Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

DENÍK (10)

16. 08. 2019
2
5
376
Autor
wittgenstein

 

64 ]

 

10.08.2019 13:38:16 1 tipů dát kritice tip dievča z lesa

klapetky sú rozumným vysvetlením ... odvážim sa povedať, že bez nich si už život neviem predstaviť ... želám dosť síl /fyzických, tými vnútornými si zásobený\ na ďalšie objavy

 

10.08.2019 14:57:48 wittgenstein

A to si ještě představte zhruba 1000 úředníků v kancelářích českého ministerstva vnitra, kteří už hodně déle nežli 30 roků mají uvnitř hlav, a to včetně i úřednic, klapetka šikmá jen jedním směrem.

 

Přes Karpaty k Uralu.

 

Přičemž dokonce je možné, že napevno zatlučená muromci z dávných kronik, kteří odevždycky tak rádi zpívají na břehu Vltavy u harmonik..

 

Díky vašemu zájmu o téma o tom napíšu nejbližší blog.

 

Souvisejícího materiálu mám dost.

 

Přeji vám zájem – kombinovaný ovšem se zdarem.

 

 

Věc: občanské průkazy v České republice

Vážený pane,

k Vašim dvěma dotazům, zaslaným Ministerstvu vnitra dne 19. července 2019, týkajícím se vydávání a vedení občanských průkazů v ČR, uvádíme na základě informací poskytnutých Odborem správních činností MV následující:

Občanské průkazy jako průkazy totožnosti byly zavedeny již v roce 1919 (Nařízením vlády republiky Československé číslo 481 ze dne 8. srpna 1919, kterým se zavádějí všeobecné občanské legitimace). Tyto průkazy obsahovaly údaje osoby, i její fotografii a podpis.

Občanské průkazy jsou v současné době vydávány podle zákona číslo 328/1999 Sb., o občanských průkazech, který schválil Parlament České republiky (nejedná se tedy o právní úpravu z roku 1948!).

Občanský průkaz je vydáván v České republice jako povinný doklad.

Občanům slouží k prokazování jejich totožnosti při všech úředních jednáních (např. při uplatňování nároku na dávky sociálního zabezpečení, při volbách, při ohlašování trvalého pobytu), vyžadují jej k prokázání totožnosti banky, pošty při vydávání doporučených zásilek, používán je i v soukromoprávních vztazích. Od vstupu České republiky do Evropské unie je používán do států Evropské unie i jako cestovní doklad.

Identifikační karty, kterými občané prokazují svou totožnost, jsou vydávány ve většině evropských zemí.

S pozdravem

PhDr. Jiří Úlovec

ředitel

Vyřizuje: Mgr. Pavel Šimůnek

 

Uvedu-li, že cosi takového vyprodukoval nejvrcholnější státní orgán v dotyčném sortimentu, pak já, jako amatér, musím dodat, že:

  1. co mi bylo sděleno jako oficiální stanovisko státu, tak to si případný zájemce může vygúglit na každém lepším internetu,

  2. uběhlo 100 let, tedy historická doba, od vydání či jen zřízení individuálního identifikačního, perlustračního a evidenčního dokladu na našem území, když C. K. cosi takového neznalo,

  3. doklad, který takto vznikl byl dobrovolný(!!!) a sloužil zejména jako prokazování loajality nově vzniklému státu – k funkcím evidenční, perlustrační a identifikační pozůstal z doby C. K. institut domovského listu,

  4. uběhlo 80 let, kdy od roku 1939 v Protektorátu vznikla namísto dobrovolnosti povinnost (!!!) – později byly zrušeny i domovské listy. V názvu dokladu však pozůstalo slovo občanská (!!!), byť totalita slovo občan jinak nepoužívá, a namísto toho hned v prvním příkazu říšské správy bylo použilo výrazu obyvatelstvo. Obyvatel na území se nazýval úředně Státní příslušník Protektorátu Čechy a Morava, tedy žádný občan.

  5. Po válce, a to hned v květnu 1945 (!!!) vznikl povinný doklad, který se nazýval Osobní průkaz (když ono slovo průkaz zde zvýrazním znovu oproti minulému slovu legitimace).

  6. A nyní ono zásadní, co tento stát před jeho obyvatelstvem zatajuje, zapírá a tají: po únorovém puči v roce 1948, tedy před 70 lety, když vedení ministerstva vnitra kompetenčně již od roku 1946 přináleželo KSČ, došlo ke konstituování nového dokladu – v němž praktiky gestapácké byly nahrazeny estébáckými, již například jen manipulací se samotným názvem, postupem zneužívání občanské (nebo jen pouze lidské bez názoru) paměti:

  7. občanská – občanský, legitimace versus průkaz – a to z onoho slova osobní, jež se vztahuje k individuu, jednotlivci jakožto věcnosti. Povinnost pozůstala jako velmi výhodný zvyk z okupace.

  8. A není individuum, jednotlivec, zákazník, osoba, a priori tímtéž co občan, neboť ono občan je jen takové persony stav.

  9. Přičemž platí, že ne všechny osoby jsou apriorně jakýmsi božským a nebo úředním rozhodnutím občany. Ke stavu občan se musí individuálně dospět. (Nebo mu může zůstat státem nepřiznán – viz příslušníci německé menšiny, kterým až do 60. let nebyly o/Občanské průkazy vydávány.)

  10. Přiřčením stavu občan rozhodnutím seshora nejedná se než jen o pouhou glajchšaltaci, tedy zestejnění, která byla uskutečněna takovýmto gestapácko jazykovým účelem.

