Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Zelená mříž 10 - Vyznavač léta
datum / id12.08.2019 / 498201Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno73x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Zelená mříž 10 - Vyznavač léta

 

Vyznavač léta

 

Ze zdánlivé roviny vyrůstá před Radkem dlouhé pásmo tmavých kopců.

Země je rozdělená: pole patří zemědělcům, lesy jsou jeho. Každý vidí Vysočinu posvém. Radek se na ni dívá očima lesníka.

Někde – jako v těchto končinách – vyčnívají ostrovy lesů nad úroveň polí. Kde na vrcholech a táhlých hřbetech vystupuje na povrch kamení, často i skály, tam nemůže být pole, je tam tedy les. Jinde – bývá to poblíž řek – je tomu naopak: orná půda leží výš než les, zaujímá náhorní plošiny a lesy se udržují jen v sevření příkrých břehů, jež se nedají a nikdy nedaly obdělávat. Tak je les zatlačen buď nahoru, nebo dolů, vždy však někam, kde země od pradávna kladla nejtužší odpor osidlování.

Někde jsou na Vysočině velké lesní komplexy, jež pokrývají všechny tři polohy: vrchy, hluboko zaříznutá údolí, i ten více nebo méně rovinatý střed. Ve středním pásmu, na půdě, která je schopna obdělání, existují lesy ze dvou důvodů. Buď je postup osidlování nedostihl, lidé je nestačili vyklučit, anebo na plochách, jež jim byly dočasně vzaty, opět vyrostly.

Radkovo polesí leží v území, jehož lesy se před člověkem zachránily na výšinách. Jsou to větší a menší ostrovy věčné zeleně uprostřed ročního střídání čtyř základních barev: zelené, žluté, hnědé a bílé. Tu a tam se ukáže plachta pronikavé kanárčí žluti, to když kvete řepka, tu a tam se blýská hladina korunních plátků podobných motýlím křídlům nepojmenovatelného zabarvení, plná světla, jež v miliónové sestavě vytváří jasné zrcadlo pohádkového jezera. Vyjdete na kopec, zapomenete, že za ním je makové pole a vždy znovu vás ten pohled překvapí. Dokud mák neodkvete.

Jehličnaté lesy jsou stále zelené. I pod sněhem z nich proráží temná zeleň. V květnu na krátký čas zesvětlají novými ratolestmi. Již několik týdnů předtím raší modříny. Jejich nápadnými světlounkými okénky nahlíží do lesů jaro. Když zežloutnou, ohlašují podzim.

Jednolitou temnou zeleň jehličí nemůže jinak nic narušit. Nanejvýš rezavá souš, která ovšem brzy zmizí. Je příliš nápadná, než aby si jí lesník za jasného dne nepovšiml a neporučil ji zpracovat.

 

Mlhavé šero se rozpouští. Slunce za vyvýšeným obzorem prosvěcuje řádku sotva patrných špiček vzdálených stromů. Už to bude! Každou chvíli to musí začít!

Teď! Ohromnou dálkou sem dorazil první červený paprsek. Nejslavnější vteřina dne!

Nad jemně zubatým obzorem se ukazuje zarudlý srpeček slunečního okraje.

Les voní nočním deštěm a dýchá dokořán otevřenými průduchy jehličí, listů, mechů i hub. Voní pokojným dechem dosyta napojené země.

Radek se ani v nejmenším nepokouší sejmout pouta, jimiž jako by náhle měl svázané nohy. Naopak vítá, že je jako vězeň vtahován dovnitř velikého dění.

Má před sebou jeden z těch větších ostrovů svého lesa, táhlý, na několika místech příčnými žleby přerušený hřbet zvaný Skály. Toto pásmo lesů takřka na sebe v jeho očích bere podobu blízké, důvěrně známé živé bytosti. Ani této představě se nepokouší bránit.

Kdybyste ho zpovídali, jak se takový vztah k lesu může v člověku zrodit, usměje se štěstím, že tomu tak je, ale neodpoví. Snad byste mu nevěřili. Raději si nechá pro sebe, že odpověď je nutné hledat v práci, ve vědomí, že svou vlastní vůlí a rukou denně zasahuje do života lesa a že si toužebně přeje, aby jeho zásahy byly vždy jen dobré. Kdyby se byl stal čímkoli jiným, pro co má schopnosti, jeho vztah k povolání by se jistě vyvíjel stejným směrem.

Vztah mezi ním a lesem se neustále oživuje a prohlubuje. Čerpá od svého přítele živou vodu poznání. Nejvíc takovými chvílemi prodlení, jako je tato. Potom prací mozku a rukou vrací lesu jeho díl. Každý dílčí úspěch lesnického kolektivu, jemuž udává směr, přináší vzápětí jako odměnu šťastný pocit, že spolu opět o stupínek přispěli k prodloužení existence lesa, a tím i člověka na Zemi. Tomuto vrcholnému cíli podřizuje Radek všechno ostatní. Stejnou velkorysost a cílevědomost požaduje také od těch druhých.

Často však přicházejí chvilky, kdy náhle pocítí trapnou bezmocnost. Všichni se namáháme zbytečně. Po drobečcích jako mravenci uchystáváme málem věčnost na Zemi, a zatím jedovaté zplodiny civilizační exploze pozvolna zaplňují všechny donedávna ještě čisté prostory.

Ne, vůbec nemusí dojít k té obávané zradě hmoty – hmoty, jež od věků náležela zemi – aby z dopuštění lidského šílenství v okamžení zpustošila živou nádheru kontinentů řetězem gigantického štěpení jader svých atomů. Tak ďábelský čin si nemusí nikdo brát na svědomí. Je tu ještě vzduch, voda, potrava. Stačí – bez zlého úmyslu, jen tak, z „nutnosti“ – zvyšovat koncentraci jedů po kapkách, tím vznikne zdání, že organizmy se přizpůsobují.

Jakmile pustí fantazii až sem, pokaždé ho zamrazí.

Proč mu na takových věcech záleží? Vždyť jemu a jeho současníkům ještě přímé nebezpečí nehrozí!

Avšak potom! Co bude potom? Jak může na to nemyslet?

A za všechno neseme odpovědnost my, ne oni, ne ti, co ještě nejsou zrozeni.

Zhluboka se nadechne svěžího vzduchu. Až se mu hlava zatočí, jak je čistý.

Bezděky hledá tam na konci nadechnutí onen známý pocit syntetické pachuti, který v poslední době mívá stále častěji nad čerstvou oranicí, nad rozkrojeným bramborem a často i nad masem. Ne, dosud ne. Jen pryskyřice, mokré lupení, nektar květů, skropený prach odumřelých řas a lišejníků mezi šupinami kůry, nesčetná podhoubí v lesním trouchu. Všechno voní tak, jak vonět má. Jako před člověkem.

Les ještě není narušený.

Jak dlouho?, naléhá bodavá výčitka. Vždyť i on dělá spoustu ústupků. Často je ochotný s některými ostatními tvrdit, že to dál bez jedovatých stop lidské činnosti nepůjde ani v lesnictví.

Jak je to možné, vždyť tenhle kus země, co má před sebou, miluje až k zalknutí! Sám je udiven, jak se může takový rozpor vměstnat do jedné lidské duše.

Hmatatelná je pouze jeho láska k lesu. Tou láskou však vyslovuje všechnu tíhu odpovědnosti k budoucím lidským pokolením.

„Odpusť!“ Nejraději by s rozpřaženou náručí padl na celé to lesní pásmo odtud až po Záhoří a objal je. Pevně, navždycky.

 

Zpod dvacetimetrové skalky, na níž stojí, vyrůstají v řadě čtyři úctyhodné smrky. Chumáč jejich spojených korun spouští před něho bohatě třásnitý závěs, jímž prosvítají okénka dosud matné oblohy a lesa. Tato živá opona však vedle sebe ponechává dost místa, aby přehlédl téměř celé Skály s vycházejícím sluncem.

I na dálku může přesně pojmenovat ten či onen porost a identifikovat jeho hranice. Každý druhý člověk vidí jen svahy pokryté monotónní zelení, jemu však ty svahy připomínají lesnickou porostní mapu. Jak by důvěrně neznal všechny její detaily! Vždyť ani píď té země nezůstala již jeho vůlí a rukou nedotčená.

Mezi mírně zprohýbanými kulisami svahů se vznáší a pozvolna stráněmi stoupá lehounká mlha. Lesy se paří. Obláčky mlhy se strhají o špičky smrků.

