Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

1912 - Vítězná próza prosinec 2019

21. 01. 2020
0
0
321

 

Špek

 

Dvě tetičky ze Slovácka sedávaly naproti sebe. U starého stolu, co dělal starý Sedlář, potahnutého bílou koženkou, s notnými vrypy po noži. Obě ve fjertůšku, jupce, která pukala ve švech, šátcích, takových domácích, v huběnkách přehazovaly včerejší buchtu od céry jedné z nich, hodné a laskyplné. Pily kafé, mluvily málo.  Však se vídají každý den, u jedné z nich, protože v kuchyni je teplo, živo a výhled do ulice kde se co šustne. Tráví tak spolu chvíle několik dlouhých let, obě vdovy. Oběma vydatně pomáhá jedna z dcer, ta jediná, nakupuje oběma ženám, matce i tetičce..šak co, je to při jedném. Druhou ženu přijala za vlastní, a stará se o ni líp než její příbuzní, kteří se vlastně nestarají vůbec. Jídlo, hygiena, běžně. Nepřemýšlí nad tím nikdo.

Moc daleko už staré ženy nedojdou, na záchod, do postele, do kostela už ne. I kdyby je rodina zavezla, nevydrží celou mši a tolik by chtěly.

U té druhé tepla moc není, rodina ji většinou navštěvuje jen v době důchodu a než tetička zatopí, kvůli komínu, co špatně táhne, oheň zduchne, dýmu všade, že čagany možú věšat, tetka pak kuckající vzdá usilí, marné úsilí a jde ke kamarádce, která do ni cpe jídlo a pití a všechny novoty, co kdo přinesl do její vlídné kuchyně malého stavení. Některé i vymyšlené. Ale ohřeje se, a pak doma drkotá celou noc v hadrech, v nichž celý den  chodila.

Jedna z nich, baculatá a ostřejší v notečce přisunula té druhé, zkroušené a mírnější v letoře, špek a štamprlu..:  „Na, vem si, to přinesla Marťa. A chraňťapanenkamarija sa zase upejpat..“ a žduchla zhurta do taléřka i skleničky, špek se orosil pár kapkami špendlíkovice a nasál. Dobrá!

Tetička vzdychne, ale vezme si, pokaždé si podaruje, nic doma nemá, pár erteplí a nepěkné jelito od neděle. Na zadku, jak uklouzla na dvoře, když šla dávat micinkám žrádlo. Možná je jí hanba, ale je to od Martě, tož si vezme a ráda. Pomlaskává, koštuje a dívá se na kamarádku, jak koštuje také, ta poprvé se usměje, upřímně a pěkně…kruci, to je dobré…a dám ti to dom,  a né, abys to dala micinkám…to říká pokaždé sousedka k aldamáši.

Obě ženy dívají přes firhaňky do ulice, posněhává, v kuchyni teplo a dvojitá radost. Smíření a zima života u každé ženy jinak. Je jim přes devadesát. A kmotřička Smrt každým dnem za dveřmi, za každým nadechnutím, za každým marným úsilím a špekem. Číhá a nepustí.

„Nebýt vás,“ řekla sousedka z ulice, „dávno by tetička umřela i s micinkama“. Dívá se na dvě tašky, které táhne ztěžka dcera z obchodu, své matce a tetičce. „Dávno by umřela hlady a ve špině. A peníze na ňu ty hrtúni berú, sociálku, že.“

„A při tem chodí do kostela,“ řekne súsed Mrňús, potahne volné gatě a odplivne si někam ke kanálu.

„No jo,“ odvětí dcera. „Dyť je to jedno, jestli vařím pro jednu či dvě, a nákupy zatím unesu. No jo, no..“

Posněhává. Víc a víc. Vítr se prohání ulicí, kde dvě ženy žijí tolik let, tolik let se navštěvují, a nikdy si neřeknou, že se mají rády…vždyť se to ani nehodí. Jsou staré. Slov už se vyslovilo dost.

 

Zanedbanou tetičku trefil šlak. Ocitla se v nemocnici. Není s ní až tak zle, spíš takový předpokoj k něčemu horšímu, definitivnímu. Rodina ji vzala po propuštění z nemocnice k sobě. Starají se. Teď už musí. Nebo nemusí, zkouší, hádají se, kam ji dát na umření. Nakonec zvítězí sociálka, to je dost peněz, je to hodně prachů. Hypotéka na pěkný dům, čupr auto. Necháme si ji…řeknou. Starají se. Konečně. Teď už ano.

A v neděli. Ve vypůjčeném vozíku z oblastní charity vezou vymydlenou stařenku do místního malebného kostelíku, kam tak často chodívala, dokud došla tu štreku sama, bez cizí pomoci, kráčela lipovou alejí tak hrdě, zpívala v chrámu tak dobře a hlasitě.  A všechny růžencové babky se s ní vítají jako se znovuzrozenou a rodina je spokojená. Je to vidět. Všechno. A zarputile odmítat všechny námitky, že se nestarali. Babičku přistrčí až před oltář. Blíž!

Tetička sedí, dívá se na světlo, do světla, skrze něj, tiše se modlí. Drmolí….

V chalúpce na druhém konci dědiny tma, jen televize s ČT24, nějaké novoty, které nikoho soudného nezajímají. Stařenka na posteli odfukuje po večeři, co ji přinesla dcera. Je tiše. Do kostela už nedojde.

Micinky hladově běhají po ulici, vyhublé, zmatené.

A v ten moment obě stařenky myslí na špendlíkovicu a na špek, a na to, co si už nikdy před tú potforů, než dojde s tú kosú neřeknou   Protože také hlúpoty sa neříkajú...

Posněhává.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru