukopisech) tak hustě rozrodily kapličky zasvěcené světici původu zcela cizího, migrantského, neboť francouzského.

Lurda jen namalovaná na omítnuté kamenné zdi, okolní prostředí neautentické, byť vše bylo vyvedeno profesionálem – to je tedy mému vkusu o hodně milejší i pro parametry mého myšlení zasloužilejší onen amatérem vyřezávaný figurkový obdobně skupinový výjev z podstavce kostelní lurdy českotěšínské, byť se prý o něm v archivech a muzeích nezachoval jediný rukopis.

 

31 ]

 

20/ Každé zasádní pohnutí čímkoli vpřed je dáno rozhodnutím, zájmem nebo činem jednoho jediného konkrétního jednotlivce, žádné vymlouvání nebo alibismus, nebo dokonce kolektivismus, ještě nikdy prvotně ničím nehnuly.

 

Po takovéto banalitě, kterou jsem přesto zahrnul mezi číslovaná poučení, i mi samému dochází, že pro její očividnou samozřejmost pro všechny jsem tak učinil nadbytečně.

Ale druhé straně, přesto: ať si každý/každá zkusí rozvážit, co v rámci tohoto příkladu už kdy svedl, svedla nebo svede – přičemž sám jsem zvědav, k jakému cokoli měnícímu dotáhnu já ten svůj neustále ohlašovaný příští hlad.

 

A nežli popostoupím k souvislostem dalšího obrázku, popíšu jednu svou neblahou zkušenost ze včerejška, když jsem na youtube.com sledoval rozhlasový rozhovor v hlasatelně veřejnoprávní stanice, to veřejnoprávní zdůrazňuji zejména (!!!!!), jak jsem bezprávný – třeba zrovna kvůli nebo vůči těm žvástům mezi redaktorkou příjmením Tachecí a redaktorem jmenujícím se Patočka, Jakub Patočka, zelený a rudý, který je mi proto v souvislostech mého světa víceméně stejně volný, přesto...

Tahle do sebe zaslyšená dlouhá desetiletí čímkoli nevzdělatelná blbka schopná pojímat skutečnost jen pouze uvnitř hranic charakterizujících patrnost bulváru a následně zvyklá všechno ohýbat do podoby, kterou už kdesi zaslechla, tak tahleta čůza mě donutila k mé vlastní hanba během půlhodiny téhleté ukázky stydět se za hranici mé vlastní hanby, a to přitom na tématu i průběhu zcela nezúčastněného. Dvakrát jsem se totiž sám sebe ptal, proč ten Patočka, který pro její nátlak nemohl rozvinout víceméně žádnou větu alespoň k náznaku názoru, se prostě nezvedne a neodejde ze studia, já bych vstal.

Jako jsem cosi takového udělal zcela samozřejmě onehdy.

 

Napsala mi totiž před týdnem nebo dvěma mail jistá redaktorka z veřejné lhárny názvem Idnes, že prý sbírám lurdské lurdy, a že by proto o tom mém sběratelství udělala rozhovor, kdy že se kvůli tomu sejdeme.

Takže jsem dotyčné oheře ihned odepsal, že tyhle objekty nesbírám (pro pouhou velikost a hmotnost), nýbrž že je jen pouze dokumentuju, respektive jen pouze poutnickým způsobem inventarizuju.

Tohle prajednoduché vysvětlení ji dočista zmátlo.

Poněvadž je zvyklá na koníčkáře a podobné celebrity, v následujícím mailu jsem odpověděl na její otázky, které mi neposlala, natož aby mi je položila, na každou však vždycky jedním celým odstavcem.

Výsledkem byla stránka sescénářovaného textu, k němuž jsem redaktorku vyzval, aby si do mezer doplnila znění svých otázek sama – vědom si, že nikdy cosi takového dohromady nedá.

A to nejenom jen pouhými jednotlivými docela jen velmi málo rozvitými větami.

