Profesionální útěkář

Archie je epizoda sama pro sebe. Stále více mi naše soužití připomíná jednu z mých nejoblíbenějších knížek, tedy Robina od paní Frýbové. Kdo zná chápe, kdo ne, tomu onu knihu vřele doporučuji. Fakt, že s ním nikdy nic není předem dané, že se s ním opravdu nenudím, a že On být mužem, byl by zcela jistě mým Vyvoleným, je nasnadě. Běžně mi u branky zvoní sousedé a sdělují mi, kde že se to můj drahý právě nachází: "Dobrý, zas vám utek, co?", "Noo, běžel na Babu, tak se tam mrkněte." Občas ho domů někdo přivede, občas někdo přivleče, občas v náručí přinese. Děcka míjející náš domek běžně volají "nazdar Archie, jak to jde?". A občas ho sama zaslechnu, jak haleká na návsi, tak jako dnes. Akce s názvem jdu si pro toho hajzla ovšem většinou nezůstává nepovšimnuta našimi mickami, které rázné otevření branky považují za povel k opuštění stanoviště, což u nich ovšem již po jednom metru končí ustrnutím vprostřed silnice, a až naše snaha o odchyt způsobí jejich vzdálení na metry tři. Do auta tedy běžně usedám s vědomím, že z našich čtyř zvířat momentálně vlastním pouze jedno, a to bude bezútěšně, v době mé nepřítomnosti, výt na celou naší malebnou vísku. Bezva, říkám si, ale naštěstí už v první zatáčce, kdesi ve svitu slunce, zahlédnu mého Vyvoleného. I on, bohužel, poznává neotřelý zvuk mého tříválce, a z profesionálního seladona stává se rázem zvířátko ustrnulé, za prvním keříkem. Stavím tedy v zatáčce a do otevřených dveří spolujezdce řvu "no tak sedej, krasavče" a On, jehož zjev a pohled jasně říká "já tu nejsem, a pokud ano, tak jsem zmoklá slepice", usedá vedle mě. Dnes jsme tuto scénku ještě ozvláštnili zastávkou v hospodě a koupí čtyř piv do džbánu. Nechápavý pohled mé Lásky, když jsem si onen džbán ukládala na jediné možné cestovní místo, tedy mezi stehna, snad netřeba přibližovat. A pak již jen shledání všech nás doma. Již teď se těším, až večer On ulehne na polštář vedle mě a zamručí cosi jako "to byl zas bezva den, co?" a mě nezbude než souhlasit. A pak oba usneme spánkem spravedlivých.