Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Dokonalost
datum / id24.08.2019 / 498626Vytisknout |
autorKohelet
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno70x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Možná, že vás nakonec zničí to, jak boží váš život vlastně je.

Dokonalost

Nejdřív si sežeňte větší plechovku od barvy a v železářství jí nechte naplnit hřebíky. Nebo matkami. Svorkami. Ne ne, nevadí, že jsou ohnutý to právě naopak. Možná mi dáte i slevu?

Je ráno. Vidím je. Je ráno a oni tam zase stojí. Oni dva. Ty siluety. Kusy hmoty, co si myslí, že jsou naživu. Moje máma se natáhne a zastaví mýho tátu na cestě do práce, protože má za uchem holící pěnu. Chci říct, že si jí tam každý den schválně patlá, a to jenom proto aby ho máma mohla chytnout za rameno, abych viděl, jak se otáčí, jak se jí dotýká a líbá jí a dělají spolu takový to hihihi.

Máš tam pěnu hihihi.

Hihihi miláčku.

Zírám na ně, nemrkám a nemůžu se odvrátit. Dřív bych asi šel do koupelny, ale lahvičky s kolínskou, co by mi mohla propálit jícen byly vždycky prázdný a tupá žiletka jenom trochu poškrábe kůži.

Jestli se vás prodavač zeptá, na co ty dráty a spousty sirek potřebujete tak řekněte, že je to něco na skauta. Vždyť víte. Ty přiteplení chlapečci s klobouky, ale ne, ne ne, Bobřík pyrotechnik bych tomu radši neříkal.

Kolu, na kterým jezdím, nikdy nespadne řetěz a přehazovačka vždycky přeskočí na první dobrou. Je zelený a stoly u nás doma mají na rozích měkčený plastový obal, o který byste si rozbili hlavu až tak na čtvrtý pokus.

Možná na třetí kdybyste měli dobrý den?

Snažím se šlapat fakt rychle, ale i tak ještě zahlídnu aspoň tucet těch malých božích baráčků po stranách. Vidíte je? Jo? Vidíte ty vymrdaný keramický trpaslíky se zpíčenejma lopatičkama? Ty bezchybně zastřižený trávníčky? Ta krmená cesta co je naprosto čistá a lemovaná stromky, co zase rostou do tvaru srdíček a já to vidím a šlapu a pálí mě nohy a chce se mi brečet, chci řvát, doprdele, chci křičet vy zasraní zmrdi ale můžu jenom šlapat a hledat tu věc a přemýšlet jak skvěle by na tamtý umělý krajince hořel napalm, tý co má větrník vyřezávanej z balsy, a pak tu věc konečně najdu a zastavím a sehnu se a pak zase začnu šlapat, ještě rychlejš než předtím, plnou silou, šlapu a všechna ta energie se kterou bych vám nejradši vymlátil ty vaše nablejskaný okna a květináče s muškátama jde do toho abych nabral co největší možnou rychlost než se sehnu a ten klacek co jsem před chvíli zvednul prudce zarazím do předního kola.

Pokud máte pod jedním ramenem kilo železa a pod druhým vám chrastí drátky tak se ještě stavte v drogerce a řekněte, že potřebujete něčím doma prošoupnout trubky. Ne ne, potřebujete něco silnějšího než louh. Chci říct, třeba kyselina dusičná by nebyla? Plaťte hotově a doma v garáži ještě vykuchejte tu modrou retro lednici. Je stará ale lak se nikdy neoloupal. Odtrhněte zadek a někam si přelejte chladící kapalinu. Možná si budete chtít něčím zakrýt nos, protože je to čpavek a ten smrdí jako už trochu moc dlouho mrtvý ryby se kterýma jste si hráli na doktora.

Ten klacek se zlomil a já jel prostě jen tak dál. S kolem to ani nehlo a kdybych se otočil tak bych viděl paní Fordovou, jak třísky rychle smetává do bio popelnice.

Ve škole mám holku, co mě miluje a je hezká. Nejradši semnou chodí po parku. Jdeme, ona mě objímá a míjíme všechny ty růžovoučký sakury a běloučký lavičky a koše co se nikdy nepřeplní natolik abyste viděli odpad a mezi tím všim chodí lidi a usmívaj se a svačí a krmí veverky a Laura říká: „Au to bolí lásko“ protože jí drtím ruku, protože už takhle dál nemůžu, protože to tu v mysli všechno polévám benzínem a pálím a sekám na kusy a topím se v tom zmatku jako v bezlaktózovým mlíku co mám každý den k snídani ale není to skutečný a proto jí mačkám klouby dokud nezačnou praskat a modlím se aby ten požár na Sibiři a Amazonským pralese vydržel, aby každičkej strom lehnul popelem a shořely všechny opičky a myšky a nikdy neobjevení domorodci, chci aby hořeli, pomalu doutnali a křičeli bolestí a rozpadali se na malý černý šupinky uhlíku. Všichni by byli mrtví a svět na sračky a a… někdy se to snažím nakreslit, ale není to ono.

Doma smíchejte kyselinku se čpavkem a udělejte dušičnan amonný. Co? Co nevíte? Ale doprdele vzpomeňte si na střední. Chci říct, že vám dobře poslouží i hnojivo ze zahrady.

Nu.

Tak i tak to vemte a přilejte naftu, nebo vyjetej motorovej olej nebo saze rozmočený v oleji. Jde to i s kočičím stelivem. Tak tak, poměr moc neřešte, jenom to nechte vsáknout a klid není to žádná věda. Tak a teď si pěkně sedněte a zbytek večera stravte tím, že budete ze sirek oloupávat hlavičky. Potřebujeme síru. Hodně síry.

Neříkám, že vyrábím bombu, ale tohle bude rozbuška.

Jsem ten typ kluka, co za úkol vždycky dostane plusík, má kamarády a vyhraje každou soutěž. Kolikrát už moje máma balila do čistě bílejch obálek ty posraný obrázky a fotky s vaší oblíbenou čokoládou. Chce se mi blejt.

Jsem ten typ kluka, co se narodil naprosto zdravej a při hraní flašky mi vždycky padne ta nejhezčí holka. Nemám ani křivý zuby ani hemofilii ani svalovou dystrofii. Chci říct, že se mi nikdy neseklo ani porno.

„Ty jsi prostě boží lásko“ říká Laura a já kývu. Jsem Lauro. Jsem dokonalej. V každým směru. Jsem váš šikovnej chlapeček, co bude doktor a rozhovory s ním budou v každým časáku, co si čtete na záchodech. Jsem dokonalý, ale když se na sebe podívám tak chci vymlátit všechny zrcadla v domě. Mlátit do těch leštěných tabulí, poslouchat, jak cinkají střepy a vědět, že se ani o jeden z nich nepořežu. Sakra neměl jsem ani škrábnutí.

Jednou jsem se byl projít a za městem ke mně zničehonic přišla srnka. Sama od sebe a ani trochu se nebála. Házel jsem po ní kameny, ale ona přicupitala až úplně ke mně a otřela se mi o bok. Křičel jsem ať jde pryč. Ať kurva vypadne. Bušil jsem do ní, ale ona na mě jenom zírala a lízala mi prsty.

Křičel jsem chcípni Bambi chcípni.

Víte, možná že se lidi pletou, když považujou ráj za místo věčnýho štěstí. Možná, že peklo dává mnohem větší smysl.

Možná, že vás nakonec zničí to, jak boží váš život vlastně je.

Takže máme vše? Obsypali jste to hřebíkama jak jsem vám řek? Těsní to? Dráty jsou dobře zapojený? Ju? To moc rád slyším. Teď už zbývá jenom srovnat si tu chrastící věcičku pěkně pod sebou a naposledy se nadechnout. Za oknem zapadá slunce, váš pokoj je nově natřenej, ale nesmrdí tu barva a na poličkách se nikdy neusazuje prach. Vidíte to? Jo?

Já taky, a proto prudce mačkám spoušť.

Cítíte to? Tu vlnu horkýho vzduchu, co vás vynese do vzduchu? Ten žár? Ty úlomky kovu co vás trhají na kusy? Jo? Jste mrtví, cítíte to? Jaké to je? Z masa zbyly jenom krvavé cáry a kosti pod nimi vypadají skoro uměle.

Otec naposledy olízne matčiny mandle a odejde ale ona tam ještě chvíli postojí. Chce mu zamávat až bude odjíždět. Dokonce bude čekat, než dojede na konec ulice a až pak se otočí na mě a usměje se. Přibližuje se a pak mizí kdesi zamnou, chytne rukojeť vozíku a já se najednou dám do pohybu.

Jdeme do kuchyně a ona se ptá co si dám k jídlu i když ví, že jí neodpovím.

Jde o to, že člověk přežije bez žaludku, sleziny, ledviny, 2 litrů krve a může ztratit až 60% tkáně. Přišel jsem o nohy a z rukou mám jenom takový krátký pahýly. Vypadám jako dinosaurus, ale nikdo se mi nesměje. Doktor říkal, že je zázrak, že jsem na živu. Policajti, že výbuch šel čirou náhodou směrem ode mě. Hasiči kroutili hlavou, jak je jenom možný, že nechytly záclony.

Nedokážu pořádně strávit ani kus rohlíku, protože mi vzali 30 % střev. Ta voda, co serete. Vidíte ty drobky, co v tom plavou?

Máma se ke mně sehne a vodičkou mi zakape oční bulvu. Nálož mi upálila víčka a oči bolí, když se vysuší. Víčko lahvičky zaklape a ona odchází. Ani si nevšimne, že mi něco teče po tváři. Chci jí to říct, ale nemůžu. Vypadá to skoro jako slza, ale já přece nemůžu plakat. Já přece…

Máma se vrátí do pokoje a zase se na mě směje. Pak otevře ledničku, v příborníku zachrastí lžičkou a sedne si naproti mně.

Je už stará ale nikdy nebude mít vrásky ani šediny ani cokoliv co by prozradilo její věk. Cokoliv, co by prozradilo tu hnilobu, co má v sobě. Není tu nic, co by narušilo harmonii. Není nic, co s tím můžu udělat. Jsem ochrnutej, ale chci abyste věděli, že uvnitř vší tý zjizvený opálený kůže křičím. Křičím z plných uškvařených plic. Víte, co křičím? Slyšíte to? Jo?

„Dáš si zmrzlinku miláčku?“

Křičím, že život je krásný a že je to dost možná ta nejhorší věc co se vám kdy může stát.

Zmrzlina je sladká.

Stolice vodnatá.

Podsedák vozíku tvrdý.

Je jen otázka času, kdy zemřu ve spánku.

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

31.08.2019 13:51:58dát kritice tipsirup a lišaj

no... nejen to... nemůžu na to teď přestat myslet... !

tyhle zbraně jsou děsně dvojsečný.. jak mi někdo něco dostane do tý mý makovice, je se mnou ámen... :D

31.08.2019 12:18:16dát kritice tiprebecca13

teda ale... s tím análním fistingem, to bylo tedy dehonestující. 

25.08.2019 20:29:02dát kritice tipCalifornia Memory

kdyby Němcová byla chlap, neumřela by v takový bídě. chlapi závistivý ji nechali padnout. byla chytrá, ale pár věcí nepochopila. dneska by možná koukala na gay porno a baštila u toho chipsy. 

nechci umřít sama a v bídě. jsem teďkonc konečně šťastná žena. tak. :D

25.08.2019 20:23:26dát kritice tipCalifornia Memory

blbne mi ten IPad, furt se přecvakává, napsat minulou "kritiku" mi zabralo asi čtvrt hodiny. ale je to trénink trpělivosti.

víš, já už ale nechci nic moc psát, nepotřebuju nic moc vyblejvat, neumím psát fikce, nejsem spisovatel. píšu vždycky autobiograficky a tímpádem nechci, aby se v tom někdo moc vrtal nebo nedejbože vydával. svůj román jsem uchránila před sviněmi. stačila mi jedna trapná kritika od Zoroastera tady v těch vodách a byla jsem doma.

spisovatelé maj bejt chlapi. jsem tu od toho, abych jednoho dobrýho potenciálního spisovatele inspirovala, píšu jen pro něj vlastně, i tyhle kritiky.. tedy, myslím si, že je spisovatel, že to má jako ventil už léta a je to ve skutečnosti to, co chce opravdu dělat, i když děsně tvrdí, že ho jeho práce baví až na půdu. připomíná mi tetu, která setrvává s epileptikem, který stupňuje svou agresi tak, že už ji i ohrožuje na životě. ale víš, ta zabijačka a med a vajíčka, co jí lidi nosí a chovaj ji v úctě na vesnici kvůli tomu... to opájení se falešnou sebehodnotou...

25.08.2019 17:59:00dát kritice tipKohelet

Začni psát, rozviř vody, z písmáku je teď web povídek vzdychajících čtyřicátnic s menopauzou. Všechny ty kupóny na depilaci kníru co ti leží na stole a ty z toho mindráku píšeš smutný básničky, chápeš.

Jak udělat bombu víš, tak prostě začni škrábat sirky na rozbušku, víš jak to myslím?

 

25.08.2019 17:14:24dát kritice tipCalifornia Memory

tvůj humor je naprosto boží :)  ale tak to nebylo. nebo ne zcela. Laura zemřela, protože chtěla zemřít. chtěla si rozbít hubu a sama se bodala do srdce, protože byla masochistka a nevěděla do prdele proč. byla to sebevražda. jelikož ale byla zároveň osvícená, nezabalila to tak docela, odskočila si znovu se narodit, aby se dozvěděla, že za to může pedofilie v rodině a že se v tom s radostí plácá úplně zbytečně...

ptej se na všechno, ptej se na cokoli, neexistuje nic, na co by ses mě nemohl zeptat. jinak vzniká nedůvěra, strach a sračky jménem tabu.

jediná věc: nesmim se vykecávat s vocasákama víc, než je zdrávo. ohrozila bych svého partnera tím myokardem jaks psal u bonsají

25.08.2019 16:50:20dát kritice tipKohelet

Piš piš, počtu si.

K Lauře: slyšel jsem něco o úmrtí na vnitřní krvácení po análním fistingu. Chci říct, na některý věci je lepší se neptat?

25.08.2019 13:44:39dát kritice tipCalifornia Memory

seš fakt hustej. zase jsem dostala chuť psát víc prózu. a nežárli tolik na ty rodiče, proti gustu... Laura je nádherný jméno. Jakoby důstojný a smutečně slavnostní. kde je jí konec?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.