Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
Třešně
datum / id31.07.2019 / 497877Vytisknout |
autorVigan
kategoriePovídky
zobrazeno238x
počet tipů18
v oblíbených2x
do výběru zařadilatkij, K3, Gora,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

-už bylo-

Třešně

„Jestli chceš třešně děckám na zavaření, tak stařenka od tety Jariny majú, ale mosíme tam zajet zitra dopoledňa, jindy nemá teta čas,“ vychrlila do telefonu matka nabídku ovoce, dětem na kompot. Zrovna jsem měla důležitou pracovní poradu.

                „Určitě, ty tvoje čerňuchy červivé, nahnilé stojí za prd,“ zvolala jsem do mobilu, zapomněla jsem, že přede mnou sedí důležití klienti, kteří se tvářili nanejvýš otráveně. Tímto rychlým hovorem se však nálada uvolnila, spustilo se vzpomínkové odpoledne, jak obchodní zástupci lezli jako kluci po třešních, kradli je ze sousedova stromu, anebo v bývalém jézédé.

                „Vždycky, když jedu a vidím třešně u silnice, tak zastavím a žeru. No, vím, že jsou plné olova, ale myslím, že ti, co prodávají u nás na trhu ve městě, je tam určitě včera trhali taky,“ řekl obchodní zástupce, povoluje si utaženou kravatu. „Padesát korun za kilo, viděl to svět, hrst třešní,“ kroutí hlavou. Zrovna tento klient chce vždy největší slevy. A třešně se mu zdají taky drahé. No, ještě že mám kam na ně vylézt.

                Ráno jsme s mamkou nabraly u baráku tetku Jarinu.

                „Že natrháš aj mně?“ ptá se teta a drží v ruce bednu.

                „Jestli tam vylezu? Mamka je ještě čupr, pomože.“

                Teta Jarina pajdá o berlích. Po úraze na babetě, předjížděla cyklistu, a ten náhle šlápl do pedálů, bohužel, tetičky si nevšiml, neměl zpětné zrcátko, neohlédl se a odbočil.

                „Vytahneme žebř, jestli ho v tem bordeli ve stodole najdu,“ řekla tetička a vhodila berle do auta.

                Přijely jsme do vedlejší dědiny před starý oprýskaný barák, takový nízký, typicky venkovský domek. S malou zarostlou předzahrádkou, žúdrem a velkými dřevěnými vraty, co už dávno potřebovaly natřít. Domek zastiňoval vzrostlý ořešák, jehož větve v úplném bezvětří volně pokrývaly popraskanou střechu. Chodník ke dveřím nebyl přes trávu ani vidět. Zahlédla jsem, že se za oknem bělají naškrobené záclony. Udivilo mě to. Teta si toho všimla.

                „To Eva, švagrová, včera umývala okna, prala záclony, stařenka nemá ráda špinavé okno, když se nám ji podaří posadit, dívá se jím do ulice. Chvilku, dlúho nevydrží, pak se stočí na bok a spí.“

                „Jak dlouho leží?“ ptala jsem se, instinktivně jsem si čistila boty, odupávala hlínu o ztyřelou rohožku v žúdře.

                „Tři roky, letos jí bude devadesát dva roků, radši pojďme potichu, víte, jaká je, eště by ty třešně chtěla zaplatit. Stejně by to shnilo, ona byla strašně šetřivá až lakomá, ale pořádná, to jo, žádné hospodářství, humno, zem nebyly tak v rychtyku, jako její. Šak doposavaď kopala, dokáď mohla. Mosíme jít tadyma, protože od mlatevně nemám klúč. Pssst, potichu,“ tetička pozvolna odemkla dveře. Vešly jsme s matkou dovnitř. Skoro jsme nedýchaly. Domem se táhlo a plížilo takové zvláštní ticho, až hrobové.

                „Běžte dál, chodbú až na dvůr, počkajte mňa u stodoly, pak vytahneme ten žebř,“ šeptala teta a požduchla nás do tmavé chodby. Studená, ale čistá chodba se svatými obrázky, uzounká tak, že by se v ní člověk sotva otočil. Teta nahlédla do stařenčiny komůrky. Šly jsme s matkou na prostorný selský dvůr. Rozhlížely jsme se, připadalo mně to, jako by si jen někdo odskočil domů na oběd. Starý žebřiňák, notně rozežraný od červotočů, rozlámaný, s uraženým kolem stál jako strážce majetku uprostřed dvora, na ojnici pověšené staré montérky a vlňáček. Z jedné šopy se na nás zubila stará rezavá sečkovice a polorozpadlý chlévek na vepříka rozevíral svá opavučinovaná vrátka. Do míst, kde dříve mečívala koza, spadla stará uschlá větev umírající trnky karlátky, která s sebou strhla i kus udírny. Ohořelé torzo blahobytu. Ve vratech ohromné stodoly zela velká díra, jíž by mohl proběhnout statný vlčák. Jeho nedávnou přítomnost připomínala bouda u zdi, kupodivu v dobrém stavu. Ještě tam ležel starý kastrol na žrádlo se zbytky mléka. Zřejmě už pro kočky. Hospodář si odešel na oběd, ale před dávnými roky. Teta přišla za námi.

                „Dobré je to, odfukuje, spí,“ otevírala stodolu.

                „Ty, Jarino, nezlob sa, ale proč to neukludíte, ten bordel, dyť tu packujete o fšecko, přes húští lezete do humna,“ divila se matka.

                „Neznáš stařenku? Znáš, copak se tu mohlo něco dělat? Až umře, říká, až umře, teď to nechajte, tajak je, kdo sa s ňú má hádat,“ teta hledala žebř. Zkusila rozsvítit. Nic se neukázalo. Tma. Vypínač nešel.

                „Hmmm, elektriku pohryzaly myši. Děti, tady je myší,“ musela otevřít druhou půlku těžkých vrat. Ozvalo se vrzání a praskání.

                „Prosím ťa, dyť leží, a navíc vzadu v síni, tady nic neuvidí,“ matka jí pomáhala hledat žebřík, dvoják.

                „Ty, děvčico, ona má někdy takové stavy, že se normálně postaví a chodí, pak spadne a leží nehnutě hodiny. Eva a její holky tady nahlíží denně několikrát, jednú se dostala až sem na dvůr, našli ju tu hneď, tak neprochladla. Naštěstí. Hergot, tady je binec, a žebř až tam za traktorem, fix už,“ lamentovala tetička.

                „A proč si ji nevezmete někdo k sobě?“ zeptala jsem se, z hlavy setřepávala stoletý stodolní prach.

                „Blázníš!? To by byla její smrt, přenést ji do jiného domu, do jiné postele. Holky tu v noci spijú, střídajú se, dyť bývajú naproti. Ten žebř je tam teda pěkně zašprajcovaný, to zas Ludva, cosi tady čaroval s dřevem, všecko mu zavazá, tak to naháže kamsi navrch a dozadu, hlavně když tu má echt naskládané dřevo,“ nadávala tetička na bratra. Konečně se nám žebřík podařilo vymanit ze sevření káry, několika beček a sudů na víno, nářadí, a shodit několik plechovek barev z malované skříně. Nakoukla jsem do ní.

                „Jé, to je hezké, vzácné, malované,“ pohladila jsem hladké dřevo.

                „Víš, kolik to chtělo lidí, aj cigáni, co békajú po dědině, staré pééééééří, nábytek, vykupujeme, kolik peněz za to chtělo? Moc!“ Teta si nasadila žebř na rameno, matka přidržovala konec.

                „A vy to tady necháte v takovém stavu,“ spráskla jsem ruce.

                „Až stařenka umře. Tu skříň si bude brat céra, má chalupu na Vranově, tam se to bude hodit do interiéru.“

                Vyšly jsme ven a prodíraly se přes malinovník do rozlehlé zahrady. Na levé straně rostla mladá jatelina, co ji seče strýc Ludva. Pravá smutně pokryta lebedou, pýrem, mušcem, zkrátka nefalšovaný úhor zabíral kdysi čistou, plodnou zahradu. Ještě že to ta stařenka nevidí. Na začátku zahrady byly totiž seskládány tuny dřeva, co si skladuje strýc Ludva na otop, a ty bránily přímému výhledu ze dvora. Doma má na příkaz své manželky anglický trávník, tak tam by to asi nešlo, tolik dřeva. Ale srdcem je strýc Ludva hospodář. Nebo aspoň nám se to tak jevilo. Na pohled.

                Dotáhly jsme žebřík až nahoru na kopec, kde se červenala třešeň srdcovka.

                „Vidiš je, vidiš?“ ukazovala teta na špačky. „Dva dny a bude po nich. A začíná to hnit, moc vody, prší furt, dnes to mosíme natrhat, nebo je do soboty po nich.“

                Špačci kolem poletovali, čekali celou dobu, až konečně vypadneme. Podařilo se nám společnými silami, i s dole hekající tetičkou, naškubat dvě bedýnky. Když jsme zavíraly stodolu a jako jeptišky se kradly, ba na špičkách našlapovaly kolem stařenčiných dveří, ozvalo se jasné: „Kdo je tam?“ Teta zvrátila oči.

                „No já, Jarina... položte to sem za zeď, chvilku počkejte, tady u pumpy. Pssst.“ Ve starých domcích, tedy aspoň u nás na Slovácku, bývaly staré pumpy i na chodbách, verandách, uvnitř.

                Teta pozdravila stařenku. Slyšely jsme, jak říká: „Tak co, stařenko, jak se vám vede, vypadáte dobře.“ Stály jsme tam s matkou jako dvě zlodějky. To mně tak stojí za to, pár třešní, pomyslila jsem si.

                „No jak by bylo? A len toto si mně přišla povědět? Kdo je tam s tebú?“ ptala se stará žena.

                „Šla jsem se podívat na třešně, natrhat si a podívat sa na vás. Ale spala jste,“ omlouvala se teta.

                „Dycky sem vás, tebe a Ludvu, učila nelhat, kdo lže, ten krade. Snáď ty třešně nešlas krast, a s nekým? Ten, kdo je na chodbě, ať ide sem a slušně pozdraví, když vejde do cizího domu. Šak dyž si jich pozvala, tak je to aj moja návštěva.“ Hanba nás fackovala, zpropadená teta Jarina. Šly jsme pozdravit starou nemocnou paní.

                „Dobrý den,“ řekly jsme skoro zaráz. Teta seděla na pelesti a podávala matce hrnek s vodou.

                „Dobrý,“ přestala pít stařenka a vracela starý hliníkový hrnek zpátky dceři.

                „Víte, já bych za ty střešně něco chtěla. Ale né peníze,“ položila hlavu na polštář.

                „A co byste chtěla?“ zeptala se překvapeně matka.

                „Zavézt podívat se do vinohradu, naposled. Nikdo mňa tam nechce zavézt. Všecí majú notnéj práce, nechcú sa se mnú otravovat. Máte tu auto, né? Slyšela sem búchnutí dveří. Máte velké auto?“ zavřela oči.

                „Ale, mami, jak možete vlézt do auta, sotva se držíte pohromadě, nemáte rozum,“ odrazovala ji od smělého přání Jarina.

                „Můj rozum nechaj na pokoji, vím, že ste prodali tú starú almaru staréj Kozumplíkové na kroj a mně ste ho pověsili do skříně. To sa dělá? Vy nemáte rozum!!! Nemluv!!! Já vás o to prosím, děvčičky, za ty třešně. Nic víc nechcu, za chvílu stejně umřu, ale mosím vidět vinohrad, mosím.“ Stařenka byla neoblomná.

                „Dyť máte plénky, nemožete nikde chodit, aj dochtor chodí za vama, prosím vás, zavolám Evu,“ teta se začínala zlobit.

                „Chcu, za ty třešně,“ řekla umíněně stará žena.

                „A jak je daleko ten vinohrad?“ zeptala jsem se.

                „Ale, Maťo, jak ju potahnem, to je čirý nerozum,“ opáčila teta. Stařenka otevřela oči a podívala se tak, až mě srdce zabolelo. Matka celou dobu nemluvila, až teď. „Tak jsme tři, pojď, oblečem ju, na chvíli, šak pro děcka jedeš až ve tři, ne... to stihnem. Kde je ten vinohrad?“

                Stařenka vydechla: „Na Starých lúkách, tam byla dycky dobrá bonita a víno mělo iskru.“

                Teta to vzdala. Oblékly jsme nepohyblivou ženu, skoro jako bychom oblékaly mrtvolu, ale zpozorovala jsem v její vrásčité tváři, že má radost. Vzala jsem ji do náručí, věchýtek, mohla mít sotva padesát kilo, teta přidržovala nohy, matka otvírala dveře. Posadila jsem ji do svého auta.

                Teta zašeptala matce: „To bude fiasko, vinohrad je zarostený tajak humno. Stařenku klepne.“

                „Tak jí ukážem nějaký okopaný, čistý,“ napadla matku spásná myšlenka.

                „To nevím, zrovna teď má mysl čistú, jak naschvál. No, pojedem, nějak to dopadne,“ kapitulovala teta před matčiným rozhodnutím. „Co už fčíl!“ rozhazovala rukama.

                Ve zpětném zrcátku jsem pozorovala stařenku, měla opřenou hlavu o opěrátko, teta její unavené tělo přidržovala svým. Bylo horko, ale všechna okna jsem nechala zavřená, aby na ni nefoukalo. Ani klimatizaci jsem nepustila. Stařence byla zima, měla na sobě ještě deku. Vjely jsme na Staré lúky. Projížděly jsme po rozbrázděné polní cestě, hledaly stařenčin vinohrad.