 

Kdyby mě kdokoli tázal, proč jsem se o tom obojím rozepsal, shrnul bych stručně, že kvůli tomu, že zrovna tohle je jedním ze základních důvodů toho veřejného zmaru, který mě už 29 a půl roku obklopuje.

Shrnuto stručně: bez individuální vlastní odvážnosti prostředí veřejné masmediální hlouposti prosté byť i jen jakéhokoli náznaku čehosi, co by bylo lze nazvat například vnuknutá invence.

Třicetiletá topornost neustále opakované téže za žádným smyslem nevedoucí praxe.

 

Chvála Kristu! Pane Lojkásek u nás v kapli nemáme lurdskou jeskyni. Kaple je zasvěcená Neposkvrněnému početí P.Marie, - tak se P:Maria představila v Ludech - proto máme na oltáři podobnou sochu té lurdské -ale víc nic. Lurdská jeskyně se nachází ale v chrámu Ducha svatého ve městě - nevím to přesně, ale myslím, že ji ve svém seznamu nemáte nafocenou - tak tam možnost je. Pěkný požehnaný den přeje S.Cecílie

 

Po takovém pozvání k seznámení se s případnou mi doposud neznámou jinakostí jsem neodolal a dneska ve středu 24. července hned ráno vyrazil (netuše, že opět hnán a vlakem vezen osudem), a proto hned v noře podchodu nádraží Opava-východ zůstal úplně překvapen naskytnuvší se shodou informací internetu a viděného reálného stavu, že totiž tento podchod skutečně ústí i pod kolejištěm, respektive pod a za ním až málem u ohybu náznaku ulice Kylešovská.

Na které, jak jsem věděl z předchozí korespondence mezi mnou a setřičkou Cecílií, stojí ten klášter sester františkánek, a dnes z něj domov důchodců, k němuž přináleží zmíněná kaple, která ovšem, jak se ukázalo, je vlastně kostelem ve způsobu kopie kteréhosi kostela římského, a proto způsobem zjevujícím se do stísňujícího prostředí zapadlé opavské ulice naprosto báječnou podobou fasády průčelí.

 

32 ]

 

Vevnitř možné kopie původně římského kostela namísto oltáře tvar stylizované římské kaple, uvnitř které se vypíná málem 3 metry vysoká socha.

Ale koho?

Má-li všechny atributy obvyklé u soch Panny Marie Lurdské, ve dvou cípech dolů od pasu spadající modrou stuhu, svěšený věnec růžence obepínající pravé předloktí, dokonce i ty dvě žluté růže mezi prsty nohou, na každém bosém přednártí jednu...

Jaký je rozdíl mezi touto ikonografií a případnou Panny Marie Neposkvrněného Početí, které je podle slov dotyčná kaple zasvěcena?

A to uvnitř kostela postaveného zřejmě v pseudoklasicistním stylu až v roce 1895.

Pokud, pak tedy v časech, kdy už tradice zobrazování kultu Panny Marie Lurdské byla na území Moravy a Slezska rozšířená natolik rozvitě, že mám o čemsi takovém určitě nejmíň 50 dokládajících záznamů.

Takže jsem zvědav na sepsanou stručnou historii kostela i sochy, jak mi ji dopoledne sestřička Cecílie slíbila – a jak už ji vidím teď na začátku druhé půlky odpoledne ležet došlou ve formátu pdf a deponovanou uvnitř mé e-mailové schránky.

 

Takže se zas i touto příležitostí vracím k onomu mému setrvalému tématu nutnosti vždy jen jednoho člověka jako čehokoli hybatele, poněvadž u oltáře s lunetou nahoře napravo, jejíž podobu jsem publikoval v minulém zápisku, mě sestřička Cecílie slovně odexpedovala do nedalekého kostela přináležejícího ke klášteru minoritů, v němž jednak ještě půl hodiny bude trvat ranní mše, a kde prý za dveřmi napravo uvnitř se nachází ona lurdská jeskyně – možná zrovna ona ta, kterou mi doposud zapírali po minulé tři měsíce všichni, kterých jsem se na její možnost ptal.

