Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Zelená mříž 06 - Holý život
datum / id01.08.2019 / 497898Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno101x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Zelená mříž 06 - Holý život

 

Holý život

 

Ohlušující rána mu bolestně projela sluchem a zároveň ucítil tak strašnou bolest v kříži, že strnul. Nedoskočil, ale dopadl setrvačností posledního odrazu. Vteřinu nebo dvě ležel v houští bez hnutí a oheň mu sžíral celé tělo.

Avšak strach, ohromný strach ho rychle probral k životu. Musí té bolesti utéci! Chtěl vyskočit a běžet s tím neznámým nepřítelem o závod. Doposud se mu to vždy podařilo, síla jeho běhů ho zachránila z každého nebezpečí.

Co to? Zadní běhy neposlouchají. Neodrazily se v mohutném skoku, zůstávají úplně nehybné. Jako by zadní polovinu těla vůbec neměl. Zkusí to znovu. Ale jen přední jej o poznání přitáhly kupředu. Celý zadek vypověděl poslušnost.

Znovu hrabe předními a táhne za nimi bezvládné tělo. Nemůže to pochopit, ale chce žít a má strach. Pracuje všemi svaly, které ovládá, jen aby se dostal pryč, pryč z toho nešťastného místa, kde ztratil vládu nad sebou. Po desíti metrech je únavou a bolestí vyčerpaný, dál to nejde.

Odpočívá jen okamžik. Hrůza smrti nedovolí déle. Nový pokus o útěk, znovu chce běžet všemi čtyřmi, ale celá snaha vyústí ve stejné plazení jako předtím.

Pudově míří tam, kde je mlazina nejhustší. Chvílemi slyší blízké i vzdálenější výstřely, slyší nářek jiného zajíce pod tesáky loveckého psa a slyší hlasy lidí. To vše na něj doléhá nesmírně děsivě. Bolestí je téměř bez sebe, ale strach ho žene až do úplného vysílení.

Leží pod širokou zelenou větví smrčku uprostřed houštiny. Chvojí ho zakrývá tak, že jej nikdo nemůže spatřit. Dalšího pohybu již pro únavu není schopen.

Potom slyší zatroubení, neví, že to něco znamená. Když se po malé chvíli ozvou blízko za ním lidské kroky, tuší, že se přiblížilo další smrtelné nebezpečí. Je však tak malátný, že se již na další únik nezmůže. I kdyby po něm sahala smrt v té nejkonkrétnější podobě.

Střelec poznal, že je zajíc těžce postřelený, ale do odtroubení nesměl opustit stanoviště. Teprve potom šel za ním, zajíce však nikde v okolí nástřelu neviděl. Postoupil několik kroků tušeným směrem, smrček však zajíce proti lidskému oku dobře chránil. Člověk spěchal. Výčitky svědomí si příliš nepřipouštěl a na psa ani nevzpomněl. Však bude zítra dohledávka. Teď se blíží večer, musí spěchat za ostatními.

Má skoro nutkání si tento „úlovek“ připočíst ke svým dnešním střeleckým úspěchům. To však zavrhne, ještě ho doopravdy nedostal.

Jeho oběť v té době trpí. A trpí nesmírně i potom, kdy již okolí nadobro zmlkne a všichni odešli. Celou noc proleží v nepřirozené poloze, s mrtvými běhy naplocho rozloženými po stranách těla.

Dostaví se horečka, chvílemi celým tělem lomcuje zima, zadní běhy mrznou, to však zajíc necítí. Cítí jen bolesti v živé přední polovině těla. Proleží tak bezvládně celý příští den i následující noc. Ztrácí vládu nad smysly. Horečka se stupňuje a přichází lhostejnost.

Příroda v něm se však nevzdává…

Když po mnoha dnech tupého odevzdání překoná tělo krizi a přirozená životní energie zvítězí nad smrtí, tak blízkou a zdánlivě nevyhnutelnou, leží pod zelenou chvojí troska zvířete. Zajíc je o polovinu menší než před osudným skokem do bičujícího švihnutí ohně. Takřka všechnu sílu ztratil v horečce, kdy za něj tělo samo bez jeho vůle podniklo veliký zápas o holý život.

Zdá se být absurdní, proč příroda vkládá do svých tvorů tolik síly a tolik podvědomé touhy po životě. Mnozí rozumní tvorové to nechápou. Nechápe to ani nerozumný zajíc. Nedovede o tom přemýšlet a – nemá vlastně o čem. Vždyť žije. Není to dost?