Nebýt těch mlžných chomáčků, jevily by se stráně hladší, jednolitější. Mlha však zvýrazňuje každý terénní záhyb, každý rozdíl ve stáří a tedy i výšce porostů. Tvoří se v chladnějším ovzduší úžlabinek, kultur a nízkých mlazin. Všechno ostatní z ní ostře vystupuje.

Ví, že tato vidina potrvá nejvýš půl hodiny. Má naspěch, aby si do nejmenších podrobností zapamatoval každý její rys, než se mlha v posledním zákoutí rozplyne.

Půl slunce je již nad obzorem a zřetelně stoupá. Takřka nehmotné, pouze tušené vodorovné šmouhy vzdušných vrstev rozdělují obrovské slunce na několik dílů, z nichž každý má jinou světelnou intenzitu a jiný barevný tón. Jsou to zvláštní tóny červené barvy. Červená má nejdelší viditelné vlny, je to teplá barva ohně. Ranní slunce však je studené. Nejnižší denní teplota nebývá před východem, ale až po něm. Slunce jako by teď vyzařovalo směs vln nejdelších a nejkratších. Dole má neúplný sluneční terč nádech fialový, nahoře růžový. Ovšem, rudý plamen převládá. A k zenitu nebeskou modří stoupá zlatá zář. Je to neuvěřitelné. To dění se nedá vyjádřit nejen slovy, ale ani jinými pozemskými prostředky. Člověk musí být při tom. Takové je dnešní vycházející slunce. Jenom dnešní. Včera bylo jiné, jinou podobu mu zemská atmosféra propůjčí zítra. Tato chvíle se ani v měřítku vesmírného času nebude již nikdy opakovat.

Špička posledního smrku na Skalách si vteřinu nebo dvě podržela slunce jako ohnivou hračku za dolní okraj, ve třetí vteřině již celá koule visí nad obzorem. Vzdaluje se šikmo vzhůru od roztřepené čáry lesa. Růžový a fialový nádech rychle mizí. Červená se mění v oranžovou. Zlatá v modru nad Sluncem svítí čím dál jasněji.

Horní díl koule začíná bolestně hořet, ale ještě se to dá vydržet. Než však přeletí oblohou párek divokých kachen, než se oči vrátí od jejich dráhy zpět nad Skály, není již možné dívat se do horní části žhavého terče. Kupodivu však, přestože nahoře plá oslňující oranžově žlutý oheň, lze bez větších obtíží utápět pohled v sytě oranžovém zbarvení dolní poloviny. Potom přijde chvilka, kdy již začíná celé slunce až po nejspodnější okraj vypalovat zrak.

Odvrátí se, a tu kolem sebe uvidí stovky malých sluncí. Visí na hranách a špičkách stébel, září na jehlicích. Sluníčka vyzařují – skutečně, jako drahokamy na neumělém obraze – vyzařují paprsky. Dlouhé i krátké, všechny zřetelné, ostře zakončené.

Snad je to tím, že se v každé kapce vedle jedné viditelné nedočkavě chvějí všechny skryté barvy duhy. Stačí jen docela málo pohnout hlavou a barevné střely ve všech kapkách si vymění místa. Chtěl by malým posunem oka dostat do jedné kapky dvě barvy současně. Při troše trpělivosti se to na okamžik podaří. Získal kapku s modrým a zeleným paprskem. To nestačí, chce ještě namíchat přechodný tón. Sebemenší změnou zorného úhlu však získá vždy jen buď modrou, nebo zelenou. Někdy mu do kapky vskočí fialový či z druhé strany žlutý blesk. Třebaže vidí marnost toho počínání, ještě se pokusí smíchat jiné dvě barvy: červenou z konce jednoho spektra a fialovou ze začátku druhého. I ony spolu v tak malé kapce sousedí, třebaže jedna pálí jako oheň a druhá čiší mrazem. Nedaří se. Teprve když se vzdá dalších pokusů, na zlomek vteřiny ho do jednoho oka píchne mrazivý žár červenofialového paprsku.

Ozářené diamanty musí být také zajímavé. Co je to však proti této spoustě živých sluncí!

 

Zelenou oponu čtyř smrků před Radkem šikmo zaplavuje sluneční světlo.

Jak jiný, jak zvláštní je pohled do mohutných smrkových korun shora!

Stěna je téměř jednolitá. Skládá se z překrásných křivek dlouhých pružných větví, jejichž kůru ani nelze pod zeleným pokryvem spatřit. Z každé větve jako hustá hříva vyrůstají pichlavé třásně a splývají v dlouhých hustých záclonách. Jen na několika místech ostýchavě prosvítají trhlinky.

Na svažitém podnoží čtyř velikánů zůstal povrch půdy vydatným deštěm neskropen. Prozrazuje to světlejší odstín svahu pod touto živou střechou.

Něco pravidelně dupe a šustí zvlněnou hladinou převislé trávy na uzounké loučce pod skálou.

Mezi třásněmi opony cosi hnědého padá – a ještě! A ještě! Padá to skulinkou, jíž lze spatřit nepatrnou světlezelenou plochu loučky. Jako by se veverky spouštěly z jedné větve na druhou a mizely v husté cloně závěsu.

Radek to trojí mihnutí viděl téměř svisle pod sebou. Hned se přesvědčil, jak takový pohled bez dostatečně širokého záběru zkresluje. Nejde o veverky, ani o pohyb shora dolů, nýbrž o srnu se dvěma srnčaty a o pohyb ve směru naprosto vodorovném – o prudký cval přes loučku sem.

Srna je v okamžiku pod skalkou a bez zastávky nezkrácenými skoky stoupá svahem. O něco tmavší srnčata běží přesně v jedné čáře za ní, téměř se zdá, jako by doskakovala do týchž důlků.

Obíhají v bezprostřední blízkosti skálu a blíží se nahoru k němu. Nestačí se divit, s jakou jistotou se jejich ostré spárky zakusují do svahu, ani maličko nepodklouznou.

Už jsou nahoře, ve výšce jeho kamenné rozhledny. Srna se zastavila za neprůhledným hloučkem mlází. Nevidí ji. Srnčata zůstala na signál matčina zastavení tam, kam v tom okamžiku doskočila. Vidí je mezi větvemi. Jsou docela blízko pod ním.

Přikrčil se, aby měl pod větvemi lepší výhled. Ten pohyb matka spatřila. Snad zachytila i vítr. Nevyrazila však dál do lesa, třebaže již stála docela nahoře, ale prchá střemhlav zpět, tudy, co přiběhla. Srnčata počkají, až je mine a ve stejném pořadí jako nahoru ji poslušně následují.

Přes loučku už je nepřevádí, obíhá spodem skálu a mizí šikmo ve stráni.

Dusot spárků byl jediným slabým zvukem, který tu marnotratnost skoků doprovázel. Ani náznak, že by se jim zrychlil dech z prudkého stoupání, k němu nedolehl, přestože je v okamžiku zastavení dělilo několik kroků.

Kolem skály opět zavládl klid, porušovaný jen duhovým třpytem ustálených kapek deště.

Neobvyklý pohled na srnčí zvěř shora vtiskl mu do paměti některé směšně zbytečné podrobnosti. Například, že srnčí těla se zepředu dozadu nápadně rozšiřují. (Tak nějak vypadají z ptačí perspektivy i kravky po pastvě.)

Ještě mu v hlavě utkvěla jejich oční víčka. Vystupují z hlavy a jsou nahoře velmi světlá.

A také, že kamzičí skoky jim nejsou docela cizí.

 

Nedaleko odtud stojí pod vrcholem starý modřín. Podivuhodný brach. Vzrůstem není nijak nadprůměrný, vždyť by to tady, na temeni, nebylo ani možné. Nápadný je proto, že svou podivnou horní polovinou ční nad okolní mladý porost. Radek se k němu ve službě zřídkakdy dostane. Zdálky jej vídá denně.

Již přes čtyřicet let je tento modřín zdaleka viditelným symbolem lesního pásma Skály. Stromu se příliš nepodobá. Jako vysoký sloup ční osaměle nad lesem nedaleko vrcholu. Nemá korunu v tom pravém smyslu. Chybí mu právě těch několik tlustých, rozsochatých, široce odstávajících větví, které má mít každý pořádný starý modřín. Místo nich je od poloviny až do špičky obrostlý houští stejně dlouhých, či lépe řečeno stejně krátkých větví „vlků“, zřejmě téhož stáří: přibližně čtyřicet let. Je to právě tolik, kolik má rozsáhlý smíšený porost, v němž utápí svůj bolavý kmen.

Z nesčetných pupenů vyrazily letos na jaře opět ty známé husté svazečky mladých měkkých jehlic. Jejich citrusová vůně padala korunami dubů, jedlí a smrků až k zemi. Radek to rašení přivítal s radostí: doposud žije! Kolikrát se ještě probere z těžkých zimních mrákot! Očividně chřadne. Jeho kmen, kam až od země oko dohlédne, pokrývají požerky tesaříků a pilořitek, ale též dutiny vysekané ostrými dláty datlů, dobyvatelů nenasytných dřevokazných larev.

Při dnešní pochůzce si úmyslně nadešel a vystoupil dlouhým svahem až sem k němu.

Je udiven jeho vitalitou, jeho odhodláním snášet takové živoření. Nač je mu ještě dobrá ta veliká milosrdná lež zvaná život? Vždyť má tělo plné bolesti a rozkladu. A nikde druha z mládí. Zbyl tu sám ze své generace.

Je to děda nad hrobem.

Ale nebyl. Tehdy ne. Před více než čtyřiceti lety, kdy po bezstarostném nudném letním zívání náhle propukl soudný den. Byla mu dána neslýchaná milost stát se korunním svědkem otevřeného pekla a nezemřít. Vrátit se ze záhrobí a nebýt zatracen.

Jenže je němý a svědectví má jenom pro sebe.

Asi je to dobře. O největším prožitém strachu života není radno vyprávět jen tak kdekomu. Pokládali by ho za zbabělce.

Ano, pokládali by tě za zbabělce. Neboť nezapřeš, že jsi měl strach. Opravdový, zahryznutý až do samé dřeně. Viděls, jak se koruny tvých vrstevníků, jedlí, smrků i borovic, v divokém ohlušujícím zmítání dotýkaly svahu pod tebou. Viděls, jak jeden strom po druhém naposled bouři ukázal mokrá záda a tiše rezignoval na rodné zemi.

Ještě po smrti chránily ji ty stromy spletí svých mrtvých kořenů.

A v té hrůze jsi náhle poznal sám sebe. Byls ještě mladý, po stáří ani památky. Cože, kolik? No ano, nebylo ti ani osmdesát. Vydržels nemožné. Brals svou povinnost vůči zemi smrtelně vážně. Ten kousek půdy, který ti byl přidělen, chtěls bránit před erozí za každou cenu. Chtěls žít nejen pro les, ale i pro ni. Pro tu, která je s ním jedno tělo.

Pohleď sem dolů, smekám před tebou. Byls ohromný. Všechny větve ti vichřice urvala, vzala ti celou korunu, ale nezlomila tě, ani nevyvrátila.

Cítils už jenom strach hlíny mezi svými chapadly. Prosila tě, při památce všech v prach obrácených předků tě zaklínala:

„Drž mě pevně! Aspoň ty jediný při mně vytrvej v těžké hodině!“

A potom, když už se bouře neměla do čeho opřít, metala vůkol a na jeho nahém kmeni tak ďábelský tanec, že se hora zachvívala od krytého úpatí až po otevřený hřeben.

Zbyl tu sám. Jako holý maják v nekonečném pohřebišti.

A slyšel zemi, tu tichou a pokornou milenku pod sebou plakat a viděl potoky slz brázdit její tvář.

Nebýt lidí, kteří ji v několika letech znovu pracně zalesnili, neuchránil by ji sám svým osamoceným vzdorem. Tu, kterou tak miloval, že ho od ní ani peklo neodtrhlo.

Míza kořenů zahojila zlé rány a dala vyrůst novým výhonkům ze spících pupenů.

Teď už je pod tebou les, starý brachu. Předals štafetu, mohl bys klidně umřít.

Ne, žij tu s námi, dokud ti kusadla hmyzu nepřeruší poslední zdravou cévu. Raději příští jaro opět na shledanou!

 

Radek nesmírně miluje léto. Pro jeho dlouhé dny, sluneční žár, vzdálené blýskavice i prudké lijáky. Bývá unášen letním hýřením života. Vyznává svět rostlin jako zelenou velmoc. Její bujení za teplých nocí a horkých dnů si ho podmaňuje zázračnou schopností věčné obnovy, neustálých návratů mládí.

Má-li v létě jen chvíli času, vezme děti a spěchá se s nimi koupat. Zalyká se štěstím ze střemhlavých skoků do vody. Po vynoření rád zpovzdálí pozoruje, jak šípem jeho těla prostřelená hladina dlouho vře dychtivostí po obnově rovnováhy.

Únavnost horkého dne, dusivý prach ani časté přeháňky ho neznepokojují. I při práci je šťastný, když smí kůži nastavit slunci nebo se smát pleskání těžkých kapek do větví, o něž se rozstřikují v mlžnou sprchu. Těší ho vše, co patří k létu. Pestrost a bohatství květů ho pokaždé ohromí.

Pro vztyčené závory letních obzorů miluje i zaprášený lopuch při cestě. S vyprahlostí polí ho usmiřuje občasné syslí hvízdnutí a vlnivé přebíhání vypasených plavých válečků přes rozpálenou hladinu silnice.

Letošnímu létu však je vděčný především za déšť.

Když jde dnes odpoledne z práce, oblohou se již opět převaluje blízké i vzdálené hřmění. Z barevných mraků se bez ustání někde spouštějí krátké spršky.

S uspokojením si připomene, že lesní půda ještě od jara nevyschla.

Loni a předloni naopak za celé kritické letní období vůbec nezvlhla. Dny byly plné horkého vysušujícího větru a únavné beznaděje. Do puntíku se vyplnila zákonitost deštného stínu, v němž celé území zůstává po dlouhá období bez vláhy. Deště se vylijí na návětrné straně pohoří. Platí to i pro tak mírně vyzvednutý, ovšem široce rozlehlý masív, jakým je Českomoravská vysočina. Její jihovýchodní polovina tentokrát nedostatkem dešťů opravdu nesmírně zkoušela. Na západě a potom až daleko na východě spouštěly se alespoň občas krátké vydatné lijáky, jen jejich území se každý déšť velikým skokem vyhnul. Někdy se i nad ním shromáždily nadějné mraky, občas dokonce zahřmělo, ale sporá vláha, dřív než mohla dopadnout k zemi, znovu se vypařila. Prach zůstával po celé nekonečné týdny a nakonec po celé měsíce deštěm nesmočen. Zvedal se při sebenepatrnějším vánku. Stromy sténaly žízní. Byliny živořily, povadlé lístky v zoufalství obracely k nebi šedavé spodní plochy.

Představa dlouhého studeného pošmourna, kdy se člověku nechce ven, kdy boty jsou těžké blátem a ze stromů neustále studeně mží, taková představa se v tom jednotvárném horku stávala den ode dne nedosažitelným snem všech lesníků. Pohled na krátké zakřiknuté výhonky jehličin byl stejně zarážející, jako přeschlý troud lesní prsti, který jezevec nebo včelojed vyhrabal, když se dobýval za vosími hnízdy.

Letos prší.

Jestli vůbec Radek někoho v lese potkává, bývají to hlavně igelitové pláštěnky a v nich vytrvalí houbaři. Aby se přišel jen tak nadýchat a zotavit, na to se nikomu nezdá vhodná doba.

To je ovšem škoda. Radek je naopak přesvědčen, že tato doba je tou nejvhodnější. Nesbírá houby, na to nikdy neměl dostatek trpělivosti, zato sleduje zázračné proměny oblohy. Je mu líto, že naprostá většina se jich děje bez jeho účasti. Dosud se však nestalo, aby několikrát za den nevyšetřil chvilku – někdy aspoň pár vteřin – z času náležejícího denním povinnostem a nevzhlédl k obloze.

Hluboké útvary a barevné stínování ho nemohou nechat lhostejným. Neustále je vnímá, i když třeba zapisuje strohá čísla a čárky, znamenající dimenze zpracovaných kmenů. Nejen že je vnímá, dá se říci, že jím násilím prostupují. Vůbec ho však nerozptylují. Naopak, je přesvědčen, že se letos práci věnuje s mnohem větším klidem a důkladněji než vloni, kdy ho obloha nepronásledovala svěží nádherou mraků, ale jednotvárnou clonou špatně průhledného prachu. Tehdy mu brala potřebný klid k práci den ze dne rostoucí bezmocná starost, co asi může vzejít z léta, v němž se nebe tak dokonale odcizuje zemi.

Mnoho překrásných smrků leží již blesky rozštípáno a v podobě obrovských třísek rozmetáno po lese. Jsou to děkovné oběti, jež stará pohanská země na oltářích kopců předkládá nenasytnému božstvu za milost, které se jí letos v takové míře dostává. Neboť je opět na čas zažehnaná strašlivá hrozba hynutí lesů na mělčích půdách, přemnožení kůrovců, úplného vyschnutí pramenů a studní. Nasáklá dešťová voda se v podzemí znovu zvedla až po přirozené přepouštěcí kanálky. Pramínky i prameny znovu štěbetají v kapradí. Studny jsou doplněny na nejvyšší stav.

Jde k domovu a nad ním se odehrávají strhující proměny, jaké letos v neopakovatelných variacích oživují atmosféru každého odpoledne.

Nejnápadnější je dnes oslnivě bílá bouřková věž na východě. Zaoblené, hustě rozvinuté plochy jejích okrajů jsou ozářené neviditelným sluncem, skrytým za nízkými mraky pod západní polokoulí nebeské báně. Bílou nevinností svádí celý útvar k domněnce, že je obyčejnou, a k tomu poměrně blízkou kupou.

Radek pozoruje pomalé převalování a nadýmání hroznu bílých měchů a teprve po chvíli si s úžasem uvědomí vzdálenost mraku a jeho skutečnou velikost. Je od něho zřejmě na mnoho desítek kilometrů. Hmota zmrzlé vody, která se neustálým vířením dostává z hlubin mraku na povrch, neuvěřitelně ostře hraničí s čistou modří. Pomalu, hlemýždím tempem se jako po průzračném skle šine oblohou vždy o kousek dolů a o větší kus nahoru.

Kdyby mohl věž obletět letadlem, viděl by zblízka něco jiného. Mohl by spatřit, jak tam v té oblasti nad rozpáleným kusem země klokotají vodní, ledové a snad i sněžné smrště, podobné šíleným vírům kouřových částic v hustém dýmu nad požárem.

Nahoře, jistě až na samé hranici troposféry, se věž rozšiřuje v jakousi mlžnou kovadlinu, která nevíří. Zdá se, jako by z kovadliny místy visely krátké průhledné závoje.

Dole, kolem základny, má věž široký dešťový lem. Z něho se lijí proudy vod do modročerné tmy.

Vědecký název nejmohutnějšího z oblaků se Radkovi zdá vzácně přiléhavý. Kumulonimbus. Jako by se už v tom slově samém s tlumeným řevem cosi ohromného převalovalo.

Cáry a zbytky obyčejných nízkých kup, jež tlakem kumulonimbu ztemněly a roztrhaly se, dosahují některými útržky téměř až sem. Nemají o nic méně výstižné pojmenování. Je v něm slyšet pazvuk škubané vlny a lámaných údů obětních beránků: kumulus fraktus.

Zítra si v novinách opět přečte zprávu o pustošivé průtrži mračen, vichřici a možná i krupobití nad Brnem.

Jen však zvedne oči, může sledovat líné kypění nesčetných miliard vodních kapek a narůstajících ledových krystalů v oslnivé výstupné části věže. Přitom ví jedno: všechny ty kousky ničivého ledu narostly na kondenzačních jádrech, jež se ve zvlášť nebezpečné formě neustále vznášejí v kouřových zplodinách velkoměsta.

Zpod obrovitého mračna vychází vzdálené pohřmívání. Nemůže se ubránit představě, že k němu doléhají bolestné, trochu provinilé a trochu lítostivé vzdechy topícího se města.

Věž je však stále tak bílá, že začínají bolet oči.

Sluneční světlo je tím nejúžasnějším jevem na obloze.

Když se ohlédne ke slunci, vidí šedé siluety deště. Trhlinami prorážejí dvě jásavé barvy: modrá a oranžová.

I na něho se spouští prudký déšť. Barevné trhliny zmizely.

Avšak jen krátce. Byla to jedna z nesčetných spršek, jichž si už téměř nikdo nevšímá. Nahoře opět září klikaté obrysy mračen mědí a šmolkou. Nad vrcholem Skal se utrhla opona deště a zřítila se do hloubi lesů. Z nich se nečekaně vynořil vysoký střapatý sloup, tak málo podobný modřínu, až Radek znovu žasne, jak vůbec ještě může žít.

Je to asi docela snadné, usměje se nakonec, když chvíli spolu s ním mlčky vstřebává životodárnou svěžest tohoto léta.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.08.2019 17:51:31dát kritice tiprevírník

To je pro mě velké vyznamenání, Ireno. A taky bezpečné, protože teď už nezdravě nezpychnu.

13.08.2019 17:06:08dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, nejeden přírodní lyrik by se u tebe mohl učit...

13.08.2019 09:39:04dát kritice tiprevírník

Moc si tvého hodnocení vážím, milá lesní vílo.

13.08.2019 09:14:44dát kritice tipdievča z lesa
posilňuješ v srdci zdravý strach o prírodu ... tomu sa hovorí poctivá práca, ktorá posúva hranice vnímania ... vďaka
13.08.2019 08:17:11dát kritice tiprevírník

Děkuju ti, Jano. Cením si tvého zaujetí.

13.08.2019 08:00:20dát kritice tipvesuvanka

Krásné a poetické obrazy přírody, ale též i k zamyšlení... Většinou se díváme na les a vůbec krajinu, tak jak vypadá právě teď, a málokdo z nás si ji umí představit, jak bude vypadat třeba za dvacet let. TIP

Obzvláště mě zde zaujal popis vývoje bouřkového mraku - kumulonimbu:

..."Nejnápadnější je dnes oslnivě bílá bouřková věž na východě. Zaoblené, hustě rozvinuté plochy jejích okrajů jsou ozářené neviditelným sluncem, skrytým za nízkými mraky pod západní polokoulí nebeské báně. Bílou nevinností svádí celý útvar k domněnce, že je obyčejnou, a k tomu poměrně blízkou kupou.

Radek pozoruje pomalé převalování a nadýmání hroznu bílých měchů a teprve po chvíli si s úžasem uvědomí vzdálenost mraku a jeho skutečnou velikost. Je od něho zřejmě na mnoho desítek kilometrů. Hmota zmrzlé vody, která se neustálým vířením dostává z hlubin mraku na povrch, neuvěřitelně ostře hraničí s čistou modří. Pomalu, hlemýždím tempem se jako po průzračném skle šine oblohou vždy o kousek dolů a o větší kus nahoru.

Kdyby mohl věž obletět letadlem, viděl by zblízka něco jiného. Mohl by spatřit, jak tam v té oblasti nad rozpáleným kusem země klokotají vodní, ledové a snad i sněžné smrště, podobné šíleným vírům kouřových částic v hustém dýmu nad požárem.

Nahoře, jistě až na samé hranici troposféry, se věž rozšiřuje v jakousi mlžnou kovadlinu, která nevíří. Zdá se, jako by z kovadliny místy visely krátké průhledné závoje.

Dole, kolem základny, má věž široký dešťový lem. Z něho se lijí proudy vod do modročerné tmy."...

12.08.2019 20:18:42dát kritice tiprevírník

To je pro mě milý zjištění. Děkuju ti.

12.08.2019 18:40:25dát kritice tipČudla

Rád Tě čtu. /*

12.08.2019 12:51:15dát kritice tiprevírník

Ó, vy se máte, že u vás prší. Tady předevčírem taky trochu sprchlo. Takový ojediněný deštíček však už sucho, které je na pochodu, nezvrátí.

S tou omluvou máš samozřejmě pravdu.

12.08.2019 11:21:39dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, zaujala mě pasáž, kdy Radek přemýšlí, že by se měl přírodě omluvit. Celé lidstvo by se mělo Zemi omluvit!

My normální smrtelníci vidíme smrky, ty vidíš zelenou oponu, vechno vnímáš jinak. Díky za to. T.

P.S. A tady dnes taky prší...

12.08.2019 09:58:54dát kritice tiprevírník

Na tebe, Kočko, se hněvati, by bylo sám proti sobě býti.

12.08.2019 09:52:34dát kritice tipKočkodan
Lubos docetl dalsí z nescetných Jardových dílek, jichz si na Písmáku uz skoro nikdo nevsímá. Zrítil se na koberec a znovu zasne, jak jeste vubec muze zít. ;-)

(Já doufám, ze se za tento pokus o humor nebudes hnevati.)
12.08.2019 09:52:06dát kritice tiprevírník

Jsem rád, že nevadí. Však je to už málem půl století od napsání. Děkuju.

12.08.2019 09:24:58dát kritice tipatkij
redaktor poezie
Pro mě poezie s krásnými scenériemi, úvahami, místy až pateticky zatěžklými, ale nevadí. Příroda si naši lásku, péči a vnímání zaslouží. Prošla jsem se ráda.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.