Včetně, a to je veřejně opravdu obzvláště mrzuté, opavského děkana...

 

S upozorněním na novou neznámou příležitost, proto vše související tedy proběhlo v takovém kalupu, že jsem ani sestřičce Cecílii nestačil zmínít, že ruce svaté Bernadety na vyobrazení zdejší lunety nalézající se od sochy lurdské nahoře napravo mají víceméně stejnou pozici jako paže sochy téže světice doposud mi nepřístupné uvnitř kostela v Dubňanech na mapě dole hned nalevo vedle Hodonína, jakoby je cosi nadvěcného spojovalo přes fyzickou vzdálenost těch desítek železničních kilometrů mezi nimi, poněvadž ve své znalostní nedostatečnosti znám mezi způsoby zobrazení svaté Bernadety doposud takové jenom tyhle verze 2.

 

33 ]

Dobrý den, milá paní knihovnice Ďurďová,

 

Milý pane Lojkásku,

bohužel nejsem schopná odpovědět na většinu vašich dotazů, ale aspoň zareaguji na otázku, jestli socha sv. Bernadety mohla být v katolickém kostele i před svatořečením. Odpověď zní - ano, mohla.

Obecně se mělo za to, že osobě nesvatořečené nemohly být zasvěcovány oltáře, ale pro potřeby podpory kultu se vyobrazení budoucích svatých často objevovala nejprve v okolí centra kultu a později se šířila i do jiných zemí. Podobné případy se děly i s naším Janem Nepomuckým, který byl sice beatifikován v roce 1721 a svatořečen v roce 1729, ale spousta jeho soch a jiných vyobrazení je už z roku 1709, což je dokonce před začátkem beatifikačního procesu (např. https://pamatkovykatalog.cz/socha-sv-jana-nepomuckeho-na-podstave-1263743).

Každopádně i onen zákaz zobrazování nesvatořečených osob na oltářích byl často porušován. Například v kostele sv. Ignáce v Římě můžeme na jednom z bočních oltářů najít reliéf od Pierra Legrose z roku 1699, který zobrazuje tehdy "pouze" blahoslaveného Aloise Gonzagu. Tato zobrazení měla posílit kult osobnosti a byla jakýmsi vyznáním věřících, které čas od času popohnalo Vatikán k urychlení procesu svatořečení. Tehdy by se podobné jednání dalo označit za jakousi sázku do loterie. Buď farář, který podobnou věc odsouhlasil, dostal přes prsty a byl napomenut. Nebo se mu podařilo posílit kult a urychlit proces svatořečení a pak měl šanci, že se jeho kostel stane centrem světcovi úcty a bude moci těžit z obliby věřících a přílivu poutníků...

A co se týče oděvu sv. Bernadety, tak v řádovém hábitu mohla být zobrazována od roku 1866, kdy vstoupila do řádu. Volba jejího oděvu pak záleží pouze na umělci - rozhodne-li se pro "historické" uchopení scény a zobrazí Bernadetu v civilním oděvu, ve kterém při zjevování Panny Marie pravděpodobně byla. Nebo jestli se rozhodne zpodobnit ji symbolicky. tedy se svými atributy světice, mezi které hábit rozhodně patří.

 

Snad jsem vám aspoň trochu pomohla odpovědět na některé vaše dotazy.

S pozdravem a přáním všeho dobrého

Bc. Tereza Kasalová

ARCIBISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ

Památkové oddělení

 

Změna paradigmatu - klečící Bernadetta

 

Vážený pane Lojkásku,

reaguji na Váš poslední e-mail, i když se necítím být v tomto ohledu odborníkem. Pokud rozumím správně Vašim úvahám, ptáte se, jak je možné, že byla v kostele v lurdské jeskyni instalována socha sv. Bernadetty v řeholním rouchu, a to ještě mnohem dříve před jejím svatořečením v roce 1933.