                „Ještě kúsek, už to bude, tam přes ty dva, za tú zatáčkú,“ řekla teta.

                Náhle stařenka vykřikla: „Ty nic nevíš, nepamatuješ, bodejť, dyž sem nechodíš, tady to je,“ a ukázala na vzorně vyčištěný šveholící vinohrad.

                „Ale, mami,“ bránila se teta.

                „Mlč,“ řekla stařenka.

                „Mohla byste zajet trošku mezi ty řádky? Blíž…,“ prosila stará žena.

                „No, já nevím, snad nezapadnem, ať odsud vyjedeme potom,“ zkoušela jsem vmanévrovat škodovku mezi hlavy vinné révy.

                „Najeďte blíž, ještě trošku, a stahnite okénko, prosím vás,“ naklonila hlavu na stranu. Vpasovala jsem vůz až téměř do listů, tažně lechtaly chladný kov. Stáhla jsem okénko.

                „Vypni motor,“ poručila matka. Dívala jsem se do zpětného zrcátka.

                Stařenka těžkou rukou vzala nejbližší tažeň a prsty pohladila lesklé listoví. „Letos bude dobrý rok.“ Neodvážila jsem se otočit. Ani matka. Dívaly jsme se před sebe do oraniska. Jen teta sklopila hlavu.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.08.2019 20:08:30dát kritice tipVigan

K3, Zkoušela. Bez úspěchu.

Můžeš. Děkuju..:-)

11.08.2019 08:23:11dát kritice tipK3
redaktor prózy

Nominoval bych povídku do PM. Souhlasíš?

11.08.2019 08:16:22dát kritice tipK3
redaktor prózy

Já to čtu samozřejmě se zpožděním. Tohle je přesně to, co starý lidi potřebují. To je péče o duši. Naložit a vyvést na známá místa, pak se jim líp umírá. Z tvých povídek už by byla pěkná knížka, zkoušela jsi je nabídnout. Folklór se cení a ty v to máš fakt duši:).

10.08.2019 11:22:31dát kritice tipVigan

Děkuju moc, děvčata..:-)

07.08.2019 21:58:20dát kritice tipSilene

Jdu ještě poděkovat za ty třešně, tuhle jsem je s chutí zhltla, a jak bodly!, a neřekla ani bů. Dluh mě trápil a navíc místo trefení se na tlačítko Hledat dílo spadnu cestou do písmáckého chatu, to zas bylo faux pas, ani tam jsem nehlesla, jak splašeně hledala cestu ven. Hrozná past! :)))

O to radši jsem tu byla, přišla jsem si táák spřízněná s hrdinkou v prsti vinohradu...

04.08.2019 19:06:27dát kritice tipEvženie Brambůrková

Zase si mě dokázala dojmout k slzám. :-) /T

02.08.2019 09:43:56dát kritice tipZuzulinka

je to smutný, bulím tu... dojímám se...a děkuji za tu lidkost...

31.07.2019 20:34:371 tipů dát kritice tipVigan

Děcka, mně je dnes strašně smutno, tak jsem sem dala tohle, o pomíjivosti všeho, ale taky vlastně o kráse té pomíjivosti, protože začne pokaždé něco jinýho, nový život, o kráse v obyčejných věcech, které tolikrát ve své zahleděnosti do sebe ani nevidíme...a takové ty řeči..

Děkuju moc za krásný reakce...

31.07.2019 19:29:55dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Slza v oku, Vigan... ze života...

Taková byla i moje stařenka, dožila se 99 let...

31.07.2019 15:48:41dát kritice tipatkij
redaktor poezie
Máš dar. Text mi ožívá, jak se je přirozeně napsaný. Epizoda filmu, několik scén...citlivá ruka. Râda tě čtu.
31.07.2019 13:33:061 tipů dát kritice tipysslandia

pôsobivé.Začínam brať tvoje texty ako samozrejmosť. / v zmysle kvality /-

31.07.2019 13:30:44dát kritice tipagáta5

ježkovy voči, ty mi dáváš, to je tak krásně podaný... až jsem tu stařenku viděla... je mi tak krásně smutně

31.07.2019 13:29:28dát kritice tipdievča z lesa
nádherný zmysel tvrdého života ... a kde je ten náš? ... aj som si poplakala, pripomenulo mi to babičkyne neochvejné pravdy, boli to istoty ... vďaka


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.