Lidé a Komplexy

Ráda bych se zamyslela nad lidmi s komplexy. Připadá mi až směšné kolik z jakých důvodů tito lidé tahají své komplexy jako těžkou olověnou kouli, které se lze jen težko zbavit. Člověk s komplexem je mnohdy člověk nespokojen sám se sebou. Může to být nespokojenost se svými výkony, vzhledem, vzděláním či obecně celým životem. Často je však pro nás setkání s takovýmto člověkem krajně nepříjemné.

    Začněme tedy jednoduše. Jak vůbec takový komplex vzniká? Vezměme si situaci o pěti bratrech. Nejstarší bratr se rozhodl uplatnit se ihned po maturitě s přesdvědčením, že vyšší vzdělání nepotřebuje. Ostatní čtyři bratři se avšak shodli na tom, že jim střední škola nestačí a pokračují ve studiu dál. Behěm desítky let se ze čtyř mladších bratrů stanou úspěšní lidé, kteří nejen díky svému vzdělání, vynikají ve svém oboru. Nestarší syn cítí nevoli, jelikož on jakožto nejstarší syn by měl být ten nejsilnější, nejúspěšnější a celkově “nejlepší”. Zde vznikají zárodky jeho komplexů. Nemyslete si, že tímto chci naznačit, že vysokoškolské vzdělání je opakem zakomplexovaného života. To vůbec ne. Vtip je v tom, že nejstarší bratr mohl být zcela stejně úspěšný v něčem jiném i bez vzdělání. Úsměvné na tom je, že jeho komplex vznikl porovnáním sebe samého s mladšími bratry. Je mi až do hysterického smíchu když si uvědomím, že lidé jsou schopni pohánět celé své životy něčím, co plyne z něčeho tak hloupého jako porovnávání sebe samého a ostatních. Vždyť to není jen biologický dar, že jsme každý jiný. Je to i dar jaksi duchovní. Nikdo z nás neuvažuje zcela stejně jako jiný člověk, i když se to tak někdy může znát. Tudíž ani naše životy se nemůžou zcela shodovat se životy ostatních, protože každou povahu, osobnost či rys uspokojuje v životě něco zcela jiného. A tak honba za vyrovnáním se ostatním lidem tvoří hloupé a zbytečné komplexy. 

    Vrátíme-li se k nejstatršímu bratrovi a jeho komplexům, je nám více než jasné, že jeho cíl je vyrovnat se jeho mladším bratřím, i když si to neuvědomuje. Podvědomě si myslí, že shoda pro něj bude znamenat uspokojením. Jenže se šeredně mílí. V pokročilém věku si zkouší také dodělat vysokou školu, přičemž po jejím úspěšném dokončení zjišťuje, že pro jeho povolání by opravdu zcela stačila pouze střední škola. On však stále není spokojen. Má pocit, že musí dělat víc. A tak se donekonečna trápí vyrovnáváním se někomu, kdo je zcela jiný než on. Trápí se nad tím, proč není spokojen, přičemž základní motivace by měla být v jeho mysli a né v zrcadlení ostatních.

    Nejstarší bratr a jemu podobně zakomplexovaní lidé pak často sklouzávají k jakýmsi poznávacím znamením. Hlavním znamení se projevují při jejich vyjadřování. Takto zakomplexovaný člověk bude mít neustálou potřebu s vámi udržovat oční kontakt. Ano, jednou ze zásad zdravého rozhovoru je udržovat oční kontakt, avšak takovýto oční kontakt by měl být přirozený a sem tam přerušovaný. Pokud bychom se však bavili s člověkem jako je nejstarší bratr, cítili bychom se jinak. Oční kontakt by byl velmi intenzivní, téměř se zařezávající do nás a naší mysli. Takovýto oční kontakt nemá zcela žádné přerušení a nutí nás odvracet oči, abychom si od něj aspoň na chvíli odpočinuli. Pokud jste právě vy příčinou komplexů člověka, který s vámi hovoří, je dost možné, že i když budete ve skupině tří, osmi či dvaceti lidí, vždy bude tento usilovný oční kontakt patřit právě vám. Očním kontaktem si člověk s komplexy udržuje vaši pozornost a ujišťuje se, že vám neunikne ani jedno slovíčko, které vypustí z úst.

    Přirozeně se tato nutnost být slyšen projevuje i v hlasitosti ve které tento člověk hovoří. Všimněte si, že lidé, kteří nejsou nějakým způsobem spokojeni sami ze sebou, mají tendenci mluvit velmi nahlas a velmi agresivně. Nechci tímto říct, že by vám přimo křičeli do ucha. Spíše se snažím vysvětlit jakýsi důraz, který se vám podobně jako intenzivní oční kontakt zaryje do duše. Tito lidé, ať už říkají třeba pohádku O Červené Karkulce, kterou snad všichni nejméně jednou slyšeli, mají potřebu, aby ji všichni z jejich úst slyšeli ještě jednou. Jasně a zřetelně, každé slovíčko. Bohužel je pak konverzace s takovými lidmi velmi obtížná, protože se často podobá spíše monologu či mluvenému projevu. Ovšem málokdo si to uvědomí. 

    Shrnula bych to maličkou radou. Klíčem od všech dveří moudrosti je individualita. Je hlavní si uvědomit svou jediněčnost a vážit si jí. Hloupost nejvyšší úrovně je porovnávat se s ostatními a nevážit si sebe sama.