 

Svatá Bernadetta mohla být zobrazována v oděvu pasačky, což odpovídá jejímu původnímu povolání a dobře to zapadá i do rámce lidové imaginace. Lze to považovat za určitý typus zobrazování světice či atribut. Hynek Rulíšek ve svém Slovníku křesťanské ikonografie uvádí kromě atributu klečící dívky s růžencem v ruce také její černý řeholní hábit. I toto zobrazení odpovídá skutečnosti Bernadettina života. Jediný rozpor je v tom, že Bernadetta v jeskyni nebyla ještě řeholnicí. To znamená, že Vámi uvedené zobrazení nesouhlasí s chronologií jejího životního příběhu. Vysvětlení může a také nemusí být v tom, že v případě lidové imaginace se stírají jednotlivé časové vrstvy, vzájemně se překrývají a minulost tvoří jeden významový celek. Splývá tedy pasačka a řeholnice, typické zobrazení (a tvůrce si je toho vědom) musí být jasně rozpoznatelné a dekódovatelné. Kult sv. Bernadetty bude spadat – alespoň na počátku – spíše do oblasti lidové zbožnosti, kde chronologicky řazené skutečnosti ustupují stranou.

 

Nemyslím si, že je to něco tak překvapivého. Mnohem závažnější je otázka, že se Bernadetta jako taková objevuje v kostelích před jejím oficiálním blahořečením, později svatořečením. Není to ale jediný příklad, přece kult nikoho menšího než sv. Jana Nepomuckého se rozvíjí dávno předtím, než je oficiálně uznán za světce. Barokní kult sv. Jana má dokonce sloužit jako podpora jeho kanonizaci. Sochy se stavějí už před jeho svatořečením, samozřejmě s určitým očekáváním, kostely se také budují a jsou zasvěcovány neoficiálnímu světci. Prostě tu máme vždy dvě linie – lidovou zbožnost a oficiální kult, které jsou někdy v rozporu, vzájemně se obohacují a jsou mezi těmito rovinami četné interakce.

 

Podobná lidová zbožnost se rozvinula např. po smrti Jana Pavla II., kdy si vlastně lid řekl o jeho kanonizaci. Někdy mi přijde, že oficiální kruhy reagují na tuto potřebu zdola.

 

Jaké byly postoje kněží či biskupů k instalaci lurdských jeskyní se svatou Bernadettou, zůstává otázkou pro kvalifikované historiky umění či pro odborníky v řadách katolické církve. Je také otázkou, zda o těchto jevech věděli, zda je podporovali a co konkrétního mohli učinit.

 

Na druhou stranu mně připadá, že Vaše otázka může mít zcela prozaické a nezajímavé vysvětlení. Důležité je, že lurdské jeskyně jsou budovány až po oficiálním uznání zázraku, v podstatě – a mohu se mýlit – šlo v prvé řadě o projev úcty k Panně Marii, nikoli k Bernadettě. Ta byla jenom součástí scenérie, zobrazované historické události.

 

Přeji mnoho zdaru ve Vašem bádání!

 

S pozdravem

Mgr. Miloslav Záškoda

vedoucí Odboru evidence, dokumentace a IS

Národní památkový ústav

územní odborné pracoviště v Telči

 

34 ]

 

Jak asi jinak jsem měl dneska začít, bych měl tak asi začít, než obrázkem dokumentujícím zejména naprosto svízelné světelné podmínky, tedy víceméně i za dne polotmu, v prostoru hned napravo za vstupními dveřmi opavského kostela Svatého Ducha. Jehož bezprostředním okolím jsem bloudil, a dovnitř se snažil dobýt, když jsem se v tomtéž účelu jako včera, tedy vstoupit dovnitř, pokoušel onehdy už zhruba před třemi týdny.

Vědět, že uvnitř lurda je, bylo mi tenkrát upřeno zamčenými okolnostmi, jakož i souběžným všeobecným zapíráním tohoto objektu opavskými faráři.

Bez ohledu, například, na závazný i zavazující obsah kodexu zvaného Desatero.

A jeden se tedy ještě dneska diví, poněvadž neví, proč zrovna jimi, proč.

 

Na druhé straně ovšem milosrdná sestra Cecílie, jen co mě včera provedla klášterním kostelem zhruba kilometr pěšky vzdáleném od zapíraného Svatého Ducha, mi nejenom zcela samozřejmě vysvětlila cestu přilehlým parkem, nýbrž navíc mě honila ke spěchu, že tamní ranní mše u sousedů končí zhruba o deváté, a poté hned zase bude možnost dostat se dovnitř nedobytně zamčena.

 

Takže jsem trefil, našel, došel, setkal se s přítmím, a proto se vydal do sakristie napravo od oltáře za kostelníkem, jestli by mi v okolí lurdy nějak nepřisvítil.

Neměl takové možnosti, byť zmáčknutím tlačítka jednoho vypínače alespoň projevil laskavost.

 

Když jsem potom dofotografoval, jak předvedu výsledky hned snad v příštím zápisku, zašel jsem za kostelníkem ještě jednou, ne pouze poděkovat, nýbrž se ho navíc zeptat, zdali snad náhodou neví něco víc o původu a jiných okolnostech místní lurdy, sádrové sochy klečící svaté Bernadety zejména. Což byl správný alespoň dílčí krok, poněvadž mi tvrdil, že jejich grota vznikla někdy těsně po konci 2. světové války, a co hlavní, sdělil mi příjmení a zaměstnání člověka, který se prý o zdejší lurdu zajímal kdysi dávno přede mnou.

 

Z předchozího popisu plynou jistě několikerá poučení, z nichž já pouze (víceméně z nedostatku mé rozvíjející invence) předložím jen pouhé jediné: co lze, byť s obtížemi, snadno nafotografovat v Opavě, nelze prozatím v tamtěch Dubňanech lesem 8 km vzdálených od Hodonína, přesto se i tam budu před už nedalekým závěrečným hladem ještě pokoušet.

 

35 ]

 

Ráno jsem k upraženým snídaňovým topinkám z čerstvých krajíců málem týden starého chleba otevřel již třetí zavařovačku tamtěch jakže nedávných kostelanských kukuřičných puků naložených v opravdu expo skvělém nálevu.

Třebaže tamto nedávno se mezitím změnilo již ve zcela dávné kdysi.

 

Ve druhém dnešním kroku zveřejním obdobně skvělou ukázku podobné mé čalamády, tentokrát ovšem poněkud intelektuálnější povahy: již podruhé totiž ikonografii svaté Bernadety hodně podobné tamté kostelní z Dubňan – jak jsem ji pořídil včera dopoledne uvnitř lurdy v opavském kostele Svatého Ducha.

Na poklep sádrová socha klečící svaté Bernadety má podle vzpomínky tamního kostelníka pocházet z let někdy až po 2. světové válce, zatímco ona podobná druhá včerejší, z malby lunety na zdi klášterního kostela, mohla vzniknout ještě před koncem 19. století.

Přes možný rozdíl jenom pouhých 50 let mezi oběma opavskými artefakty nemusí být mezi nimi naprosto žádná souvislost, kromě pouhé lokálně místní dané umístěním, poněvadž socha, na rozdíl od malby tady, vznikla kdesi kdesi blíže nespecifikující zcela anonymní průmyslovou nebo manufakturní výrobou.

Z tohoto ohledu je proto jako příklad jakési průběžné souběžnosti s případem dubňanským užitečnější coby srovnání či porovnání onen výjev z opavské lunety.

Dotaz v tomto smyslu jsem proto do hodonínského okresního muzea i archivu již odeslal.

 

 

 

 

 

.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.