Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 465 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hudební
datum / id27.04.2002 / 49854Vytisknout |
autorIgor
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1737x
počet tipů9
v oblíbených0x
do výběru zařadilmalej_blazen,
zařazeno do klubůSpolčení hlupců,
Prolog
Hudební
 

 Hudební

 <?xml:namespace prefix = o ns = \"urn:schemas-microsoft-com:office:office\" />

 

Pouští se nějaký muzikál. Text muzikálu se mi však moc nezdá jako příliš vhodný.

 

„A mrtvola má stále stejný puch“, zpívá známý zpěvák z magnetofonu. Je to dost neuvěřitelné, jak mohou tohle pouštět. Tohle a tady.

 

Jirka se zvedá ze své židle a odchází pryč směrem k pokojům. Nevydržel a já se mu moc nedivím. Kdyby tu byl ještě Vlastík, udělal by si z toho legraci. Ale Richard se taky směje. Nejsem sám.

 

Následuje autogenní tréning. Toto cvičení má za úkol úplně uvolnit svalstvo a přivést člověka do jakéhosi stavu „subnirvány“. Když o tom uvažuji, tak autogenní trening byla velmi příjemná záležitost a pokud jsem se dokonale řídil pokyny paní psycholožky nebo pokyny hlasu z magnetofonu, zažíval jsem neobyčejná dobrodružství někde hluboko ve svém nitru. Více jsem ocenil, když autogenní trening vedla sama paní psycholožka, která nás postupně provedla  naším vnitřním světem, světem imaginace a představ. Cílem autogenního tréningu bylo naprosto se odpoutat od naší tělesné schránky a reality a vzletět kamsi mimo naše tělo. Tato forma relaxace však na nás kladla jisté nároky, které ne všichni dokázali splnit. Ne všichni volně poletovali někde mezi nebem a zemí. Jednou si pamatuji, že jsme kráčeli po rozkvetlé louce a v dálce uviděli veliký balon, do kterého jsme později nastoupili. Bylo to něco jako vzducholoď. Tato loď se s námi volně vznášela docela volně nad krajinou a  nepociťovali jsme žádný odpor. Jenom slabounký vánek nám čechral vlasy. Pohlíželi jsme na zem z velké výšky a všechny problémy a obyčejné lidské starosti jako by náhle ztratily svoji složitou dimenzi. Těžko popsat slovy zážitky při autogenním tréningu. Pro mě osobně to znamenalo návrat do prvopočátku mého bytí, do jakéhosi volného a prázdného prostoru, kde už neexistovaly moje tolik záporné emoce a pocity, které mě do té doby pronásledovaly. Návrat do smíření a relaxace. Návrat do světa, kde tělo znamená velmi málo. Návrat do světa představ a myšlenek.

 

Při autogenním tréningu jsem většinou usnul. To ovšem nebylo účelem, jak jsem později zjistil. Ale přesto jsem byl vděčný i za tak krátkou dobu oproštění se a odpoutání od mučivé reality. Od reality, která mě tolik sužovala. Od mých depresí a stihomamů. Od okolí, prostě od všeho.

 

Po autogenním tréningu pokračuje den pracovní terapií. Ještě že nemusím stříhat ten odporný molitan. Mám na starosti úklid chodníků před budovami. Většinou se jedná o zametání. Venku je se mnou František. František je dost zvláštní hoch. Je mu něco přes třicet a má drobnou až útlou postavu. K lékaři ho dovedly velice specifické potíže. František trpí bolestí. A to sice bolestí na různých částech těla. Nejprve ho léčili ortopedi, potom neurologové, pak byl na revmatologii a nakonec skončil na psychiatrii. František to ale považuje za velkou nespravedlnost a vyčítá lékařům všech možných specializací, že ještě za celou tu dlouhou dobu léčení nedokázali odhalit tu pravou podstatu jeho onemocnění. Když jsem mu řekl, že se možná jedná o lenost, velice ho to rozčílilo. František se nemůže zařadit do pracovního procesu, protože ho jednou píchne za lopatkou, podruhé ho bodne v pohrudnici a příště ho zase bolí kostrč. Jeho bolesti jsou tak neobvyklé, že si s nimi žádný z lékařů ještě neporadil. A tak František skončil v rukou psychiatrů, jak se ostatně děje vždy, když doktoři nemůžou přijít na žádnou hmatatelnou a konkrétní příčinu onemocnění.

 

Pracujeme s rýčem,  motykou a koštětem. V jarním ostrém vzduchu se mi pracuje dobře. Ne tak ovšem Františkovi. Znovu začínají jeho potíže. Začíná ho silně bodat v kříži. Za chvíli přestane pracovat, opře se o pracovní nářadí a bude kouřit. František není příliš platný pomocník. Pro tento den už pracovat nebude. Odcházím tedy do budovy, abych si opatřil jiného pomocníka.

 

Jaroslav už je hotov se zálivkou květin a tak mi jde ochotně pomoci. Jaroslav je muž s polovinou tváře. Druhá polovina mu zůstala kdesi v troskách služebního vozu. Když se Jaroslav dozvěděl, že je mu jeho manželka nevěrná, chtěl spáchat sebevraždu tím, že najel se služebním automobilem na přejezdu pod projíždějící vlak. Málem si tím utrhl polovinu hlavy. Jenom zázrakem to přežil. Na jedné polovině obličeje má plastickou operaci.

 

„Však ženský, to jsou svině“, utrousí Jaroslav vždycky jen tak mezi řečí a já se mu ani moc nedivím.

 

„Mám doma teď Ukrajinku a to jsou jinak vděčný holky než ty naše svině český“, říká Jaroslav, když pracujeme a potom kouříme v ústavní zahradě. Z okna se někdo vyklání a křičí na nás:

 

„No passaran“, á tak to Ruda má asi volno a nemá zrovna nic kloudného na práci. Je nyní umístěn na uzavřeném oddělení a tak může jenom vyřvávat z okna. Celý den může jenom chodit po chodbě sem a tam nebo řvát z okna kuřárny. Rudolf už nám tedy škodit svou mánií nemůže.

 

Po pracovní terapii se jdeme projít s Antonínem.

 

„Hlavně, abych zase neměl ty svoje motanice.“ Říká Antonín.

 

„Naposledy jsem měl strašné motanice, když jsem ležel na psychině v Kroměříži. Čekal jsem tam s otcem v čekárně ještě v ambulanci, když jsem uviděl šňůru od rolety. Tu jsem neměl vidět. V mžiku jsem byl u té rolety, popadl jsem ten provázek, utrhl ho, ovinul si ho kolem krku a už jsem utahoval a utahoval. Ve mžiku jsem byl úplně fialový. Otec a doktorka mně museli vší silou odtrhnout ruce od toho motouzu, protože bych se určitě uškrtil. Jo, to bylo naposledy co jsem měl ty svoje motanice. Potom, co jsem se tak škrtil mě dali do Kroměříže na oddělení, ale dlouho jsem tam nevydržel. Už na oddělení jsem si vytrhl tkaničky z bot, jo, byli moc neopatrní a utahoval a utahoval potom mě vezli eskortou do Olomouce a tam mi nasadili cisordinol acutaris a že jsem byl po těch injekcích teda celý zkroucený.“

 

„Jo, to bylo naposledy co jsem měl ty svoje hrozné motanice“, vypravuje Toník.

 

Když o Toníkovi tak přemýšlím, je to strašná havárie shod okolností, že je takový, jaký je. Mladý kluk a už má zážitky z různých ústavů místo toho, aby měl zážitky cela jiného charakteru. Na svůj věk si toho už zakusil dost a dost. Když mi ty svoje příhody s utahováním motouzu vypravoval poprvé, měl jsem co dělat, aby mi nezačaly škubat koutky úst smíchem, ale jak o něm nyní uvažuji, myslím si, že je to opravdu veliké neštěstí. Nedokážu pochopit ty Toníkovi motanice, ani nedokážu pochopit, proč si někdo z ničeho nic ovine cokoliv kolem krku a utahuje a utahuje, ale dokážu pochopit neštěstí Antonínova rozměru. Tonda měl velké štěstí, že měl ještě rodiče, kteří se byli schopni se o něho starat. A také mu dávat z cesty veškeré motouzy a provázky, aby se zase nezačal rdousit. Při rdoušení byl schopen vyvinout tak ohromnou sílu, že kdyby mu v té chvíli někdo nezabránil, rdousil a škrtil by se do bezvědomí. Tak silná byla jeho kompulzivní porucha.

 

„Jo, to bylo teda naposledy, co jsem měl ty svoje hrozné motanice.“ Znova pokračuje v našem dialogu Toník.

 

„Kdybys věděl, jaké jsou to hrozné motanice“, pokračuje Antonín.

 

A já si myslím, že vím. Dovedu si už dnes představit jeho trápení, dovedu si představit mučivost jeho myšlenek i když sám nemám problémy tohoto charakteru. A Antonín znova pokračuje ve výčtu svých zkušeností s motanicemi. Slovo“motanice“ vyslovuje vždy s notnou dávkou přízvuku, důležitosti a jeho typického dialektu. Nejeden nezasvěcený člověk by si mohl myslet, že jde o legraci. Ale i kdyby šlo o legraci, byla by to legrace velmi zvláštní a tragikomická.

 

Dost často jsem přemýšlel o tom, jak tragikomické jsou zážitky moje, Vlastíkovy, Čestmírovy a Antonínovy.Jak lehce a snadno by se mohl nezasvěcený člověk našim životním příběhům zasmát. A zároveň jak krutý a bezcitný by byl asi tento smích.

 

„No passaran“, zase zařve Ruda ze svého uzavřeného oddělení. Naklání se přes mříže a začíná nám dvěma vyhrožovat.

 

„Počkejte, až se dostanu s váma zase do kupy, jak vás jednoho po druhým zatluču do země“, nepřestane snad nikdy s vyhrožováním.

 

Rudovi je dobře. Má mánii. Jenom pro ostatní a částečně i pro sebe je nebezpečný. Udělali jsme si z něho krutou legraci, když mu Slávek zavolal telefonem změněným hlasem na jeho oddělení, že se mu narodilo další dítě. Ruda už doma tři děcka měl, ale bylo prazvláštní, že tomu uvěřil. Já to dodnes nechápu, jak tomu mohl věřit, ale faktem je to, že potom vyřvával z okna:

 

„No passaran, chachaři, já budu mít syna, právě se narodil.“

 

On prostě věřil tomu, že se mu narodil potomek, aniž by se nad tím jakkoliv zamyslel, aniž by ztratil jenom malinkatou chviličku logickou úvahou a myšlením. Ne, on prostě hulákal dál z okna “No passaran, já mám děcko!!!“.

 

A tak Ruda věřil všemu, co mu Slávek do telefonu řekl. Od té doby mu Slávek volal každý den tu radostnou zprávu a tak Rudolf vyřvával z okna o narození svého potomka stále a stále více. Až nakonec museli zasáhnout lékaři a dát mu více sedativ, aby už dal konečně pokoj. Zajímavé by asi bylo, pozorovat ho, když mu přišla na návštěvu jeho žena. Asi jí řekl, jakže se jeho potomkovi daří, kolik váží a podobně. Bylo to svým způsobem neštěstí, ale taky náramná psina. Ano, Rudolf byl typ, kterému byste se smát prostě museli. Smích se v jeho případě opravdu potlačit moc nedařilo.

 

Jdeme s Antonínem pomalu po ústavním parku.

 

„Kdybys věděl, co to bylo ty cisordinolky? „ ptá se mě Tonda.

 

Toník popisuje účinek injekcí, které mu na jeho kompulzi nasadili v Olomouci.

 

„Ležel jsem po nich V Olomůci na posteli v kleci a pěkně zkrůcaný“, pokračuje se svým obvyklým dialektem.

 

„Doktór říkal, že to už mám vydržét, že ty křeče zase přejdó, ale ony nepřacházaly a nepřacházaly.“

 

Toníkův dialekt je neuvěřitelný. Připadá mi to, jakoby žil v úplně uzavřené etnické enklávě někde na jihovýchodní Moravě a z této enklávy by ani nevystrčil nos. Je pravda, že Toník nepracuje a ani nikam nejezdí a nedojíždí. A tak se jeho dialekt uchoval v celé své kráse svojí originality. Ano, Antonín je velmi původní. Dokážu si ho živě představit na jízdě králů, kde zažíval jedny z nejkrásnějších zážitků svého života, než přišel svízel, na který nebyl připravený. Než přišel svízel, který Tondu přivedl na okraj sebevraždy a sebedestrukce. Nedokážu přesně popsat jeho pocity, ale musely být velmi bolestné.

 

Přichází k nám Česťa. Hledal nás v parku drahnou chvíli, než nás našel. A tak budeme zase kroužkovat, my duševně nemocní, my, kterým bylo odepřeno radovat se plně ze života tam za zdí venku.

 

„Ale na tom stacíku to nebylo až tak nejhorší“, popisuje své zážitky Čestmír, které načerpal za dobu svého umístění v denním stacionáři. Čestmír byl na stacionáři celý dlouhý rok. Stacionář byla vlastně denní klinika, kam ráno pacienti přicházeli a po poledni zase odcházeli domů. Program kliniky byl prakticky shodný s programem normálního oddělení tady v nemocnici. Čestmír byl na stacionáři velmi oblíbeným klientem jak ze strany pacientů, tak ze strany lékařů. Jeho neobyčejné a nekonvenční, takřka transcendentální zážitky dokázaly tolik zpestřit jinak dost všední chod stacionáře. Na stacionáři byli pacienti umístěni na tři měsíce, ale Čestmírovi byl pobyt neustále prodlužován. Ze začátku ani nebral žádná psychofarmaka. Lékaři to uznali za vhodné, protože jeho zážitky byly naprosto reálné a nevyfabulované jako u ostatních pacientů, jednalo se o skutečná fakta vyčtená z jeho tlustých svazků. Teprve později se v chování Čestmíra něco hnulo, teprve později se k jeho reálným faktům přidávalo stále více a více procento smýšlení a fabulace. A tak nyní byl už pod silným vlivem léků, které mu zabraňovaly si vymýšlet a upravovat realitu. Je velká škoda, že jsem ho nepoznal ještě v dobách jeho umístění na stacionáři, kde byl pacienty a lékaři tolik vyhledáván jako interesantní a přitažlivý společník. 

 

„Ráno jsem přišel vždycky trochu dříve a za celou sezónu jsem nasbíral padesát kilo ořechů“, povídá Čestmír.

 

Podívám se na něj a zase nevím kde jsem. Je to vůbec možné, aby nasbíral padesát kilo, když já tady najdu sotva nějaký ořech? Pozorně se zadívám znovu na něho, abych si ověřil fakt týkající se těch padesáti kil ořechů, ale vidím jenom mírňounký úsměv. Jenom on ví. Těžko ho mohu odsuzovat za nějakou nepravdu.

 

„Tu máš jabko“, říká Česťa a hází mi jedno hezké jablko.

 

„Těch jsi nasbíral kolik kilo?“ povídám mu a nyní se pro změnu zase já mírně usmívám v očekávání Čestmírovy odpovědi. V tom poměru, v jakém se tady nacházejí ořechy a jablka by jich musel mít nejmíň tunu.

 

„Ty jsem nesbíral, je jich tady tolik, že bych se z nich – však víš co…“ ,odpoví Čestmír.

 

Zase nemohu Čestmíra přistihnout při nějakém vyloženém výmyslu. On mě mistrně vede po oddělovací lince pravdy a nepravdy. Po oddělovací lince pravdy a výmyslů. Jenomže on snad ani lhát neumí. Všechno, co říká, je pravda. Pravda i s Čestmírovým úsměvným mírným a tichým filozofickým podtextem.

 

Takový je už Čestmír. Je to skutečný filozof a učenec. Kdybych já přečetl tolik knih a publikací na téma budhismu a hinduismu, asi by se v mé tváři také uhnízdil ten známý Čestmírův mírný úsměv. On reaguje s úsměvem snad na všecko. On se snad s úsměvem i budí. Ne, on se směje i ve spánku.

 

Vlastimil ten jeho úsměv nikdy neměl moc rád. Snad mu připadalo, že se mu Čestmír vysmívá, snad mu šel na nervy ten Čestmírův filozofický podtext, je možné, že mu Vlastík záviděl tu vyrovnanost s jakou dělal všechny denní činnosti. Mně osobně ten jeho věčný úsměv také nebyl lhostejný. Často jsem se ho snažil vytrhnout z té jeho úsměvné jistoty.

 

A tak jsme kráčeli pomalu parkem, tři lidé a tři spletité osudy. Občas někdo něco prohodil, ale většinou jsme mlčeli a jenom já jsem si při chůzi pobrukoval nějakou známou melodii.

 

„Už budeš dobrej, Tondo, uvidíš “, snažil jsem se čas od času ujišťovat Antonína, ale když o tom tak teď přemýšlím, ubezpečoval jsem vlastně sám sebe, že moje vlastní problémy a psychické poruchy jsou pouze dočasné.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.10.2007 19:12:36dát kritice tipNajmladšia
GrEaT!!!!
Takže Igor naozaj existuje, haluz...:))))
14.06.2005 00:00:00dát kritice tipSelia
Ty voe!!!
Naprosto perfektní!!!
t
15.02.2005 00:00:00dát kritice tipmalej_blazen
huuu skvele!!!!!
abyss dekuju...za avi....teda spis vlozeni do klubu avi jsem si nevsiml....
v
09.02.2005 00:00:00dát kritice tipAbyss
to je fakt super! uplne cumim! to sis ani nemoh vymyslet je to hrozne pekne napsany
( jenom ty uvozovky se pisou snad ....," nebo ne? )
jenom se divim ze to cetlo tak malo lidi!!!
takze avi for Dirty, wiruZ, Igor_Indruch, pozorovatel a nikoho jineho neznam...
20.05.2002 00:00:00dát kritice tipBernadeta
***
09.05.2002 00:00:00dát kritice tipclovrdka
*
28.04.2002 00:00:00dát kritice tipDeltex
Dokonalé...*
27.04.2002 00:00:00dát kritice tipOlina
****
27.04.2002 00:00:00dát kritice tipDanny
*


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor