Symfonie snu

“Umírám každejch 22 let. Každejch zasranejch 22 let dobrovolně odcházím. Dokud se nenarodím se smyslem a mozkem pro hudbu. Vždycky jsem chtěl být někdo slavnej. Vždycky jsem chtěl být přínosem pro lidi.

Ale takovým kdy se s nimi dokážu napojit chápeš? Víš jak to myslím? Na stejnou vlnu, desítky tisíc v aréně poslouchají mé texty, mé noty. Cíti ten pocit, který cítím i já. Který jim chci dát! Chci, aby věděli, že mám tyhle pocity, které jsou tak úžasné a chci, aby je se mnou mohli sdílet! Ale nedokážu to! Už to bylo jednaadvacetkrát!! Kurva! A žádnej z těch životů jsem se nenarodil jako hudební skladatel. Uvnitř křičím! Pláču! Ale pořád to nedokážu! Nemám ten ‘feelin’’! Nemám ten zkurvenej smysl.

Ptáš se jak si to můžu pamatovat? Každej ten život? Já nevím. Ale prostě pokaždé, když se narodím tak v určitém věku se mi začne zdát o tom čísle. Začne se mi zdát o minulých životech a o mém smyslu. A já zoufale toužím být někým vyjimečným víš. Někým kdo něco dokáže. Kdo dokáže spojit lidi, jednou písničkou.

Protože hudba pro mě tolik znamená. Miluju ji. Je to soundtrack ke každé chvilce v mém životě ať už šťastné či smutné. Je to hudba k momentům kdy ti někdo řekne, že se s tebou rozchází tvůj partner nebo, že tvůj děda umřel nebo když uvidíš tu nejkrásnější holku na světě, která se na tebe podívá a ty víš, že to tam je! Že to tam mezi váma je a že ona to cítí stejně! A tenhle pocit chci ukázat lidem! Tenhle zasranej feelin’ chci ukázat lidem, aby ho prožili stejně jako já! Ale já nevím jak! Nenapadá mě nic.

Spousta zpěváků to prostě slyší ve své hlavě! Ale já jen slyším ty zvuky a noty, které už někdo přede mnou složil! Tak moc chci vymyslet a složit svoje! Ale nemůžu najít ten správný tón, ten správný zvuk, tu správnou melodii.

Nedokážu najít sám sebe. A myslím…. opravdu myslím, že 22x pokus bude ten poslední. Protože tenhle vesmír není určený pro snílky.”

“Takže nejsem jediný. Už jsem si myslel, že se mi to jenom zdá.”