  11. A poněvadž o/Občanský průkaz jako instrument i institut vznikl v době totalitního režimu, který se počínal od února 1948, když ještě o/Občanské průkazy nebyly, stejně jako třeba Tábory nápravných prací, podle dnes příslušného platného zákona, totalitu odsuzující dokonce jako zločinnou, musí s ním být v rozporu.

  12. Přičemž nejpodstatnější vadu v odpovědi nejvyššího správního orgánu země spatřuji v tom, že svoje stanovisko nepodpořil výčtem titulů odborných článků nebo dokonce monografií, které na téma konstituování o/Občanských průkazů v období únor 1948 až listopad 1948 vůbec kdy vyšly.

  13. A kdybych byl škodolibý, kromě razantního bezpodmínečného požadování takového seznamu bych přidal vůči tomuto genocidně zločinnému státu i následující požadavek: porovnat celou tuto historickou situaci, popřípadě genezi, osobních indentifikačních dokladů třeba s Dánskem, jako se zemí v mnoha parametrech srovnatelnou, počínaje od toho, že byla za 2. světové války okupována vojsky stejné totalitní mocnosti.

 

To jsem tedy na ně v jejich úřadovnách na té Letné zvědav, oni v Kachlíkárně, davy s týmiž o/Občanskými průkazy holedbající se svobodou opodál na pláni.

Nebo dokonce na Pláni?

 

Jedna Letná – jeden cíl!

 

65 ]

 

Psaní třetího dnešního blogu bude pro mne opět čímsi radostnějším, poněvadž jsem včera párkrát zažil, při čem mi bylo příjemně.

Ale ještě zmíním, že večer předtím jsem na internetu objevil další zapomenutou lurdu s Bernadetou, o kterémžto nálezu jsem ihned referoval na fejsbuku takto:

SO 20:52

No. Objevil jsem další Bernadetu. v kostele u Zlína.... Jenomže tamní farář odjíždí zítra na 14 dnů na dovolenou. ... Takže musím ještě nějakou dobu vydržet.

 

Jestli se dočkám, lomcován chtíčem?

Obzvláště že za účelem holého živobytí po dobu příštích 3 týdnů již kapitál nemám, na druhé straně je to ze želechovického nádraží k místnímu kostelu pouhých 600 metrů, což snad svedu i s 5 přestupy tam a 4 zpátky stihnout i po pár dnech naprostého hladu.

 

Takže včera, v neděli, jsem si vzal s sebou takovou tašku igelitku, z takové měkoučko zelené matérie, co se dala skvěle zmačkat málem do krabičky od sirek.

A celou zpáteční cestu do ní sbíral ze stromů podél cesty jablka a švestky, obojí nedozralé, ale to nevadí, poněvadž mám z těchto surovin za dnešek a včerejšek už snězeny 2 jedinečné skvělé recepty.

Přičemž jenom tak na okraj s příležitosti výsledné dnešní směsi v kastrólu poznamenávám, že jsem dneska dojedl poslední, tedy 4., zavařovačku těch onehdy do skvělého láku naložených (na družstevních polích odlámaných) kukuřicových puků.

 

Zatímco cestou tam z nádraží v Lipníku nad Bečvou ke kostelu v Dolním Újezdě jsem pojídal z větví podél mých kroků čerstvé vitamíny C,, jimiž byly tentokrát plody mirabelek obojích barev orosené nedávným ranním deštěm, nedozrálá jablka a švestky, když peckovité podélné bobule dřínků jsem pro zjevně viditelnou nezralost radši ani nezkoušel.

Kupodivu, nenarazil jsem tentokrát za celých zhruba 4 a půl kilometrů na jediný poblízku viditelný černý bez.

Tady hural, ural, tak jsem se tam na dolnoújezdeckou náves dotúral před kostel ještě nebylo ani půl osmé, do příchodu kostelníka tedy zbývala hodinka, do zahájení mše půl druhé.

 

Nějak jsem bez nudění přečkal čekání sedě na lavičce uvnitř přístřešku autobusové zastávky, čelní hlavní vchod do kostela, i ten boční i zadní zvenku do sákristie, současně stále celou dobu na očích.

Poněvadž jsem se pomodlil patřičně dlouze již cestou, nic mi nechybělo.

Občas jsem kteréhosi místního pozdravil. Jeden či dva mi cosi zajímavého řekli nazpátek.

 

V čase, který přesně podle plánu nastal, mě místní kostelník ochotně vpustil dovnitř, po pár větách mého vysvětlení jsme došli k tomu, že tamten doktor Štěpán z olomouckého archivu, který mi na zdejší lurdu dal tip, potažmo, typ, je pana kostelníka oblíbeným synovcem.

Takže jsem v klidu fotil a obhlížel, kostelník o mne nedbal, a ti, co postupně přicházeli do kostela, se v lavicích sborově modlili růženec.

Jak za Bernadetiných dob.

 

Tato idyla plná srozumění před tváří starodávné Krásné Paní trvala asi 10 minut, po nichž se dostavila jakási paní současně dolněújezdská, která mě podrobila tvrdému výslechu, na jehož začátku na to šla mazaně – tvrzením, že mě zná, že mě poznává, že jsem tu přece fotil na tady tom samém místě už loni. Ne, že ne.

Vymknul jsem se jí z osidel nějakým výkladem o lurdě a lurdách, což ji zaujalo natolik, že jsme se opět dostali k archiváři doktoru Štěpánovi, který byl rovněž i jejím synovcem.

