Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Bohnice 2
datum / id24.08.2019 / 498624Vytisknout |
autorRihavlin
kategoriePovídky
témaPsychologické
zobrazeno49x
počet tipů2
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tak tohle patří ke střípkům mé duše.Bohnice jedna,jsou na delší vypravění a já ještě nemám tolik síly nsa to, celý ten příběh vypsat.Ale jednou...snad.

Bohnice 2

BOHNICE 2

A je to tu zase. Znova ležím v té stejné posteli a dívám se na ten stejný popraskaný strop. Opět jsem označkována jako pes a jako náhubek slouží mříže na oknech. Nechápu to, popravdě nechápu všechno, co se stalo potom, co jsem se předávkovala Rivotrilem a málem se udusila. Vím jen, že jsem byla zcela zmatená, kopala jsem kolem sebe a hrdě provolávala, ať mě nechají konečně umřít. Tudíž podle doktorů jsem byla zcela mimo. Ano, je to tak, přiznávám, chtěla jsem se zabít. Doufala jsem, že ten koktejl léků, co jsem si namíchala, bude stačit na krásnou bezbolestnou smrt. Mělo to ale háček, dokonce vlastně dva. Zaprvé dalo by se o tom říct, že to bylo všechno, jen ne bezbolestné (cítila jsem, jako bych mela plíce v jednom ohni, jako bych uběhla maraton) a zadruhé koktejl nestačil. A tak jsem tady, opět v Bohnicích. To je výkon, že? A aby toho nebylo málo, tak trčím zase na 23 a zase s (Baronem) Prášilem jako ošetřujícím lékařem. Mám já ale štěstí.

Ne že by mě život vysloveně nebavil, ale už jsem v něm neshledala nic, za co by stálo žít. Toužila jsem uniknout z toho kruhu hlasů, co mi jen ubližovali, i když se nazývali mými přáteli, a chtěla jsem se prostě zbavit sama sebe, tedy toho, co jsem nenáviděla ze všeho nejvíc. Nebo aspoň tu trosku, co ze mě zbyla. Už mi nestačilo se jen poškozovat, ubližovat si, to byla moje droga, ale já chtěla víc, chtěla jsem se zcela zlikvidovat. Navíc ty hlasy i jen kvitovaly. Už je nešlo ničím utišit, byly neodbytné, prostě už se s nimi nedalo žít. Buď já, nebo ony. Může se to zdát přehnané, ale já to tak cítil. Vidím v nich živé bytosti, co se mi snaží dostat do hlavy, klást tam svoje zlé myšlenky jako vajíčka a pak mě ovládat. Takhle mě žerou po kouskách, uždibují s každým dnem, každou hodinou. To vědomí, toho, že pomalu ale jistě mizím, bylo k nesnesení. Nenáviděla jsem se tak moc, že jsem to prostě musela udělat. Prosím, odpusťte mi.

No, ale přes to všechno žiju a jsem zase tam, kde to celé začalo. Oddělení 23 je pořád stejné. Nemám tu co dělat, do čeho píchnout a ,jak rád a často opakuje můj otec, můj mozek má moc energie, atak si vymýšlí blbosti. Mám pocit, že se mi to nakonec povede a já se unudím k smrti. Celé dny jen ležím, někdy si čtu(kupříkladu teď jsem od Barona dostala povinnou četbu o své nemoci),koukám  do blba nebo proklínám Prášila. Kniha je sice opravdu úzká, ale přesto mě oddaluje od četby mého psychothrilleru (M)učednice. Ale ne, ten chlap mě nenechá ani chvíli být, Už se mi i oněm zdají noční můry. Vždycky je v nich navlečený v té jeho šílené košili s růžovými kytkami a listy palmy či čeho a má na sobě oranžové rifle. Možná mě ale z toho očistce přijdou vysvobodit rodiče a na chvíli mě vyvenčí.

Hlasy a Baron Prášil ale nejsou jediní, kdo mi nedají spát. Nejvíc se nervuju se školou. Nemůžu si dovolit zameškat ( jako že určitě zameškám). Doprčic, vždyť jsem v maturitním ročníku, nemám čas na flákání, což je, jak jsem již zmínila, jediná věc, co tu dělám. A tak mám prý najít smysl života. To určitě. Připadám si ještě zbytečnější. Celá moje existence je nejen k ničemu, ale navíc mě ani nikoho jiného zvlášť nebaví. Zase jsem selhala. A ještě k tomu se nedovedu ani pořádně zabít. Já se na to vy****.

Bohnice

místo ztracených duší

co bloudí po vybledlých životů pouští

a nevědí kam dál

byl tu někdo, kdo jim rozum vzal

kdo sliboval a pak lhal

nebohé jejich srdce rozerval




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.08.2019 15:36:35dát kritice tipZajíc Březňák

Texty s tímto tématem se těžko posuzují. Hraje tu roli otázka autenticity. Tato próza působí čistě formálně vzato poněkud neučesaně, což může svědčit o její "pravdivosti". 

Bude možná lepší hledat cestu, vždy lze ještě bojovat. Vím, že radit je tak snadné... Patřím k těm, kdo nevědí... Už deset let. Už deset let se pohybuji v bludném kruhu. Začalo to - jak jinak - v maturitním ročníku.

27.08.2019 22:51:24dát kritice tipdievča z lesa
možno máš srdce rozbité, ale si v maturitnom ročníku ... skús to! ... napriek všetkým prognózam ... presvedčivo píšeš, tak presvedčuj samu seba, že je nevyhnutné vydržať ... si šikovná, nemáš čas na flákanie, pusti sa do práce ... veľmi, veľmi ti držím palce
25.08.2019 07:49:09dát kritice tipHnětač smyslu

Řekněme okolo roku 2008, ve "zlatý časech" písmáku, to tohle téma leťelo. Uživatelé se předháněli, kdo chrupkal na více oddělení, v kurzu byla desítka, šestadvacítka... Dneska, koukám, to už tu nikdo ani neotevře. Snad bych doporučil bojovat už jinými prostředky.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.