Jen tak...

Nevím jak  se píší knihy, nikdy jsem žádnou nenapsala. Nikdy jsem nestudovala co a na kterém místě má v knize být.

Ale celý svůj život píšu. d svých 7 let, kdy jsem pochopila k čemu je pero a papír, veškeré hnutí Nitra, každý jeho VÝKŘIK, každý jeho POVZDECH a ZÍVNUTÍ jsem měla tendenci přenést na papír. Obléci rytmus Srdce, pohyb i klid Nitra křičící i spící do Slov. Hrát si se Slovy jako jiní s kostkami nebo panenkou. Svlékat děj a dát mu nová Slova, nové šaty.

Vzpomínám si jak jsem potají seděla v noci na peřináči u své postele a na kousek papíru čmárala tužkou to Chvění uvnitř sebe. Jen pouliční lampy a Měsíc mi osvětlovali papír. Pamatuji se, že právě v noci kdy přímo do mé postele SVÍTIL Měsíc byly fascinující. Vidím tu malou holku, jak se slastně protahuje nahá ve své posteli a saje každým pórem těla hebké SVĚTLO dorůstajícího Měsíce, který jakoby právě proto "visel" před mými okny.

"Opalovala" jsem se v tom stříbrném Světle a bylo mi fajn. Nikdo se hloupě neptal co to dělám. Nikdo se nesnažil mě ufackovat "argumenty" že při Měsíčním SVĚTLE se přeci NIKDO opalovat nemůže. Já ANO. A bylo to dobře že všichni spali, nebo seděli před televizní obrazovkou. V těch chvílích mi bylo moc hezky, svobodně. "Logika dospělých" je bohužel schopna rozbít na kusy křehký Svět ČISTÉHO NAZÍRÁNÍ. Průšvih byl, když mne načapali sedící s tužkou v ruce či knížkou jak mhouřím oči, abych vůbec byla schopna číst či psát.

Tehdy jsem záviděla KOČKÁM. Dodnes ti bláhoví věří, že brýle na mém nose, jsou důsledek mých nočních "sedánek" kdy mi Sluncem byl Měsíc...

I kdyby tomu tak bylo, ty chvíle stály za to. Všechny ty útržky, listy vytržené ze školních sešitů počmárané "nesmysly" jsou bůhvíkde.  Ale UVNITŘ teď smí čmárat po Zdech mé DUŠE ta malá holka. Sedí ve svitu Měsíce a já se pokusím Ji NEVYRUŠIT...

Ale celý svůj život píšuNevím,jak se píší knihy,nikdy jsem žádnou nenapsala.Nikdy jsem nestudovala co a na kterém místě má v knize být.
Ale celý svůj život píšu.Od svých 7 let, kdy jsem pochopila k čemu je pero a papír,veškeré Hnutí Nitra ,každý jeho VÝKŘIK,
každý jeho POVZDECH či ZÍVNUTÍ jsem měla tendenci přenést na papír.
Obléci Rytmus Srdce ,pohyb i klid Nitra, křičící i spící- do Slov.Hrát si se slovy jako jiní s kostkami či panenkou.Svlékat děj a dát mu nová slova, nové šaty.
Vzpomínám si, jak jsem potají seděla v noci na peřináči u své postele a na kousek papíru čmárala tužkou to CHvění uvnitř sebe.Jen pouliční lampy a Měsíc mi osvětlovali papír.Pamatuji se, že právě v noci, kdy přímo do mé postele SVÍTIL Měsíc byly fascinující.Vidím tu malou holku, jak se slastně protahuje nahá ve své posteli a saje každým pórem těla hebké SVĚTLO dorůstajícího Měsíce, který jakoby právě proto "visel" před mými okny.
"Opalovala" jsem se v tom stříbřitém Světle a bylo mi fajn.Nikdo se hloupě neptal co to dělám.Nikdo se nesnažil mně ufackovat "argumenty" že při měsíčním Světle se přeci nikdo opalovat nemůže. Já ano.A bylo to dobře,že všichni spali, nebo seděli před televizní obrazovkou. V těch chvílích mi bylo moc hezky, svobodně. "Logika dospělých" je bohužel schopna rozbít na kusy křehký Svět ČISTÉHO  NAZÍRÁNÍ.
Průšvih byl, když mně načapali sedící s tužkou v ruce či knížkou, jak mhouřím oči, abych vůbec byla schopna číst či psát.
Tehdy jsem záviděla KOČKÁM .Dodnes ti bláhoví věří, že brýle na mém nose jsou právě důsledek těch nočních sedánek, kdy mi Sluncem byl MĚSÍC...
I kdyby tomu tak bylo, ty chvíle stály za to.Všechny ty útržky,listy vytržené ze školních sešitů, počmárané "nesmysly" jsou bůhvíkde. Ale UVNITŘ teď smí čmárat po Zdech mé Duše ta malá holka. Sedí ve Svitu Měsíce a já se pokusím JI  NEVYRUŠIT....