 

Jak byla do tématu ihned zaťatá, slíbila mi, že se kvůli bližším okolnostem stáří zdejší svaté Bernadety podívá do farní kroniky a pobídne synovce, aby mi o tom cosi napsal.

Zatímco pan kostelník, jehož ta výslechová komisařka byla možná manželkou, mi hned v úvodu předtím sdělil, že původní lurdská jeskyně (spolu i se sochou Panny Marie Lurdské snad z 19. století) byla užší a vystavěna z korkových plátů. Ale existovala prý bez Bernadety do té doby, co se původní korek po 2. vatikánském koncilu v 60. letech měnil za papírmaši, a že tehdy ta klečící Bernadeta bosa, tedy už zpodobení poučeno snad prameny, byla přidána.

To znamená, že vznikla v období někdy od půlky 60. do do poloviny těch 70., kdo by mohl být jejím autorem, nebo dokonce výrobcem, pan kostelník nevěděl.

Snad budu mít štěstí a paní výslechová komisařka odkudsi kdesi cosi vyrdousí.

 

Prozatím pro mne tedy ode dneška začalo platit, že nejstarším zpodobením svaté Bernadety ve Slezsku a na Moravě je ono z podstavce českotěšínské kostelní lurdy vzniklé někdy na konci C. K. nebo hned v prvních letech První republiky.

I když, jak jsem byl už zpraven nepřímo rovněž dnes z Plzně, a západních a jižních Čechách tomu může být s vyobrazeními Bernadet jinak, poněvadž jich tam jako srovnávacího materiálu prý mají habaděj.

 

Cestou nazpátek mi kvůli sbírání stravy zdarma do igelitky ujel o 3 minuty vlak, na další bych musel v nudě čekat další hodinu – jenomže jednomu jinému, asi tak čtyřicátníkovi z vedlejších Drahotuší, který se rovněž spoléhal na obvyklá zpoždění, ujel týž vlak před nosem taky.

Tak jsme se dali do řeči, vyplynulo, že se jedná o dlaždiče, který tohle řemeslo umí se všemi druhy kamenů, takže není divu, že rozhovor nás brzo vynesl ke shrnutí, že odsud od nádraží asi 5 kilometrů tam dolů za Lipníkem stojí nalevo hned u silnice jakási hromada kamení se svatou soškou vevnitř, vedle které že je pramínek.

 

Inu, a jářku, budu se muset zeptat hned dnes večer mailem na lipnické faře, třeba zůstanu povšimnut.

 

66 ]

 

Po obrázku, míněném, aby mi usnadnil dnešní rozjezd, se ovšem nikam nerozjíždím, nýbrž naopak pozdržím u znění oné jediné věty předchozího komentáře k němu: Když všichni kritizujou ten fejsbuk, tak to si teda, jářku, i já nějakým tím kýčem sem přicmrdnu:

Tož tedy ano, cmrdnu, a ze sestavy původní věty a obrázku nad ní udělám ještě větší kýč – a to pouhým přidáním jednoho nebo dvou slov: Když všichni kritizujou ten fejsbuk, tak to teda, jářku, a taky kakraholte, i já si sem krapet přicmrdnu nějakým tím lurdským kýčem se současnou Bernadetou:

 

Slovo kýč jsem takto několikrát zopakoval, poněvadž jakási jeho konsekvence bude mým dnešním tématem.

 

Obrázek pochází z večera frýdeckomístecké Noci kostelů na konci května, z vnitřního prostředí sklepní lurdské jeskyně, jejíž návštěvníky jsem pobízel, aby uvnitř co nejvíce fotografovali a výsledky pak v počtu co největším vkládali na ten už hned v úvodu zmíněný fejsbuk.

 

Samotnou lurdskou sklepní prostoru jsem napomohl otevřít pro veřejnost, byť jenom na pár hodin, po několika desítkách let.

Milosrdná sestřička, jeptiška, řádovým jménem Miriam, se obávala nezájmu, popřípadě nějakého dokonce agresivního způsobu arogance, povětšinou ateistické veřejnosti, a proto, aby se vemluvila, měla hluboko utkvělou tendenci lurdu zdobit, dokonce k tomuto účelu přivezla do Frýdku-Místku šípkové větve až odkudsi z Kroměříže, v níž má její řád sester vincentek vrchní velení.

Zkrásnit, zkrášlit, nastrojit, to, co pro vyjevení svého významu naopak potřebuje zcela přehlednou prostotu.

 

Takže došlo na to, že najala jakousi asi tak pětačtyřicetiletou modlilku, známou jí aktivisku z nedalekého kostela starověké poutní baziliky, aby po celou dobu příštích asi 5 hodin otevření lurdy jako jakási živá socha klečela na betonové podlaze a předstírala ve výsledné scenérii dívku Bernadetu modlící se ke zjevené Panně Marii.

Když se dotyčná modlilka celá v černém v dlouhé plandavé sukni přede mne poprvé prošmejkla, myslel jsem si, že se jedná o jakousi novovlňáckou vědmu vklouznuvší sem omylem.

 

Následně tahle improvizovaná statu vydržela klečet tak asi zhruba 5 minut, byť vypodložena pod koleny tajným polšářkem, ale beton je prostě beton.

(Kdyby si ovšem byla navlékla nákolenice jako jistý brankář londýnské fotbalové Chelsea, dopadla by možná líp.)

Tohle však, předstíraná svátostnost doprovázena klečením, není divadlo, v němž se taky předstírá, a občas i dokonce klečí, ale v jakémsi zdůvoditelném nebo opodstatněném řádu – tohle byla cukrářská kamufláž s tendencí k podvodnosti, čili po sovětskému: maskírovka.

 

Přičemž celá tato realizace vznikla z toho, že jsem po celou dobu týdnů příprav sháněl do lurdy jakýsi program: jenomže žádný divadelní a podobný text k dispozici nebyl, natož případní protagonisté – až na jednu umělou modlitbu ke svaté Bernadetě vyštrachanou v jakémsi farním zpravodaji.

Tenhle text byl bez divadelní síly, což pochopila přirozeným citem i ta sestřička Miriam, kterou jsem požádal, aby jej v přesně určenou dobu zády k návštěvníkům s jistou vroucí zbožností přečetla. Popřípadě zda by se jej nepokusila zohnout do stavu předčítání veřejné sborové modlitby.

A pouze jen jednou za večer!

Jenomže takový pokus bez příslušně oddaného zaujetí a nepředstírání nesliboval ve výsledku nic nežli nepříjemně pociťovanou trapnost a nezdar doprovázený mlčením věčnosi zapomenutě uvízlé ve vzduchoprázdnu.

Proto jako jakási obrana před nejistotou byla už předem vynajíta do role kamuflující stafáže tamta modlilka.

 

Takovýmto dvojím zbavením se zodpovědnosti nemohlo vzniknout nic nežli neautenticita.

 

Takže postavou hodně robustní modlilka se nemodlila a seděla celou příští dobu několika hodin opodál na židli, a to docela sklesle, poněvadž si byla intuitivně vědoma, že jí průběžně při tom zdánlivém modlení opouští něco jako sebezdůvodňující se souběžnost významnosti její činnosti s podmínkami stanovenými obklopující realitou, což je zase jedna ze základních domluvených vlastností či znaků každého provozovatelného divadla.

Které se v každé postupné chvíli musí z čehosi zdůvodněného rodit.

 

Proto že je málo po dávném způsobu uvázaný šátek nasazený na hlavu, jehož lem jakby v trestu za předstírání se stejně na čele škodolibě sesmekne došikma natolik, že jeho nositelka potom v něm vypadá leda tak jako nějaká pirátka.

 

67 ]

 

Když jsem si šel ráno koupit půldruhakilovou šišku včerejšího chleba za pouhých málem mých posledních 28 korun, koukal jsem, že už i na rohu náměstí postavili v záhonu před budovu novorenesační radnice z časů 1. republiky lidovou sochu ve valašském stylu.

Připadala mi jako ženská kombinovaná s ptačím krmítkem.

Ale klidně se mohlo jednat i o cosi jiného.

Město už je plné takových totemů řezaných motorovými pilami, leč starostka zcela postrádající vkus už si brousí zuby, jak si přikrade, když začne, jak má v plánu, přebudovávat na už ohlášený bulvár jednu zdejší v posledních 30 letech zcela zašantročenou ulici.

Divu není, kandátku, v jejímž čele byla zvolena, skládal dohromady takový jeden vedoucí oddělení zvláštních úkolů nedalekých železáren, vyhlášeného výrobce kolejnic a zbrojní oceli.

 

Abych si potom spravil chuť, a že zrovna dnes máme toho 13., tak jsem z ničeho nic, bez jakéhokoli prvotního záměru, naťukal pár vět, a poslal je na adresu dávné firmy, která ještě v posledním kterémsi roce na sklonku vlády předposledního C. K. císaře v Tyrolsku vyrobila a zde ve slezském městě Teschen ve zrovna čerstvé novostavbě kostela instalovala sochu Lurdské Panny Marie.

Rovněž dřevěnou.

 

Předesílám, že do pouhé půltřetí hodiny jsem měl zpět odpověď.

 

Dnes 9:03

Altar, Teschen in Silesia, around 1910:

Good morning, please, see the photos in the attachment and reply to me: is this the old work of your firm?

In town Teschen in Silesia (Czech republic today), around year 1910.

Thank you for your reply and I greet you.

Have a nice day!

Lojkásek.

 

Dnes 11:17

RE: Altar, Teschen in Silesia, around 1910:

Good morning, it’s very likely it could be from our firm. Usually you would find a small metal plate on the side of the statues or the Altar.

Are you interested in a restoration maybe?

I attach a few information about our firm.

Please find us also on twitter and facebook in order to see our works J

Thank you and have a good day, Filip Stuflesser

 

K případnému identifikačnímu plíšku se asi nedostanu, poněvadž zdejší starostka je hlupačka zcela bez vkusu, přičemž kostelník je určitě mafiánsky spiklý s faráři, kteří jdou na ruku oné chronické rozsévačce lidově vyřezávaných soch po městě úředně vzniklém až v poválečném 21. roce.

 

Jo, tenkrát ještě za časů Jeho Apoštolského Veličenstva Císaře zde bývali pár kadencí po sobě starostové, kteří za sebou nechali kromě lurdské jeskyně se sochou i celou urbanizační strukturu dnešního levobřežního města.

V níž i ten bulvár dlouhý skoro 2 kilometry býval zastoupen.

Stejně jako třeba sobotní a nedělní korzo obdobně zcela samozřejmě též.

Lidové dřevěné sochy v centru města žádné.

A již před 100 lety, povídám!!!

 

68 ]

 

Po napsání předchozího blogu o míře vkusu demokraticky zvolené starostky potom na mne přišla opravdu taková slabost spojená s nemohoucností vedoucí k soustavnému usínání, že jsem pokračování mého líčení příhod uvnitř frýdeckomístecké lurdy odložit až na dnešek, to jest na čtvrtek.