To, že žije, poznal podle žízně a hladu. A podle strachu. Opět má strach! Čeká až do úplné tmy, než se vydá pár kroků odtud na zelenou loučku. Jak bídně se vleče! Bolesti už téměř necítí, zato svaly mu v horečce ochably. Dá mu mnoho práce, než se po předních bězích dovleče k prvnímu šťavnatému lístku trávy, než ho rozžvýká a spolkne.

Rána na páteři se mu zhojila. Část těla za ránou však ochrnula. Běhy zůstaly symetricky roztaženy a vnitřní plochou položeny na zem. Může se jimi jen s námahou a velmi nedokonale odstrkovat.

Postupně se učí novému způsobu života. Není to snadné, ale zvyká si. Pohybuje se jen v nejbližším okolí mlaziny, jež ho zachránila a kde se znovu narodil. Vysouká se ven vždy až v noci a před svítáním bývá opět v úkrytu. Vede ho k tomu pud sebezáchovy, který vnímá jako stálý strach. Strach bez konce a strach ze všeho, vyvolaný neschopností rychlejšího pohybu. Každý zajíc se bojí o život, ale strach zdravého zajíce není ničím ve srovnání s tím jeho. Je to zoufalé. Nemůže si dovolit sebemenší riziko. Bojí se doplazit na některé ze známých míst s chutnou pastvou, kam ho za dřívějšího života běhy donesly několika desítkami nedbalých poskoků.

Moci si ještě jednou podle chuti vší silou vyskočit do výše! Zapanáčkovat! Prohnout hřbet v divokém zakličkování před nosem těžkopádného hafana!

Místo toho se bojí vyplazit několik ubohých metrů, v případě nebezpečí by nemohl prchnout včas do úkrytu. Ale stejně se bojí i tam. Kdyby ho vyčenichal kterýkoli nepřítel, neuteče.

Při každém šelestu se krčí ještě víc k zemi a srdce mu pumpuje k prasknutí.

Zima naštěstí nebo naneštěstí byla mírná. Sněhu málo, konec zimy byl úplně beze sněhu. Proto se vždy dostal k něčemu zelenému. Proto stále žil, i když přišlo jaro a počátek léta.

Zadní běhy se postupem doby přizpůsobily stálé, neměnné poloze, jejich tlapky se natrvalo stočily tak, že se všemi prsty dotýkaly země. Nejvíc namáhané přední svaly zmohutněly a vytvořily nápadný vysoký hrb nad lopatkami.

Žil také proto, že v honitbě vůbec nejsou lišky.

Náš zajíc nezná pocit uspokojení, třebaže se mu den za dnem daří vybojovávat holý život. Nic víc než holý a k tomu nešťastný život. On prostě musí. Musí mít strach, musí to, co mu zbylo, ze všech sil hájit, protože tak velí příroda v něm. Té žádné zvíře neodporuje, vždy se jí bezvýhradně podvoluje. Avšak právě ten neustálý strach, který ho udržuje naživu, mění všechny jeho minuty v peklo.

Příroda je však také moudrá ve své krutosti. Kdyby tento nehezký, prázdný, zbytečný život byl posledním na zemi, alespoň by jeho ochranou prodloužila existenci života, který stvořila. Neboť kdo ví, ještě na samém konci může být kolébka nové protoplazmy a nových věků.

Ne, příroda nesmí nic zanedbat. Ona musí léčit a uzdravovat, musí houževnatě bránit každičkou buňku, ba každou molekulu aminokyseliny. Třeba za cenu krutosti. Jinak by života nebylo.

 

Jednoho červnového jitra, ještě skoro za tmy, přerušil lesní ticho řev motocyklu. Blížil se.

Zajíc ležel těsně u cesty. Odpočíval na pouti do houštiny. Svítalo, byl nejvyšší čas zmizet světu z očí.

Když k němu dolehl hluk motoru, zůstal nehybně na místě. Motorka však byla v několika okamžicích zde. Hrůza! Míří přímo na něho!

Nevydržel a vyrazil právě, když ho míjela.

Radek byl zamyšlený a pospíchal. Čas měl přesně odměřený. Jsou skoro tři hodiny, do osmé musím být s vyznačováním těžby hotov, abych zas jednou mohl sobotu věnovat rodině, opakoval si cestou a horečně počítal, může-li to zvládnout. Dospěl k závěru, že by to šlo, kdyby ho nic mimořádného nezdrželo. Lenka má pravdu. Denně chodí domů pozdě. Jenže ona nemůže pochopit, že se vždycky v lese něco přihodí, co nabourá i ten nejupřímnější úmysl.

