Zelená mříž 12 - Cena života

 

Cena života

 

Lesu náleží dnes Radek duší i tělem. Nenašel by v sobě zbytečného místečka.

Nejvíc doma je však na svém polesí. Prožil zde mnoho. Přirostlo mu k srdci tak, že by byl najednou prázdný jako poušť, kdyby dostal nesmyslný rozkaz odejít.

Dobře ví, že všechny lesy jsou krásné, že mohou být dokonce překrásné. Zná spoustu takových. Jeho však jsou jen tyhle kolem.

Je snad nepochopitelné, co ho může tolik poutat k jedinému polesí, proč odmítá už samotnou představu odchodu. Pro něho však je to prosté: musel by se vším začínat znova. A na to již nezbývá dost času, nedá se stále začínat, v díle je třeba pokračovat. Roky života ničím nenahradíš.

Čím méně zbývá času, tím těžším je břemenem. Lituje i času prozaháleného spánkem.

 

Tato úzkostlivost o minuty života má svou příčinu. Je hluboká jako oceán. Jako poznání, že stačí nesmyslná náhoda, mžik, a člověk, který byl, není. Člověk musí sám na sobě zakusit všechno, aby žil. I smrt, která zkracuje dech až do oslepující ztráty smyslů. Co mu scházelo do trvalého bezvědomí, v němž se s prázdnými plícemi utápěl a z něhož jako zázrakem na krátké chvíle procital? Zevnitř jeho bytosti s krůpějemi unikající krve, jež na sebe vzaly podobu doušků drahocenného vzduchu, prýštily mučivé vidiny. Nebyl schopen poručit jim, ale samy ho začaly ovládat. Ponoukaly ho, aby jim dal tvar srozumitelných slov a zachytil je pro někoho, alespoň pro jednoho člověka, než se navždy rozplynou. Jako by znovu v jiné podobě prožíval dobu, kdy jeho život bez Lenky se denně proměňoval v tesklivé stránky dopisů. Musí přece vedle nedokončené práce zanechat něco, čím by vyslovil bolest tohoto loučení, musí povědět, proč vlastně žil a jak těžce, s celým vesmírem nenaplněné touhy v duši opouští svou práci, svůj les.

Nakonec se mu les i práce slily v jedno se životem. A ze života zbyl jen stesk po jeho kráse.

O svém lese vlastně nenapsal ani řádku.

V jasnější chvíli vyňal tajný sešitek a tužku. Musel je skrývat před přísným dohledem lidí, jimž záleželo na jeho uzdravení, mezi sebou hovořili šeptem a k němu se obraceli jen jediným slůvkem: Klid.

Psal takřka bezvládnou rukou, namáhala ho strnulá poloha v sádrovém krunýři, těžký dech a horečka.

Ani on nechtěl zemřít, vším pro něho byla naděje, že se vrátí do lesa a naváže na řetěz svých kroků v místě, kde byl přetržen.

Světélko naděje blikalo jen dotud, dokud mu nový hukot v hlavě nevyrazil jeho titěrný nástroj z ruky, dokud nemusel obojí, papír i tužku horečně schovávat, než mu krvavá noc zastře smysly. Tehdy ho naděje opouštěla a bezmocně se ztrácel do tmy.

Při novém procitání byl šťastný, že dosud žije.

A opět nahmatal tužku, znovu lopotnými tahy téměř popaměti maloval písmenka, skládal je do slov, jež se ze ztracených koutů vědomí drala na povrch, a spěchal, než ho nová vlna zavalí:

„Jsem neklidný jak horská voda bičovaná zemskou tíží, jako blýskavice, třepotavě zažíhající srpnovou noc.