Včera, ve středu 14. srpna, tedy týden před výročím invaze, jsem byl kvůli jejich tamější kostelní lurdy se sochou svaté Bernadety už podruhé za farářem Kristiánem knězujícím v Lošticích.

 

63 ]

 

Myšlenka je názor/postoj/způsob, který jde proti stávajícímu/aktuálně platnému společenskému konsesu; popřípadě mimo něj.

 

Dnes je tedy ten míněný čtvrtek, jenže v tom přede 2 dny míněném záměru zápisku načatým sebecitátem nepokračuji, a odkládám ho na jindy.

 

Neboť popis průběhu mé včerejší pouti do Loštic je v mnoha ohledech zásadnější, a nestrpí tedy proto sebemenšího odkladu.

Jak o tom svědčí obrázek dokumentující, že jsem dneska kvůli jedné včerejší souvislosti vložil hned časně ráno příspěvek na Aktualne.cz do diskuse pod blogem Jiřího Davida, profesora postkonceptuálních tendencí.

 

Ale všechno takto vysoptěné se začalo mnohem dřív a vyvíjelo se hned od toho, že jsem do Moravičan dorazil osobními vlaky bez jakéhokoli zpoždění.

Následující už pěší cestou vsí jsem si na křižovatce na konci Moravičan nesvedl vybavit směr minulé mé pouti, a tak jsem se zeptal celkem 3 důchodkyň najednou, jestli na Loštice mám jít pořád stejně rovně.

Ano, Ano, Ano, odpověděly mi jedna po druhé tyhle sudičky držící se každá řídítek jízdních kol, symbolů kněžek boha Merkura.

A já se tedy podle jejich návodu vydal.

 

Ovšem zakrátko mi na této cestě začalo připadat všecko divné: cyklostezka, která se náhle začala táhnout vpravo, kolejiště elektrifikované hlavní trati, která se stejně tak náhle vynořila opadál napravo a začala mě v povzdáli doprovázet zhruba tak 200 metrů od okresky, následné věže a špičaté hromady jakési zřejmě štěrkovny, a zejména...

Zejména ten kostel blížící se dálce!

Z minulé mé návštěvy jsem si totiž vzpomínal venkovní obrysy loštického kostela jako barokní, a teď mi připadalo nějak nepatřičné, s ohledem na to především, že loštický pan farář Kristián je původní profesí architekt, ať si před ním nestřihnu hanbu, že silueta věže a špice tamtoho, k němuž jsem se blížil ve stavu jakéhosi polobdělého zhypnotizovaného transu, mi připadá víc a víc víceméně renesanční.

 

Jako možnou příčinu takového obluzení jsem si připomínal, že jsem předtím požil ze stromu na návsi utržené hrušky, možná byly čímsi lysergickým stříkané.

 

Všechny tyhle nápovědi, předměty a souvislosti jsem si sice uvědomoval jako divné, a tak nějak podivně hypnoticky přeludné, ale přesto jsem se nesvedl vymanit a pořád jsem šel, abych nakonec dospěl jakožto zůstal stát před bílou názvovou tabulí obce, na níž stálo černými verzálami: MOHELNICE.

 

Zbytečně jsem ušlapal nejméně 2 kilometry nikam, takže jsem se v udivujícím mně samého dobrém tempu musel vrátit nazpátek, tam na tamtu původní křižovatku se 3 sudičkami, které už nikde v jejím okolí nebyly – a zde odbočil doprava.

 

Pak už jsem šlapal směrem jako posledně, tedy minule absolvovanou trasou, z níž se mi naprosto nic připomínajícího nevybavovalo, pouze se mi stále opakovaně vnucoval takový nejasný pocit, že dneska jsou ti všechni navenek bodří Hanáci uvnitř nějak zapeklitě až nenávistně zlí, příznaky ani příčiny bych nezdůvodnil, přesto jsem s tímto pocitem minul přístřešek autobusové zastávky stojící vzdálen pár metrů vně od druhého, mně protilehlého, okraje okresky, a pak už jsem uviděl kostelní hodiny, na jejichž ciferníku ručičky ukazovaly 9 hodin a pět minut.

Byl jsem sice domluven kvůli focení svaté Bernadety s loštickým farářem Kristiánem na 9. a skoro ještě půl kilometrů kroků mi zbývalo, ale přesto už jsem začal počítat ty absolvované, takže mi vyplynulo následující.

 

1/ že jsem i s těmi nejmíň 4 kilometry bloudění ušel za necelou půldruhou hodinu něco přes 9 kilometrů, čemuž jsem ani já sám jako neoficiálnímu provizornímu počtářskému výsledku nevěřil.

2/ a v takovémto dojmu formy si slíbil, že hned v sobotu v 9 ráno si zajdu vůbec letos poprvé zaběhnout k řece Olze, kde mají po polském břehu vytýčenou trať 5 kilometrů, kterou může absolvovat každý příchozí. Dokonce s tím, že se taková jeho účast měří elektronickou časomírou, jejíž výsledek je mu oznámen, jen pokud nepřekročí limit 40 minut.

3/ Takže jsem si umanul, že tam tedy dojdu, a že vůbec poprvé v životě si nechám změřit svůj běžecký(?) výsledek na trase dlouhé 5 kilometrů. A dokonce že dosáhnu pro sebe zcela nepředstavitelného limitu 32 minut, což činí necelých 7 minut na průněrný kilometr, tedy v mém případě, při mém věku a dispozicích, nemožné.

 

Přesto jsem si tohleto nesplnitelné předsevzetí včera usmyslil na bezprostřední dohled loštického barokně vyhlížejícího kostela, k celkovému vjemu jehož venkovní hmoty mi chyběla pouze už jen jedna náhlá zatáčka.

 

69 ]

 

Poněvadž loštický pan farář Kristián byl tentokrát očividně zaneprázdněn úřadováním se zástupci místní veřejnosti, poslal se mnou do kostela jiného mnicha vincentiána, a v jedné osobě i druhého loštického kněze.

Vydrželi jsme v kostele málem celou hodinou, což je doba odpovídající téměř celé délce nedělní velké mše i s kázáním, poněvadž bylo příjemné poslouchat, co mi vyprávěl nebo na moje otázky odpovídal, byť původně, před seminářem, byl jenom pouze ve Vrútkách vyučeným opravářem kolejových vozidel bez maturity, jak zdůraznil hned v úvodu.

Jestli budoucí hlad nějakým osudovým řízením bez ztráty cti před sebou samým případně přežiju, nechám se snad za nimi 2 do Loštic ještě jednou pozvat, nejméně na brigádu ve prospěch zvelebení té jejich rozestavěné farské zahrady.

 

Pak jsem se vydal nazpátek a po pouhém kilometru zažil nenadále cosi, co mě bude na rozdíl od jiných traumatizovat až do smrti, byť tato pro mne nastane kdykoli.

A to nejen proto, že onen už zmíněný zděný přístřešek loštické autobusové zastávky se nachází ještě před hřbitovem s patřičně mobilizujícím nápisem na bráně, míří-li se z obce ven.

 

Dělám-li už déle nežli půl roku na oné dokumentaci těch lurd, nebylo divu, že jako první označení, když jsem se podíval do vnitřku toho přístřešku, mi vyplynulo samo od sebe dvousloví poutní místo – asi cosi nejpřiléhavějšího, jež se týkalo účelu či jen vizuálního charakteru tohoto střechou krytého plácku nalézajícího se na území jakže lidově folklórního kousku Hané.

Nalevo na sloupku přivěšena skříňka výměnné knihovny se čtenářsky docela kloudným obsahem, od sloupku se dopravo až mimo dosah mého zraku táhnul plot tepané mříže jak někde v lurdě třeba v Bohuticích, a za mříží uvnitř se roztahovala instalace, na jakých vzhled jsem bývával zvyklý za kurátorování doktora kunsthistorických věd pana Knoflíčka v improvizované pouliční galerii za mřížemi pod dílčí klenbou laub průčelí budovy ostravského vlastivědného muzea.

Proto mě přítomnost takového vnějšně identického pojetí umění na takovémto místě zde nejdříve zmátla, a tak jsem zastavil. Zvláště pak že předmětná expozice v prostoru instalace za mříží tvořila v detailech cosi jako komiks, tedy podobu určitě poučenou nějakým výtvarným školením, což ovšem zase po příštích chvílích mého bezpředního úděsu však nabízelo otázku, k čemu asi zhruba zdejší ty různé výtvarné školy jejich absolventy tak akorát vedou.

 

K bolševickému náckovství – a sebemenší výmluvy od takovéto kategorizace v žádném individuálním případě není.

 

Celé tohle vbízející se k vidění vyznívalo umíněně natvrdo, byť někteří by mohli mluvit i o ironii, intervenci, apropriaci, parodii, srandičkách, kdepak, kdepak, tohle byla více nežli jen případně brutálně oligofrenně deviantní ideologická masturbace či veřejná sekyrárna, poněvadž aktualizujícím vlivem cosi stejně zločinně zlé jako ony reálně vražedné předobrazy z času padesátých let.

 

Co se týče obsahu, tak se o jednalo o zcela razantně přímé dílčí obrazové i slovní útoky proti tomu, co se mimo hranice tady toho zdejšího hovadovského zvěřince nazývá civilizace.

Takže první myšlenka, která mě v souvislosti napadla, zněla: Tady budou věšet Židy!!!

Docela tedy miloučký folklórně hanácký holocaust.

 

Tenhle hnůj si zapamatuju navždy, dokonce sem možná zajedu a zajdu ještě někdy příští týden, jestli mi slabost z hladu dovolí, abych si podrobněji ono zdejší vyfotil.

Nejsem totiž náturou reportér, takže mě včera ani nenapadlo, abych sáhnul pro kterýsi ze dvou v kabele nesených nikonů, a taky dívat se za mříž jsem nevydržel déle nežli snad ani ne 10 vteřin, poěvadž všechno dobytčí svinstvo mne už 30 roků obklopujících okolností tady vlastně vyhřezlo v jediný pouhý mžik.

 

Mik, mik, mik, nebýval jsem stachanovec a úderník.

 

70 ]

 

Druhá vlna zřetelného poblouznění podobného tomu rannímu na mě dolehla v poledne na přerovském nádraží, kdy jsem si byl plně vědom, že se děje, že mě opentluje, že na mne zeširoka padá jako nehmotný igelitový ubrus, ale nebyl jsem schopen, podlehnuv jakési souhlasící letargii při naprosto plném vědomí, se z ní vymotat.

 

Z perónu nádraží v Moravičanech jsme vyjeli směrem na Olomouc v 11 hodin, píšu tentokrát v množném čísle, poněvadž si mě mezitím oblíbila jakási místní vdova, na první dojem sympatická bruneta ostříhaná docela nepořádně nakrátko, a proto jsem s ní v klábosení přetrval necelou příští půlhodinu.

