Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Nejím, jím
datum / id11.08.2019 / 498198Vytisknout |
autorRihavlin
kategoriePovídky
témaPsychologické
zobrazeno38x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nejím, jím

NEJÍM, JÍM

Nedokážu to, ač si vždycky říkám: Jo, to bude dobrý, příště si prostě dám větší porci, o jeden plátek chleba navíc…Ale ne, prostě to nejde. Jakmile totiž dojde na již zmíněné jídlo, prostě už jenom představa, že pozřu byť i o jeden kousanec víc než normálně, jímá mě hysterie. Jsem jak malé dítě, co se vzteká. Ale vlastně mám hrozný strach. Ne že bych neměla ráda jídlo, jen mě děsí ve větším množství. A to nemluvím o kaloriích, o kterých už i sním, snídaně maximálně tisíc kalorií, svačina do pěti set, oběd asi dva tisíce, druhá svačina cca sedm set a večeře do tisíce. Nic míň, nic víc. Pořád ta stejná jídla dokola. Zelenina, někdy ovoce, ale pozor na cukry, pečivo jen celozrnné a s nízkým glykemickým indexem. Důležitý je, aby většinu potravy tvořily bílkoviny, ty se totiž do těla neukládají, jen se spotřebovávají, když jsou potřeba. Vlastně je to strašně jednoduchý, nebo ne?

Děsí mě jídlo, nechci na něj ani myslet. Je mi z toho všeho špatně, je zle i ze mě samé. Nejsem už ani člověk, jen kostra potažená kůží, vypadám jako smrtka. Ne, že by mi to nijak zvlášť vadilo, už dlouho mi vůbec nezáleží na tom, jak vypadám, ale teď už je to fakt moc. Kam se kouknu, vidím jen samé kosti, bolí mě i ležet. Do zrcadla jsem se nepodívala už ani nevím, děsím se, co by tam na mě čekalo za příšeru. A nejvíc mě štve, jak se na mě všichni tak soucitně dívají. Mám chuť jim jednu vrazit a zakřičet jim přímo do obličeje: Hej, já jsem spokojená, tak mě nechte bejt! Ale nemám na to sílu, připadám si psychicky vyčerpaná na to, abych vůbec lidem cokoliv vysvětlovala. Doktoři mě serou nejvíc, nechápu, proč to vůbec řeší. Co jim do toho je?! A doma? Sedmý kruh pekla. Rodiče mě psychicky vydírají, asi si myslí, že mi domluví, ale to těžko, já jsem tvrdohlavá jak mezek. A tak se nakonec trápíme všichni, já jsem za sobce a černou ovci rodiny.

Můj život se smrskl na hlad, myšlenky o jídle a malé porce jídla. Čím míň jsem jedla, tím víc jsem cítila, že je to tak správné. Toužila jsem po tom pocitu hladu. Toužila jsem po bolesti. Začala jsem se sebepoškozovat i jinými způsoby, zůstaly mi z toho ošklivé jizvy, které se už nikdy zcela nezahojí a budou mi okrasou do konce života. Pokusila jsem se o sebevraždu, neúspěšně. To byl listopad, začala být zima a já přesto obsedantně chodila se psem na dlouhé procházky a vražedným tempem. Domů jsem se vracela vyčerpaná a udýchaná. Navíc, jak jsem dýchala ten mrazivý vzduch jenom nosem, rozleptala jsem si sliznice, takže mi vždycky tekla krev z nosu. Všechno se hroutilo, už jsem se jenom učila, od rána do rána. Spala jsem maximálně hodinu nebo dvě. Mezitím jsem cvičila, chodila na „procházky“ se psem, abych spálila dost kalorií a držela se v neustálém hladu. V hlavě mi znělo jen: Víc, víc…zasloužíš si trpět. Dál jsem se sebepoškozovala a myslela na sebevraždu.

Ráda bych řekla, že jsem se z toho začarovaného kruhu hladu, učení a bolesti dostala sama, ale lhala bych. V půlce listopadu a v mých 43 kilech se všechno zhroutilo a já skončila v Bohnicích, ale to je na delší vypravování. Ve zkratce, dlouho jsem odporovala, až do doby kdy mě po čtyřech měsících zdobrovolnili a já podala reverz. To jsem vážila padesát kilo.

Domů jsem se ale nevrátila jako zdravý a plně funkční jedinec, ale jako schizofrenik s nevyléčenou anorexií. To je ale na delší povídání. Za první týden doma jsem zhubla tři kila. Začala jsem zase chodit do školy, což byla velká chyba, která mě po psychické stránce vrátila zpět do stavu před hospitalizací. Opět jsem nejedla, ba dokonce jsem k jídlu měla ještě větší odpor. Zase jsem osušovala maso od neviditelného tuku a jedla jen zeleninu. Takhle jsem žila asi dva týdny, až jednou najednou přišlo prozření. Ani netuším, jak k tomu došlo, ale najednou jsem si řekla, že vlastně můžu jíst, co chci. A tak jsem začala žrát, co mi přišlo pod ruku. Po škole jsem chodila do obchodu a koupila si třeba tři kousky sladkého pečiva, od každého něco, a všechno cestou domů snědla. Kupovala jsem si i různé nezdravé čokoládové sušenky nebo i celou čokoládu. Vše jsem byla schopna sníst v rekordním čase a bez jakýchkoliv výčitek. Jednoduše řečeno jsem se přežírala, tloustla a postupně se prožírala až k devadesáti kilům. To vše za dva měsíce.

Když teď pominu své psychické problémy, které právě dosahovali maxima a nedokázal mi pomoc ani stacionář, do kterého jsem dva měsíce docházela, byla jsem najednou tlustá, a vůbec mi to nevadilo. Zase mi na vzhledu vůbec nezáleželo. Školu už jsem zcela hodila za hlavu, už jsem věděla, že kvůli vysoké zameškanosti budu opakovat ročník, maturitní ročník. Cítila jsem se tak potupená, tak trapně, chtěla jsem umřít. Poprvé jsem se předávkovala, koktejl Zyprexy a Rivotrilu. Prospala jsem tři dny. V životě mi nebylo tak špatně, klepala jsem se jak feťák na odvykačce a nebyla schopna dát dohromady kloudnou větu. Najednou jsem si začala uvědomovat fakt, že jsem tlustá, až to není hezké, a že to je další věc, za kterou se tak příšerně nenávidím. Ještě dvakrát jsem se předávkovala a neúspěšně jsem se snažila přestat žrát. Ale nešlo to, nedokázala jsem být bez toho jídla, které jsem si předtím tak dlouho odepírala. Bylo mi ze mě samé špatně, což vedlo jen k dalšímu sebepoškozování. Pak jsem začala zvracet

Bulimie se u mě objevila nenápadně. Jednou jsem se přejedla, tak jsem trochu z toho vyzvracela. Pak byl nějakou dobu klid, ale stejně tam někde v mojí hlavě bylo pořád to semínko. Rostlo sice pomalu, mýma očima neviděno, ale rostlo. Frekvence mých přežíracích záchvatů se zvyšovala a s tím i počet těch bulimických. Nakonec jsem byla schopná se přežrat několikrát denně a jít to zas vyzvracet, třeba třikrát čtyřikrát denně. Dokázala jsem i na posezení sníst dvě čtyřistagramové Milky. Samozřejmě jsme z toho měla šílené výčitky. Chtělo se mi být hlavou o zeď. Neúspěšně jsem držela dietu a do toho jsem se přežírala. Úchvatná kombinace.

A tam jsem skončila, vážím 86 kilo, držím dietu a zároveň se přežírám a pak se to pokouším vyzvracet. Nenávidím se. Je mi zle z toho, jak tlustá teď jsem. Byla jsem s rodinou u babičky a ukradla tam Lotusky, které jsme od ní dostali. Za pět minut jsem je na záchodě celé snědla. Nesnášela jsem se za to. Kousala jsem se do ruky, kopala do dveří a mlátila se počítačem do hlavy, dokud mi ho bratr nesebral. Totálně jsem se sesypala a pozvracela se. Jelikož jsme zrovna jeli autem, táta na mě začal řvát a vyhodil mě z auta se slovy, že se nemám tak přežírat. Neměla jsem tu sílu říct mu ,že zvracení jsem si vyvolala už jen myšlenkou, kolik jsem toho snědla a o kolik kvůli tomu ztloustnu.

Bez rodičů, kteří by mě doma hlídali, se všechno jen víc zvrtlo. Nasnídala jsem se, šla jsem zvracet, snědla jsem, co se v kuchyni našlo, šla jsem to vyzvracet. Mám pocit, že se víc a víc blížím ke dnu. Topím se v beznaději a svých hlasech, co mi našeptávají, ve svých snech, které se nikdy nesplní a ve svém strachu. Ten je nejsilnější.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.09.2019 11:02:36dát kritice tipRihavlin

Děkuji za upozornění i kritiku

28.08.2019 14:31:47dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Začátek, až tak do poloviny, působí velmi autenticky -- skoro jako by to  autor opravdu zažil (a omlouvám se, je-li tomu skutečně tak).  Ke konci mi pak začíná připadat, že je těch patologických duševních stavů  v tak krátkém textu tolik, že se to snad ani nemohlo stát, ale právě tou  nahuštěností to má pěkný spád.  Tip.  ...problémy, které právě dosahovali... ## dosahovaly  

12.08.2019 23:26:08dát kritice tipRihavlin

Já děkuji za přečtení,pokaždé se mi udělá o něco lépe.Nechci se za to uždál stydět,ba naopak,chci ukázat lidem,čím jsem si prošla,a těm, co mají třeba podobné problémy,že v tom nejsou sami.

12.08.2019 13:45:30dát kritice tipdievča z lesa
hovoríš o rodičoch ... ak by sa stal zázrak a ty by si im mohla po každom páde vysvetliť prečo, bolo by to vykročenie ... asi by to chvíľu trvalo, kým by sa utriasli emócie, každý pokus je dobrý ... možno by ste si pomaličky zvykli na otvorenú hru a hlavne je na tebe, či po akcii skúšaš veci naprávať ... úprimne sa ospravedlniť prináša vnútornú úľavu, ušetrila by si si energiu, vďaka ktorej interval medzi zlyhaniami by mal šancu sa predlžovať ... vďaka za úprimné zdelenie


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.