Kdybych tak znovu směl urousat bosé nohy v trávě a nahým chodidlem se dotknout prachu cest! Všech cest, jež na mě nečekají, těch cest, které již nejsou pro mě! S jakou chutí bych přijal trn zabodnutý v patě, kdybych směl na oplátku smočit nos v mateřídoušce! Hluboko, až k zadušení! Nabrat si do paměti tu vůni pro věky. A přece doufat, ne, vědět a těšit se, že ji mohu znova pít, kdy se mi zachce! Plýtvat krásou! A chutnat život! Nepočítat vteřiny a nikdy jich nebýt nasycen, nikde nemít stání a milovat, ach, milovat život až k závrati! To kdybych znovu směl!

Stýská se mi po všem, co bylo. A za zítřkem je už jen smutek z nepoznání.

Budoucnost je mořská houba do posledního póru nasáknutá slaným roztokem lítosti a dešťů všech jar, která neuvidím.

Minulost, to jsou šedomodrá, nízká dračí oblaka. Ach, dračí oblaka! Připomínají něco krásného, ale strašně vzdáleného. Ještě jsou ve mně, ještě dýchám, i když se plnými plícemi nemohu průzračnosti jejich stínů nadechnout… Živote! Proč máš tak krátký dech!“

 

„Já že jsem nazval ta oblaka dračími? Proč to bylo? Nevyznám se v sobě. Chci se na něco rozpomenout. Je to daleko. Tlačí mě myšlenky? Nebo je to lůžko? Kde jenom jsem je viděl poprvé? Je to zlé, nemůžu se upamatovat. Bylo to v pohádce! Ano, v pohádce. Ve vlání čistého větru nad lesy. Musel jsem být úplně malý. Viděl jsem také maminku. Vzduch byl pod těmi oblaky, pod těmi dračími oblaky, tak průzračný! Tak nesmírně čistý! Viděl jsem… Ano, určitě jsem v té dálce viděl i to, jak je Země kulatá, přísahám! A jak se točí, i to jsem viděl. Jak se točí! Zastav se, proboha, neunikej mi, chtěl jsem ještě něco strašně důležitého napsat, než se zalknu! Dosud jsem nic nenapsal! Země… Země… Stůj!“

 

„Dýchám! Dosud žiju!

Otvírám oči, vidím světlo. Je krásné vidět světlo. Jak dlouho však je budu ještě vnímat?!

Psal jsem něco o minulosti.

Minulost, to je štěbetavé ticho v trávě u lesa. To ticho je slyšet, poslouchej.

Vypráví. O zázracích.

O dřevěné lávce přes potok, o teplých zelených stráňkách a zaoblených hranách mezí, o závětrných pelíšcích v lukách, o vločkách sasanek a zvonečcích petrklíčů v nich, o kobercích pampelišek a vůni otvírajících se pupenů.

Vypráví o všem, co bylo, dokud byl život.

Všechna jara jsou v tom ptačím tichu, od toho prvního z nich, které jsme začali vnímat.

Jednou zazářily v jednobarevném přítmí předjitřního lesa rudé a modrofialové drahokamy lechy jarní. Přitahovaly mě jako žhavé jiskry. A já jsem se jich ptal, kde nabraly tolik tajemného světla do svých korunních plátků.

‚Jsme svítící oči země,‘ šeptaly mi, ‚proč, na to se optej slunce, až vyjde.‘

A svítání toho dne bylo takové… jak bych to nejlépe řekl… takové opravdové! Nízké nebe nad obzorem bylo černé a rudé, žíhané nezkrotností směsi noci a dne.

Ach, svítání! Dodnes znám kouzlo, jak ještě víc prodloužit dlouhý letní den, jehož se o prázdninách není možné nasytit. To kouzlo je velkolepé ve své prostotě: vyčíhat si na kraji lesa okamžik, kdy noc je zažehnána zlatou a růžovou branou na vysokém pápěří nebeských pěn, kterou za chvíli projde slunce; sledovat, jak se monotónní šeď mění ve spoustu barev, z nichž nejvíc vyniká několik odstínů zelené; a když je to konečně tady, pokaždé znova užasnout nad zřetelností oslňující duhy v kapce rosy. A přitom mlčet, zhluboka vdechovat tíhu všech vůní a poslouchat mudrování divokých hrdliček a hřivnáčů, přerušované čas od času bronzovým zvoněním bažanta.

Znovu se vykoupat v nebeském rybníčku Vysočiny, čistém jak kočičí stříbro ve zvířeném písku vyhřátého dna! Dosytnosti se vydovádět, potápět se do umdlení a žabím kuňkáním a skřehotáním si nechat odpočítávat výdrž!

Ještě jednou se ohlédnout ze ztracené doliny kdesi v Nízkých Tatrách k severu a vykřiknout úžasem. Uvidět něco, čemu se samy oči brání uvěřit: mezi rozježenými stráněmi blízkého trychtýře lesů, vysoko na nebi, nad ústím doliny do širého údolí Váhu, stojí bariéra bílých mračen a nad tou hradbou trčí nesmírně vzdálený, studenou dálkou promodralý šikmý jehlan Kriváně. Holý kamenný štít přikovaný k samému nebi. Nic víc. Nikde spojení se zemí. Skála v prostoru.

Strop nade mnou je zoufale neprůhledný. Vzduch se nezavlní.

Tělo mám sešněrované rozechvělými strunkami nervů, hlava podléhá šílenství vidin, v nichž se zrcadlí už jen pablesky překotného minula.

Moci zas ležet v rozkvetlé neposkvrněnosti šťavele tam, tam na tom místě, kde ještě před trojím kuropěním jsem s opojnou příchutí kyselých lístků v nedočkavých ústech naslouchal větru! Místo stropu mít nad hlavou šum stromů! A párek spokojených hřivnáčů, pochodujících po větvích a přeletujících z koruny do koruny v okolí právě vystavěného hnízda.

A vysoko nade vším nádherná oblaka, letící na pozadí nekonečného modra.

Stesk, stesk a nic než stesk. Stýskání po životě.

Stačil mi takový kousek domova, abych žil! Je pravda, byl ohraničený, ale což není krásné, že láska je vždy tou nejpevnější mříží?

Vzpomínky, jste tak těžké!

Těžká je také hlína země.

A ta dálka! Ta strašná dálka, v níž nejsem ani prach!“

Tužka mu vyklouzla z malátných prstů.

„Dík! Žhavý dík, živote! Za to, že jsi mě až sem doprovodil!“ Jen to si ještě stačil uvědomit.

Musel se soustředit na to, aby teď, když zůstal tak sám, v té strašné dálce nezabloudil. Chystal se překročit jakýsi neznámý práh. Nikdy v oněch končinách nebyl, táhlo to odtamtud tmou, tichou a černou, až se jí děsil. Chtěl před jejím náporem zavřít bránu. Musí tu přece být brána, když je zde práh! Ale žádnou nenalézal.

Tma ho již v divokém víření obklopovala.

Najednou se práh nedal překročit, neboť se kupodivu rozhořel. Bylo to jako zážeh blesku. Změnil se v plamenný maják uprostřed široširé temnoty.

Potom pocítil úlevu a usnul s pohledem upřeným na čáru světla.

Obklopila ho měkká náruč větru, toho větru tam z opačné strany, kam se tolik toužil vrátit.

 

Před očima se mu cosi míhá. Na protější stěně se objevil pronikavě bílý obdélník světla, oživený podivným stínováním.

Chvíli mu trvá, než pochopí, že je to obraz okna za jeho hlavou, se stíny holých větví nějakého stromu.

„Slunce svítí!“ zašeptal sotva slyšitelně. „Fouká vítr! Musí to být silný vítr.“

Větve se zběsile pohybují. Má plastický dojem jejich stínů. V divokém zmítání se překrývají, opisují delší nebo kratší dráhy. Asi podle vzdálenosti. Také zaostření je různé. Některé jsou zřetelně vykreslené, jiné mají okraje pouze mlhavě naznačeny a ještě jiné jsou vlastně jen nejasnými čárkami a kroužky rozmazaného světla a stínu. Ty vypadají jako prosvícené stíny šperků.

Marně se namáhá, aby dospěl k vysvětlení, které větve jsou blíž ke slunci a které k oknu.

Blíž jsou jistě ty zřetelné, ty se pohybují rychleji.

Blíž, blíž, ale k čemu vlastně? K oknu nebo ke zdroji světla?

Přemýšlí o tom se zaujetím, jako by si od rozluštění toho úkazu sliboval vysvětlení smyslu života.

Než se však dobere výsledku, rám světla se začne rychle zužovat. Asi se slunci do cesty postavila nějaká budova, o níž nemá tušení. Mizí světlo i stíny větví. Překotně se snaží myšlenkou ten posun zastavit. Je to ovšem marné.

Čtyřiadvacet hodin se mu bude stýskat po slunci.

Ale pak, když poslední nepatrná částečka paprsku se rozplynula, když už se to stalo a nedá se na tom nic změnit, začíná se místo stesku na zítřek těšit. Snad zítra rozluští záhadu holých větví.

Zkusí pohnout hlavou. Šlo by to, nebýt tvrdého krunýře. Možná mu ho do zítřka sejmou. Bude se moci otočit, aby se pokusil podle tvaru určit větev, jež náleží některému z výrazných stínů.

Uvědomí si, že se zítřkem počítá jako se samozřejmostí.

Vždyť jsem se loučil, vzpomene si a nahmatá sešitek. Lehce jej zvedne a bez námahy si ho prohlíží.

Udiveně luští sotva čitelné tahy vlastního písma. Dá to hodně práce. Některá slova si po marné námaze musí domýšlet, ale smysl jednotlivých vět lze pochopit.

Po přečtení několika vět mu z očí vytryskly slzy. Byly to slzy štěstí z návratu. Jak daleko musel být, když skládal tato slova!

Jak snadno mohl zemřít!

A život bez něho by zůstal stále stejný. Stejně by Země po šesti úplňcích vždy znovu ulétla prostorem polovinu ekliptiky až do mrtvého bodu slunovratu a hnána děsivou silou řítila se až k vysílení dál, aby svým poslušným nakloněním poskytla sluneční svit druhé polokouli. Stejně by voněly Vánoce v jednom slunovratu a růže ve druhém.

Bylo lhostejné, jak dlouho setrvával ve tmě bezvědomí. Důležité bylo vždy jen to probuzení.

Och, až bude moci vstát! Potom si řekne: Pouze to, co konám teď, v každém okamžiku, je mi počítáno. Buď něco učiním, nebo neučiním, ale příležitosti nejsou nekonečné. Odejít musím od nehotového díla, z rozběhnutého života. Snad stále na něco čekám, ale odejdu i uprostřed čekání a – nic se nestane, nic se nezmění.

Pak bude věčnost. Kdyby mu bylo dopřáno jednou se z ní probrat, odlétla by jako lehounké chmýří pampelišky, jako by se probudil, sotva zemřel. Tak prázdná je nekonečnost času plynoucího bez našeho vlastního vědomí.

Už vím! Každá vteřina skutečného života, který vnímám, jejž mohu dokonce sám ovlivňovat, má cenu větší než věčnost.

Trpělivě čekal na sluneční monstranci, až se zítra objeví naproti jeho lůžku, a uvědomoval si stále výrazněji: Jestli máš někomu co říct, neodkládej to. Čeká-li někdo na tvůj úsměv, usměj se honem. Jinak život umoříš v důležitých zbytečnostech. Nemůže být důležité nic z toho, co lidský život udržuje pouze pro ubohý fakt zachování života. Každý člověk by měl přece mít nějaké poslání. Potom teprve prostředky k prodloužení jeho pouti mají hodnotu. Jinak jsou malicherné a samoúčelné jako zmarněný život sám.

Láska. A krása! Tam hledej. Tam jsou klíče k pochopení všeho.

„Život je nádherný jako ta bílá oblaka letící nebem,“ vydechl s ulehčením.

 

---