V Olomouci na příjezd jednoho navazoval bezprostředně odjezd jiného vlaku, tentokrát směrem na Střelnou, a to přes již zmíněný Přerov, později dvakrát navštívené Hranice, a nakonec Valašské Meziříčí, z nichž jsem poté odjížděl až po 3 hodinách toho všeho mámení někdy až v 15:38.

 

Takže nejdříve Přerov, ze druhého perónu jehož nádraží jsem z okna vlaku nachystaného dlouhé minuty k odjezdu na Hranice opakovaně naprosto zřetelně viděl na displeji veliké orientační tabule umístěné na prvním nástupišti, že vlak na Břeclav odjede ve 12:43. A že tedy, uvědomoval jsem si v jakémsi polosnu, kdybych pak v Hulíně přestoupil, že bych přes Valašské Meziříčí a Frýdek-Místek byl v Českém Těšíně na konečné nejhůř možná už o půl páté, tedy v 16:30.

Zatímco o výsledku případné jízdy směrem na Hranice jsem neměl vůbec žádnou předtuchu.

Přesto jsem nic neučinil a nechal se, poddán, okolnostmí vést.

 

Mohl jsem, věděl, ale čímsi vázán k nejednání při plném vědomí, nevystoupil jsem a vydal se vlakem odjíždějícím směrem na Hranice.

Z nichž bývá možnost osobními vlaky na Suchdol, poté do Studénky, po třech zastávkách pak ze Svinova už rovně na Český Těšín, s příjezdem nejhůř taky v těch 16:30, ne-li dřív.

Třetí možnost z Hranic nahoru na Valmez bez přestupu, kde bych zkřížil dotyčný vlak od Hulína, s příjezdem do Těšína opět 16:30.

Jenomže všechno dopadlo v tom mém hypnabilním stavu úplně naprosto jinak.

 

V rozjetém již vlaku jsem se před Hranicemi od průvodčí dozvěděl, že tu bude následovat 40 minut čekání, a že by bylo zřejmě lepší, abych to zkusil na Suchdol, poněvadž vlak tam odjíždí 5 minut po našem příjezdu do Hranic.

Přestoupil jsem, po 5 minutách se nechal se cizí moci rozjet, abych se před Suchdolem od příští už sympaticky blonďaté průvodčí dozvěděl, že odsud dál nejbližší osobní vlak směrem na Ostravu odjíždí až v 15 hodin. To jest za déle nežli málem 2 hodiny.

 

Poněvadž však z mého výkladu pochopila mou situaci začarovaného, z níž, jak sama měla zkušenosti, se nelze bez cizího vĺivu vymanit, nabídla mi, že mě týmž vlakem vezme za půlhodinu ze Suchdola do Hranic nazpátek, když jsme se shodli, že tatáž půlhodina prodlení by až rozežraně nadbytečně stačila v normálně fungující zemi na jízdu ze Suchdola přes jednu stanici do Studénky a zpět.

 

V nastalé půlhodině jsem si přečetl několik stránek z knihy Woody Allena, kterou jsem vezl v kabele s sebou kromě 2 nikonů a tlustého špalku scénářů Federica Felliniho, z nichž jmenuji k mému případnému použití ten k filmu Osm a půl především.

 

V Hranicích na tom jejich naprosto hnusném nádraží ostudně stojícím na dávné císařské hlavní trati jsem byl potom povinen pročekat vestoje déle nežli půl hodiny, takže při této prodlevě jsem i vyšel na chvilku ven před budovu na prostranství ještě hnusnější nežli byl předtím vnitřek sám.

Víceméně ještě ve vchodu zaznamenal jen tak jako mimoděčný stín jakousi černovlasou holku.

 

Které jsem si všimnul více, když jsem se zase vrátil do dvorany, poněvadž měla nazuty vizuálně naprosto báječné boty.

Bílé kecky nad kotníky s nápisem černými verzálami CALVIN KLEIN JEANS.

Jedno slovo vytištěno svisle na vnitřní straně, druhé navýšku na patě a třetí opět svisle na vnějším boku.

Na druhé totéž.

Jednoduché, a nebojím se říci krásné, neboť mi jednoznačně posloužilo k oživení radosti.

Jednoznačná čehosi resustitační ostrost v prostředí jakýkoli smysl zaklínající mátožnosti.

 

A to v prostředí země, v níž se kdysi u Baťů vyráběly obdobně světové boty, a v níž jsou současní nositelé o/Občanských průkazů nachystáni leda tak věšet židy!

 

Díval jsem se dneska na internet, takový pogumovaný plátěný pár stojí víc, nežli já jsem měl v těchto časech k vydání za jídlo na mnohem déle nežli půl roku, tak jsem si to přece vůči genocidně zločinnému státu sám zařídil. Proto ani v takové nouzi neberu nikomu právo na takovou krásu, byť v ní třeba ani chodit neumí, což v případě zdejších domorodců je naprostým pravidlem.

Nikdo je tu ke kráse nevede, a každý jiné na případné cestě k ní leda tak zrazuje.

 

Proto se stalo, že když zkouřený amplión chraplavě zahlásil přijezd vlaku, nějak stále zaujat předchozím dojmem jsem v hale okouněl.

Takže černovlasá holka v keckách popsaných bílými a černými písmeny jak nějaká silniční tabule kdesi vymizela.

Jenomže když jsem vyšel nahoru po schodech na perón, stála bezprostředně u výstupu.