Pohání ho ještě něco: nezadržitelně se blíží termín pro odevzdání plánu těžby na příští rok a on má ještě spoustu porostů vyznačovat.

Tentokrát by se opravdu nerad čímkoli zdržoval.

A tu koutkem oka zahlédl zvíře, které se zvláštním způsobem, uspěchaně, ale přitom jaksi pomalu, proplétalo trávou vedle cesty. Jel dál a teprve v následujícím okamžiku si uvědomil: podivná zaječí zrůda. Chtěl pokračovat, ale nakonec přece jen zastavil. Snad se tolik nezpozdí, když zkrátí trápení toho tvora. Šel zpět, ale zajíc už na místě nebyl. Nastalo hledání. Přece nemůže být daleko!

Trvalo to však čtvrt hodiny a další čtvrt hodiny, už chtěl odejít. Slunce zatím vystoupilo nad obzor.

Pak na něj v houštině div nešlápl.

Zajíc s vypětím všech sil, ale s předtuchou smrti v patách, snažil se spasit útěkem.

Jaký to byl útěk! Teprve teď viděl…

Nejraději by se byl otočil a prchal odtud. Do konce života se toho obrazu nezbaví. Zvíře nebylo téměř podobné zajíci, ani jinému živoucímu tvoru. Utrpení, ošklivost, lítost, živelný nesouhlas hraničící se vzpourou proti přírodě – a ještě daleko víc obsahoval ten krátký pohled.

Bylo nutno jednat bez dlouhého uvažování. Několika skoky ubožáka dostihl, rychle mu jednou rukou nadzvedl slechy a… Když mu druhou rukou úderem lámal vaz, musel zavřít oči.

Ozvalo se jen krátké zavřísknutí.

„Také tyto exponáty by se měly vystavovat mezi mysliveckými trofejemi,“ pomyslel si s úšklebkem, když odcházel od čerstvě nahrnuté země v místě vyhnilého pařízku.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.08.2019 10:25:49dát kritice tiprevírník

I mě.

07.08.2019 10:21:21dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Dnes ráno jsem viděla našeho sídlištního ušáka, zdravého a živého, lebedit si pod keřem po dešti. To mě uklidnilo.

 

06.08.2019 18:32:20dát kritice tiprevírník

Jistěže lidé ne.

06.08.2019 17:53:10dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Zmrzačení lidé se nazabíjejí...

06.08.2019 17:15:09dát kritice tiprevírník

Protože jsi výjimečně citlivá bytost. Ale trápili byste se pak oba.

Na ta zvířata (například teď na hořící Sibiři), na ta taky musím myslet. A jen doufám, že většina měla dost času před ohněm uniknout.

06.08.2019 15:39:16dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Vždycky když se mluví o požáru lesa a o tom, že všichni lidé se z okolí evakuovali a naštěstí se nikomu nic nestalo, myslím na ty nebohé tvory, srnky, zajíce, ptáky, jeleny a je mi moc smutno.

I tenhle zajíc, ač zmrzačený, toužil po životě. Já bych si ho vzala domů a nechala v klidu dožít.

Je mi z toho do breku. T.

01.08.2019 19:12:16dát kritice tiprevírník

Rozumím ti, dobře to píšeš a já s tebou velice rád souhlasím, milé dievča z lesa.

01.08.2019 19:04:08dát kritice tipdievča z lesa
príťažlivá nie, to máš pravdu, ale skutočná ... nie sme veľmi vychovávaní k vnímaniu utrpenia, v bežnom živote vyhrávajú iné hodnoty, krédom je netrápiť sa pre maličkosti, veď sme sa narodili pre väčšie veci ... možno ani nevieme, že v každodennom živote ubližujeme ... tvoje písanie je inšpiratívne
01.08.2019 18:10:52dát kritice tiprevírník

Myslel jsem, že toto zrovna moc přitažlivá povídka není. Takže velký dík.

01.08.2019 17:20:41dát kritice tipAlegna

silný smutný příběh, hezky napsaný, mám pocit, že jsem četla a ani nedýchala

01.08.2019 17:05:20dát kritice tiprevírník

I mně se to těžko psalo. Ale nějak jsem musel...

01.08.2019 15:47:32dát kritice tipKočkodan
Jardo, tentokrát se mi četlo těžko. Ale samozřejmě ne proto, že bys neuměl psát. To ty umíš setsakra dobře...
01.08.2019 15:40:30dát kritice tiprevírník

Tak surový mi ho tenkrát život podstrčil, snad proto, abych se zamyslel.

01.08.2019 14:16:54dát kritice tipdievča z lesa
hlboký príbeh na hlboké zamyslenie ... vďaka


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.