Takže jsem jí naprosto samozřejmě sdělil, že má báječné kecky.

Asi jsem pořád na baby.

Moje sdělení oslovenou ovšem potěšilo natolik, že jsme posléze pokračovali v načatém rozhovoru uvnitř vlaku až do Valmezu.

Dozvěděl jsem se, že je spokojenou vrcholnou manažérkou ve firmě, která se zabývá výrobou a prodejem suši, a že kdysi chtěla studovat scenáristiku na Ježkově akademii.

Poněvadž já suši v životě nejedl, ale zato absolvoval famáckou scenáristiku, tak jsem jí oboje řekl, a nato vyzval, že jestli chce, abych ji na scenáristiku připravil, ať mi napíše svůj mail.

 

Večer jsem jí potom poslal vzkaz.

 

Ale touhle pointou jsem ještě pořád daleko od konce mého včerejšího zatripovaného martýria, poněvadž ve Valašském Meziříčí potom jsem musel vestoje pročekat další hodinu, kteroužto jsem strávil klábosením s paní prodavačkou, důchodkyní a současně majitelkou, uvnitř nádražní prodejny levných knih.

Po odjezdu potom v 15:38, kdy paralelně vlak ze Suchdola odjíždějící v 15:00 byl již déle nežli 10 minut ve Studénce, já uvnitř vlaku vezený směrem na Frenštát jsem se potom chvíli bavil s jinou mladičkou spolucestující, s poněkud už přerostlým pupenem poupětě s tělem i tváří modelky, z něhož ovšem vykvetla lehkoatletická dorostenka věnující se skoku do dálky v kombinaci s trojskokem. V tom je v zemi ve své kategorii mezi dorostenkami pátá. Ve skoku dalekém zvládá pro mě nedosažitelnou vzdálenost pěti metrů a padesáti centimetrů a mezi svými vrstevnicemi že je šestnáctá.

Proto jsem se, veden jejím zcela skromně samozřejmým příkladem, ještě víc zaťal v tom mém sobotním záměru zaměru zaběhnout 5 kilometrů za 32 minut.

 

Když jsem potom v 18:18 vystoupil konečně v Českém Těšíně, hned na prvním městském rohu před hotelem Piast, na plácku doposud neobsazeném vyřezanou dřevěnou ohyzdou, ba dokonce stále ještě ne ani bulvárem, mi hned první dva proti mně jdoucí, a vzájemně si neznámí, zcela nezávisle na sobě během necelé téže minuty sdělili, že jsem filozof, přičemž jeden z nich, ten mladší, a očividně zkouřený po marjáně, zmiňoval Platóna.

Zatímco ten druhý, starší nad hranici důchodu a toužící zejména po čepovaném pivu, sám od sebe a na jiných nezávisle připojil, že filozof ale zneuznaný.

 

Dorazivší do místa formovaném vkusem motorových pil, v němž filozofovat ani ve smyslu pouze lidsky opodstatňující scenáristické praxe nelze – nadto po jízdě mnoho hodin dlouhé, jejíž naprosto větší část v mátožném prostředí rozostřeném vyhlížením židů tvořila zcela nadbytečná čekání.

 

 

 

.

 


5 názorů

Teď nerozumím já. 

Jestli snad se vás dotklo moje posouzení podoby interiéru dotyčné autobusové zastávky v hanáckých Lošticích, byl jsem se na tuto instalaci podívat včera znovu. Dokonce jsem mluvil s jedním ze dvou autorů téhle výzdoby, a jejím hlavním iniciátorem, jsou někde zcela jinde nežli já. 

Tak jsem snad po hodině mého klidu odcházel s pocitem, že jsem mu aspoň na týden, a možná na dýl, překlopil v hlavě takové to klapetko. 


nerozumiem celkom, čo je tu napísané nad mojou kritikou, ale tento tón rozhovoru neveští nič dobré ... chcem napísať len toľko: vďaka za Bernadetu, v istých chvíľach v živote obyčajného smrteľníka nezostáva nič, iba úsmev panenky v modrom či bielom pre bosú či obutú Bernadetu ... vďaka

Bylo to fakt hnusné, hnusné až za pocit, že svět uvnitř zdejší země je totálně zmařen. I když i tahle charakteristika není přesná, text k popisu nestačí.

 

Byť hladov ze zvůle státu, zřejmě to v pondělí zajedu nafotit a lehce tak na 2 minuty nafilmovat.

 

Poněvadž musí zůstat zachováno jako ta zdejší vším česká protektorátní vyhláška z léta roku 1939, v níž se kromě jiného zakazoval ž(!!!)idům a psům vstup do parků, kin, restaurací, obchodů -- prostě život sám.

 

A nějaký takový genocidně zločinný kartáč je ta instalace na té loštické autobusové zastávce.

 

A nic se v této zdejší současné genocidně zločinné zemi neděje.

 

Tak jsem si aspoň já všimnul.

 

(Paní pisatelko, díky za zájem!)

 


Deepness
17. 08. 2019
Dát tip
"Celé tohle vbízející se k vidění vyznívalo umíněně natvrdo, byť někteří by mohli mluvit i o ironii, intervenci, apropriaci, parodii, srandičkách, kdepak, kdepak, tohle byla více nežli jen případně brutálně oligofrenně deviantní ideologická masturbace či veřejná sekyrárna, poněvadž aktualizujícím vlivem cosi stejně zločinně zlé jako ony reálně vražedné předobrazy z času padesátých let. " Vystihuje to hodný kus současné" tvorby"!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru